Pro srovnání úprava na Slovensku

Na Slovensku lze výkon trestu odnětí svobody podmíněně odloţit s třemi rozdíly oproti české úpravě. První spočívá v tom, ţe lze podmíněně odloţit výkon trestu odnětí svobody, který nepřevýší dvě léta, při současně uloţeném dohledu probačního úředníka pak je moţné podmíněně odloţit trest nepřevyšující tři léta. Dalším rozdílem je poskytnutí záruky za nápravu pachatele nejen od zájmového sdruţení, ale také od určité osoby. V českém trestním zákoníku je poskytnutí záruky vázáno jen na zájmové sdruţení. Třetí rozdíl spočívá v tom, ţe podle slovenského trestního zákona není moţné výkon trestu odnětí svobody odloţit za situace, kdy soud pachatele odsuzuje za úmyslný trestný čin spáchaný ve zkušební době podmíněného odsouzení anebo ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (Ščerba 2011, s. 230). Tento prvek se v českém trestním právu doposud neobjevil.

47 7.7.2 Pro srovnání úprava v Rakousku

V rakouské právní úpravě je zakotven tzv. institut podmíněného prominutí trestu.

Ščerba (2011) uvádí, ţe podle rakouského trestního práva lze podmíněně prominout nejen trest odnětí svobody, ale také např. peněţitý trest. Podmíněně prominout lze trest, který nepřevyšuje hranici 2 let. V některých případech lze prominout i trest uloţený za závaţnější trestnou činnost, ale dá se konstatovat, ţe určitým nedostatkem je, ţe i v tomto případě zkušební doba nemůţe přesáhnout tři roky.

Také je moţné prominout část trestu. Jde o kombinaci přímého výkonu trestu a pohrůţky výkonem takového trestu. Prominutí části trestu je zdánlivě obdobné s českou právní úpravou, která řeší institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy si odsouzený také odpyká jen část trestu.

Podle rakouského trestního zákona lze podmíněné prominutí trestu odvolat, tento postup je opět obdobný v českém trestním zákoně, kdy český soud nařídí výkon podmíněně odloţeného trestu poté, kdy se konstatuje, ţe odsouzený se ve zkušební době neosvědčil.

Na rozdíl od české právní úpravy rakouský trestní zákon nevyţaduje po pachateli, aby v průběhu zkušební doby podmíněného prominutí trestu vedl řádný ţivot, ale jednoduše pouze to, aby nespáchal nový trestný čin. K usměrnění dalšího ţivota pachatele totiţ slouţí stanovení pokynů a nařízení probační pomoci, k čemuţ můţe soud přistoupit i v průběhu zkušební doby, kdyţ zjistí některé neţádoucí prvky v chování odsouzeného (Ščerba 2011, s. 242).

7.7.3 Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem Šámal s Válkovou (2012) uvádějí, ţe na podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody lze nahlíţet jako na zkoušku toho, jak účinné byly metody zacházení a penitenciární péče ve věznici. Zda byla účinná tzv. výchovná funkce trestu, a jaké další schopnosti a moţnosti má probační sluţba, která zajišťuje výkon dohledu nad propuštěným pachatelem.

Akt podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je významným výchovným a resocializačním prostředkem, i kdyţ je společností někdy chápán tak, ţe jde o dobrý skutek pro odsouzeného, který přitom spáchal trestný čin. Pokud je u podmíněného propuštění vyuţit dohled probačního úředníka, můţe to pro

48

odsouzeného znamenat pozitivní proces postupného návratu do ţivota. Účast probačního úředníka můţe být pro propuštěného odsouzeného významnou oporou (jak bude blíţe specifikováno v empirické části).

Hendrych se však domnívá, ţe větší část jedinců, kteří byli uvězněni, bude mít značný problém se po propuštění z výkonu trestu společensky integrovat z důvodů svých osobnostních charakteristik, a to i v případě, ţe jim byla poskytnuta komplexní sociální pomoc. Neznamená to rozhodně, ţe by si nezaslouţili v tomto smyslu pozornost, avšak ve světle podfinancování sociálních sluţeb v České republice by mělo být prioritou zacílení pomoci těm, kteří si svůj návrat do společnosti sami nekomplikují (Hendrych 2012, s. 62, 63).

7.7.4 Projekt Křehká šance

V rámci snahy posílit moţnost sociální integrace propuštěných osob z výkonu trestu odnětí svobody je od června 2012 realizován projekt s názvem Křehká šance.

Realizátorem projektu je PMS, partnerem projektu Vězeňská sluţba ČR, finanční stránka projektu je zajištěna z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Inspiraci k projektu našli organizátoři v zahraničí, zejména v Kanadě, Velké Británii a Chorvatsku. Do projektu je zapojeno celkem 9 věznic v ČR.

Projekt si klade za cíl především umoţnit odsouzeným ve věznicích jejich dřívější návrat na svobodu. Musí se však jednat o takové odsouzené, kteří prokázali, ţe jsou připraveni na předčasné propuštění. Jedná se o osoby, které si s ohledem k závaţnosti spáchaného činu, sociálním poměrům, dopadům činu na oběť nebo pro jiné závaţné okolnosti zasluhují důkladnější posouzení před tím, neţ soud rozhodne o jejich podmíněném propuštění.

Projekt vychází ze základních myšlenek restorativní justice, kdy je do projednání případu zapojen odsouzený, čímţ je posílena jeho odpovědnost za řešení následků spáchaného trestného činu. Velká pozornost je v projektu věnována obětem trestného činu, s nimiţ pracují vyškolení asistenti obětí z řad probačních úředníků, nabízející jim pomoc k vyrovnání se se situací, kdy se odsouzený vrátí na svobodu. Obětem je umoţněno se také k podmíněnému propuštění odsouzeného vyjádřit, mohou se také přímo účastnit tzv. parolového slyšení. Parolové slyšení realizuje tříčlenná komise ve sloţení 1 pracovníka věznice, 1 probačního úředníka a 1 zástupce veřejnosti. Parolová

49

slyšení probíhají jednou za 2 měsíce, časová dotace na projednání jedné ţádosti je v rozsahu 2,5 hodiny; v rámci jednoho setkání komise se zpravidla projednají tři ţádosti. U parolového slyšení je dále přítomen odsouzený, jeho vychovatel a také oběť (nebo asistent oběti) či osoba pozůstalá po oběti. V rámci parolového slyšení je dán dostatečný prostor pro vyjádření odsouzeného. Jeho vychovatel případně další přizvané osoby (např. psycholog, kaplan, sociální kurátor, pracovník spolupracující neziskové organizace) má moţnost doplnit aktuální informace k osobě odsouzeného, které mohly nastat v době od zpracování podkladů (hodnocení věznice) pro jednání komise pro podmíněné propuštění do konání slyšení, ověřuje se např. příslib zaměstnání či bydlení odsouzeného. Jednání má svou strukturu, v rámci které je umoţněna také osobní účast oběti. Oběť můţe však zastoupit její asistent, který reprodukuje prohlášení oběti.

Výsledkem činnosti komise a parolového slyšení je stanovisko komise pro podmíněné propuštění, které se předkládá příslušnému soudu k rozhodnutí o podmíněném propuštění. Své doporučující či nedoporučující stanovisko komise vydává ve lhůtě 15 dnů na základě výsledků parolového slyšení, projednání zprávy probačního úředníka, hodnocení věznice, zprávy asistenta oběti a informací od dalších spolupracujících pracovníků – např. sociálního pracovníka, psychologa, pedagoga, sociálního kurátora atd. Se stanoviskem je odsouzený seznámen, je mu také zaručena moţnost se k obsahu stanoviska vyjádřit. Platí zásada, ţe v případě negativního stanoviska jsou v něm uvedeny jasné důvody, pro které odsouzený nebyl doporučen, aby měl event. moţnost k zamyšlení se nad sebou či svým postojem a k případné napravě. V kladném stanovisku můţe také komise navrhnout některá opatření, např.

neuţívat omamné a psychotropní látky apod. U odsouzených za majetkovou trestnou činnost se věnuje pozornost také otázkám náhrady škody – zjišťuje se, zda odsouzený projevil zájem škodu hradit, zda je škoda vymáhána, případně zda poškození souhlasí se splátkovým kalendářem.

7.7.5 Praktické poznatky o průběhu Křehké šance

Ve věznici, která je zapojena do projektu Křehké šance, pracuje tzv. koordinátor, jehoţ obsahem práce je mimo jiné zajištění informovanosti odsouzených o existenci projektu Křehké šance, současně ve spolupráci s vychovateli či sociálními pracovníky doporučí z řad odsouzených vhodného kandidáta. Odsouzený ve výkonu trestu poţádá o zapojení do projektu Křehká šance prostřednictvím daných postupů, které jsou k tomu

50

stanoveny ze strany věznice. Probační úředník do řízení o podmíněném propuštění odsouzeného s výkonu trestu odnětí svobody vstupuje na základě tzv. Podnětu k zahájení spolupráce s PMS. Vyplněný formulář je přípravou podkladů pro moţnost podmíněného propuštění, a to buď s variantou uloţení dohledu probačního úředníka podle § 63 odst. 1 tr. zákona a také s uloţením přiměřeného omezení a přiměřené povinnosti podle § 63 odst. 3 tr. zákona. V podnětu se uvádějí základní údaje o osobě odsouzeného, který ţádá o podmíněné propuštění, o jeho trestní minulosti, o jeho kázeňských odměnách či trestech, o tom, zda a jak často probíhají kontakty s rodinou.

Dále jaké kroky ţadatel uskutečnil v rámci své přípravy na podmíněné propuštění v souvislosti se svým budoucím bydlením, budoucím zaměstnáním, návratem do své rodiny. Jaké kroky učinil v souvislosti s náhradou škody poškozenému. Prvním úkonem probačního úředníka je písemné navázání kontaktu s ţadatelem, v němţ je mimo jiné upozorněn na zásadní podmínku účasti v projektu Křehká šance, která spočívá ve vlastní aktivitě ţadatele, která se v první fázi projeví vyplněním otázek v úvodním dotazníku, a to ve stanovené lhůtě. Otázky v dotazníku jsou koncipovány tak, aby probační úředník získal především představu o motivaci ţadatele a jeho snaze řešit své osobní záleţitosti po propuštění na svobodu:

Otázky:

1) Jaké důvody Vás vedly k tomu, ţe jste PMS kontaktoval?

2) Co očekáváte od spolupráce s PMS?

3) Nastoupil jste trest dobrovolně?

4) V jaké diferenciační skupině ve věznici momentálně jste a zda jste měl kázeňské odměny či tresty?

5) Jakou máte představu o ţivotě po propuštění (především v oblasti bydlení a zaměstnání)?

6) Popište trestný čin, kdy se stal; důvody spáchání, okolnosti, následky.

7) Jak jste následky trestné činnosti dosud řešil?

8) Máte představu o výši způsobené škody nebo jiné újmy?

9) Hradíte způsobenou škodu, náklady trestního řízení a v jaké výši?

10) Zpracujte ţivotopis se zaměřením na osobní a rodinné poměry, vzdělání, pracovní zkušenosti, volný čas, záliby, současný ţivot ve věznici, zaměstnání (čerpáno z vyjádření probačních úředníků Střediska PMS v Liberci).

51

Poté, kdy probační úředník obdrţí zpracované odpovědi, prostřednictvím věznice si domluví osobní návštěvu ţadatele. Výsledkem této konzultace je ověření sdělených informací, doplnění dalších potřebných údajů, vyhodnocení chování a způsobu jednání ţadatele, první dojem.

Další fází je např. obstarání listin, které se týkají předchozího odsouzení klienta, zpráv o průběhu případného výkonu dohledu, obecně prospěšných prací či jiných alternativních trestů, zjištění výše dluhů ţadatele, zda a jakým způsobem jsou umořovány. Probační úředník také telefonicky ověřuje tvrzení ţadatele ohledně zajištěného bydlení či zaměstnání, tyto skutečnosti se často ověřují také provedením místního šetření. O všech těchto úkonech probační úředník zpracovává záznamy do spisové evidence. Výsledkem intenzivní činnosti probačního úředníka je zpracování souhrnného stanoviska k ţádosti o podmíněné propuštění, které je adresováno komisi pro podmíněné propuštění. Stanovisko probačního úředníka nemusí být ve shodě s konečným stanoviskem komise pro podmíněné propuštění. Je to však vedle hodnocení věznice a zprávy asistenta oběti jeden ze stěţejních dokumentů k projednání případu.

Komise pro podmíněné propuštění na základě tohoto stanoviska po projednání zjištěných skutečností a po provedení parolového slyšení ţádost o podmíněné propuštění ţadatele doporučí či nedoporučí. Po kladném doporučujícím stanovisku následuje řízení před soudem, který před rozhodnutím zváţí, zda důvody pro podmíněné propuštění v daném případě jsou, zda a do jaké míry bude akceptovat stanovisko komise. V případě záporného stanoviska komise je odsouzenému doporučeno, aby pracoval na rozkrytých nedostatcích a dále si ţádost o podmíněné propuštění podal jiţ sám za pomoci pracovníků věznice. U soudu později můţe dokázat, ţe akceptoval názor komise a tyto nedostatky odstranil. Ţádost o podmíněné propuštění si odsouzení mohou podat i s nedoporučujícím stanoviskem komise, pokud jsou sami přesvědčeni o své připravenosti na podmíněné propuštění.

8 Nástroje PMS

Cílem Probační a mediační sluţby je přispět k naplňování trestní spravedlnosti a podílet se prostřednictvím probace a mediace na řešení sporů mezi obviněnými a poškozenými a vyjednáváním usilovat o urovnání konfliktních stavů a o obnovení respektu k právním normám v souvislosti s trestním řízením.

52

Úředník a asistent PMS vyuţívá ve své práci různé postupy a způsoby práce, které se dají rozdělit do dvou základních kategorií – nástroje aktivní a pasivní. Kritériem tohoto dělení je povaha těchto nástrojů a míra aktivity a zapojení klienta do procesu jejich uplatňování. Aktivní nástroje zapojují klienta a vyţadují z jeho strany jistou míru spolupráce. Naopak pasivní nástroje jsou postaveny na jednostranné aktivitě pracovníka PMS a klientovo přičinění, resp. aktivní účast přímo nevyţadují (Doubravová aj., 2011, D4, s. 1).

Mezi aktivní patří takové nástroje, které mají interaktivní povahu, předpokladem jejich vyuţití je osobní kontakt s klientem a proces vzájemné komunikace. Vyuţití aktivních nástrojů umoţňuje zapojení klienta do procesu řešení trestní věci, zohlednění jeho specifické potřeby, zájmů a moţností a spolupráce s klientem na tvorbě řešení.

Aktivní nástroje tedy pomáhají při řešení příčin a následků trestního konfliktu, individuálního přístupu k jednotlivým případům, k motivaci obviněných přijmout odpovědnost za spáchaný trestný čin a současně i k satisfakci poškozených.

Za zásadní a nenahraditelný aktivní nástroj a je povaţován profesionálně vedený rozhovor s klientem.

Na druhé straně se pouţívají tzv. pasivní nástroje, které zahrnují v podstatě jednostranné činnosti probačního úředníka či asistenta, nejsou tedy interaktivní povahy.

Výsledkem aplikace pasivních nástrojů je získání informací či potvrzení dané skutečnosti. Avšak i o těchto krocích probačního úředníka musí být jeho klient informován, resp. musí být poučen, ţe probační úředník můţe takto postupovat. Mezi pasivní nástroje se dále řadí např. vedení dokumentace a spisu, ověřování a získávání informací o klientovi z dalších zdrojů bez jeho součinnosti, objektivizace sdělovaných údajů (Štern 2009, s. 76).

9 Metody a přístupy sociální práce

Kopřiva (2013) konstatuje, ţe není pochyb o tom, ţe vztah ke klientovi je v pomáhajících profesích podstatnou sloţkou povolání. Od ostatních profesí, u nichţ dochází ke styku s lidmi, se však na rozdíl od pomáhajících profesí neočekává osobní vztah. Klient má potřebu pracovníkovi důvěřovat, cítit se přijímaný, neodstrkovaný, cítit se bezpečně, ve středu momentálního zájmu pracovníka. Také Řezníček (1994) zastává názor, ţe pro sociální práci je specifické, ţe se od sociálního pracovníka

53

vyţaduje určité osobní nasazení v rámci řešení klientových problémů. Sociální pracovník není od toho, aby nad klientem vynášel mravní soudy, ale má se snaţit o pochopení a respektování vnitřního světa a svobodného rozhodování klienta. Z běţné praxe sociálních pracovníků nelze zcela vyloučit občasné tendence přebírat kontrolu nad klientem a tendence obětovat se pro klienta na svůj vlastní úkor. Payne (1997) zastává názor, ţe moderní sociální práce má být vykonávána citlivě, inteligentně a organizovaně. Levická (2002) uvádí, ţe v postmoderní sociální práci se nelze v podstatě obejít i bez mocenského vztahu sociálního pracovníka ke klientovi.

Ve vztahu mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem podle Levické panuje vţdy

„nerovnováha moci“, která vychází z toho, ţe klient je především na počátku vztahu v roli závislého a hledajícího pomoc. Vedle sbírání ţivotních i profesních zkušeností má sociální pracovník také moţnost celoţivotního vzdělávání, které by mu mohlo poskytnout vědomostní nástroje, jak těmto tendencím nepodléhat nebo je vůbec nemít.

Určitě velmi vhodným způsobem k získávání zdravé sebejistoty, sebeprezentace, umění se rozhodnout je supervizní diskuze.

V praxi probačních úředníků se aplikují principy zejména systemického přístupu, antiopresivní teorie, narativního přístupu a na úkol orientovaného přístupu. Níţe jsou ve stručnosti popsány základní teze jednotlivých přístupů.

9.1 Systemický koncept pomoci a kontroly v sociální práci

Smutková (2008, s. 55) uvádí, ţe systemický přístup je zaloţen na předpokladu, ţe svět se skládá ze systémů. V oblasti sociální práce je systémem lidská bytost, rodina, přátelé, sociální prostředí, zaměstnání atd. Podle Schlippe-Schweitzera (2006, s. 15) techniky systemických terapií vyplývají z otázky, jak lidé v sociálních systémech společně vytvářejí svou skutečnost.

Podstatou systemického přístupu v sociální práci je stěţejní myšlenka, ţe klient přichází za sociálním pracovníkem, aby ho poţádal o pomoc. Systemicky orientovaní autoři (např. Ludewig 2010, Schlippe-Schweitzer 2006) jsou názoru, ţe o pomoci se hovoří v případě, ţe si o ni poţádá klient sám, v ideálním případě přichází také s jakousi představou, jak svou nepříznivou situaci řešit. Jiný začátek spolupráce sociálního pracovníka s klientem pak povaţují za kontrolu. U kontroly můţe hrozit riziko, ţe moc, jeţ je s kontrolou spojena, přeroste akceptovatelnou hranici a snadno dojde k jejímu zneuţití. Levická (2007) uvádí, ţe profesionální přístup sociálního pracovníka spočívá

54

mimo jiné v tom, ţe ve vztahu ke klientovi upřednostní jednu ze čtyř forem profesionálního pomáhání tak, jak je specifikovali Ludewig nebo Schlippe-Schweitzer ve svých dílech. Jedná se o formu vzdělávání, provázení, poradenství a terapii. Levická zastává názor, ţe kontrola ve smyslu prověřování toho, co a jak bylo provedeno, je a také zůstane legitimní součástí sociální práce (Levická 2007, s. 365). Dále uvádí, ţe v závislosti na organizaci, kde je sociální práce vykonávána, lze kontrolu zacílenou na klienta vnímat jako pozitivní formu pomoci, ale také jako negativní a nevyţádanou intervenci (Levická 2007, s. 364). Probační úředníci v sociální práci s klientem aplikují prvky systemického přístupu jiţ tím, ţe jejich spolupráce je zaloţena na uzavření zakázky, na které participuje orgán činný v trestním řízení, klient a probační úředník.

Podstatou této zakázky a spolupráce mezi probačním úředníkem a jeho klientem je provádění kontroly klienta a pomoci klientovi zároveň. V systému, který se prolíná zakázkou, jsou zahrnuti jak klient a probační úředník, tak poškozený, ale také různé organizace, které se mohou na zakázce podílet např. formou poskytnutí určitého druhu poradenství apod.

9.2 Narativní přístup

Prvky narativní koncepce jako součásti systemických přístupů jsou v kontaktu probačního úředníka s klientem vyuţívány prakticky pokaţdé. Dříve či později kaţdý klient převypráví svůj příběh, jehoţ důsledky ho k probačnímu úředníkovi přivedly.

Schlippe a Schweitzer (2006, s. 31) vysvětlují, ţe kaţdý člověk si staví svůj vlastní příběh prostřednictvím zvláštní vyprávěcí tradice. Rozpracováním příběhu dochází v terapii k procesu, kdy se známý způsob vidění skutečností odcizí, jestliţe se hledají právě ony okamţiky, kdy všechno neprobíhalo podle očekávání. Probační úředník má moţnost dosáhnout posílení klienta uţitím narativních technik, které jej mají podpořit v jeho úsilí získat vliv na svůj vlastní ţivot. Jednou z narativních technik je tzv.

dekonstrukce, při níţ má sociální pracovník moţnost klientovi pomoci získat alternativní náhled na věci, které klient aţ dosud ve svém ţivotě povaţoval za neměnitelné. K tomu náhledu je moţné dospět prostřednictvím externalizace, kdy klient svůj problém přenáší na povrch prostřednictvím externalizačního rozhovoru. Klient je vyzván k zaujetí jeho pozice vůči danému problému. Externalizující rozhovor jako důleţitý prvek dekontrukce má za úkol dekonstruovat problémový příběh a nalézt moţné alternativy řešení daného problému (Votoupal 2013).

55

9.3 Antiopresivní teorie

V případě antiopresivního přístupu se jedná o snahu čelit projevům oprese, tedy útlakům, které se mohou objevit v ţivotní situaci klienta sociální práce. Pokud např.

sociální pracovník pomáhá klientovi začlenit se do ţivota po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, musí si být jak sociální pracovník, tak klient vědomi vlivů strukturální oprese vůči klientovi a z toho plynoucí omezené moţnosti jak aktuální problém řešit.

Typicky jde o problém získat zaměstnání u klienta, který má záznam v trestním rejstříku. Postmoderní přístupy v sociální práci reflektují či spíše zdůrazňují trend

Typicky jde o problém získat zaměstnání u klienta, který má záznam v trestním rejstříku. Postmoderní přístupy v sociální práci reflektují či spíše zdůrazňují trend