Exogenní příčiny

2.2.2.1.Rodina

Pro dítě je velmi důležitá jistota a spolehlivost citového vztahu s jeho rodiči, prostřednictvím kterého se rozvíjí jeho osobnost, dítě stává se vyrovnanější, umí sebe samo zhodnotit pozitivním způsobem, do budoucna by mělo být schopno navázat citové vztahy s okolím a udržet si je.

Vágnerová uvádí: „Citová deprivace je způsobena nedostatkem specifických emočních podnětů, absencí stabilního a spolehlivého vztah s matkou, jehož hlavním důsledkem je zvýšená nejistota a nedostatek sebedůvěry [14].“

Každé dítě přebírá názory svých nejbližších, nejčastěji matky a otce. Je-li negativně hodnoceno právě jimi, utváří si stejné hodnocení sebe sama a je tím narušováno jeho sebevědomí. V nadměrně zátěžových situacích se pak chová impulzivněji, agresivně či zkratkovitě.

Sebevědomí takto negativně hodnocených jedinců je dvousečné. Dítě je navenek přehnaně sebevědomé, čímž zakrývá svou nejistotu, nebo se velmi podceňuje. Není-li dostatečně citově uspokojeno vlastní rodinou, stává se citově ploché, nedůvěřivé a agresivní. Jedinci, kteří citově strádali, vyvolávají nepříznivý dojem na své okolí, nejsou akceptováni rodinou, společností ani svou vrstevnickou skupinou. Jejich obranou potom bývá navázání se na silnějšího jedince, sociální skupinu či vůdce.

Ne všichni pachatelé pocházejí z rozvrácených nebo dysfunkčních rodin. Kompletní rodina, ve které rodiče nedostatek času kompenzují materiálně, poskytuje stejné prostředí pro vznik citového strádání dítěte. To jej může přivést do skupiny, se kterou páchá trestnou činnost.

Rodiny delikventů jsou si velmi často podobné. Středem je matka, otec stojí na okraji, nebo není přítomen vůbec. Výchovné styly jsou nevyhovující a ohrožující:

nadmíru ochranitelský, nadmíru trestající, nejednotný, ambivalentní (vnitřně rozpolcený), perfekcionistický, nadměrně paternalistický (tzn. bez zvyšování odpovědnosti dítěte) a dependentní (v tomto případě je rodič závislý na dítěti).

Velmi důležitý je také status rodiny. Výzkumy dokazují, že děti pocházející z rodin s nižším statusem mají větší pravděpodobnost vykazovat trestnou činnost. Po dokončení školní docházky se pro svou rodinu stávají lukrativními - nechávají se evidovat na úřadech práce, pobírají dávky v nezaměstnanosti, čímž ztrácí povědomí o hodnotě peněz jako odměny za vykonanou práci. Získávají velké množství volného času, se kterým neví, jak naložit, čímž se také zvyšuje riziko kriminálního chování.

2.2.2.2.Škola

S nástupem do školy se dítě začne potýkat s problémy, se kterými se v rodině nesetkalo.

Musí se naučit novému dennímu rytmu – pravidelné ranní vstávání, vyučovací hodiny dělené přestávkami, příprava do školy. Škola společně s učitelem ho zařadí mezi ostatní děti, kde již není středem pozornosti, musí se přizpůsobit řádu, začít se chovat a jednat jako všichni ostatní. Autorita se začne dělit mezi učitele a rodiče. „Ze strany učitele je dítě hodnoceno – skoro vždy známkami – za podané výkony v jednotlivých předmětech a za chování. Z toho odvozuje v prvních letech školní docházky pocit vlastní hodnoty [9].“ Později také dochází k tomu, že dítě samo pro sebe hodnotí, jak je vnímáno svými spolužáky. V případě, že je negativně ovlivněno svou rodinou a negativně vnímá samo sebe, učitel i spolužáci to „vycítí“. Učitel má možnost ovlivnit chod věcí pozitivně – a to tak, že dítě zapojí do života třídy, pochválí jej v případě úspěchu, případně jej dá ostatním za vzor – tím může dojít k lepšímu sebehodnocení dítěte, zvýšení jeho sebevědomí a jeho respektování třídním kolektivem. Nevhodným přístupem však také

může vzniklou situaci zhoršit, tehdy je vhodné obrátit se na pomoc školního psychologa nebo pedagogicko-psychologické poradny.

2.2.2.3.Sociální skupina

Sociální skupina označuje sociální útvar, o němž platí:

− „ … je tvořen dvěma nebo více osobami, hrajícími vzájemně se doplňující a podmiňující role,

− skládá se z částí, které mají strukturální či funkční význam, což je odděluje od samotných jedinců,

− členy skupiny spojuje vzájemná komunikace, normy, vzájemná očekávání a společně vykonávaná činnost [14].“

Zdrojem nepřiměřené adjustace může být i širší sociální prostředí a jeho nepsané, ale platné formy, které negativně, nebo pozitivně ovlivňují sociální vývoj jedince. Může se jednat o kamarády, sousedskou komunitu, hodnoty rodinné či školní. Součástí tvorby zdravého vývoje jedince je i prevence sociopatologických jevů, jakými jsou drogová závislost, alkoholismus, kouření, kriminalita a delikvence, záškoláctví, šikana, vandalismus, xenofobie, rasismus, intolerance, násilné chování apod.

2.2.2.4.Kriminalita

Občas se každý člověk dostane do situace, která na něj klade nároky z hlediska sebeovládání a rozhodování. Zda dojde k jeho selhání, je závislé na „síle“ osobnosti, zkušenostech nebo sociální vyzrálosti. Ne každý je schopen v krizových situacích adekvátní, společensky přijatelné reakce.

Trestní zákon vymezuje pojem trestný čin; podmínky, které musí jednání splňovat, aby se o trestném činu mohlo hovořit; a definuje všechny činy, které jsou v České republice trestné. U každého z nich je udána výše trestu.

Podle Čírtkové [2] existují minimálně dva různé typy mladistvých pachatelů:

• Chronický celoživotní pachatel - recidivista. Je nápadný nezvladatelným chováním a kriminalita se u něj projevuje již mezi 6. a 12. rokem věku.

Kolem 16 až 18 let je již mnohostranně kriminální. Kriminalita přetrvává do dospělosti a intervaly mezi recidivami se zkracují.

• Mladistvý delikvent - zahajuje přestupky mezi 11. a 13. rokem věku. Dopouští se zejména příležitostní kriminality na základě situačního nebo skupinového faktoru, či na protest. Kolem 18. až 21. roku věku dochází k vymizení tohoto chování.

Trestná činnost mladistvých se v mnoha ohledech liší od trestné činnosti ostatních věkových skupin pachatelů. Mladiství páchají trestnou činnost nejčastěji ve skupině, která jim dodává odvahy, a ve větších městech poskytujících anonymitu. Některé delikty přímo souvisejí s výhodami tělesné složky mladého pachatele, tj. mrštnost, obratnost, menší váha apod. Ve většině případů je trestná činnost páchána živelně pod vlivem momentální situace. Příprava je tedy nedokonalá, schází prvek plánování.

Impulsem je v řadě případů alkohol, popř. látka zvyšující agresivitu a nepřiměřené reakce. Kriminalita mladistvých je častěji páchána chlapci, kteří se nejčastěji zaměřují na majetkovou trestnou činnost. Dalšími typickými kriminálními činy mládeže jsou výtržnictví, trestné činy s rasovým podtextem, drogová kriminalita a násilná kriminalita, jejíž stupeň brutality stoupá.

Kriminalita spáchaná mládeží se zaměřuje na méně závažné formy, skládá se z padesáti procent z krádeží. Násilné formy kriminality, např. vraždy, znásilnění, představují podle statistik pouze 0, 1 procenta všech objasněných trestných činů a provinění mládeže.

Skutečnost, že by se zvyšovala brutalita činů, nebyla doposud nijak prokázána.

Statisticky prokázaný počet deliktů je ovšem mnohonásobně vyšší u chlapců.

V přiloženém grafu není započítána latentní kriminalita, tedy ta, která nebyla odhalena.

Graf č.1 - Zdroj: MF Dnes [32]

Účinnost, nebo neúčinnost protikriminálních opatření zaměřených na jedince jsou přímo závislé na hierarchii hodnot společnosti a na tom, jakým způsobem jsou tyto hodnoty dosahovány.

2.2.2.5. Mezikulturní vztahy

Socializace dítěte probíhá vždy ve specifickém prostředí, které má své stabilizované normy, pravidla a tradice. Osvojuje si zde své názory, hodnoty, postoje a chování podle toho, co je mu předloženo, co vidí a jak se chová jeho okolí. V případě porušení pravidel dané kultury vznikají u dítěte pocity viny, stud a špatné svědomí.

Rozpory mezi kulturou a subkulturou s sebou přinášejí sociální napětí. Majorita většinou vnímá odlišný životní styl minority negativně, čímž podporuje vytváření menšinových skupin a přímo brání jejich integraci s majoritní kulturou. Příslušnost k minoritě vytváří jedinci složitější adaptační podmínky ve skupině.

Tyto formy diskriminace jsou založeny na přímých argumentech, např. vyšší

nezaměstnanosti, nižším pracovním výkonu, nižším vzdělání a kvalifikaci, ale i na nepřímých argumentech, zejména předsudcích, pocitu ohrožení na obou

stranách, diskriminaci, nerovnoprávnosti a značkování.

2.2.2.6. Drogy

Krajská hygienická stanice v Liberci provedla v roce 2005 výzkum životního stylu žáků osmých tříd a studentů druhých ročníků středních škol. Vyplynulo z něj, že v osmé třídě kouří již 23,9 % žáků a 38 % dotazovaných studentů kouří ve druhém ročníku středních škol. Alkohol konzumuje v Libereckém kraji 6,4 % žáků osmé třídy. Na šestnáctiletého studenta připadne měsíčně 14 litrů piva, 1,3 litru vína a 1,5 litru destilátu. S drogami experimentuje 15,7 % žáků osmé třídy.

Pití, kouření a braní drog umožňuje dětem dostatek peněz, které získávají převážně od rodičů. Problémem je závislost mládeže, která stále postupuje do nižšího věku.

Například čichači různých ředidel a lepidel jsou z 80% žáci základních škol.