V průběhu druhé poloviny 19. století byla pera vyráběná z brku nahrazována pery ocelovými, která umoţňovala trvalejší a rychlejší psaní. Od roku 1921 se ocelové psací potřeby začaly vyrábět i v českých zemích. Tato pera byla dostupná a levná, ţák jich měl v zásobě více, a pokud došlo k rozskřípání hrotu, mohl je tak ihned vyměnit. Pera se nasazovala do násadky a poté se namáčela do kalamáře. Ţáci pocházející ze zámoţnějších rodin, pouţívali pera plnicí, která se postupně začala více šířit.
Postupem času byla ocelová pera levnější a levnější, coţ mělo za následek spolu s pomalým rozšiřováním propisovacích tuţek, ţe ocelová pera postupně zanikala.
(Papírnický Journal 2011, č. 1, s. 32.)
Kašpar (1987, s. 26) uvádí, ţe za vynálezce ocelového pera je povaţován Alois Senefelder, rodák z Prahy a objevitel litografie. K výrobě pouţil pruţinu z kapesních hodinek a pero vyuţíval pro psaní na litografickém kameni. Co se týče výroby ocelových per v jiných zemích neţ u nás, průmyslovou výrobou těchto per se v Anglii zabývali Macon, Wise a Perry, kteří byli původně odborníky přes hodinová pera.
V oboru výroby ocelových per zaujímali v té době první místo. Naši němečtí sousedé započali průmyslovou výrobu těchto per přibliţně v polovině 19. století. V rámci průmyslové revoluce a vývoje se upouštělo od ruční výroby, která byla následně plně nahrazena strojovou a zdokonalovala se i technologie výroby, čímţ docházelo ke zkvalitňování samotných per. Vyrábělo se mnoho různých druhů per, která se lišila tvarem a tvrdostí hrotu.
19
Po první světové válce začínala být ocelová pera vytlačována pery plnícími, která se v té době velmi rychle rozšiřovala. Tato pera byla však známá jiţ dříve. Jejich kořeny sahají aţ do 17. století, kdy módní plnicí pero sestrojil Lewis Edson Waterman.
(Papírnický Journal 2011, č. 1, s. 32.)
V českých zemích byla výroba plnicích per zahájena v roce 1929. Rozvoj techniky umoţňoval i zdokonalování per. Docházelo ke zlepšování mechanismu pera, hroty se vyráběly z kvalitnějších kovů (ocel, zlato, stříbro, bronz), zejména pak z iridia, které bylo povaţováno za nejlepší látku pro hroty. (Kašpar 1987, s. 26)
Kuličkové pero, které je dnes nejčastěji pouţívaným typem pera, se začalo rychle rozšiřovat po druhé světové válce. Jako vynálezce uvádí Kašpar (1987, str. 26) Mallinga–Hausena, dánského pastora. Sám vynálezce popisuje princip pera takto:
„Trubice naplněná psací pastou je uzavřena kuličkou, která se při pohybu po papíru otáčí a zanechává na papíru stopu pasty.“ K rozšíření tohoto typu dochází aţ téměř v polovině 20. století, po odstranění technických problémů, jako bylo především zadrhávání kuličky a nevhodnost psací pasty. Kuličková pera se velmi rychle ujala a docházelo k jejich rychlému rozšíření. Bylo to především díky schopnostem pera psát i na méně kvalitní papír a provádět tahy všemi směry.
1.2 Psací potřeby současnosti
Díky neustálému rozvoji a pokroku se psací pero v současné době „oprostilo“ od svého původního praktického účelu a mnohdy zaujímá funkci spíše módního doplňku. „Pero se stalo symbolem moci a sociálního statusu. Pero jasně reprezentuje svého majitele a hrdě hlásá „To jsem já a takový jsem. Toto je obrázek o mé osobě.“ Pero se stalo symbolem definujícím společenskou úspěšnost a váženost a zařadilo se tak po bok například hodinek či automobilu, kde se automatiky stalo králem.“ (Papírnický Journal 2011, č. 1, s. 32.)
Dnešní trh nabízí nepřeberné mnoţství psacích potřeb, mimo jiné i těch, které jsou primárně určeny pro ţáky prvního stupně. Na potencionálního zákazníka působí mnoho faktorů, které ho ovlivňují při jeho výběru a následné koupi psací potřeby. Tyto faktory jsou krátce zmíněny na počátku praktické části práce.
20
Zde tato kapitola uvádí nejčastější psací potřeby současnosti. Základní potřebu, kterou pouţívají ţáci první třídy na počátku nácviku psaní, je grafitová tuţka.
Za předchůdce tuţky jsou povaţovány jiţ výše zmíněné tyčinky nebo štětečky, které byly vyuţívány pro kresbu od starověku. K většímu uplatnění tuţky došlo v souvislosti s objevem loţisek kvalitního přírodního grafitu v Anglii. K výrobě tuţek docházelo vloţením přírodního grafitu do kovových či dřevěných pouzder.
V následujících stoletích docházelo k objevům grafitu i v jiných zemích. Velký pokrok nastal ve výrobě tuţek v 19. století a to díky objevům, které učinili Josef Hardtmuth a Norbert Jack Conté. Tito pánové došli k závěru, ţe nedostatek čistého grafitu mohou nahradit rozemletým grafitem smíchaným s jílem a následně vše poté, co opustí tuţku, řadíme především různá psací plnicí pera a psací rollery (avšak některá jsou pouze na jedno pouţití). Níţe uvádíme rozdíl mezi těmito dvěma typy psacích potřeb. Jako nevhodné a doslova nepřípustné psací potřeby pro ţáky prvního stupně jsou kuličkové neboli propisovací tuţky, tzv. „propisovačky“. Bohuţel jsou dnes zřejmě nejrozšířenějším produktem a setkáváme se s ním téměř na kaţdém rohu. Jako ostatní psací potřeby, i propisovací tuţky se liší kvalitou. Nejlevnější z nich se rozdávají na ulici jako reklamní předměty, ale můţeme zakoupit i honosnější produkty, které se mnohdy kombinují s plnicími pery.
1.2.1 Kuličková tuţka
Kuličková neboli propisovací tuţka vyuţívá jako psací medium pastu a kuličkový hrot.
Pasta se přes vodič dostává k vlastní kuličce, která funguje na bázi loţiskové kuličky.
Ta se musí otočit a tím "nabere" na svůj povrch pastu a přenese ji na papír. Kulička se vlastně při psaní otáčí stále. Proto se musí na „propisovačku“ z počátku psaní zatlačit, aby došlo k otočení kuličky a nabrání pasty. Především proto není vhodná pro začínající školáky, jelikoţ na ni musí vyvíjet přílišný tlak, coţ je nutí k pevnějšímu aţ křečovitému stisku. (čerpáno z konzultací s Pavlem Kaupou dne 3. 12. 2014)
21
Obrázek 3: Kuličková tuţka, 10. 12. 2014, Liberec