Multikulturalismus a Česká republika - Stereotypní tendence a přístup pedagogů k multikulturní

Než se podíváme na možnosti, jak ovlivnit prostřednictvím multikulturní výchovy míru tolerance a chápání problematiky multikulturalismu, budeme se chvíli věnovat situaci v České republice, která je oproti západním Evropským zemím poměrně homogenní společností a tím je podle mého názoru ještě více odtržena od reality dnešní multikulturní Evropy a v důsledku toho je, co se týče xenofobie, mnohdy v krajních případech až hysterická. Reálná absence větší míry četnosti přítomných minorit v České republice způsobuje, že cizinec je pro Čecha nevšedním zážitkem a je třeba si jej pořádně „prohlédnout“. Zatímco navštívíme-li nějakou evropskou metroponavštívíme-li jako je Paříž, Berlín, Londýn, nebo i Řím, zjistíme, že je zde kulturní rozmanitost natolik běžnou a každodenní záležitostí, že i coby turisté z České republiky tento fakt přestaneme během pár dní vnímat a považujeme jej za samozřejmost.

Podle Pilecké, jedné z autorek výzkumu z března roku 2017, který se věnuje postojům české veřejnosti k cizincům, považuje 64 % obyvatel nově příchozí migranty na české území za problém. V okamžiku kdy, ale mají tito lidé přímou zkušenost ze svého okolí, považuje přítomnost migrantů v lokalitě svého bydliště za problematickou pouze 25 % dotazovaných Čechů (CVVM 2017: s. 1). Z toho je

možné usuzovat, že pohled na migraci se mění podle přímé zkušenosti s migranty.

Podle předchozích šetření roste počet obyvatel, kteří obecně považují cizince na území České republiky za problematické, a naopak mírně klesá procento lidí, kteří je považují za problematické v blízkosti svého bydliště. Poměrně vysoké procento obyvatel se domnívá, že cizinci mohou za zvýšenou kriminalitu, či nezaměstnanost (CVVM 2017: s. 1). Obecně lze shrnout závěry výzkumu tak, že poměrně vysoké procento obyvatel České republiky považuje příchod cizinců do země za problematický a cítí se jimi ohroženo. Jakmile se ale začne hovořit o jejich osobních zkušenostech, procento obávajících se a nespokojených lidí klesá. Osobně zde vyvozuji určitý vztah mezi neznalostí a xenofobií, která je v podstatě strachem z neznámého, cizího.

1.2.1 Historie migrace na území dnešní České republiky od 20. století

V této kapitole stručně uvedu dějiny migrace na naše území. Zaměřím se převážně na migraci ve 20. a 21. století. Migrace samozřejmě probíhá stejně dlouho, jako je stáří lidstva jako takového. O migraci na území dnešní České republiky však můžeme hovořit až v souvislosti se vznikem Československa, tedy se vznikem první republiky po ukončení první světové války v roce 1918.

Jedna z prvních migračních vln se týká Rusů. Ruští obyvatelé přichází, jak uvádí Fáberová, na naše území v době vzniku Československa a poté především ve 20.

letech a to v souvislosti se vznikem SSSR. Dalšími přistěhovaleckými skupinami jsou obyvatelé prchající před vznikajícím nacistickým režimem v Německu a to od roku 1933. V reakci na příchod migrantů jsou v Československu zakládány organizace na pomoc Rusku například tzv. Ruská pomocná akce, nebo v reakci na německé uprchlíky potom Demokratický výbor na pomoc uprchlíkům (Šišková 2008: s. 60 – 61).

Do průběhu migrace samozřejmě zasáhla druhá světová válka, která přeměnila běžný chod zemí a nastavila hlavní téma společnosti jediným směrem. Po Mnichovské dohodě a během okupace je tedy nějaká péče o migranty poměrně nepodstatný problém. Po skončení druhé světové války byl zájem především na odsunu Němců ze země a od roku 1948, kdy se k moci dostávají komunisté,

dochází k zastavení jakékoliv azylové politiky na území Československa. K ojedinělé migraci cizinců z Východního bloku sice čas od času dochází, ale nelze hovořit o žádné migrační vlně. Výrazněji se migrace obnovuje až po roce 1989.

Po sametové revoluci vzniká Česká a Slovenská Federativní Republika, dochází k otevření hranic a otevírá se nejen možnost cestování a stěhování mimo republiku, ale také do ní. Československo se v roce 1990 setkává s první vlnou cizinců, kteří žádají o pobyt na jeho území, nemá k tomuto však žádné právní nástroje. Postupně dochází k prvním krokům ke vzniku uprchlické legislativy.

V roce 1991 již jsou formulovány a zakotveny práva azylantů v Listině základních práv a svobod. Kde jsou mimo jiné vymezeny povinnosti státu týkající se péče o azylanty, jakými je zajištění ubytování, zdravotní péče a obživy. Tato legislativa se v průběhu následujících let neustále vyvíjí tak, aby vyhovovala požadavkům Evropské unie, protože je součástí jednání o vstupu České republiky do EU (Šišková 2008: s. 60 – 66).

Během 90. let tedy dochází ke zdokonalování systému, jehož úkolem je pečovat o migranty z různých zemí. Nutno dodat, že je opakovaně zkoušen a testován v praxi, protože o migranty nemá Česká republika v devadesátých letech nouzi. Nejde o nějaké závratné množství, ale vzhledem k velmi malým zkušenostem, kdy od roku 1948 se migrace na území dnešní České republiky prakticky nevyskytovala, se jedná o poměrně výraznou změnu (Šišková 2008: s. 66 – 68).

Za zmínku stojí především dvě větší vlny migrantů v 90. letech, které přichází v důsledku krize v Bosně a Hercegovině a poté v Kosovu. V této době tak vznikají různé uprchlické tábory a střediska pro azylanty. Počet žadatelů o azyl v České republice se potom násobí na počátku 21. století. Jedná se převážně o migranty z Čečenska (Šišková 2008: s. 66 – 68).

Od roku 2006 také dochází k větší migraci z oblasti Afriky a Asie. Migrace probíhá i nadále z evropských zemí a nejedná se pouze o válečné uprchlíky, kteří jsou ze země nuceni odejít kvůli špatné životní situaci. Přichází migranti i z Francie, Velké Británie nebo Švédska. Nejpočetnější migrační skupiny však pochází z Iráku,

Srbska, Černé Hory, Ruské federace, Afghánistánu, Běloruska, Kazachstánu, Ukrajiny, Turecka a Íránu (Šišková 2008: s. 69).

Podle Českého statistického úřadu počet migrantů do České republiky rok od roku roste poměrně stabilním tempem, ať již se jedná o trvalý či dlouhodobý pobyt, který je charakterizován jako pobyt delší než 90 dní. Přičemž nárůst počtu nelegálních migrantů je nejvýraznější v roce 2015 a jedná se o nárůst poměrně skokový. Oproti roku 2014 a předchozím letům, kdy se roční počet nelegálních migrantů pohyboval od 3 tisíc do bez mála 5 tisíc, byl v roce 2015 počet nelegálních migrantů dvojnásobný, a sice 8563 přesně (ČSÚ 2016).

1.2.2 Minoritní skupiny na území České republiky

Přesto, že je Česká republika oproti jiným evropským zemím poměrně homogenní společností, vyskytuje se zde mnoho druhů minorit. Přičemž minoritu nechápeme pouze jako etnicky či národnostně odlišnou skupinu obyvatel.

Minorita v širším slova smyslu je menšinová skupina obyvatel, jejíž počet členů je nižší než většinové části obyvatel. Tuto minoritní skupinu může kromě etnicity, národnosti a víry spojovat také například sexuální orientace nebo nějaký tzv.

handicap. Podle Václavíka (2001:s. 18) je minoritou jakákoliv skupina lidí, která je definována nějakým výrazným znakem, jež majoritní společnost postrádá, nebo naopak. Tedy jakákoliv skupina obyvatel, která se výrazným znakem ať již jeho existencí, či absencí odlišuje od toho, co většinová společnost považuje za normu.

Minority tak mohou být klasifikovány do několika skupin podle společných znaků a spojujících faktorů. Vedle etnických menšin jsou tu také náboženské a socio-ekonomické minority. Dále stavovské menšiny, kam dříve patřila například šlechta, ale dnes se s tímto pojmem setkáváme například při rozlišování vojáků a civilistů.

Dále menšiny dané psychickou či fyzickou abnormalitou nebo určitou patologií. Do patologické menšiny řadíme například závislé na omamných látkách a nejen těch.

Mezi menšiny patří také tzv. subkultury (Švingalová 2007:s. 55 – 58).

Subkultura je uskupení lidí, které spojují určité podobné hodnoty, symboly, chování, tradice, ale například i taková banální věc jako je móda. Subkultury svou odlišnost oproti majoritě udržují záměrně a mnohdy se jedná o jediný možný

způsob existence v rámci majoritní společnosti, který jedinci dané subkultury vidí.

Velmi zajímavá je například publikace Oscara Lewise Kultura chudoby, která se mimo jiné věnuje i tomuto tématu.

V užším slova smyslu jsou poté minority chápány jako menšinové skupiny obyvatel, které bývají majoritní společností vyčleňovány. Pojem minorita, tak sebou nese určitou nálepku odlišného kulturního a politického postavení a z toho vyplývající nerovnoprávné postavení či diskriminaci. U těchto minoritních skupin také může docházet k jevu, který nazýváme sociálním vyloučením. „Sociálním vyloučením se označuje proces, v jehož rámci je jedinci, skupině jedinců, či komunitě výrazně znesnadňován či zcela zamezován přístup ke zdrojům, pozicím a příležitostem, které umožňují zapojení do sociálních, ekonomických a politických aktivit majoritní společnosti.“ (Švingalová 2007: s. 47).

Švingalová (2007, s. 47) uvádí některé skupiny minoritních obyvatel, které jsou náchylnější k sociálnímu vyloučení než jiné minority. Jedná se například o nedostatečně vzdělané osoby, dlouhodobě a opakovaně nezaměstnané, osoby trpící nějakým druhem závislosti apod. Velkou roli zde hraje také již zmiňované předsudky a stereotypy. Faktory, které Švingalová uvádí, že ovlivňují sociální vyloučení některé minority, jsou velice často pozorovatelné především u romské menšiny. Domnívám se, že by toto mohlo vysvětlovat, jak je možné, že se přístup obyvatel České republiky k jednotlivým minoritám různí.

Jak již bylo uvedeno, v České republice existuje několik minorit. Jejich problematika je poměrně složitá, ať se již jedná o menšiny náboženské, socio-ekonomické, nebo stavovské. Pro potřeby této práce se však blíže zaměříme pouze na nejvýznamnější minority v České republice a to na etnické, národnostní a náboženské.

1.2.2.1 Národnostní a etnické menšiny v České republice

Na úvod této části musím předeslat, že jistý problém tohoto nadpisu tkví v tom, že žádná publikace neuvádí přesné hranice mezi pojmy národ a etnikum. Mnohdy se tyto dva termíny prolínají, či pojem etnika zahrnuje více národů dohromady, nebo naopak národ zahrnuje více etnik. Švingalová k tomuto uvádí: „Ano na

mezinárodní úrovni neexistuje dosud jednotná, právně zakotvená definice národnostní (etnické) menšiny. V Evropské unii je vymezení tohoto pojmu ponecháno jednotlivým vládám a chápáno jako vnitřní záležitost každého státu.

Náš tzv. Menšinový zákon vymezuje pomy národnostní menšiny a příslušník národnostní menšiny. Při vymezení pojmu národnostní menšina využívá pojmu etnický původ, ale s pojmem etnické menšiny vůbec neoperuje.“(Švingalová 2007:

s. 57).

Podle Václavíka (2001, str. 16) je však mezi pojmem národnost a etnicita zásadní rozdíl. Václavík uvádí, že národ je spíše politické než kulturní uskupení lidí.

Politickou dimenzi u etnika nepovažuje za běžnou. Švingalová (2007: s. 58) naopak tvrdí, že v problematice multikulturní společnosti se tyto dva mírně odlišné pojmy prolínají natolik, že je lze považovat za synonyma. Osobně jsem více nakloněna definici Václavíka, jehož rozdělení je nanejvýš logické. Osobně se domnívám, že národ může být tvořen více etniky a tedy i více tradicemi, kulturami a vírami.

Etnikum podle mého názoru spojují právě jmenované prvky. Dále ještě například společné historie, která je však pojícím prvkem také u národa. Nicméně zároveň částečně souhlasím s tvrzením Švingalové a sice s tím, že v dnešním multikulturním světě, kdy se člověk více méně může přihlásit k jakékoliv národnosti a etnický původ je přehlížen, jako nepodstatný, se rozdíly mezi těmito dvěma pojmy zdají stále menší a zanedbatelnější.

Kromě vymezení pojmu národ a etnikum je zde další faktor, který ovlivňuje průzkumy týkající se minorit v České republice. Statistiky vychází ze sčítání lidu.

Konkrétně potom z otázky, týkající se příslušnosti k národu, národnostní nebo etnické menšiny. O příslušnosti k národnosti totiž rozhoduje sám občan. Roli nehraje řeč, kterou občan používá a země původ jeho nebo jeho předků, ale především přesvědčení daného člověka. Jinými slovy občan sám se rozhodne, k jakým národnostem se hlásí. Otázka navíc může zůstat zcela nezodpovězená.

Údaje ze sčítání lidu poskytuje Český statistický úřad. Z těchto dat dlouhodobě vyplývá seznam nejpočetnějších národnostních a etnických minorit žijících na území České republiky. Zde tedy uvedu nejvýraznější minority a jejich krátkou

charakteristiku. Více se potom budeme etnickým a národnostním minoritám věnovat v souvislosti se vzdělávacím systémem a multikulturní výchovou.

 Slováci

V České republice je tato minorita vnímána především z hlediska národnostního.

Podle ČSÚ jsou právě Slováci společně s Němci a Poláky nejrozšířenější národnostní minoritní skupinou na území České republiky. Tato minoritní skupina však mnohdy není majoritní společností vnímána jako minoritní skupina, jsou Slováci. Vztah této minority s majoritou je většinou velmi přátelský a kromě drobného jazykového rozdílu není nijak zvlášť vnímán a to vzhledem k dlouhodobému soužití a příbuznosti obou národů. Sociální vyloučení je v rámci této minority podle mého názoru minimální. Nicméně se čas od času setkáme s určitým vymezováním se vůči této minoritě, či celému národu, které mnoho lidí odůvodňuje slovy: „chtěli se odtrhnout, tak ať si jdou…“

 Poláci a Němci

Nejpočetnějšími minoritami v České republice jsou kromě Slováků Poláci a Němci.

Jedná se o národnosti, které se na území dnešní České republiky vyskytují více méně v průběhu celých dějin této oblasti. Jejich přítomnost vyplývá ze sousedství s Českou republikou. Češi, Němci a Poláci sdíleli území dnešní České republiky v průběhu dějin častěji, než nesdíleli. Nejpevnější spojení s Němci vzniká za vlády Habsburské monarchie. Němci byli běžnými obyvateli Českých zemí stejně jako Češi. Až během doby národních hnutí, začíná docházet v rámci zápalu vlasteneckých snah k jistému rozkmotření a vymezování se vůči jeden druhému.

Velké odcizení potom nastává především po druhé světové válce, kdy byla většina německých obyvatel odsunuta z Československé republiky. Nový příchod Němců na toto území se uskutečňuje až v 80. a 90. letech a době pozdější (Šišková 2008:

s. 103 – 108). V době Schengenského prostoru je tato migrace stále snazší a běžnější. Mnohdy se jedná o obyvatele, kteří například v případě Němců, žijí v České republice, protože náklady na bydlení jsou zde mnohem nižší než

v Německu a zároveň pracují kousek za hranicemi ve své rodné zemi, kde jsou mnohem vyšší platy.

Migrace Němců má poměrně dlouhou tradici. Název migrace je však v tomto kontextu poměrně zavádějící. Němci byli v podstatě vždy obyvateli našeho území a nedá se dokonce ani říci, že by to bylo pouze české území. Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska nebyli zdaleka národnostně jednotní a za habsburské monarchie bylo toto soužití naprosto běžnou záležitostí. Jak jsem již uvedla první větší vymezování českého obyvatelstva vůči německému a naopak začíná až v době Národního obrození. Opravdový problém v soužití Čechů a Němců přichází až s Mnichovskou dohodou a následně během protektorátu. Do té doby v pohraničních oblastech naprosto běžně žije Čech vedle Němce. Smíšená manželství nejsou zvláštností a oba jazyky jsou poměrně stejně frekventované.

Vztahy mezi Čechy a Němci samozřejmě ještě více přiostřuje vznik Protektorátu a průběh druhé světové války. Veškeré problémy potom vrcholí tzv. odsunem.

Po odsunu německých obyvatel se začíná ještě více měnit pohled na německou národnost. Do té doby jsou Němci běžným obyvatelem Českého území. Od odsunu však jsou Němci nepohodlnými obyvateli, se kterým se smí nakládat různě. Po nástupu komunismu jsou potom východní Němci vnímáni mnohem mírněji než západní. Především po roce 1989 je stěhování Němců na území Československé a posléze České republiky již považováno za běžnou migraci (Šišková 2008: s. 103 – 108). Němci nepřicházejí na naše území v nějakých významných vlnách jako třeba Vietnamci. Naopak jejich stěhování je poměrně stálé a průběžné.

To samé platí i pro polské obyvatelstvo. Jedná se tedy spíše o migraci jednotlivců, jejichž původ může být často smíšený, protože se pohybují u hranic. Samotné usazování především Poláků je koncentrováno hlavně do oblasti hranic České republiky s Polskem. Nejvíce je Poláky osídlena především oblast Těšínska. Jejich přítomnost zde má historický kontext. Toto území bylo rozděleno mezi Československo a Polsko po první světové válce. Obýváno však bylo především Poláky a tak vznikla polská menšina na území Československa (Šišková 2008: s. 106 – 107).

Němci, Slováci a Poláci jsou tedy nejpočetnějšími minoritními skupinami v České republice, přesto jsou poměrně málo diskutovanou skupinou oproti například Romům, Ukrajincům, Vietnamcům nebo muslimům. Podle Marka Hrubce (Taylor 2004: s. 13–14) je to způsobeno tím, že Češi jsou s kulturou Poláků, Němců a Slováku velmi blízce seznámeni v rámci společné barvité historie a dlouhodobého soužití. Navíc jsou svou kulturou a svými hodnotami Čechům blíže než ostatní minority.

Jak polská, tak německá menšina zakládá v České republice různé kluby a organizace. Tento jev je však výraznější u polské minority, která se usazuje na určitých územních celcích a vytváří tak komunity (Šišková 2008: s. 103 – 109).

 Romové

Romové jsou podle mého názoru nejvýrazněji vnímanou minoritou v České republice. Zároveň se jedná o skupinu, které se týká sociální vyloučení patrně nejvýrazněji. Soužití Romů a Čechů je přitom poměrně dlouhodobé. Historie soužití Čechů a Romů je velmi rozsáhlá a jedná se o poměrně diskutované téma.

Romové na území dnešní České republiky podle Horváthové přichází nejspíše ve 12. století, ovšem není vyloučeno, že to mohlo být i o století dříve. Přičemž první zmínky o Romech na českém území je ze Starých letopisů českých z roku 1417 (Horváthová 2002: s. 9-10). Zpočátku obyvatelé Evropy Romské kočovné kmeny tolerovali. V 15. a 16. století se z nich ale stane nežádoucí etnikum a to především kvůli odlišnému způsobu života. K první pokusům o asimilaci Romů do většinové společnosti dochází za vlády Marie Terezie. Podle dekretu z roku 1751 se tak z kočovných Romů měli stát rolníci, čímž by došlo k jejich usazován. Částečná asimilace připravila Romské obyvatelstvo o část tradic a způsobila zapomínání jazyka (Horváthová 2002: s. 37-38).

Během první republiky byl schválen Zákon o potulných cikánech. Dle tohoto zákona byli Romové povinni vlastnit tzv. cikánské legitimace, které kromě osobních údajů obsahovaly i otisky prstů (Horváthová 2002: s. 43). Tyto formy

diskriminace romských obyvatel byly pokládány za rozumné, protože se tato minorita živila velmi často protizákonnou činností, a to především krádežemi.

Největšímu pronásledování však Romové čelili teprve až během druhé světové války. Kdy se na počátku válečného období prudce zvedl počet romských obyvatel na našem území, a to v důsledku přesunu z nacistického Německa, kde měl Rom velice obdobné postavení jako Žid a jeho etnikum bylo určeno k likvidaci. Od roku 1942 byli však již koncentrováni ve dvou českých tzv. „cikánských“ táborech Lety a Hodonín. Jednalo se o pracovní tábory, kde byly i romské děti. Válku tak přežila jen malá část romského obyvatelstva.

Během socialismu však dochází k nárůstu počtu obyvatel hlásící se k romské minoritě, protože na Slovensku nebyli Romové během druhé světové války stíháni tolik, jako na našem území. Za socialismu byli Romové zrovnoprávněni a donuceni usadit se. Započalo období velmi tvrdé a násilné asimilace, v jejímž důsledku vznikla velká spousta problémů mezi minoritou Romů a majoritní společností.

Zároveň v důsledku asimilace došlo k rozkmotření romských rodin a zhoršení jejich vzájemných vztahů. Důsledky této asimilace pociťuje majoritní i minoritní společnost dodnes (Horváthová 2002: s. 50-53).

Podle mého názoru je největším problémem v této problematice fakt, že Romové byli nuceni vzdát se svého způsobu života, částečně své kultury, tradic a hodnot, a to v tak krátkém časovém období, že se se situací nestihli dobře vyrovnat a vytvořit si nové hodnoty a tradice, které by korespondovaly s majoritní společností a novým usazeným způsobem života.

Po roce 1989 s demokratizací společnosti přichází demokracie i pro romské minority. V důsledku ztráty povinnosti pracovat a zhoršení kvality bydlení Romů, dochází k množení trestné činnosti u této menšiny a vztahy s majoritou jsou čím dál napjatější. Jedná se o poměrně rozsáhlý problém se spoustou příčin a následků, které vedou ke komplikovanému soužití a netoleranci této minority. Bohužel tato

In document Stereotypní tendence a přístup pedagogů k multikulturní výchově v Liberci a okolí. (Page 24-41)