HISTORIE ÚSTAVNÍ PÉČE

Historie ústavní péče má kořeny ve starověkém Egyptu. Nemocní i lékaři se scházeli na místech, která byla považována za sídla bohů, aby zde nalezli cestu k řešení svých

problémů.

S nástupem křesťanství se začaly objevovat první útulky pro fyzicky i duševně nemocné a pro děti bez rodin.

Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století začínají být duševně nemocní, kriminální osoby a vojáci vylučovaní ze společnosti a jsou pro ně zřizována speciální zařízení.

V současné době dochází ke snaze omezit ústavní formy a nahradit je formami neústavními. Sociální pracovníci pravidelně navštěvují vlastní prostředí klienta, snaží se začlenit do jeho rodiny, příp. sociální skupiny. Také vznikají alternativní zařízení s novými programovými zaměřeními.

3.2. ÚSTAVNÍ PÉČE

¹

V ČESKÉ REPUBLICE

K vybudování většiny ústavů došlo v poválečné době. Ústavní péče byla řízena centrálně. Na člověka v ústavu se pohlíželo spíše jako na osobu do společnosti nevčlenitelnou, kterou je nutné převychovat. Byla omezována práva těchto osob, systém byl strnulý. V současné době se formují terapeutické komunity, které se snaží pacienta

1 zahrnuje veškerou péči poskytovanou v institucionalizovaném zařízení (nemocnice, ústav sociální péče, věznice, výchovné ústavy aj.)

zapojit do běžných denních povinností. Obě strany spolu navzájem komunikují, respektují se a snaží si navzájem pomoci.

Zařízení pro výkon ústavní výchovy spadají do resortu zdravotnictví, školství, mládeže a tělovýchovy a práce a sociálních věcí.

Zejména ve starším školním věku a dospívání se problémové děti, děti s výchovnými problémy, trestnou činností nebo obtížně vychovatelné děti na základě rozhodnutí soudu dostávají do systému náhradní rodinné péče. Podle příčin a stupně narušení jejich mravního vývoje, věku, vzdělání apod. se rozhodne, do kterého zařízení pro výkon ústavní výchovy budou děti umístěny.

O ústavní péči se rozhoduje v případě, že rodina není schopna dítěti zabezpečit takové prostředí, aby jeho výchova nebyla vážně ohrožena nebo narušena. Ústavní péče by měla být vhodná pouze jako přechodné řešení. Prvotně, než dojde v původní rodině k důkladné sanaci, je třeba nalézt dítěti na dobu přechodnou náhradní rodinu (např. pěstounskou). Pokud tohoto nemůže být dosaženo, soud rozhoduje o výchově ústavní.

Dle § 46 zákona o rodině je výchova dítěte vážně ohrožena tehdy, pokud mu rodiče

neposkytují hygienické a materiální zabezpečení, tolerují mu např. záškoláctví a požívání alkoholu nebo drog. „Jedná se o takový stav, že existuje reálná možnost

narušení výchovy dítěte a ústavní výchova zde plní funkci preventivní.“

„Vážně narušena je výchova nezletilého dítěte závadovými projevy vlastních rodičů nebo dalších osob, se kterými se dítě stýká. Dále ji narušuje výchovná nezpůsobilost rodičů, jejich asociální chování a vlivy širšího rodinného prostředí. Zde tedy nastupuje ústavní výchova s funkcí nápravnou [15].“

Následující kapitola se zabývá pouze vybranými výchovnými zařízeními, která souvisí s touto diplomovou prací.

3.3. VÝCHOVNÁ A PŘEVÝCHOVNÁ ZAŘÍZENÍ

Výchovu dětí by měla primárně zajistit jejich původní rodina. Pokud selže, je výchova zabezpečena v ideálním případě rodinou náhradní, následně ústavní péčí.

Zařízení, která nahrazují činnost a výchovu rodiny, jsou podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů následující:

diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Tento zákon realizuje ústavní a ochrannou výchovu nezletilých dětí zpravidla ve věku od 3 do 18 let, příp. zletilých osob do 19 let.

Ochranná výchova může být mladistvému uložena soudem podle ustanovení § 22 zákona č. 218/2003 Sb. v případě, že:

− „O výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho rodině nebo v rodině, v níž žije,

− dosavadní výchova mladistvého byla zanedbávána,

− prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje uložení ústavní výchovy podle zákona o rodině [16].“

Ochranná výchova je vykonávána po dobu nezbytně nutnou, nejdéle však do dosažení věku 18 let. Pokud má mladistvý zájem, soud pro mládež může ochrannou výchovu prodloužit do jeho 19 let. Soudy pro mládež mají také pravomoc přeměnit ochrannou výchovu na výchovu ústavní nebo mladistvého podmíněně umístit mimo toto zařízení.

Soudy pro mládež jsou v Česku často vnímány negativně. Soudci jsou nedostatečně kvalifikovaní v oblasti ústavní péče a nemají přehled o zařízeních, kam jsou chovanci umisťováni. Jejich nekompetentním působením dochází k chybnému rozmisťování dětí do příslušných zařízení. Stává se, že více nebezpečný jedinec je „odměněn“

liberálnějším režimem a naopak, čímž diferenciace ochranné a ústavní výchovy ztrácí smysl.

Pavel Jánský, ředitel DDÚ a SVP v Hradci Králové se na dotaz novinářů, jak vlastně ústavní výchova funguje, svěřil, že ústavy tu nejsou proto, aby mladistvé delikventy věznily, nicméně: „To, že jsou tu umístěni vrazi, je obtížné i pro ostatní děti. Jednak se jich bojí, a pak také vidí, že se delikventům nic nestane, ať provedou cokoli. To je nevýchovné [17].“

Když je ústavní péče nařízena, je úkolem státních orgánů, aby dohlédly na její vykonávání. Dle slov ředitele Výchovného ústavu a Dětského domova v Chrastavě Zdeňka Peldy jde vše pomalu. Zaměstnanci výchovných ústavů mají velmi malé pravomoci a jejich svěřenci mohou ústav opustit, kdykoli se tak rozhodnou.

Práce se zabývá zařízeními, která jsou určena pro výkon ústavní a ochranné péče pro děti ve věku 15 – 18, resp. 12 - 19 let.

Uvedené tabulky nabízejí informace a přehled o zařízeních a počtu dětí do nich umístěných ve školním roce 2006/2007.² Pro porovnání jsou předloženy statistiky školního roku 2001/2002.³

3.3.1. Diagnostické ústavy

Jsou vstupním diagnostickým zařízením, kterým prochází jedinec, má-li být umístěn v kolektivní péči. Jedná se o školská zařízení pro děti, u kterých je třeba rozhodnout o dalším umístění do ochranné nebo ústavní výchovy.

Děti jsou do těchto ústavů přijímány dobrovolně, na základě žádosti rodičů nebo jejich zákonných zástupců, nebo soudním rozhodnutím.

V současné době je na území České republiky 14 diagnostických ústavů s kapacitou 530 dětí. Jsou rozděleny podle věku na dětské diagnostické ústavy (6 - 15 let) a diagnostické ústavy pro mládež (15 – 19 let) a podle pohlaví na diagnostické ústavy pro chlapce a diagnostické ústavy pro dívky.

Během diagnostického pobytu je dítě komplexně vyšetřeno po stránce pedagogické, psychologické, sociální a zdravotní. Na vyšetření se podílí množství odborníků (etopedové, psychologové, učitelé, sociální pracovníci aj.), kteří vypracují komplexní diagnostickou zprávu a stanoví specifické výchovné a vzdělávací potřeby dítěte vzhledem k jeho rozvoji. Na základě této zprávy jsou děti rozmisťovány do jednotlivých zařízení, převážně do výchovných ústavů.

Funkce diagnostických ústavů jsou následující:

2 Tabulka č. 1

3 Tabulka č. 2

• diagnostické – spočívá ve vyšetření úrovně dítěte formou pedagogických a psychologických činností,

• vzdělávací – v zájmu rozvoje osobnosti a vzhledem k individuálním předpokladům a možnostem dítěte se stanovují a realizují specifické vzdělávací potřeby,

• terapeutické – směřují k nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte prostřednictvím pedagogických a psychologických činností,

• výchovné a sociální – zabývají se osobností dítěte, jeho rodinnou situací a nezbytnou sociálně právní ochrannou, zprostředkovává také zdravotní vyšetření dítěte,

• organizační – realizuje umístění dětí do zařízení v územním obvodu diagnostického ústavu, popř. mimo územní obvod,

• koordinační – směřuje ke sjednocení odborných postupů ostatních zařízení. [18]

3.3.2. Výchovné ústavy

Výchovné ústavy jsou určeny především pro děti starší 15 let, které mají závažné poruchy chování. Poskytují jim péči výchovnou, vzdělávací a sociální. Snaží se je připravit na jejich budoucí povolání. Je možné do nich umístit i děti od 12 let, pokud to vyžaduje soud, který uložil ochrannou výchovu z důvodu nemožnosti jejich zařazení do dětských domovů. Natolik závažné a poruchové je jejich chování.

Školy jsou přímou součástí výchovných zařízení. Po splnění povinné školní docházky jsou svěřenci umisťováni do středních škol (většina výchovných ústavů nabízí odborná učiliště: stavební práce, vyučení v oboru kuchař, apod.).

V současné době u nás existuje 34 výchovných ústavů.⁴ Kapacita výchovných ústavů je nejméně 3, nejvíce 7 výchovných skupin. Výchovné skupiny se skládají z 5 - 8 dětí

4 zahrnuje výchovné ústavy pro mládež, výchovné ústavy pro nezletilé matky a výchovné ústavy s léčebným režimem.

v závislosti na jejich anamnézách, charakterových vlastnostech, dovednostech, nedostatcích i přednostech, psychických a tělesných zvláštnostech.

Hlavní funkce výchovného ústavu lze shrnout do několika bodů, Matoušek [9] uvádí následující:

• podpora a péče – poskytuje zázemí a péči, které dětem chyběly v nefunkčních nebo chybějících rodinách,

• léčba, výchova, resocializace – usiluje o změnu a ovlivňuje mládež tak, aby klesla pravděpodobnost jejich kriminálního chování po opuštění ústavu,

• omezení, vyloučení, represe – izolace jedince od zbytku společnosti pro ochranu společnosti i jedince samého.

Ústav také poskytuje dlouhodobou péči zaměřenou na budoucí povolání svěřenců, přičemž výukové programy mohou vypadat následovně:

• praktická školení pro krátkodobé pobyty, pro nejhůře vzdělavatelné svěřence (základní řemeslné dovednosti),

• odborná učiliště (výuční list),

• střední odborná učiliště.

3.4. CÍLE NÁPRAVNÝCH ZAŘÍZENÍ

Hlavním cílem je všestranný rozvoj dítěte a úspěšná reedukace⁵ a resocializace⁶. Každému dítěti je stanoven individuální program osobnostního rozvoje. Vychází ze zdravotní dokumentace, rodinných poměrů, pobytu v předchozích zařízeních, psychologických vyšetření a vstupního pohovoru. V tomto programu jsou uvedeny cíle a metody, na které se v průběhu roku odborníci z výchovných ústavů zaměřují.⁷

5 využití metod speciální pedagogiky při úpravě narušených funkcí (sluchu, zraku, řeči, pohybových a rozumových schopností)

6 znovuuvedení do společnosti

7 Příloha č. 1

Kromě jiného se může zaměřovat na samostatné plnění úkolů, dodržování hygienických návyků apod.

3.4.1. Resocializace

Encyklopedie uvádí, že resocializace je: „děj, při kterém si dítě osvojuje pravidla života ve společnosti (výchovou, nápodobou, identifikací, vlastním stylem či s vrstevníky)

[19].“

Děti vychovávané v ústavech je třeba naučit novému chápání života ve společnosti.

Musí být započat socializační proces, který daného jedince naučí vnímat sebe sama, sociálně se orientovat ve vztahu ke svému okolí. Je také třeba mu pomoci vytvořit nový hodnotový systém, naučit ho vyrovnávat se s vnitřními rozpory a vštípit mu reálnou představu o smysluplnosti jeho sociálního postavení.

„Tvrdím, že devadesát procent chlapců odchází z našeho výchovného ústavu v lepším stavu, než k nám přišli. Vypadnou u nás ze svého obvyklého koloritu, ze svého negativního prostředí. Navíc mají čas na rozvoj zájmů a doženou to, co do té doby ve škole zameškali,“ poznamenal na toto téma ředitel Pelda.[20]

Proces resocializace je uskutečňován speciálními metodami pedagogickými, psychologickými, sociálními a psychiatrickými. Cílem resocializace je osvojení si sociálních dovedností, které jsou nutné ke společenskému a pracovnímu začlenění. [9]

Důležitými prostředky resocializace jsou také volnočasové aktivity a zájmová činnost.

Je důležité, aby se děti naučily trávit čas sociálně žádoucími aktivitami. Náplň činnosti může být různá – sportovní, kulturní, vzdělávací apod. Ve Výchovném ústavu v Chrastavě chlapci mohou, kromě jiného, navštěvovat hudební kroužek, kterému se pod vedením pana vychovatele a sbormistra Dušana Kotlára podařilo natočit a vydat desku. Dále se každoročně zúčastňují sportovních olympiád. Sport mladíkům pomáhá vyrovnat se s intelektovými, společenskými a morálními handicapy nebo s kriminální minulostí. „Děti a mladí lidé z domovů si při sportu vybíjejí agresivitu a posilují si vůli,“ vysvětluje ředitel ústavu Zdeněk Pelda. [21]

3.4.2. Reedukace

Reedukace je důležitou součástí resocializace. Jedná se o soubor speciálních pedagogických metod, které mají za cíl rozvinout společensky žádoucí osobnostní vlastnosti. Vzdělávání je důležité pro vytvoření nového, společností akceptovaného hodnotového systému svěřence.

Každý výchovný ústav požívá svůj systém hodnocení. Provádí se slovně i písemně do listu týdenního hodnocení dítěte. Kategorie mohou být rozděleny barevně dle vnitřního řádu ústavu, např. ve VÚ v Chrastavě:

• Zelené, žádoucí chování je takové, za které lze dítě pochválit – chová se dobře, aktivně se zapojuje do práce, učí se, z vycházek se vrací včas. Pokud tato snaha trvá, dítě je odměňováno delšími či samostatnými vycházkami.

• Žlutým, přijatelným chováním je označeno jednání svěřence, který drobným

způsobem poruší vnitřní řád ústavu nebo nechce spolupracovat a pomáhat s ostatními. Je mu omezeno sledování televize.

• Černé, nepřijatelné chování zahrnuje útěky, fyzické obtěžování nebo napadání

spolužáků, personálu ústavu, užívání nedovolených látek, šikana atd. Z tohoto přístupu plynou zákazy vycházek, sledování televize, návštěv u rodiny apod.

3.5. PROBLÉMY KLIENTŮ

Z výzkumů, které provedl Institut pro kriminologii a sociální prevenci vyplývá, že charakteristickými svěřenci výchovných ústavů jsou děti z rozvrácených a kriminálně založených rodin, děti s vyšším materiálním standardem, než je běžné

u jejich vrstevníků a děti začínající dříve s pohlavním životem. Neprojevují zájem o vzdělání, čímž se snižují jejich školní znalosti a zvyšuje nekázeň. Volný čas netráví zdravým způsobem, omezují sport, požívají alkohol, drogy a tím se zvyšuje jejich agresivita.[22]

Do výchovných ústavů jsou posílány děti agresivní. Procento osobnostně a intelektově postižených jedinců, u kterých je jen minimální předpoklad zdařilé resocializace, se zvyšuje.

3.5.1. Psychická deprivace

Častým problémem klientů výchovných ústavů je psychická deprivace. Psychickou

deprivací je rozuměn stav, při kterém člověk nemá uspokojovány základní psychické potřeby po dosti dlouhou dobu. Česky ji můžeme označit jako „citové strádání“.

3.5.2. Pseudooligofrenie

S psychickou deprivací je dále spojován termín pseudooligofrenie, resp. oligofrenie sociálního původu. Díky nedostatečné stimulaci prostředím dochází k nízkému rozvoji rozumových schopností a dítě se projevuje jako by bylo mentálně retardované.

Pseudooligofrenie je však zvratným postižením a jestliže je dítě ze zanedbávajícího prostředí přemístěno tam, kde je mu věnována všestranná péče, dochází ke zlepšení.

Zlepšení závisí na věku, vrozených dispozicích dítěte, zdravotním stavu a době, po kterou bylo vystaveno nežádoucímu působení.

3.5.3. Hospitalismus

Ústavní výchova, která přináší do života jedinců řád, vzdělání, praktické znalosti a dovednosti a šanci na kvalitnější život, na druhou stranu ovlivňuje životy jedinců i negativním způsobem. Po opuštění ústavu se o sebe děti neumí samy postarat, neboť jim bylo pravidelně zajišťováno vše nezbytné. Byly jim hrazeny kulturní akce, sportovní akce, exkurze, školy v přírodě apod. Odborníci tyto extrémní případy nazývají hospitalismus. Po opuštění ústavu jsou rozhodovací schopnosti svěřenců pro život v běžné společnosti nedostačující.

Jedinci se dostávají do prostředí, kde je o ně postaráno, dostanou najíst, napít, oblečení, vzdělání, ubytování. Dá se říci, že prakticky přes noc žijí komfortním životem.

Samozřejmě bez drog, alkoholu a cigaret. Pro některé z nich je proto po dosažení hranice dospělosti opuštění ústavu kritickým okamžikem. Některé statistiky uvádějí, že téměř 60% chlapců a 20% dívek spáchá trestnou činnost do dvou až pěti let po opuštění ústavu. „Ústav není pračka, kam vhodíte špinavé prádlo a vyndáte ho čisté.

Víme však, že zhruba 50 procent našich bývalých chovanců se dokáže v dospělosti poměrně úspěšně prokousat životem,“ uvedl Zdeněk Pelda [21]. Psycholožka boletického ústavu Petra Šumová pro rozhovor MF Dnes uvádí: „Kriminalitu a

agresivitu v sobě mají až moc zažitou. Někteří by se mohli napravit. Pokud by se měli kam vrátit a bylo o ně postaráno [20].“

3.6. CHLAPECKÝ VÝCHOVNÝ ÚSTAV V CHRASTAVĚ

Jedná se o chlapecký ústav, do kterého jsou umísťováni chlapci ve věku od 12 do 18 let.

Součástí zařízení je výchovný ústav, dětský domov se školou, základní praktická škola,

střední škola a školní jídelna. Střední škola - odborné učiliště - je oborově zaměřena na stavební práce.

Nedílnou součástí koncepce výchovného působení jsou pracovní a veřejně prospěšné činnosti svěřenců i zaměstnanců ústavu. Snaží se udržet pořádek a čistotu ústavu

a v jeho okolí, tzn. úklid rozlehlých prostor kolem budovy. Žáci se významně podílejí na opravách ústavního zařízení, např. natěračské práce, drobné opravy a udržování sportovního areálu. Ústav spolupracuje s městským úřadem, který zaměstnává chlapce v obecně prospěšných činnostech. Vzniká tak příznivé klima ve vztazích MěÚ Chrastava, obyvateli města a ústavem.

Velmi rozsáhlá je sportovní činnost svěřenců výchovného ústavu. Sport zaujímá podstatnou část denního režimu a žáci dosahují velmi dobrých výsledků. Pravidelně se při letních i zimních olympiádách umisťují na předních místech.

Mezi další cíle ústavu patří osvětová činnost v oblasti šikany, xenofobie, rasismu a drogové závislosti.

Organizace denního programu Výchovného ústavu pro děti a mládež v Chrastavě probíhá pod přísnými pravidly. Program je rozdílný pro všední dny a pro víkend. Určuje ho směrnice 20/VÚDM.⁸

8 Příloha č. 2

4. VZDĚLÁVÁNÍ

Vědomosti, dovednosti, hodnotová orientace a osobní vlastnosti člověka, tedy obsah vzdělávání, jsou nutné nejen pro kvalitní uplatnění v pracovní sféře, ale tvoří z jedince kultivovanou bytost, která daným oblastem rozumí a své znalosti dokáže použít.

Obsah vzdělání je určen společenskými potřebami, vývojem vědy a výzkumu a osobností žáka – jeho zájmy, možnostmi, potřebami a rozvojovými schopnostmi.

V současné době se trend posunuje směrem k rozvoji myšlení a tvořivosti, spíše než na sdělování a reprodukci poznatků, jak tomu bylo dříve. Od žáků se požaduje kritické myšlení, přestože tato cesta naráží na mnohé překážky (učební osnovy, vzdělávací programy). Současně se změnami v obsahu vyučování se mění i postavení učitele a žáka. Žák se spolupodílí na dosahování vzdělávacích cílů a řešení problémů.

4.1. VZDĚLÁVACÍ POLITIKA STÁTU

Stabilizovaná a prosperující společnost je základem každého státu. Ten by měl mít zájem na tom, aby se všem lidem dostalo přiměřeného vzdělání. Je třeba zajistit zájmy jednotlivců a zájmy společnosti tak, aby vzdělávací politika byla vyvážená.

Nezaměstnanost, nevzdělanost, nedokončené základní vzdělání, nemajetnost či nízká motivace k práci jsou velmi často spojovány s kriminalitou mládeže. Sociální selhání lze hledat v rodině i ve vzdělávacím systému. Výzkumy ukazují, že velkou skupinu nezaměstnaných v ČR zastupují mladí lidé, především ti, kteří mají nižší, případně nemají žádné vzdělání. [23] Stát a jeho vzdělávací politika mohou redukovat kriminalitu tím, že mladým lidem, bez ohledu na jejich společenské postavení, nabídnou pomoc v podobě stejných příležitostí ke vzdělání, zaváděním rekvalifikačních kurzů, studijních programů apod.

4.2. SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Vzdělávání má na území České republiky dlouhou historii. Povinná školní docházka byla zavedena v roce 1774 Marií Terezií. Dnes fungují v České republice všechny typy vzdělávání – předškolní, základní, střední, vysokoškolské, postgraduální a celoživotní.

Předškolní vzdělávání je zajišťováno mateřskou školou, která je určena dětem předškolního věku od tří do šesti let. Mateřská škola není povinností, je však hojně využívaná. Děti si osvojí některé zvyky, stanou se součástí kolektivu, najdou si kamarády, učí se základním dovednostem.

Povinná školní docházka probíhá v základních školách. Jedná se o devítileté studium, při kterém se dítě stává součástí školního kolektivu a učí se respektovat sociální řád.

Po ukončení povinné školní docházky má možnost pokračovat v sekundárním

Po ukončení povinné školní docházky má možnost pokračovat v sekundárním

In document DIE ANNOTATION (Page 26-0)