ţeny muţi
dospělí: 1 019 16 083
mladiství: 4 103
chovanci v zabezpečovací detenci: 3 35
celkem: 17 129
zdroj: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/
[online 15. 4. 2014]
24
Údaje v tabulce č. 1 jen potvrzují, ţe aţ do roku 2012 počet vězňů stoupal.
V důsledku amnestie vyhlášené prezidentem republiky ke dni 1. 1. 2013 se průměrný počet vězněných osob v roce 2013 sníţil ve srovnání s rokem 2012 o cca 7 tis. osob.
Ukazuje se, ţe ale paradoxně stouply průměrné náklady v roce 2013 o cca 1 400 tis. Kč oproti roku 2012. Průměrný denní náklad na jednu vězněnou osobu 710 Kč v roce 2012 se v roce 2013 zvýšil na částku 1 080 Kč. Tato disproporce vzniká tím, ţe čím větší průměrný počet vězněných osob se v daném roce eviduje, tím niţší jsou průměrné denní náklady na jednoho vězně. Tato nepřímá úměra se odvíjí od skutečnosti, ţe nezávisle na počtu vězňů je vţdy potřeba pokrýt provozní náklady příslušného vězeňského zařízení (tj. náklady na platy, pojistné, ostatní věcné, tedy provozní výdaje).
Ze studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze, která se mimo jiné zabývala problematikou ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody a jeho alternativ, vyplývá, ţe hlavní přednosti v alternativních trestech se projevují zejména v uvolnění místa ve věznicích pro těţší zločince, ve sníţení nákladů na výkon trestu, ve větším zapojení veřejnosti do procesu převýchovy a resocializace pachatelů, ve zvyšujícím se zájmu občanů o způsoby zacházení s pachateli a ve vytváření pocitu odpovědnosti za činnost trestní justice ve veřejnosti (Rozum 2005, s. 13).
Ščerba (2011, s. 30) v rámci kategorizace alternativních opatření rozlišuje hmotněprávní alternativní opatření (alternativní tresty a alternativy k potrestání) a procesní alternativní opatření (tzv. odklony v trestním řízení).
Alternativní tresty jsou výsledkem odsouzení pachatele, kdy soud vynese výrok o vině a trestu; alternativními tresty jsou v podstatě všechny tresty, které nejsou spojeny s nepodmíněným odnětím svobody:
- domácí vězení,
- obecně prospěšné práce, - peněţitý trest,
- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,
- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.
Alternativy k potrestání pak představují kategorii alternativních opatření, jejíţ podstatou je to, ţe soud sice vysloví vinu pachatele, ale neuloţí ţádný trest.
Tato práce je zaměřena na oblast dohledu probačního úředníka nad odsouzeným, kterému byl soudem uloţen dohled k podmíněnému odsouzení k trestu odnětí svobody, nebo byl dohled vysloven u podmíněného propuštění z výkonu trestu, či byla dohledem
25
nahrazena vazba. Dohled je také spojován s alternativou k potrestání, a to s upuštěním od potrestání s dohledem.
4 Historie a vznik PMS
4.1 Pohled do historie probačních činností
Probační a mediační aktivity se ve světě rozvíjely na základě kulturní a společenské tradice, ekonomických moţností a současně také na základě politického systému daného státu. Tradice v oblasti probace je v Evropě poměrně dlouhá, především v zemích západní a severní Evropy, kde začíná zhruba na konci 19. století a počátkem 20. století. Sílil zájem o osobu pachatele trestného činu, rozvíjely se nové formy trestání a opatření, které by nebyly spojeny s bezprostředním odnětím svobody.
Nové postupy jsou často spojeny s dobrovolnickou a charitativní péčí o osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody.
Pojem probace vychází z latinského výrazu probare, coţ znamená zkoušeti, ověřovati. Probace je specializovaná forma sociální práce s pachateli, která obsahuje prvky dohledu a kontroly, jeţ vyplývá ze soudního rozhodnutí. Současně s kontrolou jde v této sociální práci o pomoc klientovi.
Za zakladatele probace je označován americký obuvník John Augustus, který se ve 2. polovině 19. století v Massachusetts ze své vlastní vůle a dobrovolně staral o pachatele trestných činů. Uvádí se, ţe v roce 1841 poprvé sloţil kauci za muţe, který byl obviněn z opilství. Augustus přesvědčil soud, aby vyhlášení svého rozsudku odloţil a vyčkal tak, zda pachatel dostojí svému slibu a závazku, ţe bude vést spořádaný ţivot.
Po několika týdnech Augustus u dalšího soudního jednání skutečně předloţil zprávy o příkladném ţivotu pachatele, sám mu k tomu nabídl podporu finanční i podporu zázemí. Navrhl soudu uloţení mírnějšího peněţitého trestu a uhrazení soudních výloh.
Zasadil se rovněţ o vytvoření sítě dobrovolných kurátorů, které lze označit za předchůdce novodobých probačních úředníků. Augustus v této své činnosti pokračoval, staral se o cca 2 000 pachatelů, aţ v podstatě na základě toho docílil, ţe v roce 1858 byl vydán první zákon o probaci ve státě Massachusetts (Doubravová 2001).
V Evropě lze prvopočátek dnešní probační činnosti nalézt v Holandsku, kde byla v roce 1823 zaloţena organizace Nizozemská společnost pro morální pozvednutí vězňů, která svou činnost zaměřila na vzdělávání vězňů jejich náboţenským vedením,
26
poskytovala vězňům morální, ale také částečně materiální podporu po jejich propuštění z vězení. Také je třeba zmínit praxi v Anglii, kde cca na konci 19. století začali u některých soudů působit dobrovolníci, kteří byli součástí humanistických tendencí viktoriánské Anglie. Jejich činnost vedla k institucionalizaci sluţby, a to na základě zákona o probaci pachatelů, který byl přijat v roce 1907 (Štern 2009).
4.2 Vznik PMS v České republice
Před přijetím samostatného zákona o Probační a mediační sluţbě v našem trestním zákonodárství byly jiţ zakotveny některé instituty, u nichţ se předpokládalo, ţe se uplatní jako probační a mediační aktivity v souvislosti s ukládáním a výkonem trestů či jiných opatření justičních orgánů. Šlo např. o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, ukládání a výkon trestu obecně prospěšných prací, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání.
Probační a mediační sluţba byla zřízena zákonem č. 257/2000 Sb., její činnost byla zahájena dnem 1. 1. 2001 pro provádění úkonů probace a mediace ve věcech projednávaných v trestním řízení.
Důvodová zpráva k návrhu na přijetí zákona o probační a mediační sluţbě podala vypovídající argumentaci pro jeho přijetí. Příprava a přijetí zákona o PMS reagovaly na situaci, kdy nebylo adekvátně k potřebám právně upraveno postavení probačních úředníků včetně vymezení jejich působnosti, práv a povinností tak, aby měli dostatek kompetencí k účinnému napomáhání při aplikaci odklonů a alternativ v trestním řízení.
Do doby, neţ nastala účinnost tohoto zákona, vykonávali probační činnosti zaměstnanci soudů - vyšší soudní úředníci a soudní tajemníci či zaměstnanci zařazení jako probační pracovníci. Významným hlediskem probační práce je preventivní působení, které si klade za cíl zabránit recidivě trestné činnosti osob podrobených probačnímu dohledu.
Neoddělitelnou sloţkou probační práce je také psychosociální pomoc a doprovázení obviněných, jejich motivace a odborné vedení např. při odstraňování škodlivých návyků a závislostí různého typu (drogová závislost, alkoholismus, patologické hráčství atd.), vytváření pracovních návyků, utváření potřeby vzdělávat se a pěstovat pozitivní zájmy.
To se týká zejména mladistvých a osob ve věku blízkém věku mladistvých, u nichţ je reálná perspektiva odklonu od nastoupené kriminální kariéry. Mediační práce zahrnuje pomoc osobám postiţeným trestným činem, aby nezůstaly pouhým objektem trestního
27
práva, ale naopak se jim dostalo morálního zadostiučinění a v neposlední řadě i finančního odškodnění.
Probační a mediační sluţba představuje nový prvek v oblasti justice a sociální práce, novou instituci na poli trestní politiky, smyslem jejího zřízení měl být postupný odklon od tradičního represivního pojetí v oblasti trestního soudnictví směrem k širšímu vyuţívání trestů nespojených s odnětím svobody a vyuţívání alternativních opatření a postupů v rámci trestního řízení.
Jedním z důvodů, proč probační a mediační činnosti svěřit instituci, která by byla mimo působnost a organizační struktury některého z orgánů činných v trestním řízení, byla mimo jiné potřeba probační a mediační úkony provádět kontinuálně a v průběhu celého trestního řízení, tedy od jeho počátku do samotného konce. Zásadním poţadavkem také bylo, aby tato sluţba byla poskytována se zárukou nezávislosti na orgánech činných v trestním řízení, pod jejichţ záštitou, resp., v rámci jejichţ organizační struktury aţ do doby přijetí zákona o PMS byla realizována. Kromě nutnosti jasného vymezení kompetencí PMS byla na pořadu téţ otázka vymezení vztahů vůči ostatním orgánům, které jsou do souvisejících činností v rámci probace a mediace zapojeny, tedy vůči orgánům sociálně právní ochrany dětí a sociální intervence.
Důleţitým prvkem bylo také stanovení a zakotvení kvalifikačních poţadavků na osoby provádějící probaci a mediaci a nutnost zajistit jejich další vzdělávání v rámci resortu Ministerstva spravedlnosti.
5 Sociální práce v PMS
Důvodem k ustanovení PMS byla také mimo jiné potřeba zařazení prvků sociální práce, které jsou nezbytně spojeny s prováděním probační a mediační činnosti v rámci vykonávání alternativních trestů k trestům nepodmíněným. S ohledem na to, ţe tyto činnosti nejsou schopny efektivně plnit tradiční orgány činné v trestním řízení, které mají základní povinnost odhalovat a stíhat trestnou činnost, bylo více neţ ţádoucí, aby sociální práci v trestní justici zajišťovali a prováděli odborníci v tomto oboru také vzdělaní, nemluvě případně o vhodné odborné praxi na poli sociální práce. Bylo tedy potřeba správně vydefinovat kvalifikační poţadavky na pracovníky PMS, kteří by se tak stali specialisty ve své činnosti. Bezesporu se jeví jako zásadní znalosti a zkušenosti
28
nejen z oblasti sociální práce, ale také z oblasti filozofie, etiky, psychologie, práva (zejména trestního) atd.
Pozornost zákonodárců byla směřována spíše k samotné podstatě alternativních trestů, později se začala řešit také otázka jejich samotného výkonu, aţ postupně došlo k ustanovení instituce PMS jako celistvého a samostatného zákonem upraveného orgánu. Tento počin je povaţován za velmi důleţitý krok v procesu racionalizace trestní justice, neboť fungování PMS je spojeno s mnohými instituty trestního práva a je předpokladem pro naplňování cílů alternativního sankcionování a restorativní justice (Ščerba 2011, s. 353).
Teoretické pojetí definice probace povaţuje za neoddělitelnou součást probace prvky kontroly a prvky pomoci pachateli trestného činu. Dá se konstatovat, ţe činnost PMS je zvláštním druhem sociální práce, která je prováděna v rámcích stanovených zákonem. Jako k většině odborných činností, tak i k činnostem PMS bylo potřeba formulovat metody práce. Pochopitelně se jednotlivé metody probační a mediační činnosti od sebe odlišují, a to v souvislosti s daným alternativním trestem či opatřením.
Sociální práce v justici je různorodá, jde o výkon sociální práce od zahájení trestního řízení po odsouzení pachatele, přes jeho umístění a pobyt ve věznici aţ k realizaci probačních programů (které se ovšem týkají pouze mladistvých klientů).
Škála přístupů sociální práce je tak velmi široká, lze aplikovat např. přístup zaměřený na úkol nebo řešení, metodu skupinové práce s klientem, systemický přístup atd.
Z pohledu probačního úředníka je zřejmě zásadní určit si pro danou chvíli, zda je prioritou kontrola, pomoc či poradenství určené klientovi. Prvek kontroly musí být v probační činnosti přítomen vţdy, neboť na tom je dohled nad klientem postaven.
Prvek pomoci je základním jevem v oblasti sociální práce. Je na osobnostních vlastnostech, ţivotních a profesních zkušenostech probačního úředníka, aby v probační činnosti vhodně aplikoval kaţdý nebo oba tyto faktory.
Práce probačního úředníka je typově jiná neţ metody a náplň práce běţného sociálního pracovníka a vyţaduje také odlišný profesionální profil. Sociální pracovník je zaměřen především na sociální rehabilitaci klienta, vůči němuţ je sociální pracovník spíše v roli emocionálně zaangaţovaného partnera. Probační úředník naproti tomu vystupuje především v roli nadřazené autority, která vyplývá z kontrolního aspektu probační práce. Probační pracovník vykonává sociálně rehabilitační úlohu zejména tím, ţe prakticky soustavně a vlastně nekompromisně musí vést svého klienta
29
k odpovědnosti, sebekontrole a sebekázni tak, ţe aktivním zapojením technik sociální práce dbá na to, aby jeho klient plnil podmínky a povinnosti, které mu byly soudem uloţeny.
5.1 Etické dimenze sociální práce v trestní justici
Důleţitým fenoménem v sociální práci jsou východiska filozofických a etických disciplín, které do sociální práce vnášejí humanistický rozměr a prezentují vztah k člověku jako k bytosti, která v určité ţivotní – kritické - fázi potřebuje pomoc jiných.
Etické a morální principy jsou významným pomocníkem při řešení mezilidských vztahů. Sociální práce všeobecně i specificky v trestní justici dbá o dodrţování základních lidských práv, je zaloţena na respektování ţivotních a lidských hodnot, hledání sociální spravedlnosti. Probační úředník, který vykonává současně činnosti sociálního pracovníka, má respektovat jedinečnost všech svých klientů, aniţ by je selektoval pro jejich původ, rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost, věk, pohlaví, zdravotní stav atd. Sociální práce je oborem multidisciplinárním, jejţ propojuje hlavní společná osa směřující k odstranění či eliminaci neţádoucích jevů, které jedince na jeho ţivotní dráze potkaly (lhostejno, z jakých důvodů).
Probační úředník můţe řešit etické konflikty, neboť je tím, kdo má jistým způsobem klienta usměrňovat, ale současně také pomáhat klientovi, s jehoţ ţivotním postojem nesouhlasí. Zde je právě velmi význačný faktor vysoké profesionality a nadhledu probačního úředníka. Etický konflikt při výkonu profese probačního úředníka můţe nastat minimálně v okamţiku, kdy je zcela jasné, jaké rozhodnutí by probační úředník v roli sociálního pracovníka měl zaujmout, ale takové rozhodnutí se mu lidsky příčí. Nečasová aj. vysvětlují, ţe v takovém momentu je důleţitá nejen úroveň morální citlivosti a schopnosti reflexe situace, sebereflexe a celkové zralosti osobnosti sociálního pracovníka, ale také zkušenosti v rozhodování v morální oblasti i úroveň jeho znalostí a dovedností a povaha jeho praxe v rámci profese i mimo ni (Nečasová aj. 2010, s. 77). Pokud se probační úředník ocitne v situaci, kdy řeší dilema, zda určité rozhodnutí, se kterým se zcela neztotoţňuje, ale které si momentální okolnosti vyţadují, vyřknout, nabízí se moţnost řešení z pohledu deontologické etiky.
Výhodou deontologické etiky je oddělení povinnosti od osobního postoje (Nečasová aj.
2010). Vedle toho však můţe být nevýhodou určitý formalismus, který se projevuje
30
rigidním plněním toho, co je bez ohledu na následky povaţováno za povinnost (Nečasová 2010, s. 80).
Podle materiálu „Doporučení CM/Rec (2010) 1 Výboru ministrů členských států o probačních pravidlech Rady Evropy“, který byl přijat 20. 1. 2010, je probační práce klíčovým prvkem spravedlivého a humánního systému trestní justice. Taková práce vyţaduje značné znalosti a dovednosti a musí jí být propůjčeno postavení uznávající její hodnotu a odborné zkušenosti. Pokud má být dosaţeno sociálního zapojení klienta, musí probační práce probíhat jednak s účastí samotného klienta, ale také kooperací s řadou dalších orgánů, se kterými probační úředníci spolupracují tak, aby byly sluţby participujících organizací pro klienta snadno a spravedlivě dostupné.
V rámci probační práce se probační úředníci řídí nejen právními předpisy, ale také principy etickými a morálními. Je tedy oprávněně kladen velký důraz na vzdělávání probačních úředníků a asistentů zejména v oblasti humanitních věd. Etický kodex sociálních pracovníků obsahuje mimo jiné očekávání kvalifikované pomoci odborníků v sociálních vědách. Kvalita této pomoci závisí i na osobnostních vlastnostech, odborných znalostech a přehledu o problematice. Přímá spolupráce probačního pracovníka s klientem se nemůţe obejít bez přímého osobního kontaktu.
Jak jiţ je uvedeno na jiném místě této práce, sociální pracovník při výkonu své profese naplňuje roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyţadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role, a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních etických hodnot sociální práce (Etický kodex sociálních pracovníků 2006, bod C).
V probační praxi můţe hrozit riziko účelového jednání a otázky hranic ve vztahu ke klientům, kteří se k uspokojení svých potřeb a dosaţení cílů snaţí jednat účelově a manipulovat se svým okolím. Jedním ze základních projevů profesionality probačního úředníka je udrţení stanovených principů spolupráce, rovný přístup ke všem odsouzeným, i kdyţ to nemusí být u některých pachatelů vţdy jednoduché (Tesarčíková 2011, s. 95).
31
6 Poslání PMS
Probační a mediační sluţba je specializovaná sociální sluţba, zařazená do rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR, v níţ pracují probační úředníci a asistenti.
Činnost PMS se zaměřuje na sociální práci s pachateli a oběťmi trestných činů, přispívá k naplňování trestní spravedlnosti, vykonává probaci a poskytuje mediaci.
Posláním PMS je přispívání a asistování při naplňování trestní spravedlnosti v České republice, především vytvářením podmínek pro uplatnění alternativních postupů v trestním řízení a zajištěním efektivního výkonu alternativních trestů včetně nalezení účinné reakce na spáchaný trestný čin. Z toho důvodu provádí probaci a mediaci, má velký podíl na řešení sporů mezi obviněnými a poškozenými, usiluje o urovnání konfliktních stavů a o obnovení respektu ke společenským normám. PMS je institucí, která vychází ze dvou profesí – sociální práce a práva, především trestního.
Základní myšlenky probační a mediační činnosti vycházejí z filozofických východisek, kterými je např. snaha o upuštění od neosobního jednání k jednání osobnímu, kdy je potřeba klást důraz na člověka jako takového, nikoliv jen plnit to, co ukládá zákon. Dalším východiskem je přenášení odpovědnosti za jeho trestný čin na osobu pachatele, nikoliv jako tomu bylo v minulosti, kdy byla k odpovědnosti volána především společnost; jde o to, aby pachatel=klient pochopil, ţe kdyţ sám o své vůli spáchal trestný čin, musí také on sám za důsledky se svou trestnou činností spojené plně odpovídat.
Principem probační práce je mimo jiné „neodlidšťování“ klienta tím, ţe mu budou prezentována nějaká opatření, která bude muset s různým stupněm nechuti plnit. Ale naopak směřovat od ukládání opatření k aktivní spolupráci klienta, v podstatě jej zapojit a vtáhnout do řešení jeho situace vlastními silami, schopnostmi, moţnostmi. Zapojením základních metod sociální práce při vedení probační práce se právě formou spolupráce klientovi přiznávají jeho práva a kompetence nějakým způsobem svůj ţivot změnit, napravit, zlepšit. A nejen svůj – dostává se mu kompetencí hledat řešení problémů, které svým jednáním způsobil někomu jinému (poškozenému). Prvky humanitní psychologie a psychoterapie přinášejí moţnosti rozvinutí skrytých schopností či zdrojů klienta, o kterých třeba ani on sám doposud neví, ţe je v sobě má. Právě vloţení důvěry v to, ţe klient vyuţije svých (někdy nově nabytých či uvědoměných) kompetencí
32
k vyřešení své situace, můţe objevit dřímající potenciál klienta, poukazuje na jeho dobré stránky, povahové vlastnosti. Jde v podstatě o snahu přijmout klienta jako plnohodnotného člověka, i kdyţ se v určité fázi svého ţivota ocitl na tzv. šikmé dráze.
Do hledání nápravy klienta jsou probačními úředníky stále více zapojovány prvky psychoterapie, pedagogiky, sociální práce. V duchu těchto principů se přesouvá co nejvíce odpovědnosti za řešení a nápravu z odborníků v oblasti zákona a sociální práce na klienty samotné. Hledání spravedlnosti přestává být pouze záleţitostí osob k tomu povolaných, ale v duchu systemického přístupu podle Úlehly a Ludewiga (2010) se stává věcí společnou, o kterou se na základě domluvených pravidel dělí nejen probační pracovník s klientem, ale také poškozený.
Metodický materiál s názvem Příručka pro probaci a mediaci nabízí několik oblastí moţných otázek, které si lze v průběhu spolupráce s klientem klást, jejich zodpovězení potom otevírá další moţnosti řešení:
Okruh otázek z pohledu klienta na to, zda má příleţitosti:
- pochopit nepřípustnost svého jednání, - přijmout odpovědnost za své jednání,
- nalézt motivaci k nápravě vztahů narušených trestným činem, - aktivně participovat na procesu řešení trestné činnosti,
- nalézt motivaci k nápravě vztahů narušených trestným činem, - aktivně participovat na procesu řešení trestné činnosti,