Původ textilních technik, jejich počátek, nelze přesně časově zařadit. Patrně je možné považovat za jakousi základní stavební jednotku textilních technik uzel.„Uzel jako pradávný vynález lidstva nás provází v mnoha variantách na všech kontinentech Země“
(Staňková, Baran 2008, s. 8). Uzel na luku lovce, provazec smyčky, čelenky (Staňková, Baran 2008, s. 9). Za počátky textilních technik lze také považovat splétání vlasů žen i mužů, oděvní doplňky, ale i komunikační systémy v podobě uzlového písma.
Za zrodem některých významných technických objevů stojí obyčejná lidská tvořivost a hravost, díky níž vznikaly nejrůznější uzly a proplétání vláken. Uzly a proplétáním vznikají pletence. Doklady existence pletenců pocházejí ze 7. století. Některé pletence byly stáčeny do kruhových motivů, jiné zdobily iniciály rukopisů, dekorovaly budovy.
Pletení tkanic, tkaniček a copánků z několika pramenů bylo běžnou součástí života lidí.
Ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla běžná domácí výroba provázku nebo tkanic z lněné příze. Nejčastěji se pletly třípramenné nebo víceramenné copánky.
Kulaté, hranaté nebo ploché (Staňková, Baran 2008, s. 28).
22
Poněkud vyspělejším krokem v pletení tkanic byla technika pletení dutinek. Nejstarší dochovaná pletenina, vzniklá technikou shodnou s pletením na cívce, pochází ze 7. století př. n. l. Jde o arabský způsob pletení, který předcházel moderním pletacím strojům (Staňková, Baran 2008, s. 35). Později se výroba přesunula do textilních továren, proto se tato technika vyskytuje v dnešní době už jen jako dětská hra (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 17).
Další z velmi starých lidových textilních technik, o které se zmíníme pouze okrajově, je uzlování, kterému se také říká drhání nebo macramé (Staňková, Baran 2008, s. 35).
Zpočátku funkční poslání uzlů se přesunulo do estetické roviny. Asi 4 tisíce let př. n. l.
se začaly vázat uzly s cílem zdobit tkaninu (Brezinová 1981, s. 5, 6).
Menší zmínku věnujeme také síťování. Je to starobylá technika, podobně jako drhání.
Její stáří potvrdily archeologické vykopávky. Patrně nejčastější využití našla tato technika u rybářů. Módou byla ovlivňována výroba síťových krajek, sítěk do vlasů, záclon, ale i tašek síťovek (Prošková, Vozková 2004, s. 6-9).
Dalšími technikami jsou pletení na rámu a na kobyle, paličkování, tkaní ždiarských tkanic, tkaní a šití krajek, pletení na formě, pletení popruhů. To vše jsou techniky s velkou tradicí, jejichž význam je v dnešní době pozapomenutý (Staňková, Baran 2008, s. 5).
Tou nejzákladnější technikou je technika tkaní. Její historií se budeme podrobně zabývat níže. Jednou s technik náležící k tkaní je tkaní na destičce. Existence techniky sloužící k pletení tkanic je archeologickými nálezy dokládána již od 15. století.
Technika byla rozšířena téměř po celém světě. Základem techniky byla dřevěná destička do tvaru obdélníku s rukojetí prořezaná podélnými a kulatými otvory. Jimi se provlékaly osnovní nitě a okamžitě se tak dělili na sudé a liché. Na destičce se pletly nejčastěji vzorované tkanice (Staňková, Baran 2008, s. 126, 127).
23
Obdobou tkaní na destičce provázející lidstvo po tisíciletí je tkaní na karetkách (Staňková, Baran 2008, s. 134). Základní pomůckou této nesnadné techniky byly čtverhranné nebo šestihranné destičky v každém rohu provrtané (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 114). Potřebná délka osnovy se navlékla do karetek a zajistila. Podle navlečení karetek a jejich otáčení vznikala složitým způsobem tkanina (Staňková, Baran 2008, s. 137). Destičky i karetky jsou dostupné, ale podle našeho názoru pro výuku tkaní na 1. stupni základní školy poněkud obtížné a časově náročné. V další kapitole se proto technikou tkaní na destičce a tkaní na karetkách nebudeme zabývat.
Velmi rozsáhlá je historie vzniku a vývoje tkalcovského stavu. Staňková, Baran (2008, s. 148, 154) ji velmi podrobně vykreslují od předpokládaného vzniku tkaní na vertikálních primitivních stavech, po současnost a vynález novodobého tryskového tkalcovského stavu. Pro výtvarné účely se dosud užívá snadno dostupná obdoba tkalcovského stavu, jakým je rám anebo tvrdá lepenka (Staňková, Baran 2008, s. 154).
„Je zajímavé, že četné objevy a vynálezy minulých století byly vývojem definitivně překonány, ale textilní technologie přes pozoruhodnou mechanizaci a automatizaci užívají stále základní vazební principy a některé úkony jsou nadále vyhrazeny rukodělné práci“ (Staňková, Baran 2008, s. 8 - 9).
Ve vývoji textilních technik mají své nezastupitelné místo techniky zpracovávající ovčí vlnu. Velmi podrobně a srozumitelně popisují historii soukenictví neboli tkalcovství vlny Janotka a Linhart. Soukenictví bylo podle nich souhrnným pojmem pro všechny úkony od přípravy vlny po úplné dohotovení sukna a soukenných látek. Vlna se získávala stejným způsobem jako doposud, tedy střiží ovcí. Důležité a nesnadné bylo vyčištění vlny. Již na ovcích se nečistoty ze srsti odmáčely, po ostříhání následovalo několik fází praní, sušení na čerstvém vzduchu a ruční čechrání a česání (Janotka, Linhart 1984, s. 85 – 87). Po přípravě vlny následovalo předení. Během vývoje předení vznikly přeslice a vřeteno, aby bylo možné spřádat rostlinná vlákna a srst zvířat na přízi.
Vzhledem k tomu, že žádné vlákno, ať už živočišného nebo rostlinného původu není dostatečně dlouhé na to, aby se přímo z něj mohla utkat textilie, musí se nitě nejprve spříst. Tedy položit rovnoběžně vedle sebe a potom zkroutit do pevné nitě. Původně ruční předení probíhalo tak, že se chomáč přediva upevnil na tyčku, tzv. přeslici, upevněnou na stojánku (Skarlantová, Vechová 2005, s. 143).
24
Ženy z chomáče na přeslici jednou rukou vytahovaly praménky vláken a současně je zkroutily v přízi, která se druhou rukou navíjela na vřeteno, kratší kuželovitý kolík.
V dolní části vřetene byl kroužek, přeslen, který sloužil k lehčímu otáčení a zatížení.
Kroucením vlákna mezi palcem a ukazováčkem se vřeteno točilo a navíjelo již hotovou přízi (Skarlantová, Vechová 2005, s. 143).
Dokonalejší způsob předení přinesla pravděpodobně Indie v podobě kolovratu. Ten se dostal do Evropy začátkem 16. století. Až do poloviny 19. století se tak stal kolovrat neodmyslitelnou součástí každé ženské domácnosti. Funkci kolovratu převzaly v období manufaktury parní přádelny (Skarlantová, Vechová 2005, s. 144, 145). V současné době zaznamenáváme návrat k tomuto způsobu ruční výroby příze, ovšem pouze omezeně pro rukodělnou výtvarnou tvorbu (Skarlantová, Vechová 2005, s. 145).
Ze spředené vlny se tkaly látky. „Tkaní je nejstarší, doslova pravěkou technikou zhotovování textilií“ (Skarlantová, Vechová 2005, s. 143). V současnosti víme, že se zpočátku tkalo směrem ze shora dolů na osnově zavěšené na jedné tyči. Pokrokem byl dvoutyčový stav. Ve středověku to byly horizontální stavy (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 5). Tkaní se postupně technicky zdokonalovalo tak, aby mohla vznikat tkanina delší a zároveň širší (Skarlantová, Vechová 2005, s. 149). „Výrobu látek na tkalcovském stavu urychlil vynález prošlupové tyče, která umožnila střídavě zvedat sudé a liché osnovní nitě“ (Skarlantová, Vechová 2005, s. 149). Tkalcovství ve své téměř neměnné řemeslné podobě přetrvávalo na našem venkově až do konce 19. století (Skarlantová, Vechová 2005, s. 26). V současnosti se nejvíce používá čtyřzdvižný pedálový tkalcovský stav (Skarlantová, Vechová 2005, s. 149).
Vrátíme-li se zpět do středověku, nesmíme opomenout další textilní techniky, které
25
Praním a valchováním tkanina zhoustla v silnou plsť s hustým vlasem. Bylo nutné ji sčesat jedním směrem a sestřihnou postřihačskými nůžkami (Skarlantová, Vechová 2005, s. 26). Jeden z dochovaných filců je možné vidět v Mlýnské dolině Rožnovského skanzenu (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 6).
Po postřihování mohlo přijít na řadu barvení. Hrubá sukna bývala ponechána v přirozené barevnosti ovčí vlny, ta byla levnější. Dražší sukna se barvila na černo duběnkami nebo na modro indigem. Ostatní barvy suken byly mnohdy těžko dostupné (Skarlantová, Vechová 2005, s. 27). s. 14). Stáčená šňůra je podle Vondruškové, Kaprasové (1989, s. 8) tou nejjednodušší technikou. Jde o způsob, kdy naproti sobě stojící osoby drží konce jedné či několika nití a každý točí na opačnou stranu. Po dostatečném množství zákrutů po celé délce se zaklesne nit v polovině a volné konce se spojí uzlem. Obě poloviny se navzájem stočí do šňůry.
Mezi dětmi je oblíbenou technikou pletení na cívce. Podstatou této techniky je nekonečné vlákno, které se splétá na čtyřech ocích v jedné řadě tak, že vznikne dutá pletenina beze švu. Dutinky lze plést také na cívce s více háčky, se šesti, s osmi a podobně (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 16, 17). Pomůckou k pletení dutinky je cívka s hřebíčky. Tuto cívku je možné si vyrobit, ale i zakoupit. Zjistili jsme, že cívka na pletení dutinek je ke koupi v obchodech s hračkami nebo galanteriích.