„Vlna je nejvýznamnějším vláknem živočišného původu, které se využívá již několik tisíciletí ke tkaní“ (Skarlantová, Vechová 2005, s. 145). Nejedná se však pouze o vlnu z ovcí, ale i z angorských a kašmírských koz, velbloudů, lam a králíků. Vlna má na rozdíl od rostlinných vláken menší pevnost, ale je pružná a tvárná (Skarlantová, Vechová 2005, s. 145, 146). Právě pro tyto vlastnosti je vhodná k plstění, které má mnohaletou tradici. S nástupem mechanizace však bylo pozapomenuto, aby se dnes v době, kdy se navracíme k přírodě a původní řemeslné výrobě, mohlo znovu stát součástí našich životů.
Snadná dostupnost ovčí vlny a pomůcek může plstění zařadit do výuky výtvarné výchovy na základních školách. Výroba filcu je jednodušší než zpracování kterékoli textilie. V Mongolsku je tato technika dodnes nejpoužívanější textilní výrobou (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 9). Technika plstění využívá přirozené vlastnosti vlny, kdy jednotlivé vlasy vlny mají jiné složení na konci a na začátku. Pro filcování je důležité umístění a množství povrchových šupinek, které se rozevírají od kořene ke špičce vlákna. Při tření dochází k zaklesnutí vláken vlny do sebe, tedy ke zplstění (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 14).
Pro plstění je nutné mít připravenou vypranou a vyčesanou ovčí vlnu. Další pomůcky souvisí s technikou plstění, pro kterou jsou určeny. Plstit je možné za pomoci horké vody a mýdla nebo filcovací jehlou za sucha. Vlnou je možné také omotávat drátky a tvarovat nezvyklé objekty. Nejedná se však o plstění, ale o prostorovou výtvarnou techniku za použití ovčí vlny. Vlnou lze omotávat prakticky cokoliv. Technika spočívá v namotávání vlněných vrstev na drátěnou kostru předmětu, který má být vytvořen (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 56).
Typických vlastností vlny využívá technika mokré plstění. Probíhá máčením vlny v horké vodě za použití mýdla jako činidla. Vznikne silná hutná látka, kterou je možné rozválet do různě silných plátů připomínajících tkaninu. Vlnu je možné napasovat na dřevěné kopyto a tvarovat plstěný bezešvý výrobek (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 9).
29
Mokré plstění dělí autorky Jakubů a Tomcová (2008, s. 15, 23, 34) na plstění bez forem a na formě a na mokré plstění v rohoži.
Při plstění bez forem vznikají prostorové výrobky. Je zapotřebí pouze horká voda a mýdlo. Pro mokré filcování je možné použít jakékoliv mýdlo (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 11). Nejlepší zkušenosti máme s jádrovým mýdlem na praní Jelen. Podle našeho názoru je cenově dostupné a ekologické. Vhodná je hrubá vlna, která se smotává do požadovaného tvaru, namáčí se a mydlí. Poslední dva kroky se stále opakují, dokud výrobek neztvrdne a nezhoustne (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 16). Vlna se mne mezi dlaněmi podobně, jako když se modeluje kulička z hlíny. Technikou mokrého filcování se nejčastěji vyrábějí různé kuličky a míčky.
Plstění na formě je složitější technikou, která se pro práci na prvním stupni pro svou časovou a organizační náročnost příliš nehodí. Touto technikou se vyrábějí papuče, rukavice, tašky i čepice (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 34).
Plstění v rohoži vyžaduje, jak již název techniky napovídá, rohož jako pomůcku filcování. Nejvhodnější je jemnější prostírání nebo plážová rohožka (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 12). Hrubší vlna se pokládá v tenkých vrstvách do kříže přímo na rohož, postříká se horkou vodou smísenou s nastrouhaným mýdlem (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 23). Osvědčilo se nám nanášet mýdlovou vodu na vlnu rozprašovačem, který neodděluje proudem vody vlněná vlákna od sebe. Takto připravená vlna se zaroluje do rohože, postříká horkou mýdlovou vodou a válí po dobu alespoň deseti minut jako váleček na těsto. Následně se rohož rozbalí a zkontroluje, zda vrstvy vlny dobře drží při sobě a žádná se neodlupuje. Pokud ano, výrobek se propláchne studenou vodou a usuší.
V opačném případě je potřeba opakovat první kroky postupu a pokračovat ve válení (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 23). Jedná se o plošnou techniku.
Další technikou mokrého plstění je nunofilcování nebo-li tkaninové plstění. Princip této techniky spočívá v pokrytí jemných látek z přírodního materiálu vrstvou vlny a k jejich provázání a zafilcování (Grimmichová 2011, s. 10). Přírodní tkaninou je nečastěji hedvábí, které je pro výtvarné techniky na 1. stupni nedostupné.
30
Technika suchého plstění je založena na principu vzájemného mísení a zhušťování vláken ovčí vlny při vpichování jehlou. Plstíme tedy opakovanými vpichy do vlněných vláken. Tímto procesem se do sebe jednotlivá vlákna zaháknou a zfilcují se (Dardenne 2008, s. 10). Pro suché plstění je nezbytnou pomůckou filcovací jehla. Dlouhá, špičatá, po stranách má vybroušené ostré výstupky. Právě tyto výstupky ovčí vlnu zplsťují, zahušťují a mísí jednotlivá vlákna. Jehly jsou dostupné v několika velikostech a tvarech.
Pro žáky 1. stupně základní školy se hodí největší velikost. Jehla je silnější, a proto také odolnější vůči zlomení. Jako plstící podložka slouží molitan. Ten by měl být dostatečně silný a měkký (Dardenne 2008, s. 10). Jehly lze zakoupit ve výtvarných potřebách či v internetových obchodech. Pro techniku filcování jehlou jsou vhodné všechny druhy vln (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 11, 14). Zjistili jsme, že není nutné, aby vypraná ovčí vlna byla vyčesaná. Je možné vlnu připravit pouze rozvolněním mezi prsty a následným stočením do požadovaného tvaru. Plstění jehlou je, podle našeho názoru, kromě textilní techniky také technikou modelování a organizace prostoru. Jde o techniku využívající přirozené vlastnosti přírodního materiálu, kdy vznikají zajímavé výtvory. Dovolujeme si nesouhlasit s malířem Davidem Jedličkou (In Babyrádová 2010, s. 221), který uvedl, že: „Uplstěné plastiky vyvolávají celkem nepříjemný pocit upatlanosti“. Na rozdíl s bavlnou. Předložila ji žákům jako výtvarný experiment motivovaný pohádkou o třech přadlenách. Ovčí vlna se v současné době spřádá a tká průmyslově. Ruční tradiční tkalcovské techniky se používají pouze pro výtvarné účely. Textilní výtvarníci vědomě využívají staré techniky zpracování. Hrubá, nepravidelně spředená vlna se využívá k tkaní tapiserií (Skarlantová, Vechová 2005, s. 146). Tkaní ovčí vlnou je obohaceno o krásu nedokonalosti. Tkaní z vlastnoručně spředené vlny je nevšedním zážitkem.
31 2.3Textil a vlna ve výtvarné výchově
„Textilní tvorba nepochybně patří do výtvarné kultury, textilnímu materiálu vtiskuje výtvarnou podobu průmyslový výtvarník, módní návrhář a všichni ti, kteří dokonale ovládají textilní řemeslo s prastarou tradicí“ (Cikánová 1996, s. 7). Textil může být osobitým materiálem výtvarného vyjádření podobně, jako jsou barvy a štětce nebo modelovací hlína. Textilními materiály a technikami lze vytvářet textilní obrazy, měkké šité sochy nebo prostorové instalace z textilních materiálů (Cikánová 1996, s. 7).
Textil je materiál dětem důvěrně známý. Pro výtvarné účely snadno dostupný, lehce tvarovatelný, měkký, poddajný a neuvěřitelně variabilní (Cikánová, 1996, s. 7). Stejně tak množství textilních technik, které lze ve výtvarné výchově použít, je velké. My se však zaměřujeme na textilní techniky využívající česané a spředené textilní vlákno.
Tyto techniky si pro výtvarné účely můžeme rozdělit podle využití v prostoru a ploše.
Prostorové textilní techniky využívající česané a spředené textilní vlákno jsou:
omotávání vlnou,
mokré plstění do prostoru,
suché plstění do prostoru,
využití šňůrek, copánků, řetízků a dutinek zavěšením v prostoru.
Plošné textilní techniky využívající česané a spředené textilní vlákno jsou:
mokré plstění do plochy,
suché plstění do formy,
využití šňůrek, copánků, řetízků a dutinek k plošné lineární tvorbě,
tkaní,
niťák.
Veškeré tyto techniky lze zařadit do hodin výtvarné výchovy na 1. stupni ZŠ. Jsou finančně snadno dostupné, přiměřeně obtížné a při správném metodickém vedení splňují požadavky RVP ZV.
32