Klíčová slova

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Květuši Slukové, Ph.D. za její podporu a odborné rady, které mi poskytovala při tvorbě diplomové práce. Děkuji také Mgr. Aleně Tesarčíkové za inspiraci, poskytnutí odborných podkladů, zprostředkování setkání s respondenty výzkumu a za cenné připomínky. Poděkování náleţí také všem účastníkům výzkumného šetření. Velké poděkování vyjadřuji svým nejbliţším, kteří mě podporovali během celého studia a vytvářeli mi tak potřebné zázemí.

(6)

Anotace

Diplomová práce na téma Sociální práce v rámci výkonu dohledu nad pachateli trestných činů je zaměřena na zjištění názorů klientů Probační a mediační sluţby na účinnost probačního dohledu. V teoretické části je pozornost věnována problematice účelu trestu, principům restorativní a retributivní justice, principům probačního dohledu. Teoretická část dále obsahuje vysvětlení postavení Probační a mediační sluţby, spektra činností, povinností a oprávnění probačního úředníka, povinností jeho klienta, metod sociální práce.

V empirické části je popsána metodologie výzkumu, který byl realizován prostřednictvím kvalitativní strategie technikou polostandardizovaných rozhovorů vedených s klienty Probační a mediační sluţby. Cílem výzkumného šetření bylo zjištění, jak klienti přistupují k výkonu probačního dohledu, jak je probační dohled ovlivňuje, zda a jaký smysl v probačním dohledu spatřují.

Výsledky výzkumu jsou diskutovány jednak s teoretickými poznatky a zároveň s výsledky výzkumů provedených na obdobné téma v minulých letech.

Závěrečná část obsahuje celkové shrnutí obsahu diplomové práce, jsou také navrhována doporučení pro praxi.

Klíčová slova

pachatel, klient, trestný čin, alternativní trest, probační úředník, dohled probačního úředníka, podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, probační plán, sociální práce, metody sociální práce, kontrola, pomoc

(7)

Annotation

The diploma thesis Social work within the framework of the supervision over the offenders of crimes focuses on trying to learn views of the Probation and Mediation Service (PMS) clients concerning the efficiency of the probation supervision. In the theoretical part, the attention is paid to the issue of the purpose of a punishment, principles of restorative and retributive justice, and principles of probation supervision.

The theoretical part explains the position of the PMS, range of activities, duties and authorizations of a probation officer, duties of their client, and methods of social work.

The empirical part describes the methodology of research made using qualitative strategy by the means of semi-standard interviews with clients of the PMS. The aim of the research was to try to find out how the clients approach the probation supervision, how such supervision impacts them and whether and what outcome of the probation supervision they see.

Results of the research are treated using both theoretical findings and results of research made in the past years in the same field.

The final part contains the overall summary of the contents of the Diploma Theses and some recommendation for practice are included.

Keywords

culprit, klient, criminal offense, alternative punishment, alternative measure, probation officer, supervision of a probation officer, suspended sentence, probation supervision plan, social work, metods of social work, control, assistance

(8)

7

Obsah

SEZNAM TABULEK ... 9

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ... 10

ÚVOD ... 11

TEORETICKÁ ČÁST ... 13

1 ÚČEL A VÝZNAM TRESTU ... 13

1.1 NEGATIVNÍ JEVY UVĚZNĚNÍ... 15

1.2 ZAJIŠTĚNÍ VÝKONU NEPODMÍNĚNÉHO TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY ... 16

2 RESTORATIVNÍ A RETRIBUTIVNÍ JUSTICE ... 18

2.1 MODELY RESTORATIVNÍ JUSTICE ... 20

3 FILOZOFIE ALTERNATIVNÍHO POTRESTÁNÍ ... 22

3.1 ALTERNATIVY K POTRESTÁNÍ ... 22

4 HISTORIE A VZNIK PMS ... 25

4.1 POHLED DO HISTORIE PROBAČNÍCH ČINNOSTÍ ... 25

4.2 VZNIK PMS V ČESKÉ REPUBLICE ... 26

5 SOCIÁLNÍ PRÁCE V PMS ... 27

5.1 ETICKÉ DIMENZE SOCIÁLNÍ PRÁCE VTRESTNÍ JUSTICI ... 29

6 POSLÁNÍ PMS ... 31

7 CÍLE A ČINNOSTI PMS ... 33

7.1 PROBACE ... 36

7.2 PROBAČNÍ DOHLED ... 38

7.3 PROBAČNÍ PLÁN DOHLEDU ... 39

7.4 VYHODNOCENÍ RIZIK A POTŘEB KLIENTA ... 40

7.5 NAHRAZENÍ VAZBY PROBAČNÍM DOHLEDEM ... 42

7.6 PODMÍNĚNÉ UPUŠTĚNÍ OD POTRESTÁNÍ S DOHLEDEM ... 43

7.7 PODMÍNĚNÉ ODSOUZENÍ SDOHLEDEM ... 45

7.7.1 Pro srovnání úprava na Slovensku ... 46

7.7.2 Pro srovnání úprava v Rakousku ... 47

7.7.3 Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem ... 47

7.7.4 Projekt Křehká šance ... 48

7.7.5 Praktické poznatky o průběhu Křehké šance ... 49

8 NÁSTROJE PMS... 51

9 METODY A PŘÍSTUPY SOCIÁLNÍ PRÁCE ... 52

9.1 SYSTEMICKÝ KONCEPT POMOCI A KONTROLY VSOCIÁLNÍ PRÁCI ... 53

9.2 NARATIVNÍ PŘÍSTUP ... 54

9.3 ANTIOPRESIVNÍ TEORIE ... 55

9.4 NA ÚKOL ORIENTOVANÝ PŘÍSTUP ... 55

10 KOMBINACE PRVKU KONTROLY VERSUS POMOCI KLIENTOVI ... 56

11 VÝKON DOHLEDU ... 58

11.1 POVINNOSTI A OPRÁVNĚNÍ PROBAČNÍHO ÚŘEDNÍKA PŘI VÝKONU DOHLEDU ... 61

11.2 POVINNOSTI ODSOUZENÉHO-KLIENTA PMS ... 62

12 ZAMĚŘENÍ PRÁCE NA OBĚŤ (POŠKOZENÉHO) ... 63

12.1 PROJEKTY ZAMĚŘENÉ NA POMOC OBĚTEM TRESTNÉHO ČINU... 65

(9)

8

EMPIRICKÁ ČÁST ... 66

13 PŘEDMĚT A CÍL VÝZKUMU ... 66

14 ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA VÝZKUMU ... 67

15 METODY TVORBY DAT ... 68

16 METODA ANALÝZY DAT ... 70

17 POPIS VÝZKUMNÉHO VZORKU ... 71

17.1 KLIENT JAN ... 73

17.2 KLIENT JAROSLAV ... 74

17.3 KLIENTKA ANNA ... 76

17.4 KLIENT FRANTIŠEK ... 77

17.5 KLIENT PATRIK ... 79

17.6 KLIENTKA JANA ... 80

18 MÍSTO A PRŦBĚH REALIZACE VÝZKUMU... 80

18.1 ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU ... 81

19 VÝZKUMNÝ PROBLÉM ... 82

20 VÝZKUMNÉ OTÁZKY ... 82

21 VYHODNOCENÍ VÝZKUMNÝCH OTÁZEK ... 85

21.1 VÝZKUMNÁ OTÁZKA Č.1 ... 85

22 DISKUZE VÝSLEDKŦ ... 108

23 SHRNUTÍ VÝSLEDKŦ ... 111

24 NAVRHOVANÁ DOPORUČENÍ PRO PRAXI ... 113

ZÁVĚR ... 117

SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŦ ... 120

SEZNAM PŘÍLOH ... 124

PŘÍLOHY ... 125

(10)

9

Seznam tabulek

Tabulka 1 – Průměrný počet vězněných osob v letech 2008 – 2013 ... 23

Tabulka 2 – Přehled o počtu vězněných osob podle stavu ke dni 9. 4. 2014 ... 23

Tabulka 3 – Výzkumná otázka č. 1 ... 83

Tabulka 6 – Odpovědi klientů na podotázku č. 1 k výzkumné otázce 1 ... 86

(11)

10

Seznam pouţitých zkratek

IKSP – Institut pro kriminologii a sociální prevenci OPP – obecně prospěšné práce

PMS – Probační a mediační sluţba VTOS – výkon trestu odnětí svobody RT – rejstřík trestů

(12)

11

Úvod

Ke zpracování diplomové práce jsem zvolila téma Sociální práce v rámci výkonu dohledu nad pachateli trestných činů. Sociální práce v oblasti trestní justice je podle mého názoru velmi významným a neoddělitelným prvkem na cestě k nápravě pachatele trestného činu k jeho opětovnému zařazení do společnosti. V případě propuštění z vězeňského prostředí zpět do běţného ţivota se pak takový člověk bez pomoci a současně také kontroly odborníků-sociálních pracovníků neobejde. V trestní justici tuto – pro pachatele, resp. klienta – zásadní činnost vykonávají probační úředníci.

Spektrum jejich pracovních povinností, kompetencí, odpovědnosti je velmi široké.

Ve své diplomové práci se zaměřím především na výkon tzv. probačního dohledu nad pachateli trestných činů právě z hlediska zapojení a vyuţívání prvků sociální práce.

Pro vysvětlení souvislostí se ve stručnosti budu věnovat historii vzniku probačních aktivit, ukládání trestů, jejich účelnosti, kladům a záporům, které z nich plynou pro pachatele a společnost.

Za cíl v této diplomové práci si kladu zjistit názory klientů PMS na účinnost výkonu dohledu, v souvislosti s tím zjistit a zkoumat smysluplnost sociální práce v rámci výkonu dohledu, jaké jsou způsoby spolupráce probačního úředníka s klientem a jeho sociálním okolím (rodina, přátelé), přínos uloţeného dohledu pro klienta a společnost. Zaměřím se také na to, do jaké míry mají cíle stanovené v probačním plánu dohledu vliv na spolupráci klienta s probačním úředníkem a tím i na vykonatelnost trestu, či jaké metody sociální práce jsou probačními úředníky v roli sociálních pracovníků aplikovány. Při zahájení sociální práce s konkrétním klientem v trestní justici ve středisku PMS je velmi důleţité věnovat se především zmapování a vyhodnocení rizik a potřeb klienta, a to především z důvodu stanovení efektivní intervence.

Ve vyspělých státech světa se projevuje tendence a snaha o prosazení širšího vyuţívání trestů, které nejsou spojeny s nepodmíněným odnětím svobody, a o postupné nahrazení trestu odnětí svobody alternativami. Mezi hlavní důvody k tomuto úsilí se řadí především skutečnost, ţe alternativní varianty k trestu odnětí svobody nejsou spojeny s nevýhodami, které přináší výkon trestu odnětí svobody, ale – a to především –

(13)

12

nekladou pachateli překáţky pro jeho opětovné zařazení do společnosti. Dále jde o otázku ekonomickou.

(14)

13

Teoretická část

1 Účel a význam trestu

V minulosti specifikoval přímo trestní zákon, co se rozumí pod pojmem „účel trestu“ – ţe se jedná v podstatě o jeho výchovnou funkci, prostřednictvím které je ţádoucí výchovně působit na odsouzené, aby se do budoucna vyvarovali páchání trestné činnosti, aby vedli řádný ţivot.

V důvodové zprávě k novému trestnímu zákoníku č. 40/2009 Sb. je uvedeno, ţe v rekodifikaci trestního práva se upouští od deklaratorní formulace účelu trestu či trestního zákoníku. Účel trestního zákoníku spočívá především v ochraně práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, zájmů společnosti a ústavního zřízení České republiky. Vedle základní ochranné funkce trestní právo usiluje rovněţ o sociální reintegraci pachatelů a o zajištění přiměřené satisfakce obětem trestných činů.

Uloţení trestu je logickým vyústěním konání orgánů činných v trestním řízení poté, kdy člověk spáchal trestnou činnost. Vágnerová chápe trestnou činnost jako projev poruchy sociálněadaptačních schopností a dovedností (Vágnerová 2004, s. 808).

Na vzniku trestného činu se podle Vágnerové (2004) podílí kombinace 3 základních faktorů – motivovaný pachatel, vhodný objekt (tedy slabý a bezbranný) a vhodné podmínky (tím je míněno prostředí, ve kterém je malá přehlednost a pro pachatele menší riziko). Základním smyslem trestu je ochrana společnosti před kriminalitou. Trest by měl v sobě spojovat jak prvek trestní represe, tak prvek prevence. Nepodmíněný trest odnětí svobody má za cíl zejména izolaci pachatele trestného činu od společnosti; toto má svou důleţitost v případě pachatelů zvlášť závaţných trestných činů. Trest odnětí svobody je však vnímán jako „ultima ratio“. Podle Hendrycha (2012) většina společnosti, která respektuje zákony, si zaslouţí, aby byla chráněna před významnou menšinou, která zákony porušuje, překračuje a ohroţuje ji. Bylo by příliš idealistické se domnívat, ţe hrozba jakéhokoliv druhu trestu odradí případné pachatele od páchání trestné činnosti.

Podle Šámala (2005, s. 113) k náleţitému uplatnění obecných zásad pro ukládání trestů osnova trestního zákoníku upravuje systém trestů tak, aby bylo umoţněno na základě zásad přiměřenosti trestu, individualizace a personality ukládaného trestu

(15)

14

vyměřit takový trest, který nejlépe dosáhne sledovaných cílů při plném zřeteli k povaze a závaţnosti trestného činu, osobě pachatele i moţnost jeho resocializace.

Trest odnětí svobody je jedním z druhu trestů, který je moţno uloţit nejen nepodmíněně, ale i s podmíněným odkladem na stanovenou zkušební dobu, dále také se současně vysloveným dohledem probačního úředníka. V zákoně č. 169/1999 Sb.

o výkonu trestu odnětí svobody je v úvodním § 1 vymezen účel výkonu nepodmíněného trestu tak, ţe jeho smyslem je stanovenými prostředky působit na odsouzené tak, aby sniţovali nebezpečí recidivy svého kriminálního chování a vedli po propuštění soběstačný ţivot v souladu se zákonem, chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti.

Výchovná funkce trestu odnětí svobody, resp. její realizace, je podle Černíkové představována systémem aktivit, podmínek a zásad, které musí být uplatněny, aby trest odnětí svobody měl výchovný účinek (Černíková 2008, s. 143). V podstatě se jedná o proces tzv. zacházení, který zahrnuje aktivity směřované k pachateli trestného činu.

Aktivity provádí specializovaný pracovník, ať uţ ve věznici, v sociálních sluţbách či výchovný pracovník. Tento odborník pachateli trestného činu pomáhá řešit jeho problémy, vede odsouzeného např. k práci, ke vzdělávání, k samostatnosti, dále jej nabádá k péči o jeho zdraví, pozitivní rozvoj, ovlivňuje jeho chování, názory, směřování k prosociální orientaci. Cílem procesu zacházení je, aby přivedl odsouzeného k sociálně vyzrálejšímu a odpovědnějšímu chování (Černíková 2008, s. 144).

Ve věznicích se vykonává terciární prevence, která je zaměřena na osoby, jeţ nejsou schopny či ochotny se rizikového chování vzdát. Cílem je tedy realizace specifické intervence a opatření vedoucích ke změně rizikového chování, které by mohlo mít za následek poškození zdravotního stavu nebo jejich sociální situace (Zábranský 2003). Kde však není funkční prevence kriminality v primární či sekundární fázi, tam lze těţko očekávat od té terciární, ţe tyto nedostatky doţene.

Sociální práce v oblasti vězeňství a v oblasti trestní justice má svou hodnotu, a to nejen poté, kdy jsou odsouzení propuštěni z výkonu trestu a obracejí se na sociální pracovníky, kteří jim pomáhají zprostředkovávat první kontakt s realitou, při vyřizování osobních dokladů, hledání ubytování, zaměstnání. Jiţ přímo ve věznicích se odsouzení setkávají se sociálními pracovníky ve funkcích vychovatelů či speciálních pedagogů, zejména při realizaci programů zacházení jak při běţných, tak i při speciálních

(16)

15

výchovných aktivitách, a to po celou dobu pobytu ve věznici, ale především v době, kdy jsou připravováni na propuštění.

Cílem sociální práce ve věznicích je zejména důraz na udrţování, případně navázání kontaktu s rodinou, podpora komunikace mimo rodinu, příprava na výstup z výkonu trestu odnětí svobody, příprava na zaměstnání.

1.1 Negativní jevy uvěznění

Nepodmíněný trest odnětí svobody je vnímán jako fyzické zabránění v páchání další trestné činnosti, kdyţ uţ jiný způsob není moţný. Tím, ţe byl pachatel umístěn do věznice, byl vyslán signál, ţe jeho chování je pro společnost nepřijatelné a je potřeba zajistit pachatelovu nápravu a resocializaci. Bohuţel však odsouzenému uvěznění přinese mnoho sekundárních negativních psychosociálních důsledků. Většinou se zvýší jeho osobní zadluţení, styk s rodinou probíhá zpravidla jen prostřednictvím korespondence a ne vţdy pravidelně, vztahy chladnou, přetrhávají se, zanikají. Ve věznici odsouzený často ztrácí také pracovní návyky, pokud je před nástupem do věznice vůbec měl, negativně poznamenáno je téţ ekonomické zajištění rodiny. Situace je obvykle zhoršena ještě nedostatečnou vybaveností ţivotními kompetencemi jedince – slabší intelekt, nízké nebo vůbec ţádné vzdělání, osobní vyhraněnost, to je kombinace celkem běţných lidských rysů osob ze sociální periferie.

Uvěznění má řadu nepříznivých účinků, ke kterým dochází především proto, ţe jsou po různě dlouhou dobu vězni spolu a ve velkých skupinách. Tento jev je podle Matouška někdy označován jako kriminogenní působení věznic, resp. kriminální nákaza (Matoušek, aj. 2011, s. 168). Posilování delikventních sklonů představuje obzvlášť velké riziko u mladistvých pachatelů, kteří jsou mnohem ovlivnitelnější a u kterých pobyt ve věznici můţe znamenat také ztrátu budování či hledání socializované identity, tedy budování si ţivotní a profesní role.

Podle Netíka (1997) uvěznění pro jedince představuje sociálně psychologické následky jako je např. stigmatismus, ostrakismus, ztráta zaměstnání, nezřídka také rozpad prokreační rodiny, oslabení či úplná ztráta dalších významných sociálních vazeb a v neposlední řadě také dost výrazné sníţení ţivotní úrovně. Jak je jiţ popsáno výše, smyslem trestu je v podstatě účinná ochrana společnosti, ke které lze podle Netíka vyuţít několika mechanismů, např. izolace pachatele, která má význam pro ten typ pachatelů, kteří nejsou schopni korektivní socializace na svobodě a jsou pro společnost

(17)

16

nebezpeční (Netík 1997). Dalším mechanismem je tzv. odstrašení, Netík jej popisuje jako účinné u jedinců, u kterých event. hrozba trestem vyvolá či zvýší jejich úzkost a je velmi pravděpodobné, ţe tyto osoby trestnou činnost nikdy páchat nebudou právě ze strachu očekávaných následných sociálně-psychologických dopadů (Netík 1997).

Sankcionování pachatelů trestných činů tedy většinou nepřináší kýţený efekt – nedochází k redukci kriminality, ale v jistém směru spíše kriminalitu produkuje a posiluje. Podle Ščerby (2011) tyto problémy souvisejí především s nízkou preventivní a resocializační efektivitou nepodmíněného trestu odnětí svobody, který na jedné straně plní tzv. zábrannou funkci, na druhé straně ale vykazuje velmi nízký výchovný účinek.

Odsouzený je ve věznici izolován od skutečného světa, je však v kontaktu s dalšími odsouzenými, takţe je velmi malá šance, ţe by bylo dosaţeno toho, ţe by se odsouzený po propuštění z věznice zapojil do řádného ţivota a neobnovil by páchání trestné činnosti.

Ščerba uvádí několik faktorů, s nimiţ je spojen nízký resocializační účinek nepodmíněného trestu odnětí svobody:

- vytrţení odsouzeného z jeho přirozeného sociálního prostředí, - pobyt odsouzeného ve výrazně kriminogenním prostředí,

- nepodmíněné odnětí svobody výrazně zvyšuje efekt stigmatizace,

- výkon trestu odnětí svobody se realizuje v nepřirozeném a v mnoha ohledech škodlivém sociálním prostředí (Ščerba 2011, s. 20, 21).

Pobytem ve věznici se dříve či později odsouzený adaptuje na vězeňské prostředí, přizpůsobí se daným podmínkám výkonu trestu. Podle Karabce (2003) delší pobyt člověka ve vězeňském zařízení nutně vede k adaptaci na vězeňské prostředí a k pasivnímu přizpůsobení se daným podmínkám. Uvěznění vede nezbytně k potlačení individuality odsouzeného a ke ztrátě pocitu odpovědnosti za vlastní rozhodování, coţ můţe podle Karabce (2003) v případě propuštění z dlouhého trestu odnětí svobody vést aţ ke ztrátě sociální a psychické způsobilosti k ţivotu na svobodě.

1.2 Zajištění výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody

V justiční praxi je jiţ dlouhá léta zaběhnutý nepodmíněný trest odnětí svobody, jde vlastně o trest nejpřísnější. Dlouhodobá tradice a mnohé praktické zkušenosti s jeho ukládáním a výkonem, to vše na základě pevného zakotvení v právním systému, ale

(18)

17

především v právním vědomí veřejnosti, vyúsťuje v personální, technické a institucionální zajištění. Trestná činnost či kriminalita má stále stoupající tendenci, v případě aplikace nepodmíněného trestu odnětí svobody jsou pak alarmující situace, kdy dochází k přeplnění kapacit vězeňských zařízení. Aby byl boj s trestnou činností účinný, stále se hledají právní prostředky, které by přinesly moţnosti řešení v podobě nových forem či způsobu zacházení s pachateli. Trest odnětí svobody se jeví z mnoha důvodů jako neefektivní, zejména z hlediska vysokých finančních nákladů na provoz vězeňských zařízení a na výkon samotného trestu odnětí svobody. Zcela vypustit trest odnětí svobody z právního systému je však vyloučené, nereálné. Obzvlášť u závaţné trestné činnosti je ukládán především z důvodu ochrany společnosti, ve které se v kaţdém časovém období budou vyskytovat pachatelé, kteří páchají závaţnou trestnou činnost. Jejich umístění je tedy vedle jiţ zmiňované ochrany většinové společnosti opatřením, které těmto pachatelům zabraňuje v pokračování páchání trestné činnosti.

Kritické názory vůči efektivitě trestu odnětí svobody jsou zaměřeny na především tzv. krátkodobé tresty, mezi které se řadí zejména tresty do tří měsíců. Za hlavní nedostatky účelnosti jejich ukládání se povaţují skutečnosti, ţe:

- je velmi málo času na převýchovu pachatele, ale současně je to dostatečně dlouhá doba na to, aby na pachatele, resp. odsouzeného působily neţádoucí vlivy uvěznění,

- tresty se povaţují za projev jakéhosi znevýhodnění, protoţe jsou zpravidla ukládány pachatelům, u kterých z důvodu velmi špatné finanční či majetkové solventnosti je vyloučené uloţení peněţitého trestu, přičemţ povinnost nahradit část nákladů výkonu trestu jejich finanční situaci dále zhoršuje,

- v podstatě je výkon krátkodobého trestu z hlediska ekonomického nerentabilní, náklady na výkon trestu jsou velmi výrazné, krátkodobými tresty jsou věznice neúměrně zatěţovány, efekt z nich plynoucí, resp. očekávaný je však téměř nulový.

Pochopitelně nelze bagatelizovat, je jistě řada odsouzených, pro které jen samotný fakt, ţe musí nějaký čas trávit ve věznici a jsou tedy velmi zásadně omezeni na svobodě, je dosti traumatizující a svým způsobem vlastně i výchovný nebo převýchovný či nápravný.

(19)

18

Především odborná veřejnost u nás i ve světě se několik desetiletí zabývá otázkami, zda a jaký má vůbec smysl zejména nepodmíněný trest odnětí svobody, jaký je jeho poţadovaný efekt a jak je pro danou společnost ekonomicky náročný; faktem je, ţe trest odnětí svobody sníţení kriminality nepřinesl a nepřináší. Paralelně s těmito tématy se také odborníci zaobírají moţnostmi hledání alternativ k nepodmíněnému trestu – mimo jiné právě k odstranění nebo zmírnění shora popsaných negativních jevů prizonizace.

2 Restorativní a retributivní justice

Principy restorativní justice zdůrazňují konkrétní poškození oběti trestného činu a potlačují dosavadní chápání trestní spravedlnosti, které stavělo do popředí zejména poškození státu či společnosti, veřejných zájmů. Restorativní přístup v trestním procesu počítá nejen s aktivní rolí obviněného, ale také s individuálním zohledněním zájmů a potřeb oběti trestného činu a dalších dotčených subjektů, zejména sociálního společenství, ve kterém se pohybuje jak oběť, tak i obviněný. Koncepce restorativní justice je tedy chápána jako snaha o obnovení trestnou činností narušeného či ohroţeného systému chráněných hodnot a sociálních vztahů. V protikladu k pojetí restorativní justice se ocitá princip retributivní, tedy odplatné justice. V retributivním principu hlavní cíl leţí ve snaze pachatele potrestat a následně se zaměřit na jeho resocializaci buď na svobodě, nebo ve vězeňském prostředí. Myšlenkovou a filozofickou základnou sociální práce v trestní justici obecně ve vztahu pachatele a poškozeného je cesta ke sníţení nebo úplnému odstranění negativních následků trestné činnosti pachatele a k prevenci dalšího pokračování v páchání trestné činnosti. Pachatel by vlastně měl v ideálním případě vystupovat v roli aktivního aktéra v procesu zmírňování či odstraňování škod, které svým trestným činem způsobil (Břachová 2006).

Jedním ze stále se rozvíjejících principů spravedlnosti je především princip restorativní justice. Z tohoto principu vychází alternativní tresty, alternativní způsoby řešení trestních věcí a tedy i činnost Probační a mediační sluţby. Pojem restorativní justice vychází z myšlenky, ţe trestný čin je sociálním konfliktem mezi dvěma a více jednotlivci a mezi jejich normami a normami ve společnosti, v níţ se nacházejí, a lze jej účinně řešit jen za aktivní účasti všech dotčených osob. Toto pojetí vychází z myšlenky, ţe trestný čin narušil sociální vztah mezi pachatelem, obětí a dotčenou společností (Ţatecká 2007, s. 6).

(20)

19

Restorativní justice je způsob myšlení, který neodmítá tradiční sankce spojené s trestem odnětí svobody, ale snaţí se o to, aby ve vhodných případech bylo pachateli umoţněno své provinění aktivně odčinit.

Retributivní systém trestní justice se zaměřuje na příslušné formy postihu pachatele, kdy dosaţení spravedlnosti je spojeno s potrestáním pachatele. Větrovec (2001, s. 14) mezi základní znaky retributivní justice řadí např.:

- zločin je definován jako újma, resp. násilí způsobené státu,

- pozornost je soustředěna na odsudek, vycházející z viny v minulosti, - způsobení újmy jako prostředek potrestání a prevence recidivy, - spravedlnost garantovaná právem na spravedlivý proces, - jedna sociální nespravedlnost je nahrazena jinou,

- stát vystupuje proti pachateli, přičemţ opomíjí či nezdůrazňuje práva oběti atd.

Pro porovnání rozdílů u shora vyjmenovaných znaků jsou dále uvedeny znaky restorativní justice, které Větrovec specifikuje takto:

- zločin je definován jako újma či násilí způsobené jednotlivci jiným jednotlivcem, - pozornost je soustředěna na řešení problémů budoucí odpovědnosti a závazků, - restituce jako prostředek nápravy mezi oběma stranami,

- spravedlnost je definována jako spravedlivý vztah posuzovaný podle výsledků, - pozornost je soustředěna na nápravu zločinem způsobené nespravedlnosti, - uznání a uplatnění práv oběti,

- aktivní zapojení všech účastníků trestního konfliktu (pachatele, oběti, sociálního zázemí)(Větrovec 2001, s. 15).

Restorativní justice primárně řeší především dosaţení nápravy u poškozených osob, úsilí je zaměřeno na obnovu jevů narušených spáchaným trestným činem. Jde o snahu o urovnání konfliktního stavu mezi pachatelem a poškozeným v důsledku spáchání trestného činu. Restorativní přístup klade důraz na orientaci na oběť, na širší zapojení komunity do řešení případu, na prevenci kriminality a diverzifikaci jednotlivých soudních případů (Zehr 2002).

Dalším aspektem restorativní justice je přivést pachatele k převzetí odpovědnosti za svůj čin. Pokud se podaří, ţe pachatel pochopí a uzná vinu, pak jde o naplnění stěţejního cíle principů restorativní justice.

(21)

20

Restorativní přístupy je moţno aplikovat pouze ve vhodných případech, tj.

vzhledem k osobě pachatele, závaţnosti trestného činu, k situaci oběti atd., zatímco trestní justice musí reagovat na všechny spáchané trestné činy.

Podle Ščerby (2011) velký význam především pro poškozenou osobu přinášejí principy restorativní justice, které vedou k urovnání konfliktního stavu. A stejně tak náprava morální či materiální újmy můţe mít významný výchovný a resocializační účinek i na osobu pachatele trestného činu.

Za zakladatele a zastánce principů restorativní justice je povaţován Howard Zehr, který v publikaci Úvod do restorativní justice předkládá svůj náhled na principy restorativní justice tak, jak mu je pomohly utvářet jeho ţivotní zkušenosti. Vedle principů také odpovídá na otázky, co restorativní justice není (2003, s. 7):

- odpuštění a smíření nejsou středem zájmu restorativní justice, - restorativní justice není totoţná s mediací,

- hlavním účelem restorativní justice není sníţit recidivu,

- restorativní justice nepředstavuje konkrétní program nebo návrh k pouţití, - restorativní justice se nevěnuje jen méně závaţné trestné činnosti

a prvopachatelům,

- restorativní justice není všelékem, ani nemusí nezbytně nahradit právní systém, - restorativní justice nemusí nezbytně znamenat opak odplatné justice.

Podle Zehra nejsou principy restorativní a retributivní justice stavěny proti sobě jako antonyma. I přes shora popsané základní rozdíly, které mezi těmito druhy přístupu lze nalézt, obě teorie mají snahu usilovat o ochranu prostřednictvím reciprocity a urovnání stavu (Zehr 2003, s. 39).

2.1 Modely restorativní justice

Ţatecká (2007 s. 15) popisuje tři významné modely restorativní justice, které jsou v praxi vyuţívány – jedná se o:

- konferenci mezi obětí a pachatelem (coţ je podstatou mediace), - rodinné skupinové konference,

- a kruhy společného rozhodování.

(22)

21

Všechny modely mají společného jmenovatele v podobě kontaktu mezi účastníky, který zprostředkovává a vede facilitátor, který však nerozhoduje o obsahu dohody mezi zúčastněnými.

Podstatou rodinných skupinových konferencí je zapojení širšího okruhu osob, především rodinných příslušníků. Podle Ţatecké (2007, s. 16) tento model nabízí pachateli takové podmínky, které mu umoţní uvědomit si svou odpovědnost a změnit své chování. Na pomoc jsou přizváni např. členové pachatelovy rodiny, ale také zástupci justičního systému. Velmi významnou roli zde zastávají rodinní příslušníci, kteří pachateli nabízí podporu jeho přirozeného rodinného prostředí. Současně je velmi důleţité akceptovat respekt k situaci a pohledu jednotlivých účastníků konference.

Koordinátor skupinové rodinné konference má mimo jiné za úkol usnadnit zúčastněným komunikaci v oblastech, v nichţ mají problém vést diskuzi.

Model rodinných skupinových konferencí pochází z Nového Zélandu, kde v roce 1989 nastala zásadní změna justičního systému, reagující na kritiku systému sociální péče a justice pro mladistvé. Významnou roli zde hrají rodinní příslušníci pachatele.

Principem kruhů společného rozhodování (inspirace vychází ze způsobu řešení sporů původními obyvateli Severní Ameriky) je setkání pachatele, oběti, členů jejich blízké komunity, zástupců justičního systému. Zúčastnění sedí v kruhu, ve kterém si dokola předávají slovo, všichni se tak postupně a navazujícím způsobem vyjadřují k dané věci. Po společném objasnění a projednání příslušného deliktu má být výsledkem také společné rozhodnutí, jak daný spor řešit, jaký druh trestu pachateli uloţit (Kracík in Štern 2010).

Ţatecká člení jednotlivé modely restorativní justice podle stupně jejího vlivu na modely:

- plně restorativní = konference,

- převáţně restorativní = diskusní panely,

- částečně restorativní = rehabilitační a léčebné programy,

- s potenciálem být restorativní = trest obecně prospěšných prací (Ţatecká 2007, s. 17).

(23)

22

3 Filozofie alternativního potrestání

Filozofie alternativních trestů je celkem jednoduchá – jde v ní o ponechání odsouzeného na svobodě a současně o to uloţit mu takový druh omezení nebo povinnosti, které budou působit preventivně proti páchání další trestné činnosti, ochrání společnost, povedou také k uspokojení zájmů obětí trestného činu a upevní v pachateli návyky a postoje potřebné k vedení řádného ţivota (Břachová 2006).

Aplikace alternativních opatření je u nás i v zahraničí velmi často podmíněna anebo spojena s tím, ţe se obviněný vypořádá s poškozeným v otázce náhrady škody.

Opatření, která nejsou spojena s odnětím svobody, napomáhají dosaţení tohoto cíle jiţ tím, ţe ponecháním pachatele na svobodě se zásadně zvyšují jeho výdělečné moţnosti a tím i moţnosti poškozeného dosáhnout náhrady škody (Ščerba 2011, s. 25).

3.1 Alternativy k potrestání

Alternativní tresty v podstatě znamenají jinou variantu při potrestání pachatele, neţ je uloţení trestu odnětí svobody. Jsou alternativou k přeplněným věznicím, ve kterých je odsouzený izolován od společnosti, coţ s sebou nese mnoţství negativních důsledků. Pachatel se stává pasivním členem společnosti, sţívá se s vězeňskou subkulturou, ztrácí v mnoha případech sociální zázemí v rodině, ztrácí dovednosti, je vytrţen z běhu a vývoje společnosti. Stigmatizuje tak nejen sám sebe, ale i svou rodinu a nejbliţší okolí. Vedle toho je zajištění výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody pro kaţdý státní rozpočet velmi nákladnou poloţkou.

Od alternativních trestů se očekává, ţe sníţí vězeňskou populaci a omezí přeplněnost věznic. Vedle tohoto očekávání je jejich smyslem také přiměřená reakce na spáchaný trestný čin a odstranění konfliktního stavu, který je s tímto činem spojen.

Jedná se o vypořádání vzájemných vztahů mezi pachatelem, poškozeným, obětí a případně dalšími osobami z jejich blízkého sociálního okolí, o sankční a současně pozitivně motivující působení na pachatele a o dosaţení zadostiučinění poškozenému.

Nepodmíněný trest odnětí svobody postrádá potřebnou resocializační efektivitu, pro společnost je finančně náročný. Nejenom to bezesporu přispělo k hledání moţností, které by vedly k zakotvení nových druhů alternativních opatření do trestní legislativy.

České trestní právo po několikaleté snaze na tomto poli dnes jiţ disponuje systémem alternativních opatření. Nelze se však domnívat, ţe pouhá existence alternativních

(24)

23

sankcí splní svůj účel, je nezbytná také jejich efektivní aplikace zejména ze strany soudů (Rozum 2005).

Narůstající kriminalita a změna jejího charakteru si vyţádala změnu jejího stíhání a kontroly. Projevilo se, ţe ukládané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřinášejí ţádaný efekt, naopak způsobují přeplněnost věznic. Vyspělé státy se vydaly nejprve na cestu řešení v podobě humanizace a modernizace vězeňství, později se přehodnotila pozice trestu odnětí svobody v systému trestních sankcí a hledaly se jiné moţnosti, tedy moţnosti nějakých alternativ.

Představu o počtech vězněných osob a vynaloţených finančních nákladech přináší následující tabulky:

Tabulka 1 – Průměrný počet vězněných osob v letech 2008 – 2013

2008 2009 2010 2011 2012 2013

průměr- ný počet

věz.

osob

20 148 21 853 21 914 22 964 23 338 16 645

průměr- ný denní

náklad na 1 vězně

895 Kč 885 Kč 847 Kč 782 Kč 710 Kč 1 080 Kč

počet vězňů x denní náklad v Kč

18 032 460 19 339 905 18 651 158 17 957 848 16 569 980 17 976 600

zdroj: Výroční zprávy o činnosti Vězeňské sluţby ČR

http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/vyrocnizprava_vscr_2013.pdf [online 5. 4. 2014]

Tabulka 2 – Přehled o počtu vězněných osob podle stavu ke dni 9. 4. 2014

ţeny muţi

dospělí: 1 019 16 083

mladiství: 4 103

chovanci v zabezpečovací detenci: 3 35

celkem: 17 129

zdroj: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/

[online 15. 4. 2014]

(25)

24

Údaje v tabulce č. 1 jen potvrzují, ţe aţ do roku 2012 počet vězňů stoupal.

V důsledku amnestie vyhlášené prezidentem republiky ke dni 1. 1. 2013 se průměrný počet vězněných osob v roce 2013 sníţil ve srovnání s rokem 2012 o cca 7 tis. osob.

Ukazuje se, ţe ale paradoxně stouply průměrné náklady v roce 2013 o cca 1 400 tis. Kč oproti roku 2012. Průměrný denní náklad na jednu vězněnou osobu 710 Kč v roce 2012 se v roce 2013 zvýšil na částku 1 080 Kč. Tato disproporce vzniká tím, ţe čím větší průměrný počet vězněných osob se v daném roce eviduje, tím niţší jsou průměrné denní náklady na jednoho vězně. Tato nepřímá úměra se odvíjí od skutečnosti, ţe nezávisle na počtu vězňů je vţdy potřeba pokrýt provozní náklady příslušného vězeňského zařízení (tj. náklady na platy, pojistné, ostatní věcné, tedy provozní výdaje).

Ze studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze, která se mimo jiné zabývala problematikou ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody a jeho alternativ, vyplývá, ţe hlavní přednosti v alternativních trestech se projevují zejména v uvolnění místa ve věznicích pro těţší zločince, ve sníţení nákladů na výkon trestu, ve větším zapojení veřejnosti do procesu převýchovy a resocializace pachatelů, ve zvyšujícím se zájmu občanů o způsoby zacházení s pachateli a ve vytváření pocitu odpovědnosti za činnost trestní justice ve veřejnosti (Rozum 2005, s. 13).

Ščerba (2011, s. 30) v rámci kategorizace alternativních opatření rozlišuje hmotněprávní alternativní opatření (alternativní tresty a alternativy k potrestání) a procesní alternativní opatření (tzv. odklony v trestním řízení).

Alternativní tresty jsou výsledkem odsouzení pachatele, kdy soud vynese výrok o vině a trestu; alternativními tresty jsou v podstatě všechny tresty, které nejsou spojeny s nepodmíněným odnětím svobody:

- domácí vězení,

- obecně prospěšné práce, - peněţitý trest,

- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,

- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

Alternativy k potrestání pak představují kategorii alternativních opatření, jejíţ podstatou je to, ţe soud sice vysloví vinu pachatele, ale neuloţí ţádný trest.

Tato práce je zaměřena na oblast dohledu probačního úředníka nad odsouzeným, kterému byl soudem uloţen dohled k podmíněnému odsouzení k trestu odnětí svobody, nebo byl dohled vysloven u podmíněného propuštění z výkonu trestu, či byla dohledem

(26)

25

nahrazena vazba. Dohled je také spojován s alternativou k potrestání, a to s upuštěním od potrestání s dohledem.

4 Historie a vznik PMS

4.1 Pohled do historie probačních činností

Probační a mediační aktivity se ve světě rozvíjely na základě kulturní a společenské tradice, ekonomických moţností a současně také na základě politického systému daného státu. Tradice v oblasti probace je v Evropě poměrně dlouhá, především v zemích západní a severní Evropy, kde začíná zhruba na konci 19. století a počátkem 20. století. Sílil zájem o osobu pachatele trestného činu, rozvíjely se nové formy trestání a opatření, které by nebyly spojeny s bezprostředním odnětím svobody.

Nové postupy jsou často spojeny s dobrovolnickou a charitativní péčí o osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody.

Pojem probace vychází z latinského výrazu probare, coţ znamená zkoušeti, ověřovati. Probace je specializovaná forma sociální práce s pachateli, která obsahuje prvky dohledu a kontroly, jeţ vyplývá ze soudního rozhodnutí. Současně s kontrolou jde v této sociální práci o pomoc klientovi.

Za zakladatele probace je označován americký obuvník John Augustus, který se ve 2. polovině 19. století v Massachusetts ze své vlastní vůle a dobrovolně staral o pachatele trestných činů. Uvádí se, ţe v roce 1841 poprvé sloţil kauci za muţe, který byl obviněn z opilství. Augustus přesvědčil soud, aby vyhlášení svého rozsudku odloţil a vyčkal tak, zda pachatel dostojí svému slibu a závazku, ţe bude vést spořádaný ţivot.

Po několika týdnech Augustus u dalšího soudního jednání skutečně předloţil zprávy o příkladném ţivotu pachatele, sám mu k tomu nabídl podporu finanční i podporu zázemí. Navrhl soudu uloţení mírnějšího peněţitého trestu a uhrazení soudních výloh.

Zasadil se rovněţ o vytvoření sítě dobrovolných kurátorů, které lze označit za předchůdce novodobých probačních úředníků. Augustus v této své činnosti pokračoval, staral se o cca 2 000 pachatelů, aţ v podstatě na základě toho docílil, ţe v roce 1858 byl vydán první zákon o probaci ve státě Massachusetts (Doubravová 2001).

V Evropě lze prvopočátek dnešní probační činnosti nalézt v Holandsku, kde byla v roce 1823 zaloţena organizace Nizozemská společnost pro morální pozvednutí vězňů, která svou činnost zaměřila na vzdělávání vězňů jejich náboţenským vedením,

(27)

26

poskytovala vězňům morální, ale také částečně materiální podporu po jejich propuštění z vězení. Také je třeba zmínit praxi v Anglii, kde cca na konci 19. století začali u některých soudů působit dobrovolníci, kteří byli součástí humanistických tendencí viktoriánské Anglie. Jejich činnost vedla k institucionalizaci sluţby, a to na základě zákona o probaci pachatelů, který byl přijat v roce 1907 (Štern 2009).

4.2 Vznik PMS v České republice

Před přijetím samostatného zákona o Probační a mediační sluţbě v našem trestním zákonodárství byly jiţ zakotveny některé instituty, u nichţ se předpokládalo, ţe se uplatní jako probační a mediační aktivity v souvislosti s ukládáním a výkonem trestů či jiných opatření justičních orgánů. Šlo např. o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, ukládání a výkon trestu obecně prospěšných prací, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání.

Probační a mediační sluţba byla zřízena zákonem č. 257/2000 Sb., její činnost byla zahájena dnem 1. 1. 2001 pro provádění úkonů probace a mediace ve věcech projednávaných v trestním řízení.

Důvodová zpráva k návrhu na přijetí zákona o probační a mediační sluţbě podala vypovídající argumentaci pro jeho přijetí. Příprava a přijetí zákona o PMS reagovaly na situaci, kdy nebylo adekvátně k potřebám právně upraveno postavení probačních úředníků včetně vymezení jejich působnosti, práv a povinností tak, aby měli dostatek kompetencí k účinnému napomáhání při aplikaci odklonů a alternativ v trestním řízení.

Do doby, neţ nastala účinnost tohoto zákona, vykonávali probační činnosti zaměstnanci soudů - vyšší soudní úředníci a soudní tajemníci či zaměstnanci zařazení jako probační pracovníci. Významným hlediskem probační práce je preventivní působení, které si klade za cíl zabránit recidivě trestné činnosti osob podrobených probačnímu dohledu.

Neoddělitelnou sloţkou probační práce je také psychosociální pomoc a doprovázení obviněných, jejich motivace a odborné vedení např. při odstraňování škodlivých návyků a závislostí různého typu (drogová závislost, alkoholismus, patologické hráčství atd.), vytváření pracovních návyků, utváření potřeby vzdělávat se a pěstovat pozitivní zájmy.

To se týká zejména mladistvých a osob ve věku blízkém věku mladistvých, u nichţ je reálná perspektiva odklonu od nastoupené kriminální kariéry. Mediační práce zahrnuje pomoc osobám postiţeným trestným činem, aby nezůstaly pouhým objektem trestního

(28)

27

práva, ale naopak se jim dostalo morálního zadostiučinění a v neposlední řadě i finančního odškodnění.

Probační a mediační sluţba představuje nový prvek v oblasti justice a sociální práce, novou instituci na poli trestní politiky, smyslem jejího zřízení měl být postupný odklon od tradičního represivního pojetí v oblasti trestního soudnictví směrem k širšímu vyuţívání trestů nespojených s odnětím svobody a vyuţívání alternativních opatření a postupů v rámci trestního řízení.

Jedním z důvodů, proč probační a mediační činnosti svěřit instituci, která by byla mimo působnost a organizační struktury některého z orgánů činných v trestním řízení, byla mimo jiné potřeba probační a mediační úkony provádět kontinuálně a v průběhu celého trestního řízení, tedy od jeho počátku do samotného konce. Zásadním poţadavkem také bylo, aby tato sluţba byla poskytována se zárukou nezávislosti na orgánech činných v trestním řízení, pod jejichţ záštitou, resp., v rámci jejichţ organizační struktury aţ do doby přijetí zákona o PMS byla realizována. Kromě nutnosti jasného vymezení kompetencí PMS byla na pořadu téţ otázka vymezení vztahů vůči ostatním orgánům, které jsou do souvisejících činností v rámci probace a mediace zapojeny, tedy vůči orgánům sociálně právní ochrany dětí a sociální intervence.

Důleţitým prvkem bylo také stanovení a zakotvení kvalifikačních poţadavků na osoby provádějící probaci a mediaci a nutnost zajistit jejich další vzdělávání v rámci resortu Ministerstva spravedlnosti.

5 Sociální práce v PMS

Důvodem k ustanovení PMS byla také mimo jiné potřeba zařazení prvků sociální práce, které jsou nezbytně spojeny s prováděním probační a mediační činnosti v rámci vykonávání alternativních trestů k trestům nepodmíněným. S ohledem na to, ţe tyto činnosti nejsou schopny efektivně plnit tradiční orgány činné v trestním řízení, které mají základní povinnost odhalovat a stíhat trestnou činnost, bylo více neţ ţádoucí, aby sociální práci v trestní justici zajišťovali a prováděli odborníci v tomto oboru také vzdělaní, nemluvě případně o vhodné odborné praxi na poli sociální práce. Bylo tedy potřeba správně vydefinovat kvalifikační poţadavky na pracovníky PMS, kteří by se tak stali specialisty ve své činnosti. Bezesporu se jeví jako zásadní znalosti a zkušenosti

(29)

28

nejen z oblasti sociální práce, ale také z oblasti filozofie, etiky, psychologie, práva (zejména trestního) atd.

Pozornost zákonodárců byla směřována spíše k samotné podstatě alternativních trestů, později se začala řešit také otázka jejich samotného výkonu, aţ postupně došlo k ustanovení instituce PMS jako celistvého a samostatného zákonem upraveného orgánu. Tento počin je povaţován za velmi důleţitý krok v procesu racionalizace trestní justice, neboť fungování PMS je spojeno s mnohými instituty trestního práva a je předpokladem pro naplňování cílů alternativního sankcionování a restorativní justice (Ščerba 2011, s. 353).

Teoretické pojetí definice probace povaţuje za neoddělitelnou součást probace prvky kontroly a prvky pomoci pachateli trestného činu. Dá se konstatovat, ţe činnost PMS je zvláštním druhem sociální práce, která je prováděna v rámcích stanovených zákonem. Jako k většině odborných činností, tak i k činnostem PMS bylo potřeba formulovat metody práce. Pochopitelně se jednotlivé metody probační a mediační činnosti od sebe odlišují, a to v souvislosti s daným alternativním trestem či opatřením.

Sociální práce v justici je různorodá, jde o výkon sociální práce od zahájení trestního řízení po odsouzení pachatele, přes jeho umístění a pobyt ve věznici aţ k realizaci probačních programů (které se ovšem týkají pouze mladistvých klientů).

Škála přístupů sociální práce je tak velmi široká, lze aplikovat např. přístup zaměřený na úkol nebo řešení, metodu skupinové práce s klientem, systemický přístup atd.

Z pohledu probačního úředníka je zřejmě zásadní určit si pro danou chvíli, zda je prioritou kontrola, pomoc či poradenství určené klientovi. Prvek kontroly musí být v probační činnosti přítomen vţdy, neboť na tom je dohled nad klientem postaven.

Prvek pomoci je základním jevem v oblasti sociální práce. Je na osobnostních vlastnostech, ţivotních a profesních zkušenostech probačního úředníka, aby v probační činnosti vhodně aplikoval kaţdý nebo oba tyto faktory.

Práce probačního úředníka je typově jiná neţ metody a náplň práce běţného sociálního pracovníka a vyţaduje také odlišný profesionální profil. Sociální pracovník je zaměřen především na sociální rehabilitaci klienta, vůči němuţ je sociální pracovník spíše v roli emocionálně zaangaţovaného partnera. Probační úředník naproti tomu vystupuje především v roli nadřazené autority, která vyplývá z kontrolního aspektu probační práce. Probační pracovník vykonává sociálně rehabilitační úlohu zejména tím, ţe prakticky soustavně a vlastně nekompromisně musí vést svého klienta

(30)

29

k odpovědnosti, sebekontrole a sebekázni tak, ţe aktivním zapojením technik sociální práce dbá na to, aby jeho klient plnil podmínky a povinnosti, které mu byly soudem uloţeny.

5.1 Etické dimenze sociální práce v trestní justici

Důleţitým fenoménem v sociální práci jsou východiska filozofických a etických disciplín, které do sociální práce vnášejí humanistický rozměr a prezentují vztah k člověku jako k bytosti, která v určité ţivotní – kritické - fázi potřebuje pomoc jiných.

Etické a morální principy jsou významným pomocníkem při řešení mezilidských vztahů. Sociální práce všeobecně i specificky v trestní justici dbá o dodrţování základních lidských práv, je zaloţena na respektování ţivotních a lidských hodnot, hledání sociální spravedlnosti. Probační úředník, který vykonává současně činnosti sociálního pracovníka, má respektovat jedinečnost všech svých klientů, aniţ by je selektoval pro jejich původ, rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost, věk, pohlaví, zdravotní stav atd. Sociální práce je oborem multidisciplinárním, jejţ propojuje hlavní společná osa směřující k odstranění či eliminaci neţádoucích jevů, které jedince na jeho ţivotní dráze potkaly (lhostejno, z jakých důvodů).

Probační úředník můţe řešit etické konflikty, neboť je tím, kdo má jistým způsobem klienta usměrňovat, ale současně také pomáhat klientovi, s jehoţ ţivotním postojem nesouhlasí. Zde je právě velmi význačný faktor vysoké profesionality a nadhledu probačního úředníka. Etický konflikt při výkonu profese probačního úředníka můţe nastat minimálně v okamţiku, kdy je zcela jasné, jaké rozhodnutí by probační úředník v roli sociálního pracovníka měl zaujmout, ale takové rozhodnutí se mu lidsky příčí. Nečasová aj. vysvětlují, ţe v takovém momentu je důleţitá nejen úroveň morální citlivosti a schopnosti reflexe situace, sebereflexe a celkové zralosti osobnosti sociálního pracovníka, ale také zkušenosti v rozhodování v morální oblasti i úroveň jeho znalostí a dovedností a povaha jeho praxe v rámci profese i mimo ni (Nečasová aj. 2010, s. 77). Pokud se probační úředník ocitne v situaci, kdy řeší dilema, zda určité rozhodnutí, se kterým se zcela neztotoţňuje, ale které si momentální okolnosti vyţadují, vyřknout, nabízí se moţnost řešení z pohledu deontologické etiky.

Výhodou deontologické etiky je oddělení povinnosti od osobního postoje (Nečasová aj.

2010). Vedle toho však můţe být nevýhodou určitý formalismus, který se projevuje

(31)

30

rigidním plněním toho, co je bez ohledu na následky povaţováno za povinnost (Nečasová 2010, s. 80).

Podle materiálu „Doporučení CM/Rec (2010) 1 Výboru ministrů členských států o probačních pravidlech Rady Evropy“, který byl přijat 20. 1. 2010, je probační práce klíčovým prvkem spravedlivého a humánního systému trestní justice. Taková práce vyţaduje značné znalosti a dovednosti a musí jí být propůjčeno postavení uznávající její hodnotu a odborné zkušenosti. Pokud má být dosaţeno sociálního zapojení klienta, musí probační práce probíhat jednak s účastí samotného klienta, ale také kooperací s řadou dalších orgánů, se kterými probační úředníci spolupracují tak, aby byly sluţby participujících organizací pro klienta snadno a spravedlivě dostupné.

V rámci probační práce se probační úředníci řídí nejen právními předpisy, ale také principy etickými a morálními. Je tedy oprávněně kladen velký důraz na vzdělávání probačních úředníků a asistentů zejména v oblasti humanitních věd. Etický kodex sociálních pracovníků obsahuje mimo jiné očekávání kvalifikované pomoci odborníků v sociálních vědách. Kvalita této pomoci závisí i na osobnostních vlastnostech, odborných znalostech a přehledu o problematice. Přímá spolupráce probačního pracovníka s klientem se nemůţe obejít bez přímého osobního kontaktu.

Jak jiţ je uvedeno na jiném místě této práce, sociální pracovník při výkonu své profese naplňuje roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyţadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role, a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních etických hodnot sociální práce (Etický kodex sociálních pracovníků 2006, bod C).

V probační praxi můţe hrozit riziko účelového jednání a otázky hranic ve vztahu ke klientům, kteří se k uspokojení svých potřeb a dosaţení cílů snaţí jednat účelově a manipulovat se svým okolím. Jedním ze základních projevů profesionality probačního úředníka je udrţení stanovených principů spolupráce, rovný přístup ke všem odsouzeným, i kdyţ to nemusí být u některých pachatelů vţdy jednoduché (Tesarčíková 2011, s. 95).

(32)

31

6 Poslání PMS

Probační a mediační sluţba je specializovaná sociální sluţba, zařazená do rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR, v níţ pracují probační úředníci a asistenti.

Činnost PMS se zaměřuje na sociální práci s pachateli a oběťmi trestných činů, přispívá k naplňování trestní spravedlnosti, vykonává probaci a poskytuje mediaci.

Posláním PMS je přispívání a asistování při naplňování trestní spravedlnosti v České republice, především vytvářením podmínek pro uplatnění alternativních postupů v trestním řízení a zajištěním efektivního výkonu alternativních trestů včetně nalezení účinné reakce na spáchaný trestný čin. Z toho důvodu provádí probaci a mediaci, má velký podíl na řešení sporů mezi obviněnými a poškozenými, usiluje o urovnání konfliktních stavů a o obnovení respektu ke společenským normám. PMS je institucí, která vychází ze dvou profesí – sociální práce a práva, především trestního.

Základní myšlenky probační a mediační činnosti vycházejí z filozofických východisek, kterými je např. snaha o upuštění od neosobního jednání k jednání osobnímu, kdy je potřeba klást důraz na člověka jako takového, nikoliv jen plnit to, co ukládá zákon. Dalším východiskem je přenášení odpovědnosti za jeho trestný čin na osobu pachatele, nikoliv jako tomu bylo v minulosti, kdy byla k odpovědnosti volána především společnost; jde o to, aby pachatel=klient pochopil, ţe kdyţ sám o své vůli spáchal trestný čin, musí také on sám za důsledky se svou trestnou činností spojené plně odpovídat.

Principem probační práce je mimo jiné „neodlidšťování“ klienta tím, ţe mu budou prezentována nějaká opatření, která bude muset s různým stupněm nechuti plnit. Ale naopak směřovat od ukládání opatření k aktivní spolupráci klienta, v podstatě jej zapojit a vtáhnout do řešení jeho situace vlastními silami, schopnostmi, moţnostmi. Zapojením základních metod sociální práce při vedení probační práce se právě formou spolupráce klientovi přiznávají jeho práva a kompetence nějakým způsobem svůj ţivot změnit, napravit, zlepšit. A nejen svůj – dostává se mu kompetencí hledat řešení problémů, které svým jednáním způsobil někomu jinému (poškozenému). Prvky humanitní psychologie a psychoterapie přinášejí moţnosti rozvinutí skrytých schopností či zdrojů klienta, o kterých třeba ani on sám doposud neví, ţe je v sobě má. Právě vloţení důvěry v to, ţe klient vyuţije svých (někdy nově nabytých či uvědoměných) kompetencí

(33)

32

k vyřešení své situace, můţe objevit dřímající potenciál klienta, poukazuje na jeho dobré stránky, povahové vlastnosti. Jde v podstatě o snahu přijmout klienta jako plnohodnotného člověka, i kdyţ se v určité fázi svého ţivota ocitl na tzv. šikmé dráze.

Do hledání nápravy klienta jsou probačními úředníky stále více zapojovány prvky psychoterapie, pedagogiky, sociální práce. V duchu těchto principů se přesouvá co nejvíce odpovědnosti za řešení a nápravu z odborníků v oblasti zákona a sociální práce na klienty samotné. Hledání spravedlnosti přestává být pouze záleţitostí osob k tomu povolaných, ale v duchu systemického přístupu podle Úlehly a Ludewiga (2010) se stává věcí společnou, o kterou se na základě domluvených pravidel dělí nejen probační pracovník s klientem, ale také poškozený.

Metodický materiál s názvem Příručka pro probaci a mediaci nabízí několik oblastí moţných otázek, které si lze v průběhu spolupráce s klientem klást, jejich zodpovězení potom otevírá další moţnosti řešení:

Okruh otázek z pohledu klienta na to, zda má příleţitosti:

- pochopit nepřípustnost svého jednání, - přijmout odpovědnost za své jednání,

- nalézt motivaci k nápravě vztahů narušených trestným činem, - aktivně participovat na procesu řešení trestné činnosti,

- vyuţít nabídku podpory a pomoci pro sebe a své okolí (Doubravová aj. 2001, D2, s. 6).

Z pohledu oběti – zda má oběť příleţitost:

- získat potřebné informace, říci, co se přihodilo, aktivně se zapojit do procesu hledání vhodného řešení,

- dostat morální a materiální satisfakci, znovu získat pocit bezpečí a integrity, vyuţít nabídku pomoci a podpory pro sebe a své okolí.

Principy obnovující justice vedou také k zamyšlení, zda je brán zřetel i na zájem společnosti ve smyslu sledování veřejného zájmu, zajištění ochrany a bezpečnosti společnosti, řešení příčin trestného činu ve vztahu k budoucnosti, odškodnění, efektivity zvoleného řešení, úspornosti řešení, informovanosti a moţnosti aktivní účasti na řešení (Doubravová aj. 2001, D2, s. 6).

Definice probace je vymezena v § 2 zákona č. 257/2000 Sb., o probační a mediační sluţbě v akt. znění, a rozumí se jí organizování a vykonávání dohledu nad

(34)

33

obviněným, obţalovaným nebo odsouzeným, kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, včetně uloţených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný ţivot, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloţeným podmínkám, a tím tak došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů.

Probace je v podstatě podmíněným trestem, kdy člověk není poslán do vězení, ale je ponechán na svobodě a dostal šanci dokázat, ţe není třeba, aby byl uvězněn.

K tomu, ţe svůj ţivot na svobodě bude zvládat bez rizika opakování trestné činnosti, soud stanoví povinnost probačního dohledu. Na rozdíl od mediace je probace věcí povinnou, nařízenou soudem, úkolem probační sluţby je kontrola soudem uloţené povinnosti a současně motivace a vedení odsouzeného, tedy klienta, k řádnému ţivotu.

Probační úředník při spolupráci s klientem usiluje o určité resocializační působení na klienta.

Jen krátce pro vysvětlení – mediace v obecném vyjádření představuje alternativní metodu řešení konfliktů, kdy mediator (tedy odborník ve vyváţeném postavení ke všem stranám sporu) pomáhá nalézt přijatelné řešení dané situace s cílem urovnat vzájemné vztahy zúčastněných stran. Mediace v trestním řízení pak znamená mimosoudní zprostředkování kontaktu a řešení sporu mezi poškozeným a obviněným s cílem urovnat vzniklé konflikty. Bez výslovného souhlasu obviněného a poškozeného ovšem mediaci nelze provádět.

7 Cíle a činnosti PMS

Působnost PMS zasahuje na celé území státu, je zřízena jako organizační sloţka státu, současně je také účetní jednotkou s ohledem na potřebu hospodařit s majetkem státu k plnění funkcí státu v rámci své působnosti a stanoveného předmětu činnosti.

V čele PMS stojí ředitel jmenovaný (a případně téţ odvolávaný) ministrem spravedlnosti. PMS respektuje územní uspořádání podle tzv. soudních krajů, samostatná střediska v čele s vedoucím jsou vytvořena v jednotlivých okresech zpravidla totoţných se sídly okresních a naroveň jim postavených obvodních a městských soudů (Břachová 2006).

(35)

34

Cílem PMS je přispět k naplňování trestní spravedlnosti a podílet se prostřednictvím probace a mediace na řešení sporů mezi obviněnými a poškozenými a usilovat vyjednáváním o urovnání konfliktních stavů a také obnovit respekt k právním normám v souvislosti s trestním řízením.

PMS usiluje o zprostředkování účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů spojených s trestnou činností. Zároveň organizuje a zajišťuje efektivní a důstojný výkon alternativních trestů a opatření s důrazem na ochranu komunity, potřeby oběti a prevenci kriminality.

Činnost PMS spočívá zejména:

- v obstarávání podkladů k osobě obviněného a k jeho rodinnému i sociálnímu zázemí,

- ve vytváření podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo pro schválení narovnání, zejména projednání a uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným o náhradě škody, nebo dohody o narovnání, případně podmínek pro další takové procesní postupy či tresty nespojené s odnětím svobody,

- ve vykonávání dohledu nad chováním obviněného v případech, kdy bylo rozhodnuto o nahrazení vazby probačním dohledem,

- ve vykonávání dohledu nad chováním obviněného v případech, kdy byl dohled uloţen, ve sledování a kontrole obviněného v průběhu zkušební doby, v kontrole výkonu dalších trestů nespojených s odnětím svobody, včetně trestu obecně prospěšných prací, ve sledování výkonu ochranných opatření,

- ve sledování a kontrole chování odsouzeného v průběhu zkušební doby v případech, kdy bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody.

Probační a mediační sluţba plní další úkoly, např.:

- pomáhá při odstraňování následků trestného činu poškozeným a dalším osobám dotčeným trestným činem,

- věnuje zvláštní péči mladistvým obviněným a obviněným ve věku blízkém věku mladistvých,