Narušená komunikační schopnost může být rozlišného charakteru. Etiologie (příčina, původ) je u narušené komunikační schopnosti velmi různá.
Při dělení příčin vzniku se využívá hledisko časové a lokalizační.
Z časového hlediska může jít o:
• prenatální příčiny (tedy takové, které podnítí vznik narušené komunikační schopnosti v období vývoje plodu, před narozením dítěte) – např. – virové in-fekce, úrazy a různá onemocnění matky, Rh-inkompatibilita, rentgenové i jiné záření, toxoplazmóza, chemické a toxické látky, psychické trauma, nesprávná výživa matky, diabetes;
• perinatální příčiny (příčiny, jež způsobí narušení komunikační schopnosti v průběhu porodu a bezprostředně po porodu) – překotný, abnormální,
klešťo-28
vý, dlouhotrvající, protahovaný, překotný porod, nízká porodní hmotnost, kr-vácení do mozku, hypoxie, asfyxie a další;
• postnatální příčiny (jedná se o jakékoli příčiny, které přispějí ke vzniku naru-šené komunikační schopnosti v období po narození) – úrazy hlavy, encefaliti-da, meningitiencefaliti-da, horečnatá onemocnění, chronická intoxikace.
K nejčastějším příčinám lokalizačního hlediska se řadí genové mutace, aberace chromozomů, vývojové odchylky, orgánová poškození receptorů (receptivní či expresivní poruchy), poško-zení efektorů (narušení expresivní složky řeči), poškopoško-zení centrální nervové soustavy (fatické poruchy, narušení nejvyšších řečových funkcí), narušení sociální interakce a působení nepod-nětného, nevhodného a nestimulujícího prostředí (Klenková 2006, s. 54).
Lechta (2003, s. 20) dále dělí narušenou komunikační schopnost podle různých hledisek na následující druhy:
• podle stupně postižení na úplnou (totální) nebo částečnou (parciální),
• podle uvědomování si postižení - jedinec si buď uvědomuje, anebo neuvědo-muje narušenou komunikační schopnost (breptavost, dyslalie v předškolním věku),
• podle manifestace, kdy se narušená komunikační schopnost může promítat do sféry symbolických procesů (dysgramatizmus) i procesů nesymbolických (dyslalie),
• podle klinického obrazu může být dominantním postižením nebo může být symptomem jiného dominantního postižení (v tomto případě se mluví o symptomatických poruchách řeči) podle příčiny na orgánovou (např. chro-mozomové aberace, genové mutace, vývojové odchylky, …) nebo funkční (mimo jiné napodobování chybného mluvního vzoru, působení nepodnětného a nestimulujícího prostředí a narušení sociální interakce),
• podle způsobu komunikování na verbální nebo neverbální, respektive na mlu-venou nebo grafickou,
• podle průběhu komunikačního procesu na narušení komunikačních schopností ve složce expresivní nebo receptivní,
29
•
podle časového hlediska na trvalou nebo přechodnou a na vrozenou nebo zís-kanou.2.3 Klasifikace
V průběhu vývoje logopedie bylo publikováno poměrně hodně klasifikací narušené komuni-kační schopnosti. V současné době je v literatuře nejčastěji užívána klasifikace, kterou uvádí ve svých odborných publikacích Viktor Lechta. Jedná se o klasifikaci narušené komunikační schopnosti podle symptomu, který je pro narušení nejtypičtější. Narušenou komunikační schopnost dělí na:
1) vývojovou nemluvnost (vývojová dysfázie – specificky narušený vývoj řeči s výrazně narušenou schopností sluchového rozlišování, vnímání a chápání řeči, stavby věty a výraznými agramatismy);
2) získanou orgánovou nemluvnost (afázie – narušení již vyvinuté schopnosti porozumění a produkce řeči zpravidla po organickém poškození mozku);
3) získanou psychogenní nemluvnost (mutismus – oněmění, neuróza řeči);
4) narušení zvuku řeči (rinolalie – huhňavost, porucha nazality při mluvení, palatolalie – vývojová vada řeči provázející rozštěpy patra);
5) narušenou fluenci (plynulost) řeči (balbuties – koktavost – porucha plynu-losti řeči, tumultus sermonis – breptavost – překotně rychlé tempo řeči);
6) narušené článkování řeči (dyslalie – patlavost – patologická forma výslov-nosti některých hlásek, dysartrie – porucha artikulace jako celku na orga-nickém podkladu);
7) narušení grafické stránky řeči (dysgrafie, dyslexie, dyskalkulie, …), 8) symptomatické poruchy řeči
9) poruchy hlasu
10) kombinované vady a poruchy řeči
30
2.4 Narušená komunikační schopnost u dětí v základní škole
U žáků základní školy se setkáváme s mnoha druhy narušené komunikační schopnosti různé nápadnosti a závažnosti. Nejčastějšími druhy narušené komunikační schopnosti, se kterými se setkávají učitelé základních škol u svých žáků a na které se zde nyní více zaměřím, jsou dyslalie, vývojová dysfázie, breptavost, koktavost a huhňavost. Určité problémy v komunika-ci mají i děti se spekomunika-cifickými poruchami učení. Méně se vyskytuje mutismus a elektivní mu-tismus.
Zmíněné poruchy by měly být odhaleny již v mateřské škole. Rodiče by měli být upozorněni na řečový problém a na potřebu navštívit odborníka. Pokud učitelka v mateřské škole nemá kvalifikaci, neměla by se snažit dítěti pomoci bez odborníka. Při návštěvě by měl být příto-men jeden z rodičů, aby jej logoped naučil, jak správně daný problém odstranit a jak probíhá práce na nápravě. Spolupráce rodičů je velmi důležitá a podstatná, bez vstřícného kroku rodi-čů jsou odborníci bez velkých šancí na úspěch.
Správná doba na nápravu poruch či nedostatků ve vývoji řeči je předškolní věk. Porucha řeči se dá napravovat i později, ale jedná se o zdlouhavější práci. Ve škole to vede k posmívání od spolužáků, což může mít pro dítě nepříjemný důsledek.
2.4.1 Dyslalie
Dyslalií nazýváme poruchy výslovnosti hlásek. Dyslalie neboli patlavost se z diagnostického hlediska řadí do skupiny narušení článkování řeči. Je nejčastěji se vyskytujícím druhem naru-šené komunikační schopnosti. Odborná literatura uvádí, že tvoří dvě třetiny všech narušení.
Proto se i učitelé základních škol nejčastěji setkávají právě s dyslalií.
„Dyslalie v nejširším slova smyslu proto spočívá v neschopnosti nebo poruše používání zvu-kových vzorů řeči v procesu komunikace podle řečových zvyklostí a norem příslušného jazyka, což je i příčinou toho, že jde o nejrozšířenější vadu řeči v lidské společnosti“ (Lechta 2003, s. 170).
„Dyslalie je porucha artikulace, když je narušena výslovnost jedné hlásky nebo skupin hlásek rodného jazyka, ostatní hlásky jsou vyslovovány správně podle příslušných jazykových no-rem“ (Klenková 2006, s. 99). Dyslalie může postihnout jednotlivé hlásky nebo skupiny hlá-sek ve slabikách a slovech. Rozlišujeme hláskovou, slabikovou a slovní dyslalii.
31
Narušení se projevuje vynecháváním, zaměňováním, nahrazováním až nepřesným vyslovová-ním hlásek. S tímto druhem narušené komunikační schopnosti se setkáváme nejen u žáků všech typů škol, ale i u dospělých osob. Jde o vývojovou vadu, která vzniká během vývoje výslovnosti a může přetrvávat až do dospělosti. U dospělých jedinců jde nejčastěji o vadnou výslovnost hlásek r, ř a sykavek.
Hlavní úroveň, která charakterizuje dyslalii, je úroveň fonologická. Porucha této roviny se projevuje vynecháváním, zaměňováním a nahrazováním hlásek až nepřesným vyslovováním v místě artikulace. Typické je i narušení fonologické úrovně, což se projevuje v plynulosti řeči - pauzy řeči, důrazy, přízvuky, melodie, rytmus a tempo ve větách (Lechta 2003, str.
169).
Vývoj dětské řeči musí být posuzován individuálně, neboť probíhá společně s vyzráváním nervové soustavy. Vyzrávání vyšší nervové činnosti je pro každé dítě zcela individuální a specifické. Je třeba důsledně odlišovat vadnou výslovnost od nesprávné výslovnosti, která je do určitého věku dítěte přirozeným jevem. „Každé dítě ve svém vývoji prochází obdobím, kdy má potíže při napodobování slyšených slov. Reprodukuje je často nesprávně, nemá ještě vy-tvořeny přesné akusticko-artikulační okruhy" (Klenková 2012, s. 89). Učí se výslovnost hlá-sek postupně, od nejjednodušších po nejsložitější. Do pěti let věku dítěte se jedná v případě nesprávné výslovnosti hlásek o fyziologickou dyslalii, která je přirozená pro dětský věk. Mezi pátým až sedmým rokem by se měla správná výslovnost hlásek zafixovat. Můžou však přetr-vávat obtíže ve výslovnosti náročnějších hlásek, proto se v tomto období nesprávná výslov-nost ještě nepovažuje za tzv. pravou dyslalii, ale za prodlouženou fyziologickou dyslalii. Po-kud však nesprávná výslovnost přetrvává i po sedmém roce, jedná se již o výslovnost vadnou.
Podle Sováka (1978) je tento druh narušené komunikační schopnosti častější u chlapců, po-měr je asi 60 % : 40 %.
Velmi častý výskyt dyslalie zřejmě souvisí s množstvím vlivů, které ji mohou způsobit.
U dyslálie je z výzkumů potvrzen výskyt cca 40 % u žáků první třídy. Nejčastějšími příčinami jsou vlivy dědičnosti, poruchy sluchu a zraku, poruchy CNS, poškození při porodu a vlivy prostředí. Názory na vliv dědičnosti jsou různé. Lechta (1990, s. 115) říká, že nepůjde o zdě-dění konkrétního typu dyslalie, ale o zdězdě-dění artikulační neobratnosti nebo o vrozenou řečo-vou slabost.
Nesprávný řečový vzor v rodině může vést nejprve k vadnému tvoření výslovnosti a následně k jeho fixaci. Při poruše sluchu nemá dítě sluchovou kontrolu na dostatečné úrovni. Někdy se
32
nemusí jednat o poruchu sluchu, ale dítě nerozlišuje jednotlivé fonémy, což může být také příčinou nedostatků ve výslovnosti. Vady zraku se taktéž podílejí na vzniku dyslalie, neboť ztěžují odezírání pohybů artikulačních orgánů. Výzkumy ukazují na úzkou souvislost mezi motorickým vývojem dítěte a výslovností, která vyžaduje koordinaci pohybu mluvidel.
2.4.2 Vývojová dysfázie
„Vývojová dysfázie, neboli specificky narušený vývoj řeči, je narušení komunikační schopnos-ti, kterou řadíme k vývojovým poruchám. Je to centrální porucha řeči“ (Klenková 2006, s.
67). V minulosti se neobjevovaly jen různé termíny pro vývojovou dysfázii, ale také jejich definice.
Vývojová dysfázie je způsobena zásahem do vývoje řeči od jeho počátku. Podle Škodové a Jedličky (2003, s. 106) označuje termín vývojová dysfázie specificky narušený vývoj řeči, který se projevuje ztíženou schopností či neschopností naučit se verbálně komunikovat, i když podmínky pro rozvoj řeči jsou přiměřené. Dítě s tímto druhem narušené komunikační schop-nosti má tedy přiměřený intelekt, nejsou přítomny závažné neurologické nebo psychiatrické nálezy, nevyskytuje se závažná porucha sluchu a má dostatek podnětů ze sociálního prostředí.
Porucha řeči má systémový charakter a postihuje impresivní i expresivní složky řeči v rovině fonologické, morfologicko-syntaktické, lexikálně-sémantické a pragmatické. Děti s touto po-ruchou mají deficity v oblasti jemné motoriky, grafomotoriky, paměti, také kognitivní defici-ty. Vývojová dysfázie má negativní vliv na formování osobnosti dítěte v sociálním kontextu.
Ovlivňuje nejen jeho trávení volného času, jeho záliby a zájmy, ale i profesní orientaci. Úro-veň jazykových schopností je výrazně horší než neverbální intelektové schopnosti.
Etiologie vzniku vývojových poruch řeči není jednoduchá, dochází stále k vývoji názorů a poznatků. Z foniatrického pohledu hovoříme při vývojové dysfázii o poruše percepce řeči. Ta je poté následkem poruchy centrálního zpracování řečového signálu. Klasickou příčinou toho-to stavu je difuzní postižení CNS, které zasahuje celou centrální korovou oblast.
„Etiologie vzniku vývojových poruch řeči není jasná – uvažuje se o postižení vývoje kognitiv-ních funkcí vlivem pre-, peri- a postnatálního poškození mozku“ (Škodová, aj. 2003, s. 107).
Zmiňován je také případný vliv dědičnosti. Vývojové poruchy řeči se objevují v rodinách většinou u mužských potomků. „Všeobecně by se mohly etiologické faktory rozdělit na
gene-33
tické, vrozené a získané, což samozřejmě nevylučuje jejich kombinace“ (Klenková 2006, s. 69).
Vývojová dysfázie se vyznačuje a projevuje mnoha různými příznaky. Zásadním příznakem je však vždy výrazné opoždění vývoje řeči. K dalším příznakům se řadí nerovnoměrný vývoj mezi jednotlivými složkami, diskrepance mezi verbálními a neverbálními schopnostmi, naru-šení zrakového a sluchového vnímání, narunaru-šení paměťových funkcí, narunaru-šení orientace v čase i prostoru, narušení motorických funkcí, časté je i opoždění vývoje hrubé i jemné motoriky, koordinační potíže. Vyskytují se často i nevýhodné typy laterality.
V rámci diagnostiky je důležitá týmová spolupráce odborníků. Pro celkový obraz diagnostiky je důležité foniatrické, neurologické a neuropsychické vyšetření, neméně důležitá je i logope-dická, speciálně pedagogická a psychologická diagnostika. Nutná je také diferenciální dia-gnostika, která zajistí odlišení vývojové dysfázie od dalších narušení komunikační schopnosti, tj. nedochází k záměně za vývojovou dysartrii, za opožděný vývoj řeči prostý, za opožděný vývoj řeči při mentálním postižení, za těžkou dyslalii a za poruchu sluchu. Právě týmová spo-lupráce zajišťuje stanovení diagnózy, na jejímž podkladě je poté zpracován individuální tera-peutický plán pro každé dítě (Klenková 2006, s. 71).
U dětí se specificky narušeným vývojem řeči je předpokladem pro vytvoření terapeutického plánu provedení komplexní diagnostiky, která má charakter dlouhodobého procesu, dlouho-dobého pozorování dítěte.
Pokud by měla být terapie vývojové dysfázie úspěšná, je vhodné zajistit týmovou spolupráci nejen při diagnostice, ale i při terapii. Tým by měl tvořit logoped, pediatr, foniatr, psycholog, neurolog, pedagog. Velmi důležitým článkem jsou rodiče dítěte, rodinná péče a především spolupráce rodiny s danými odborníky.
V současné době je základem rozvoje komunikačních schopností u vývojové dysfázie zamě-ření na celkovou osobnost dítěte, aniž by byla zdůrazňována složka řeči. Komplexní terapie se zaměřuje na rozvoj zrakového vnímání, sluchového vnímání, rozvoj myšlení, motoriky i gra-fomotoriky, rozvoj paměti a pozornosti, schopnosti orientace a řeči.
Rozvíjení jednotlivých oblastí nelze provádět izolovaně, ale je třeba kombinovat veškeré po-stupy (rehabilitační, edukační i reedukační), aby dítě využilo co nejvíce to, co již umí. U dětí
34
s narušeným vývojem řeči je v rámci logopedické intervence využívána individuální i skupi-nová forma logopedické terapie (Klenková 2006, s. 75).
Děti s vývojovou dysfázií bývají v komunikaci pasivní, komunikují omezeným slovníkem, vlastním slovníkem nebo neverbálně. Mají tendence se i ve starším věku spoléhat na rodiče a sourozence. Velmi důležitá z hlediska vývoje řeči je komunikace matky s dítětem.
V předškolním období je potřebné rozvíjet mluvní apetit dítěte, dítě dostatečně chválíme za každý posun vpřed, snažíme se jej nenápadně začlenit do kolektivu dětí.
2.4.3 Koktavost
Koktavost neboli balbuties je zařazena do skupiny poruch plynulosti řeči. Je v zájmu mnoha vědních disciplín, proto není snadné ji jednotně definovat. Etiologie, symptomatologie, dia-gnostika, prevence i terapie dané poruchy jsou velmi rozsáhlé.
V současnosti neexistuje jednotná, všeobecně přijatá definice koktavosti. Nejčastěji se v dnešní době užívá definice Lechty, která zní: „Koktavost pokládáme za syndrom komplex-ního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení, který se nejnápadněji projevuje charakteristickým nedobrovolným (tonickým, klonickým) přerušováním plynulosti procesu mluvení“ (Lechta 1990, s. 228).
Koktavost se vyskytuje nejen u dětí, ale i dospělých, postihuje tedy všechny věkové skupiny.
Lechta uvádí, že 70 % případů koktavosti začíná ve věku 3 – 5 let, 20 % v období začátku školní docházky a pouze 10 % případů vzniká později. Koktavost se vyskytuje několikaná-sobně častěji u chlapců, udává poměr 3 : 1 či 4 : 1 i vyšší (Lechta 1995 in Klenková 2006, s.
155).
Koktavost se pokládá za jedno z nejnápadnějších a nejkomplikovanějších narušení komuni-kační schopnosti, neboť má velmi často nepříznivý dopad na osobnost jedince. Negativním způsobem může ovlivnit nejen psychiku člověka, ale poté i celkový proces socializace.
Etiologie koktavosti je dodnes velmi diskutovaná. Ačkoli vzniklo v průběhu staletí mnoho teorií, ze kterých by se dalo vycházet, můžeme říci, že příčiny vzniku dané poruchy jsou i v dnešní době nejasné a hodně diskutované. Existuje celá řada různých názorů a rozsah příčin je tedy velmi široký – od dědičnosti, negativních působení sociálního prostředí až po orgáno-vé příčiny. V odborné literatuře je nejčastěji uváděnou příčinou právě dědičnost, která je od-hadována až na 60%. Značnou roli také sehrává negativní působení sociálního prostředí, do
35
kterého patří různé sociální stresory, jako jsou vztahy mezi vrstevníky, vztahy v rodině, roz-vody, perfekcionistická výchova, nadměrné nároky, nepravidelný průběh každodenních akti-vit či násilné přecvičování leváků. Další možnou příčinou jsou uváděna různá psychotrauma-ta, jako jsou šok, duševní trauma či komunikační stresory. Řeč je o nevhodném způsobu ko-munikace s danou osobou. Není vhodné upozorňovat dítě na neplynulosti v jeho řeči v období fyziologických těžkostí ve vývoji řeči (3. - 4. rok života), dále kárat či trestat nebo nutit k opě-tovnému opakování. Lechta dále poukazuje i na význam orgánových příčin koktavosti. Mezi další příčiny se řadí i poruchy metabolismu, vrozená řečová slabost či narušená sluchová zpětná vazba. „Většina moderních autorů předpokládá vzájemné prolínání jednotlivých příčin koktavosti“ (Klenková 2006, s. 156).
Symptomatologie koktavosti je velmi bohatá a pestrá. Existuje mnoho příznaků, které se mo-hou měnit a kombinovat dle dané situace.
Typické příznaky koktavosti jsou:
dýchání: povrchní, nepravidelné, dýchací spazmy
fonace: nesprávná, obtížná, křeče hlasivek, tvrdý hlasový začátek
artikulace: je narušena křečemi, podle křečí vznikajících v průběhu artikulace se dělí koktavost na: formu klonickou (trhané opakování hlásek), formu tonickou (tlačení, napínání první hlásky) a formu kombinovanou
dysprosodie: poruchy modulačních faktorů řeči, monotónní řeč
parafrázie: snaha se vyhnout slovům, která jsou problémová, hledání synonymních výrazů či opisů
embolofrázie: vsuvky, v podobě hlásky, slabiky nebo slova – pomoc při překonávání křečí mluvidel
negativní postoj ke komunikaci: logofobie – strach z mluvení, je individuální, mění se
narušené koverbální chování: kývavé pohyby, mrkání, grimasy, přešlapování, manipu-lace s oblečením a prsty, žvýkání
(Klenková 2006, s. 158-159)
36
Koktavost postihuje celou osobnost jedince a vyžaduje komplexní léčbu (vyšetření řady od-borníků - neurolog, foniatr, psycholog, psychiatr, pediatr, logoped). Péče musí být soustředě-na nejen soustředě-na dítě, jeho řeč, ale také soustředě-na sociální oblasti – náprava soustředě-narušených sociálních vztahů.
Včasná terapie je považována za primární prevenci. Sekundární prevencí je zabránit terapií vzniku chronické koktavosti.
Prevence koktavosti:
zjistit základní příčinu koktavosti
péči zahájit včas, pravidelný denní režim
správná technika dýchání, vokalizace
rytmizace a pohyb
rozvoj slovní zásoby, vyjadřovací pohotovost
pocit bezpečí a ochrany
přiměřené nároky – klást méně otázek
nenutit dítě, aby opakovalo znovu a pořádně, nepřerušovat dítě při hovoru
netrestat koktavost
respektovat základní etapy vývoje
neprovádět náhlou změnu životosprávy
důležité rozhovory s partnerem vést v nepřítomnosti dítěte
„Preventivní opatření v dalších obdobích života (ve školním věku, adolescenci a v dospělosti) jsou zaměřena zejména na vyloučení vzniku logofobie a pocitů méněcennosti“ (Škodová, aj.
2003, s. 286).
2.4.4 Breptavost
Breptavost neboli tumultus sermonis je spolu s koktavostí řazena do okruhu poruch plynulos-ti řeči. Příčiny zatím nejsou zcela objasněny. Autoři vychází z toho, že by mohly být dědičné-ho, organického nebo polyfaktoriálního charakteru. Dříve byla breptavost definována jako neuróza řeči. Na základě výzkumů z 30. let 20. století se však začal formulovat názor, že dané
37
narušení komunikačních schopností má organický podklad. Výzkumy prokázaly drobné pato-logické změny na EEG. „Pacienti s tumultem mají až v 50% pozitivní EEG nález“ (Škodová, aj. 2003, s. 288-289).
V posledních letech se uvádí, že klinický obraz breptavosti je podobný symptomům lehké mozkové dysfunkce. U jedinců se mohou častěji objevovat poruchy koncentrace, poruchy jemné motoriky, dále motorický neklid, někdy příznaky dyslexie nebo dysgrafie.
V odborné literatuře jí nebývá dáván velký prostor. Lechta to zdůvodňuje tím, že porucha se nevyskytuje tak často, terminologie, etiologie a klinický obraz nejsou přesně dány, breptavé osoby si neuvědomují svoji narušenou komunikační schopnost.
Z literatury také vyplývá, že breptavost není úplně lehké definovat. Existují protichůdné názo-ry na definice, etiologii i metody nápravy. Nejčastěji je uváděna pracovní definice podle We-issové: „Jde o narušení komunikační schopnosti charakteristické tím, že si ho daná osoba neuvědomuje, má malý rozsah pozornosti, narušena je percepce, artikulace a formování vý-povědi. Rovněž se jedná o narušení myšlenkových procesů programujících řeč na bázi dědič-ných predispozic. Breptavost je projevem centrálních poruch řeči a působí na všechny komu-nikační cesty, tj. čtení, psaní, rytmus, hudebnost a chování“ (Tarkowski, 2003, s. 282).
Breptavost má bohatou symptomatologii. Hlavní příznaky můžeme zaznamenat jak v řečovém projevu, tak i v rámci chování, či celkové motoriky. Tempo řeči je rychlé, překotné, což vede ke zhoršení srozumitelnosti, řeč se může stát celkově nesrozumitelnou. Dochází k opakování a vynechávání slabik, přeříkávání, k deformaci obsahu. Dalšími typickými příznaky jsou na-rušená artikulace a dýchání, hlasové poruchy či dysmúzie.
Klenková (2006, s. 171) rozděluje příznaky breptavosti do tří úrovní. Příznaky první úrovně se týkají obsahu výpovědi (dezorganizace myšlení, bezobsažná řeč). Příznaky druhé úrovně se týkají formy výpovědi (nesprávné věty s chudou skladbou), příznaky třetí úrovně pak sub-stance výpovědi (zrychlené tempo řeči, opakování částí mluvního projevu, chybná artikulace, nesprávné tempo řeči, monotónní řeč).
Diagnostika breptavosti musí být komplexní. Neprovádí ji tedy jen sám logoped, ale celý tým odborníků dle potřeby. Při vyšetření by měl být brán zřetel i na osobní a rodinnou anamnézu.
Z hlediska diagnostiky i diferenciální diagnostiky je třeba rozlišit breptavost a rychlou řeč, při níž nedochází k deformacím řečového projevu. Při diagnostice je důležité se zaměřit na
Z hlediska diagnostiky i diferenciální diagnostiky je třeba rozlišit breptavost a rychlou řeč, při níž nedochází k deformacím řečového projevu. Při diagnostice je důležité se zaměřit na