Důvodem k ustanovení PMS byla také mimo jiné potřeba zařazení prvků sociální práce, které jsou nezbytně spojeny s prováděním probační a mediační činnosti v rámci vykonávání alternativních trestů k trestům nepodmíněným. S ohledem na to, ţe tyto činnosti nejsou schopny efektivně plnit tradiční orgány činné v trestním řízení, které mají základní povinnost odhalovat a stíhat trestnou činnost, bylo více neţ ţádoucí, aby sociální práci v trestní justici zajišťovali a prováděli odborníci v tomto oboru také vzdělaní, nemluvě případně o vhodné odborné praxi na poli sociální práce. Bylo tedy potřeba správně vydefinovat kvalifikační poţadavky na pracovníky PMS, kteří by se tak stali specialisty ve své činnosti. Bezesporu se jeví jako zásadní znalosti a zkušenosti
28
nejen z oblasti sociální práce, ale také z oblasti filozofie, etiky, psychologie, práva (zejména trestního) atd.
Pozornost zákonodárců byla směřována spíše k samotné podstatě alternativních trestů, později se začala řešit také otázka jejich samotného výkonu, aţ postupně došlo k ustanovení instituce PMS jako celistvého a samostatného zákonem upraveného orgánu. Tento počin je povaţován za velmi důleţitý krok v procesu racionalizace trestní justice, neboť fungování PMS je spojeno s mnohými instituty trestního práva a je předpokladem pro naplňování cílů alternativního sankcionování a restorativní justice (Ščerba 2011, s. 353).
Teoretické pojetí definice probace povaţuje za neoddělitelnou součást probace prvky kontroly a prvky pomoci pachateli trestného činu. Dá se konstatovat, ţe činnost PMS je zvláštním druhem sociální práce, která je prováděna v rámcích stanovených zákonem. Jako k většině odborných činností, tak i k činnostem PMS bylo potřeba formulovat metody práce. Pochopitelně se jednotlivé metody probační a mediační činnosti od sebe odlišují, a to v souvislosti s daným alternativním trestem či opatřením.
Sociální práce v justici je různorodá, jde o výkon sociální práce od zahájení trestního řízení po odsouzení pachatele, přes jeho umístění a pobyt ve věznici aţ k realizaci probačních programů (které se ovšem týkají pouze mladistvých klientů).
Škála přístupů sociální práce je tak velmi široká, lze aplikovat např. přístup zaměřený na úkol nebo řešení, metodu skupinové práce s klientem, systemický přístup atd.
Z pohledu probačního úředníka je zřejmě zásadní určit si pro danou chvíli, zda je prioritou kontrola, pomoc či poradenství určené klientovi. Prvek kontroly musí být v probační činnosti přítomen vţdy, neboť na tom je dohled nad klientem postaven.
Prvek pomoci je základním jevem v oblasti sociální práce. Je na osobnostních vlastnostech, ţivotních a profesních zkušenostech probačního úředníka, aby v probační činnosti vhodně aplikoval kaţdý nebo oba tyto faktory.
Práce probačního úředníka je typově jiná neţ metody a náplň práce běţného sociálního pracovníka a vyţaduje také odlišný profesionální profil. Sociální pracovník je zaměřen především na sociální rehabilitaci klienta, vůči němuţ je sociální pracovník spíše v roli emocionálně zaangaţovaného partnera. Probační úředník naproti tomu vystupuje především v roli nadřazené autority, která vyplývá z kontrolního aspektu probační práce. Probační pracovník vykonává sociálně rehabilitační úlohu zejména tím, ţe prakticky soustavně a vlastně nekompromisně musí vést svého klienta
29
k odpovědnosti, sebekontrole a sebekázni tak, ţe aktivním zapojením technik sociální práce dbá na to, aby jeho klient plnil podmínky a povinnosti, které mu byly soudem uloţeny.
5.1 Etické dimenze sociální práce v trestní justici
Důleţitým fenoménem v sociální práci jsou východiska filozofických a etických disciplín, které do sociální práce vnášejí humanistický rozměr a prezentují vztah k člověku jako k bytosti, která v určité ţivotní – kritické - fázi potřebuje pomoc jiných.
Etické a morální principy jsou významným pomocníkem při řešení mezilidských vztahů. Sociální práce všeobecně i specificky v trestní justici dbá o dodrţování základních lidských práv, je zaloţena na respektování ţivotních a lidských hodnot, hledání sociální spravedlnosti. Probační úředník, který vykonává současně činnosti sociálního pracovníka, má respektovat jedinečnost všech svých klientů, aniţ by je selektoval pro jejich původ, rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost, věk, pohlaví, zdravotní stav atd. Sociální práce je oborem multidisciplinárním, jejţ propojuje hlavní společná osa směřující k odstranění či eliminaci neţádoucích jevů, které jedince na jeho ţivotní dráze potkaly (lhostejno, z jakých důvodů).
Probační úředník můţe řešit etické konflikty, neboť je tím, kdo má jistým způsobem klienta usměrňovat, ale současně také pomáhat klientovi, s jehoţ ţivotním postojem nesouhlasí. Zde je právě velmi význačný faktor vysoké profesionality a nadhledu probačního úředníka. Etický konflikt při výkonu profese probačního úředníka můţe nastat minimálně v okamţiku, kdy je zcela jasné, jaké rozhodnutí by probační úředník v roli sociálního pracovníka měl zaujmout, ale takové rozhodnutí se mu lidsky příčí. Nečasová aj. vysvětlují, ţe v takovém momentu je důleţitá nejen úroveň morální citlivosti a schopnosti reflexe situace, sebereflexe a celkové zralosti osobnosti sociálního pracovníka, ale také zkušenosti v rozhodování v morální oblasti i úroveň jeho znalostí a dovedností a povaha jeho praxe v rámci profese i mimo ni (Nečasová aj. 2010, s. 77). Pokud se probační úředník ocitne v situaci, kdy řeší dilema, zda určité rozhodnutí, se kterým se zcela neztotoţňuje, ale které si momentální okolnosti vyţadují, vyřknout, nabízí se moţnost řešení z pohledu deontologické etiky.
Výhodou deontologické etiky je oddělení povinnosti od osobního postoje (Nečasová aj.
2010). Vedle toho však můţe být nevýhodou určitý formalismus, který se projevuje
30
rigidním plněním toho, co je bez ohledu na následky povaţováno za povinnost (Nečasová 2010, s. 80).
Podle materiálu „Doporučení CM/Rec (2010) 1 Výboru ministrů členských států o probačních pravidlech Rady Evropy“, který byl přijat 20. 1. 2010, je probační práce klíčovým prvkem spravedlivého a humánního systému trestní justice. Taková práce vyţaduje značné znalosti a dovednosti a musí jí být propůjčeno postavení uznávající její hodnotu a odborné zkušenosti. Pokud má být dosaţeno sociálního zapojení klienta, musí probační práce probíhat jednak s účastí samotného klienta, ale také kooperací s řadou dalších orgánů, se kterými probační úředníci spolupracují tak, aby byly sluţby participujících organizací pro klienta snadno a spravedlivě dostupné.
V rámci probační práce se probační úředníci řídí nejen právními předpisy, ale také principy etickými a morálními. Je tedy oprávněně kladen velký důraz na vzdělávání probačních úředníků a asistentů zejména v oblasti humanitních věd. Etický kodex sociálních pracovníků obsahuje mimo jiné očekávání kvalifikované pomoci odborníků v sociálních vědách. Kvalita této pomoci závisí i na osobnostních vlastnostech, odborných znalostech a přehledu o problematice. Přímá spolupráce probačního pracovníka s klientem se nemůţe obejít bez přímého osobního kontaktu.
Jak jiţ je uvedeno na jiném místě této práce, sociální pracovník při výkonu své profese naplňuje roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyţadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role, a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních etických hodnot sociální práce (Etický kodex sociálních pracovníků 2006, bod C).
V probační praxi můţe hrozit riziko účelového jednání a otázky hranic ve vztahu ke klientům, kteří se k uspokojení svých potřeb a dosaţení cílů snaţí jednat účelově a manipulovat se svým okolím. Jedním ze základních projevů profesionality probačního úředníka je udrţení stanovených principů spolupráce, rovný přístup ke všem odsouzeným, i kdyţ to nemusí být u některých pachatelů vţdy jednoduché (Tesarčíková 2011, s. 95).
31