Stereotypní tendence a přístup pedagogů k multikulturní výchově v Liberci a okolí.
Diplomová práce
Studijní program: N7503 – Učitelství pro základní školy
Studijní obory: 7503T023 – Učitelství dějepisu pro 2. stupeň základní školy 7503T045 – Učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy
Autor práce: Bc. Lucie Průchová Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Lánský, Ph.D.
Liberec 2017
3
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom-to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
4
Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce PhDr.
Ondřeji Lánskému, Ph.D. za spousty odborných rad a doporučení, jež mi poskytl navzdory své nepřítomnosti v České republice po většinu dobu psaní práce.
Dále děkuji všem ředitelům a zástupcům ředitelů za možnost realizovat pozorování výuky a rozhovory s pedagogy na jejich školách. Děkuji také všem pedagogům, zástupcům a ředitelům, kteří mi věnovali svůj čas a své zkušenosti
v rámci rozhovorů a umožnili mi účast ve výuce.
5
Anotace
Diplomová práce se zabývá multikulturalismem, multikulturní výchovou výzkumnou sondou na vybraných základních a středních školách v Liberci a okolí.
Cílem práce je popsat a zmapovat realizaci multikulturní výchovy na těchto školách, používané metody, cíle, organizační formy výuky a případnou existenci předsudků a stereotypů ve výuce. Použitými metodami jsou analýza odborné literatury, dokumentů RVP a ŠVP, pozorování a kvalitativní rozhovor.
Klíčová slova:
Multikulturalismus, interkulturalismus, multikulturní výchova, rasismus, xenofobie, tolerance, předsudek, stereotyp, etnikum, národnost, migrace, minorita, majorita, ŠVP, RVP
6
Abstract
This thesis handles the issue of multikulturalism, multicultural education and researche probe at several lower and higher secondary schools in Liberec and its surroundings. The aim of the thesis is to explore and describe the way multicultural education is realized there, teaching methods, objectives, organizational forms of teaching and potential occurrence of prejudices and stereotypes in the educational process. The following methods have been used;
primary literature analysis, FEP analysis, SEPs analyses, observation and qualitative interview.
Key words:
Multikulturalism, Interkulturalism, multikultural education, racism, xenophobia, tolerance, prejudice, stereotype, ethnicity, nationality, migration, minority, majority, SEP, FEP
7
Obsah
Úvod a metodologická poznámka ... 8
1 Multikulturalismus ... 11
1.1 Problémy multikulturních společností ... 12
1.2 Multikulturalismus a Česká republika ... 23
2 Multikulturní výchova ... 40
2.1 Postupy vzdělávacího systému při vzdělávání minorit a dětí cizinců ... 40
2.2 Realita etnické a národnostní rozmanitosti v českém školství ... 44
2.3 Multikulturní výchova jako nástroj formování mezilidských vztahů ... 55
3. Multikulturní výuka na Liberecku: sonda do způsobu realizace výuky o jinakosti ... 65
3.1 Představení škol ... 66
3.2. Klima školy a zakotvení multikulturní výchovy v ŠVP ... 69
3.3 Pozorování výuky ... 75
3.4 Shrnutí výsledků kvalitativního rozhovoru... 88
Závěr ... 104
Seznam použité literatury ... 108
8
Úvod a metodologická poznámka
V dnešní době je téma multikulturalismu, a ruku v ruce s tím i multikulturní výchovy, stále více diskutováno. Historie lidstva je protkaná zprávami o stěhování a migraci jednotlivých národů a etnik. Je v přirozenosti člověka hledat vhodnější místa ke strávení života. V České republice však žijeme s určitým zatížením dlouholeté zkušenosti uzavřených hranic. Z různých dalších příčin má potom obyvatelstvo České republiky poměrně homogenní charakter. Se vznikem Schengenského prostoru byl umožněn volný pohyb obyvatel Evropské unie přes hranice členských zemí. Každý příslušník jakékoliv členské země Evropské unie má možnost získat zaměstnání nebo se přestěhovat do kterékoliv jiné členské země.
S tím se logicky zvyšuje migrace obyvatel v rámci vnitřních hranic Evropské unie.
Do Evropy však v důsledku různých příčin, jako je například chudoba, válečné konflikty apod. přichází další migranti ze zbytku světa a to zejména z Blízkého východu, Středního východu a Afriky.
S tímto příchodem nových obyvatel se vyrovnávají téměř všechny země Evropské unie včetně České republiky. V tomto kontextu se hovoří o problematice multikulturní společnosti, multikulturalismu a také interkulturalismu. Těmto pojmům se věnují především první dvě kapitoly této práce. Multikulturalismus je zde chápán jako adekvátní postup pro soužití několika odlišných kultur na jednom území tak, aby nedocházelo k diskriminaci, či utlačování ani jedné z nich.
Multikulturalismus je však veřejností vnímán z mnoha důvodů nejednoznačně a rozporně. Příčiny tkví například v etnocentrismu, strachu z cizí kultury, neznalosti cizí kultury, nepochopení, ale i rasismu. Zdá se, že se společnost bude muset s jistou mírou tolerance vůči jinakosti (např. s multikulturalismem) do budoucna nějakým způsobem vyrovnat. Vhodným prostředkem k tomu, aby byly budoucí generace lépe připraveny na přijetí multikulturalismu, je mimo jiné multikulturní výchova.
Již pět let působím jako učitelka. Kromě občanské nauky učím také biologii, fyziku, český jazyk, anglický jazyk, chemii, informatiku a základy ekologie. Zabývám se tedy výchovou a vzděláváním dětí ve školní instituci. Velice mě toto aktuální téma
9
zajímá a to právě s důrazem na multikulturní výchovu a její realizaci na školách.
Setkávám se ve svém okolí s řadou předsudků a stereotypů, přičemž mé okolí tvoří především učitelé, žáci a studenti. Před zahájením této práce jsem tedy ve svých představách zvažovala, zda se tyto stereotypy a předsudky promítají i do realizace multikulturní výchovy ve škole. Nakonec jsem se rozhodla věnovat tomuto tématu svou diplomovou práci.
Kapitola Multikulturní výuka na Liberecku: sonda do způsobu realizace výuky o jinakosti je zaměřená na realizaci multikulturní výchovy na vybraných školách v Liberci a okolí. V kapitolách Multikulturalita a Multikulturní výchova jsou vymezeny základní pojmy, se kterými se setkáváme i v již zmíněné výzkumné sondě. Jsou to například termíny multikulturní výchova, multikulturalismus, interkulturalismus, rasismus, xenofobie, předsudky a stereotypy. Dále jsou v teoretické části kapitoly, které se týkající historie migrace do České republiky a popisu některých minoritních skupin žijících na jejím území. Tato témata jsou důležitá kvůli charakteru následujících kapitol, kde poměrně detailně rozebírám a cituji výzkum Jarkovské, která se zabývala výskytem minoritních žáků ve školách v České republice, jejich strategiím začlenění do třídy a přístupem pedagogů k těmto žákům. Součástí mé výzkumné sondy je i pohled na žáky migrantů, a proto jsem se věnovala právě této situaci v rámci rozsáhlejšího výzkumu Jarkovské i v teoretických kapitolách. V této části práce se tedy opírám o literaturu zaměřenou na multikulturalismus, multikulturní výchovu, rasismus apod.
Cílem výzkumné sondy je zmapovat realizaci multikulturní výchovy v některých školách v Liberci a okolí, přičemž je brán zřetel i na existenci minoritních žáků v těchto školách a na jejich zapojování do výuky při těch tématech, kde může docházet ke vzniku či užívání stereotypů a předsudků ze strany žáků i pedagoga.
Zaměřila jsem se na organizační formy a metody realizace multikulturní výchovy na třech základních a dvou středních školách a na případný výskyt předsudků a stereotypů.
K realizaci této sondy jsem použila tři metody, které se běžně užívají při tvorbě kvalitativních výzkumů. První z těchto metod byla práce s dokumenty, kdy jsem analyzovala zakotvení multikulturní výchovy ve školních vzdělávacích programech
10
(dále ŠVP) a porovnávala jej s požadavky rámcově vzdělávacích programů (dále RVP). Následuje metoda pozorování, kdy jsem se přímo účastnila realizace multikulturní výchovy na těchto vybraných školách. V praktické části tedy popisuji průběh této výuky, použité metody, reakce žáků, případné použití stereotypů či předsudků a domnívám-li se, že je to třeba, tak i určité doporučení, či vlastní hodnocení. Poslední metodou je potom kvalitativní rozhovor, který jsem vedla s několika pedagogy učícími na jednotlivých školách, jež jsem vybrala pro svoji sondu. Dále jsem interview vedla i s některými zástupci ředitele či s ředitelem samotným. Všechny údaje o školách jsou anonymizovány tak, aby nebylo možné odhalit totožnost školy ani žádné konkrétní osoby. Názvy škol i pohlaví některých osob jsou změněny. V případě menších škol mimo Liberec a škol, jejichž zaměření je detailně popsáno, by bylo totiž snáze odhalitelné, o jakou školu se jedná, pokud budeme znát pravé pohlaví zástupců ředitele. Popisy škol jsou uvedeny pouze tam, kde je to potřeba pro účely této práce, a zároveň tak, aby nebyla narušena anonymita školy.
Kapitola Multikulturní výchova na Liberecku: sonda do způsobu realizace výuky o jinakosti je rozdělena do čtyř podkapitol. V první podkapitole dojde k představení jednotlivých škol, ve druhé k popisu klimatu školy, které jsem pozorovala při první návštěvě a které také vychází z úvodního krátkého neřízeného rozhovoru s pedagogem. Stěžejní část potom tvoří popis zakotvení multikulturní výchovy v ŠVP školy. Ve třetí podkapitole jsem se potom věnovala popisu průběhu výuky multikulturní výchovy na jednotlivých školách, přičemž jsem reflektovala především výskyt stereotypů a předsudků, použití metod a průběh realizace.
V poslední podkapitole jsou zaznamenány výsledky a informace vyplývající z rozhovorů s pedagogy, zástupci a řediteli příslušných škol. Rozhovory jsou zaměřeny stejně jako zbytek šetření na realizaci multikulturní výchovy na vybraných školách v Liberci a okolí, na výskyt předsudků a stereotypů, na metody, organizační formy a cíle výuky.
11
1 Multikulturalismus
Tato kapitola se věnuje pojmu multikulturalismus a jeho vymezení. Dále se zabývá termíny přímo souvisejícími, jako je například interkulturalismus, rasismus, xenofobie, etnicita, národnost, majorita, minorita a mnoha dalšími. Současně se v kapitole věnuji také vztahům majority s minoritami a možným uspořádáním a formám soužití společnosti, kde se kromě majority nachází také jiné minoritní skupiny.
Multikulturalismus je zdánlivě jednoduchý pojem, za kterým se však skrývá mnoho názorových směrů, přičemž se dotýká v širším či užším pojetí různých vědních oborů, definic a názorů. Obecně lze říci, že se jedná především o pojem, který různým způsobem zachycuje soubor o politických a sociokulturní fenoménů souvisejících se stavem, kdy se na určitém politickém a sociokulturním území setkává s majoritní společností nějaký druh jedné nebo více minoritních skupin.
Tyto minority mohou být potom tvořeny na základě etnickém, národním, náboženském, ale v širším slova smyslu i například na genderovém základě. Pojem multikulturalismus tedy vyjadřuje setkávání a střetávání dvou odlišných kultur, které si nesou odlišné zvyky, hodnoty a mnohdy i zákony či pravidla chování.
Úkolem těchto dvou kultur je vypořádat se s touto odlišností. Multikulturalismus v užším slova smyslu je potom filosofický a do jisté míry i politický myšlenkový směr, jehož cílem je zajistit, co možná nejhladší propojení těchto kultur a snaha o hladké střetávání, koexistenci skupin a částečně i splynutí těchto odlišností, tak aby jejich soužití nebylo destruktivní.
Publikace Interkulturní vzdělávání (2002, str. 8-9) chápe pojem multikulturalismus několika možnými způsoby. První z nich odpovídá širšímu pojetí tohoto pojmu a jedná se o jakýsi stav společnosti, kde vedle sebe existují odlišné sociokulturní skupiny sdílející nejen území, ale i politické orgány, zákony, úřady, školy apod.
V takových podmínkách může nastat několik variant toho, jak kultury vedle sebe existují a to např. tolerance. Jiný přístup potom označuje multikulturalismus jako proces, kdy dochází k setkávání kultur a hodnot, jejich výměně, přičemž nově vzniklá multikulturní společnost by měla vytvořit nové hodnoty a nový kulturní
12
systém, který by byl ovlivněn všemi zúčastněnými skupinami. V neposlední řadě je potom pojem multikulturalismus vnímán jako určitá snaha, nebo společenský cíl.
V tomto smyslu se jedná o úmyslné vytváření pluralitní společnosti, zahrnující množství sociokulturních skupin, jejichž soužití je založeno na rovnosti, toleranci, respektu, dialogu apod.
1.1 Problémy multikulturních společností
Existuje několik druhů přístupů, které se zabývají problematikou multikulturalismu v politické teorii. Nejznámějšími dvěma jsou liberální multikulturalismus a pluralistický multikulturalismus. Liberální multikulturalismus se zaměřuje na absolutní rovnost před zákonem a na politickou, náboženskou a sociokulturní svobodu. Dále si zakládá na tom, že veřejný prostor je neutrální a nefavorizuje žádnou konkrétní kulturu ani víru. Veškeré kulturní odlišnosti se týkají osobního života jedinců z řad minorit, a tedy nejsou věcí do veřejného prostou. Naproti tomu pluralistický multikulturalismus si váží rozmanitosti a jedinečnosti menšina klade důraz na jejich rozvoj. Jinými slovy se snaží o tzv. politiku uznání, kterou se blíže zabývá např. významný kanadský sociolog a filosof Charles Taylor ve svém díle Zkoumání politiky uznání.
Podle Taylora je: „touha po uznání základní lidskou potřebou.“ Společnosti, ve kterých nedochází k uznání identity členů minoritních skupin a tedy neuznání jejich hodnot, kultury a chápání světa, mohou tuto identitu utlačovat a zakládat tak na multikulturní problémy, kterých je celá řada a blíže se jim věnuji v následujících podkapitolách „Výchozí teze zní, že naše identita je z části charakterizována uznáním či neuznáním, často také zneuznáním ze strany druhých, takže člověk nebo skupina lidí mohou utrpět skutečnou újmu, skutečnou deformaci, jestliže jejich okolí či společnost zrcadlí omezující, ponižující nebo znevažující obraz jich samých. Neuznání, či zneuznání může způsobit ublížení, může být formou útlaku, může druhého uzavřít do falešného, narušeného a redukovaného způsobu existence.“ (Taylor 2004: s. 44). Tato Taylorova teorie uznání by podle mého názoru mohla být klíčem k pochopení radikalizace některých členů minorit v Evropě. Zároveň se týká pojmů, jako je xenofobie a rasismus, které mnohdy
13
plynou spíše z nepochopení a z neuznání minorit. Jedná se o problémy, které hrají významnou roli v mnoha multikulturních prostředích snažících se o vznik interkulturní společnosti.
1.1.1 Interkulturalismus a afirmativní akce
Interkulturalismus je žádoucí součástí multikulturních společností, které mají zájem nejen o toleranci a koexistenci s určitou minoritou, ale především se snaží o propojení jednotlivých kultur a vzájemnou interakci skupin. Cílem interkulturní společnosti není smazat rozdíly, ale najít společnou řeč ve společných tématech a kompromis a toleranci tam, kde jsou kulturní a hodnotové rozdíly výrazné. Zároveň by ale nemělo docházet k potlačování té, či oné kultury. Naopak interkulturní společnost se snaží o samostatný rozvoj minorit ve vztahu k sobě samým i k majoritě (Švingalová 2007: s. 26).
Významnou roli v budování interkulturní společnosti potom hraje právě ono uznání identity. Identita, podle Taylora, je závislá na společnosti a tedy i dialogu: „ Když tedy hovořím o odhalování identity, neznamená to, že rozvíjím identitu v izolaci. Spíše to znamená, že ji vyjednávám částečně otevřeným, částečně vnitřním dialogem s druhými. Proto problém uznání nabývá nového významu se vznikem vnitřně vytvářené identity. Má vlastní identita bytostně závisí na dialogických vztazích k druhým.“ (Taylor 2004: s. 53).
Interkulturní společnost usiluje o zajištění rovnosti lidí nejen po stránce politické a občanské, ale také sociokulturní a ekonomické. Švingalová v Úvodu do multikulturní výchovy uvádí tří základní významy slova rovnoprávnost. Formální rovnoprávnost je v podstatě rovnost před zákonem. Dále je zde popsána rovnost příležitostí, kdy minorita i majorita mají stejné možnosti a stejná pravidla pro uplatňování sebe sama. Poslední je rovnoprávnost výsledků, kdy je minoritě zaručeno dosažení stejných cílů, kterých dosahuje majorita za pomoci tzv.
afirmativních akcí, v Čechách většinou označované termínem pozitivní diskriminace. Tento termín je vzhledem k zátěži pojmu diskriminace poměrně nepřesný, zavádějící a citově zabarvený. U termínu pozitivní diskriminace se někdy uvádí, že má za cíl například zvýhodňovat v některých oblastech určité skupiny,
14
které byly nebo jsou znevýhodněni na základě etnika, národnosti, pohlaví, sexuální orientace apod., čímž v podstatě umožňuje dosažení rovných výsledků a tedy vyrovnává počáteční znevýhodnění (Švingalová 2007: s. 14–16).
Termín afirmativní akce oproti pozitivní diskriminaci, však s žádným pojmem zvýhodnění nepracuje, tyto tzv. výhody vidí totiž jako pouze dorovnání příležitostí a možností (Barša 2004). Dále předchází vyloučením nějaké skupiny a odstraňuje nerovnosti plynoucí z jejich znevýhodnění, jako je tomu například u handicapovaných jedinců (Švingalová 2007: s. 14–16).
Barša a Baršová ve své publikaci Afirmativní akce: jiná diskriminace, aneb cesta k různosti objasňují vznik afirmativních akcí v USA a uvádí zde také možné kritiky tohoto postupu. Obecně je dělí do dvou základních skupin. První skupina kritiků hovoří o nespravedlnosti, čili zvýhodnění o, kterém hovoří také Švingalová v Úvodu do multikulturní výchovy a druhá skupina kritiků se soustředí na jejich údajnou neužitečnost.
Baršovi také uvádí výskyt afirmativních snah v České republice. Podnětem k těmto afirmativním akcím byla snaha o vyrovnání příležitostí romských spoluobčanům, ale akce se nemají týkat pouze této skupiny. Pro tuto práci jsou nejzásadnější afirmativní akce v kontextu školství. Zde Baršovi například uvádí zavedení přípravných tříd a asistentů učitelů, za jejichž pomocí má dojít k dorovnání nevýhod nejen romských žáků, ale obecně všech sociálně slabých, nebo těch, které označí a vybere stát, jako vhodnou skupinu pro afirmativní akci (Barša 2004).
Osobně se domnívám, že ať již nazveme tyto vyrovnávací snahy jako afirmativní akce, či jako pozitivní diskriminaci, vždy se jedná o velmi ošemetný nástroj společnosti, který může vést k velkému užitku, jako je tomu u žen či handicapovaných osob, ale na druhou stranu může vyvolat i mnohem hlubší problémy: jako je nepochopení a nenávist majoritní společnosti, v jejichž očích se může zdát, že je minorita zvýhodňována na úkor majority. Rasismus, homofobie a další formy vymezování se vůči různým minoritám, tak mohou být nakonec prohloubeny a dojde k ještě většímu rozdělení většinové společnosti a menšiny.
Chyba může stejným způsobem nastat i na straně skupiny, které bylo umožněno
15
vyrovnání příležitostí. Zde může docházet ke zneužívání výhod, které původně měli sloužit jako vyrovnání nevýhod. Práce s pozitivní diskriminací je velice citlivé téma a zvýhodňování té či oné skupiny za účelem rovnosti ve výsledcích a především rovnost v přístupu k příležitostem, by mělo být podle mého názoru velmi opatrné a promyšlené. Ztotožňuji se také s myšlenkou Charlese Taylora: „Opačná diskriminace se má provizorně postarat o to, aby byly síly na hřišti vyrovnány, takže pak zase mohou vstoupit v platnost stará slepá pravidla, a sice tak, že již nikoho neznevýhodňují.“(Taylor 2004: s. 59).
Dalším nebezpečím interkulturalismu jsou jednotlivci, či extremistické skupiny, které nežijí a nekonají v souladu s interkulturní společností a považují její pozitivní diskriminaci, rovnoprávnost a další kroky za chybu. Označují se za „vlastence“ a razí názor, že správný vlastenec svou vlast musí hájit a bránit před migranty.
Naproti nim pak může stát extremistická skupina z řad minorit, která chápe útok jednotlivce, či skupiny, jako útok celé společnosti a proto se proti společnosti bouří, díky čemuž mohou vznikat drobné či větší konflikty těchto skupin. Jinými slovy, sjednocující a antidiskriminační snahy společnosti jako takové se nemusí slučovat s názorem všech obyvatel země. Výsledkem může být rozladění a rozdělení společnosti, čehož jsme ostatně svědky v posledních pár letech v Evropě.
1.1.2 Rasismus a xenofobie
Rasismus má v dnešní době pochopitelně menší a jemnější projevy než tomu bylo v historii, alespoň tedy na úrovni státní, kdy je ve většině vyspělých zemích zajištěna rovnoprávnost a lidé různé barvy pleti spolu mohou sedět v jednom autobuse, navštěvovat stejné obchody, kavárny a kina a nemusí potupně nosit na šatech označení své rasy. Přesto se i v dnešní době setkáváme s rasismem a xenofobií poměrně často. Mnohdy se tyto projevy objevují v rámci nějakých extremistických skupin a organizací, které nesouhlasí s mezinárodní politikou státu a migrací například do Evropy, nebo se týkají hlasitých projevů jedinců, kteří mají potřebu hlásit své xenofobní názory na sociálních sítích, v restauračních zařízeních apod. Jedná se ale většinou o ojedinělé případy, které nelze označit za většinu společnosti. Mnohem rozšířenější jsou však drobné projevy xenofobie, které mnoho lidí za rasismus, nebo xenofobii ani nepovažuje. Mají většinou formu
16
předsudků, či zažitých stereotypů vůči určité skupině, přičemž to nemusí být jen skupina tvořená na základě národnosti či etnicity. Poměrně rozšířené jsou i genderové nebo homofobní předsudky.
K plnému pochopení problematiky xenofobie a rasismu v multikulturní společnosti je třeba tyto pojmy přesně definovat a vymezit. Pojem rasismus obecně označuje projevy nesnášenlivosti a netolerance určité etnické skupiny. Rasismus je určitá forma xenofobie, kdy xenofobie je strachem z čehokoliv cizího a odlišného.
Xenofobie i rasismus tedy vychází z předpokladu fyzických, duševních a kulturních odlišností a mnohdy i nerovností u jednotlivých ras. Přičemž některým rasám připisuje kvalitnější vlastnosti než jiným a pokládá je za nadřazené (Tollarová 2013:
s. 9–10).
Rasismus a etnicita
Pojem rasismus vychází ze slova rasa. Tento pojem je v původním biologickém a antropologickém významu chápán bez citového zabarvení. „Rasa je neutrální antropologický termín, vztahující se k druhové diferenciaci lidských plemen. Jde o souhrn společných dědičných rysů, jimiž se vyznačuje jistá skupina daného druhu lidí.“ (Šišková 2008: s. 13). Dnes je samozřejmě pojem rasa chápán negativně, protože jej máme již přímo spojen s termínem rasismus. Ideologie rasismu je založená na předpokladu existence biologických rozdílů u jednotlivých ras či etnik.
Vlastnosti těchto skupin jsou pak řazeny podle užitečnosti a mnohdy dochází k jejich hodnocení a snaze na základě těchto odlišností vytvořit občany první a druhé kategorie v určitém politickém a společenském systému. Rasistické ideologie se přitom opírají o více či méně důvěryhodné vědecké studie a badatelské směry a to především o evoluční teorii, ze které je čerpána především teze o přirozeném výběru, která je rasismem interpretována tak, že je možné, aby jedno etnikum bylo nadřazeno jinému, pokud je evolučně vyspělejší. V této fázi začíná již rasismus přecházet k etnickému nacionalismu a teorii nadřazené rasy, čemuž samozřejmě napomáhá také sociální darwinismus či eugenika. Sociální darwinismus se při tom opírá o myšlenku evoluce a označuje altruismus vůči slabším, jako poškozování a degeneraci lidského genofondu. Eugenika se potom snaží o zdokonalení lidského genofondu eliminací nežádoucích a slabých genů a
17
podporuje geny silné. Tímto pochopitelně vzniká snaha o „výrobu“ nadčlověka a není asi třeba dodávat, kam tyto teorie směřují a do jakého stavu již v minulosti dospěly.
Rasismus jako takový může vyústit v celospolečenskou rasovou diskriminaci.
Šišková uvádí rozdíl mezi přímou a nepřímou rasovou diskriminací, kdy u přímé se jedná o určitý typ chování k diskriminované skupině lidí, které v důsledku vede například k omezení možností získat zaměstnání, omezení přístupu do veřejných prostor, nebo uráží jeho lidskou důstojnost a omezuje jeho práva. O něco mírnější projevy má nepřímá rasová diskriminace, která je častěji způsobena neschopností majoritní společnosti pochopit diskriminovanou část obyvatel. Zákony a pravidla platí sice pro všechny stejně, ale jsou formulovány a nastavovány tak, že vyhovují spíše majoritní společnosti (Šišková 2008: s. 14 – 15).
Kromě rasové diskriminace se může rasismus vyvinout v těžší formu, která přechází v tzv. rasové násilí. Zde je napadán jedinec, nebo skupina jedinců minoritní rasy, která se určitým způsobem liší od majoritní společnosti. Zde je důležité upozornit, že ne vždy hraje roli, zda se jedná o většinovou a menšinovou společnost, ale spíše o to, která skupina stojí v čele společnosti (Šišková 2008: s.
15).
Xenofobie
Xenofobie, na rozdíl od rasismu, nemusí být podmíněná etnicitou skupiny. Je to fobie ze všech lidí a skupin, kteří se liší od toho, co známe a čemu rozumíme. Může mít formu samostatného strachu, ze kterého se však může vytvořit i nenávist.
Samotný pojem xenofobie se skládá ze dvou řeckých slov xénos, což lze přeložit jako příchozí, a fóbos, znamenající strach (Šišková 2008: s. 12).
Strach z odlišného může být tedy namířen nejen proti jiné barvě pleti, ale i proti kultuře, tradicím, víře, či dokonce jazyku. Na celospolečenské úrovni jsme se s tímto problémem setkali již mnohokrát. Můžeme jmenovat například křesťanský antijudaismus, který se postupně přetvořil na antisemitismus. Strach z určitého náboženství se často propojí s konkrétním etnikem, nebo etniky, jazykem, či jazyky
18
a samozřejmě i s kulturou a tradicemi (Barša 2012: s. 35–38). Proto jsme dnes svědky toho, že část obyvatel nemuslimského světa často nerozlišuje mezi běžným a radikálním muslimem, či islamistickým teroristou hází do jednoho pytle etnika a kultury na základě společného jmenovatele, kterým je islámská víra. Samotný pojem muslimský a nemuslimský svět spojuje k sobě národy a etnika, která se od sebe mnohdy velmi výrazně liší ať již formou vlády, kulturou nebo způsobem života. Některé země, kde převládá islám tak mohou být svým státním zřízením a fungováním společnosti více podobné nemuslimským evropským zemím, než sousedům s radikálním islámem, s nímž jsou srovnáváni či přímo spojováni.
1.1.3 Předsudky a stereotypy
Publikace, Jsme lidé jedné země, definuje předsudek jako: „názor, který máme ještě dříve, než jsme o věci přemýšleli, než jsme ji podrobili úvaze. Pojem tedy vykládáme zcela etymologicky. Předsudky jsou názory či postoje, které mají všichni a které není třeba popírat či zatajovat.“ (Tollarová 2013: s. 53).
Stereotyp je potom předsudek zobecněný na skupinu lidí. Může být založen na předchozí zkušenosti, nebo jen na pověře.
Předsudky i stereotypy mohou být pozitivního i negativního charakteru. Pokud má stereotyp negativní charakter, uráží danou skupinu lidí. Existují však i pozitivní předsudky a stereotypy. Například se mohu domnívat, že člověk s tmavou pletí je rychlejší sportovec, nebo Asiat, že má vysoké IQ a nutně musí ovládat bojové umění. Tyto stereotypy jsou potom vnímány příslušníkem daného etnika různě.
Mohou budit pocity rozčarování, otrávenost, či úsměv nad stupiditou tvrzení.
V multikulturní společnosti mohou však být i pozitivní předsudky a stereotypy zdrojem různého nepochopení a neuznání identity a mohou být považovány za rasismus. Mohou mít vliv na jednotlivce, ale i na celou skupinu obyvatel.
Problematické jsou především ve školství, či v zaměstnání, kdy zaměstnavatel může přijímat zaměstnance na základě etnických stereotypů, kdy usuzuje, kdo je pracovitější, inteligentnější a obecně vhodnější pro kterou pozici na základě své etnicity. V České republice k tomuto dochází zejména u romských žáků a zaměstnanců. K tomuto tématu se vrátím v několika dalších kapitolách.
19
Stereotypizace vede k zjednodušenému náhledu na jedince a přisouzení nějakých vlastností tomuto jedinci bez ohledu na něj, což může postupně vést k upřednostňování některých minorit nad jinými a přisuzování všem jedincům dané skupiny stejné vlastnosti, schopnosti a dovednosti. Čímž se logicky komplikuje politika uznání, o které hovoří Taylor ve svém díle Zkoumání politiky uznání.
Identita člověka je podle Taylora z části tvořena uznáním či zneuznáním druhého člověka (Taylor 2004: s. 44). Zneuznání může plynout například také z předsudků a stereotypů, které si k dané minoritě vytváříme na základě omezených zkušeností a představ o dané kultuře. Případné „neuznání či zneuznání může způsobit ublížení, může být formou útlaku, může druhého uzavřít do falešného, narušeného a redukovaného způsobu existence.“ (Taylor 2004: s. 44).
1.1.4 Hranice tolerance
Jedním z nejcitlivějších problémů multikulturní společnosti je nastavení míry tolerance tak, aby se minorita cítila v kontextu Taylorovy politiky uznání rovnocenně a uznaně se všemi aspekty kultury, zaručila minoritám rovnost a rovnocennost a zároveň nedocházelo k ohrožení společnosti. Jedná se o velmi aktuální téma, na které prozatím neexistuje žádná jednoznačná odpověď a které vzbuzuje mnoho diskuzí a emocí.
Taylor řeší toto téma v kontextu institucí a zejména pak univerzit, kdy uvádí, že:
„uznání a rovné zacházení se členy některých skupin od veřejných institucí vyžaduje, aby kulturní zvláštnosti spíše uznávaly, než aby je ignorovaly, přinejmenším v případě oněch lidí, jejichž sebeporozumění je závislé na vitalitě jejich kultury.“ (Taylor 2004: s. 23).
Přičemž, ale uznává, že mohou nastat situace, kdy je uznání nějaké kultury a všech jejích hodnot problematické, pokud jsou tyto hodnoty v rozporu s uznáním majority či dalších minorit. „Jestliže se však zaměříme na obsah různých kultur, narážíme na problémy. Měla by liberálně demokratická společnost respektovat i ony kultury, které vyznávají etnickou nebo rasovou nadřazenost vůči jiným kulturám? Pokud ano, jak lze úctu ke kultuře založené na etnické nebo rasové nadřazenosti sloučit se závazkem zacházet se všemi lidmi jako se sobě rovnými?
20
Jestliže liberální demokracie nemusí nebo by neměla respektovat takovéto supremační kultury, ačkoliv si jich mnohé znevýhodněné osoby vysoce cení, v čem pak přesně spočívají morální meze legitimního požadavku na politické uznání partikulárních kultur?“ (Taylor 2004: s. 23). Taylor zde tedy hovoří o určité tendenci společnosti být současně tolerantní, multikulturní, pěstovat politiku uznání a současně chránit své obyvatele před některými negativními jevy, které se mohou objevit v určitých skupinách v kontextu kulturních specifik, kdy například může minorita považovat nějaký společenský jev za běžný, zatímco majoritní společnost jej označí jako porušování lidských práv. Problematika určování hranic tolerance ostatních kultur a jejich projevů a hodnot jde zároveň ruku v ruce s různými přístupy majority k minoritám a k typům soužití většinové společnosti s menšinami.
1.1.5 Problémy vycházející z typu soužití dvou kultur
Existuje několik forem soužití majoritní skupiny obyvatel s jednotlivými minoritami. Liší se od sebe zejména podle stupně tolerance, pochopení, uznání identity a míry spolupráce a začlenění menšiny do většinové společnosti. Minorita se vždy přizpůsobí danému modelu soužití a vytvoří si vlastní strategii na život v takové společnosti. Tato strategie se potom odráží ve výchově dětí a jejich způsobu uvažování a jednání ve školním prostředí, kterému se blíže budu věnovat v kapitole týkající se minorit ve školách.
Segregace
Segregace je velmi neefektivní druh soužití. Přináší řadu problémů, které vyplývají z její podstaty. Jedná se totiž o situaci kdy majoritní a minoritní skupina obyvatel žije odděleně od sebe. Dochází k vzájemnému nepochopení a vzájemná tolerance může být ohrožena. Jedná se pouze o koexistenci, která nese řadu problémů spojených s nesnášenlivostí. Často se stává, že majoritní společnost utlačuje minoritu, nebo minority v důsledku segregace a nerovných příležitostí musí přijmout způsob života, který je na hraně či za hranou zákona a škodí tím výrazně majoritě.
21
Akomodace
V tomto typu soužití dvou kultur minorita zná a chápe hodnoty majoritní společností, ale nedochází zde zatím ke zvnitřnění a přijetí těchto norem a hodnot.
Jedná se o zdravější typ soužití než je tomu u segregace, kde nedochází k téměř žádnému pochopení a uznání, avšak je zde pouze minimální snaha o přijetí kultury majoritní společnosti ze strany menšin a žádná ze strany většinové společnosti (Švingalová 2007: s. 52).
Akulturace
Akulturace je proces, během něhož minoritní skupina obyvatel začíná přijímat kulturu majoritní a přetvářet tak vlastní hodnoty a normy. Velice úzce souvisí s procesem asimilace a je jeho nedílnou součástí.
Asimilace
Tento pojem označuje soužití majority s minoritou, kdy dochází k tomu, že minoritní skupina se zcela podřizuje majoritě. Často se původní kultura a hodnoty minority vytrácí a nahrazují je hodnoty majoritní společnosti. V souvislosti s asimilací je také možné hovořit o akulturaci, kdy většinou minoritní kultura přejímá tradice a hodnoty majoritní kultury. Není však zcela vyloučeno, že by majoritní společnost přijala některé nové tradice minoritní kultury.
Barša a Baršová rozdělují asimilaci na dva modely, které jsou nazvané podle států, které tento typ razili ve 20. století. Jedná se tedy o tzv. francouzský a britský model.
Francouzský asimilační model přijímá přistěhovalce s tím, že mají stejná práva, jako zbytek společnosti, ale jejich absolutní asimilace, tedy přizpůsobení se a vnoření se do majoritní skupiny obyvatel je nutností, přičemž není tolerován vznik etnicky založených politických spolků. Britský asimilační model je o něco mírnější.
Zde jsou přistěhovalci vnímání jako určité skupiny lidí, kteří jsou a mohou být kulturně odlišní a jejich povinností není odložit svou jinakost, ale žít harmonicky
22
v jednom celku s majoritní společností (Barša, Baršová, Šišková 2008: s. 48). Hovoří také o tom, že dnes se již snaží většina zemí přetvořit tuto politiku na multikulturní či interkulturní.
Amalgamace
Amalgamace bývá dalším stupněm asimilace, kdy dojde ke splynutí kultur pod majoritní společnost, při čemž původní minoritní kultura často zaniká nebo se přetváří. Velkou roli přitom hraje tvorba rodin, kde rodiče pochází z původně odlišných kultur a vytvářejí mnohdy nové tradice a hodnoty, které mísí normy majoritní i minoritní společnost, přičemž převažují hodnoty majoritní společnosti.
Melting pot neboli tavící tyglík
Tímto termínem nazýváme společnost, kde dochází k promíchání majoritní a minoritní společnosti tak, že vzniká jedna společná finální kultura. Nelze ale hovořit o pohlcení minority jako je tomu u čisté asimilace. Jedná se o určitý druh splynutí kultur.
Multikulturalismus a interkulturalismus
Jsou přístupy, které dávají přednost ponechání jednotlivých kultur v rámci státu, protože všechny kultury považují za stejně cenné pro společnost.
Multikulturalismus je podle Václavíka (2001, str. 28 – 29) společně s asimilací a tavícím tyglíkem forma interkulturního soužití. Multikulturalismus je ale odlišný ve své tendenci prosazovat kulturní rozmanitost nad absolutním splynutím kultur.
Základem soužití je potom v multikulturní společnosti respekt vůči jednotlivým kulturním systémům. Tento respekt má být vzájemný a nemá se týkat pouze majoritní společnosti. Mělo by jít také o jakousi nadstavbu tolerance, díky níž dojde k uchování si vlastní neredukované identity.
V současné době se multikulturní a interkulturní snahy jeví jako nejlepší možný způsob soužití několika kultur pohromadě. Tato myšlenka je ideální formou pro
23
ideální stát s ideálním zákony a ideálními občany. Může fungovat a být efektivní za předpokladu, že většina obyvatel majoritní i minoritní části společnosti s touto myšlenkou souhlasí a žije v souladu s ní. Problém bohužel nastává v okamžiku, kdy si uvědomíme, že zdaleka ne většina obyvatel Evropy je na takový systém připravená a této toleranci otevřená. Názory běžného člověka se při tom mnohdy rodí díky zdrojům informací, které nejsou příliš objektivní a jsou silně ovlivňovány médii, veřejným diskursem či svým okolím. Často velkou úlohu také hrají různé politické strany a hnutí, která se snaží ze současné xenofobní nálady vytěžit maximum a využít ji pro svůj politický boj a předvolební kampaň.
Dobrou zbraní proti neinformovanosti může být vhodná multikulturní výchova již v dětském věku, kdy ještě nestihly v člověku zakořenit předsudky a stereotypy příliš hluboko.
1.2 Multikulturalismus a Česká republika
Než se podíváme na možnosti, jak ovlivnit prostřednictvím multikulturní výchovy míru tolerance a chápání problematiky multikulturalismu, budeme se chvíli věnovat situaci v České republice, která je oproti západním Evropským zemím poměrně homogenní společností a tím je podle mého názoru ještě více odtržena od reality dnešní multikulturní Evropy a v důsledku toho je, co se týče xenofobie, mnohdy v krajních případech až hysterická. Reálná absence větší míry četnosti přítomných minorit v České republice způsobuje, že cizinec je pro Čecha nevšedním zážitkem a je třeba si jej pořádně „prohlédnout“. Zatímco navštívíme- li nějakou evropskou metropoli jako je Paříž, Berlín, Londýn, nebo i Řím, zjistíme, že je zde kulturní rozmanitost natolik běžnou a každodenní záležitostí, že i coby turisté z České republiky tento fakt přestaneme během pár dní vnímat a považujeme jej za samozřejmost.
Podle Pilecké, jedné z autorek výzkumu z března roku 2017, který se věnuje postojům české veřejnosti k cizincům, považuje 64 % obyvatel nově příchozí migranty na české území za problém. V okamžiku kdy, ale mají tito lidé přímou zkušenost ze svého okolí, považuje přítomnost migrantů v lokalitě svého bydliště za problematickou pouze 25 % dotazovaných Čechů (CVVM 2017: s. 1). Z toho je
24
možné usuzovat, že pohled na migraci se mění podle přímé zkušenosti s migranty.
Podle předchozích šetření roste počet obyvatel, kteří obecně považují cizince na území České republiky za problematické, a naopak mírně klesá procento lidí, kteří je považují za problematické v blízkosti svého bydliště. Poměrně vysoké procento obyvatel se domnívá, že cizinci mohou za zvýšenou kriminalitu, či nezaměstnanost (CVVM 2017: s. 1). Obecně lze shrnout závěry výzkumu tak, že poměrně vysoké procento obyvatel České republiky považuje příchod cizinců do země za problematický a cítí se jimi ohroženo. Jakmile se ale začne hovořit o jejich osobních zkušenostech, procento obávajících se a nespokojených lidí klesá. Osobně zde vyvozuji určitý vztah mezi neznalostí a xenofobií, která je v podstatě strachem z neznámého, cizího.
1.2.1 Historie migrace na území dnešní České republiky od 20. století
V této kapitole stručně uvedu dějiny migrace na naše území. Zaměřím se převážně na migraci ve 20. a 21. století. Migrace samozřejmě probíhá stejně dlouho, jako je stáří lidstva jako takového. O migraci na území dnešní České republiky však můžeme hovořit až v souvislosti se vznikem Československa, tedy se vznikem první republiky po ukončení první světové války v roce 1918.
Jedna z prvních migračních vln se týká Rusů. Ruští obyvatelé přichází, jak uvádí Fáberová, na naše území v době vzniku Československa a poté především ve 20.
letech a to v souvislosti se vznikem SSSR. Dalšími přistěhovaleckými skupinami jsou obyvatelé prchající před vznikajícím nacistickým režimem v Německu a to od roku 1933. V reakci na příchod migrantů jsou v Československu zakládány organizace na pomoc Rusku například tzv. Ruská pomocná akce, nebo v reakci na německé uprchlíky potom Demokratický výbor na pomoc uprchlíkům (Šišková 2008: s. 60 – 61).
Do průběhu migrace samozřejmě zasáhla druhá světová válka, která přeměnila běžný chod zemí a nastavila hlavní téma společnosti jediným směrem. Po Mnichovské dohodě a během okupace je tedy nějaká péče o migranty poměrně nepodstatný problém. Po skončení druhé světové války byl zájem především na odsunu Němců ze země a od roku 1948, kdy se k moci dostávají komunisté,
25
dochází k zastavení jakékoliv azylové politiky na území Československa. K ojedinělé migraci cizinců z Východního bloku sice čas od času dochází, ale nelze hovořit o žádné migrační vlně. Výrazněji se migrace obnovuje až po roce 1989.
Po sametové revoluci vzniká Česká a Slovenská Federativní Republika, dochází k otevření hranic a otevírá se nejen možnost cestování a stěhování mimo republiku, ale také do ní. Československo se v roce 1990 setkává s první vlnou cizinců, kteří žádají o pobyt na jeho území, nemá k tomuto však žádné právní nástroje. Postupně dochází k prvním krokům ke vzniku uprchlické legislativy.
V roce 1991 již jsou formulovány a zakotveny práva azylantů v Listině základních práv a svobod. Kde jsou mimo jiné vymezeny povinnosti státu týkající se péče o azylanty, jakými je zajištění ubytování, zdravotní péče a obživy. Tato legislativa se v průběhu následujících let neustále vyvíjí tak, aby vyhovovala požadavkům Evropské unie, protože je součástí jednání o vstupu České republiky do EU (Šišková 2008: s. 60 – 66).
Během 90. let tedy dochází ke zdokonalování systému, jehož úkolem je pečovat o migranty z různých zemí. Nutno dodat, že je opakovaně zkoušen a testován v praxi, protože o migranty nemá Česká republika v devadesátých letech nouzi. Nejde o nějaké závratné množství, ale vzhledem k velmi malým zkušenostem, kdy od roku 1948 se migrace na území dnešní České republiky prakticky nevyskytovala, se jedná o poměrně výraznou změnu (Šišková 2008: s. 66 – 68).
Za zmínku stojí především dvě větší vlny migrantů v 90. letech, které přichází v důsledku krize v Bosně a Hercegovině a poté v Kosovu. V této době tak vznikají různé uprchlické tábory a střediska pro azylanty. Počet žadatelů o azyl v České republice se potom násobí na počátku 21. století. Jedná se převážně o migranty z Čečenska (Šišková 2008: s. 66 – 68).
Od roku 2006 také dochází k větší migraci z oblasti Afriky a Asie. Migrace probíhá i nadále z evropských zemí a nejedná se pouze o válečné uprchlíky, kteří jsou ze země nuceni odejít kvůli špatné životní situaci. Přichází migranti i z Francie, Velké Británie nebo Švédska. Nejpočetnější migrační skupiny však pochází z Iráku,
26
Srbska, Černé Hory, Ruské federace, Afghánistánu, Běloruska, Kazachstánu, Ukrajiny, Turecka a Íránu (Šišková 2008: s. 69).
Podle Českého statistického úřadu počet migrantů do České republiky rok od roku roste poměrně stabilním tempem, ať již se jedná o trvalý či dlouhodobý pobyt, který je charakterizován jako pobyt delší než 90 dní. Přičemž nárůst počtu nelegálních migrantů je nejvýraznější v roce 2015 a jedná se o nárůst poměrně skokový. Oproti roku 2014 a předchozím letům, kdy se roční počet nelegálních migrantů pohyboval od 3 tisíc do bez mála 5 tisíc, byl v roce 2015 počet nelegálních migrantů dvojnásobný, a sice 8563 přesně (ČSÚ 2016).
1.2.2 Minoritní skupiny na území České republiky
Přesto, že je Česká republika oproti jiným evropským zemím poměrně homogenní společností, vyskytuje se zde mnoho druhů minorit. Přičemž minoritu nechápeme pouze jako etnicky či národnostně odlišnou skupinu obyvatel.
Minorita v širším slova smyslu je menšinová skupina obyvatel, jejíž počet členů je nižší než většinové části obyvatel. Tuto minoritní skupinu může kromě etnicity, národnosti a víry spojovat také například sexuální orientace nebo nějaký tzv.
handicap. Podle Václavíka (2001:s. 18) je minoritou jakákoliv skupina lidí, která je definována nějakým výrazným znakem, jež majoritní společnost postrádá, nebo naopak. Tedy jakákoliv skupina obyvatel, která se výrazným znakem ať již jeho existencí, či absencí odlišuje od toho, co většinová společnost považuje za normu.
Minority tak mohou být klasifikovány do několika skupin podle společných znaků a spojujících faktorů. Vedle etnických menšin jsou tu také náboženské a socio- ekonomické minority. Dále stavovské menšiny, kam dříve patřila například šlechta, ale dnes se s tímto pojmem setkáváme například při rozlišování vojáků a civilistů.
Dále menšiny dané psychickou či fyzickou abnormalitou nebo určitou patologií. Do patologické menšiny řadíme například závislé na omamných látkách a nejen těch.
Mezi menšiny patří také tzv. subkultury (Švingalová 2007:s. 55 – 58).
Subkultura je uskupení lidí, které spojují určité podobné hodnoty, symboly, chování, tradice, ale například i taková banální věc jako je móda. Subkultury svou odlišnost oproti majoritě udržují záměrně a mnohdy se jedná o jediný možný
27
způsob existence v rámci majoritní společnosti, který jedinci dané subkultury vidí.
Velmi zajímavá je například publikace Oscara Lewise Kultura chudoby, která se mimo jiné věnuje i tomuto tématu.
V užším slova smyslu jsou poté minority chápány jako menšinové skupiny obyvatel, které bývají majoritní společností vyčleňovány. Pojem minorita, tak sebou nese určitou nálepku odlišného kulturního a politického postavení a z toho vyplývající nerovnoprávné postavení či diskriminaci. U těchto minoritních skupin také může docházet k jevu, který nazýváme sociálním vyloučením. „Sociálním vyloučením se označuje proces, v jehož rámci je jedinci, skupině jedinců, či komunitě výrazně znesnadňován či zcela zamezován přístup ke zdrojům, pozicím a příležitostem, které umožňují zapojení do sociálních, ekonomických a politických aktivit majoritní společnosti.“ (Švingalová 2007: s. 47).
Švingalová (2007, s. 47) uvádí některé skupiny minoritních obyvatel, které jsou náchylnější k sociálnímu vyloučení než jiné minority. Jedná se například o nedostatečně vzdělané osoby, dlouhodobě a opakovaně nezaměstnané, osoby trpící nějakým druhem závislosti apod. Velkou roli zde hraje také již zmiňované předsudky a stereotypy. Faktory, které Švingalová uvádí, že ovlivňují sociální vyloučení některé minority, jsou velice často pozorovatelné především u romské menšiny. Domnívám se, že by toto mohlo vysvětlovat, jak je možné, že se přístup obyvatel České republiky k jednotlivým minoritám různí.
Jak již bylo uvedeno, v České republice existuje několik minorit. Jejich problematika je poměrně složitá, ať se již jedná o menšiny náboženské, socio- ekonomické, nebo stavovské. Pro potřeby této práce se však blíže zaměříme pouze na nejvýznamnější minority v České republice a to na etnické, národnostní a náboženské.
1.2.2.1 Národnostní a etnické menšiny v České republice
Na úvod této části musím předeslat, že jistý problém tohoto nadpisu tkví v tom, že žádná publikace neuvádí přesné hranice mezi pojmy národ a etnikum. Mnohdy se tyto dva termíny prolínají, či pojem etnika zahrnuje více národů dohromady, nebo naopak národ zahrnuje více etnik. Švingalová k tomuto uvádí: „Ano na
28
mezinárodní úrovni neexistuje dosud jednotná, právně zakotvená definice národnostní (etnické) menšiny. V Evropské unii je vymezení tohoto pojmu ponecháno jednotlivým vládám a chápáno jako vnitřní záležitost každého státu.
Náš tzv. Menšinový zákon vymezuje pomy národnostní menšiny a příslušník národnostní menšiny. Při vymezení pojmu národnostní menšina využívá pojmu etnický původ, ale s pojmem etnické menšiny vůbec neoperuje.“(Švingalová 2007:
s. 57).
Podle Václavíka (2001, str. 16) je však mezi pojmem národnost a etnicita zásadní rozdíl. Václavík uvádí, že národ je spíše politické než kulturní uskupení lidí.
Politickou dimenzi u etnika nepovažuje za běžnou. Švingalová (2007: s. 58) naopak tvrdí, že v problematice multikulturní společnosti se tyto dva mírně odlišné pojmy prolínají natolik, že je lze považovat za synonyma. Osobně jsem více nakloněna definici Václavíka, jehož rozdělení je nanejvýš logické. Osobně se domnívám, že národ může být tvořen více etniky a tedy i více tradicemi, kulturami a vírami.
Etnikum podle mého názoru spojují právě jmenované prvky. Dále ještě například společné historie, která je však pojícím prvkem také u národa. Nicméně zároveň částečně souhlasím s tvrzením Švingalové a sice s tím, že v dnešním multikulturním světě, kdy se člověk více méně může přihlásit k jakékoliv národnosti a etnický původ je přehlížen, jako nepodstatný, se rozdíly mezi těmito dvěma pojmy zdají stále menší a zanedbatelnější.
Kromě vymezení pojmu národ a etnikum je zde další faktor, který ovlivňuje průzkumy týkající se minorit v České republice. Statistiky vychází ze sčítání lidu.
Konkrétně potom z otázky, týkající se příslušnosti k národu, národnostní nebo etnické menšiny. O příslušnosti k národnosti totiž rozhoduje sám občan. Roli nehraje řeč, kterou občan používá a země původ jeho nebo jeho předků, ale především přesvědčení daného člověka. Jinými slovy občan sám se rozhodne, k jakým národnostem se hlásí. Otázka navíc může zůstat zcela nezodpovězená.
Údaje ze sčítání lidu poskytuje Český statistický úřad. Z těchto dat dlouhodobě vyplývá seznam nejpočetnějších národnostních a etnických minorit žijících na území České republiky. Zde tedy uvedu nejvýraznější minority a jejich krátkou
29
charakteristiku. Více se potom budeme etnickým a národnostním minoritám věnovat v souvislosti se vzdělávacím systémem a multikulturní výchovou.
Slováci
V České republice je tato minorita vnímána především z hlediska národnostního.
Podle ČSÚ jsou právě Slováci společně s Němci a Poláky nejrozšířenější národnostní minoritní skupinou na území České republiky. Tato minoritní skupina však mnohdy není majoritní společností vnímána jako minoritní skupina, jsou Slováci. Vztah této minority s majoritou je většinou velmi přátelský a kromě drobného jazykového rozdílu není nijak zvlášť vnímán a to vzhledem k dlouhodobému soužití a příbuznosti obou národů. Sociální vyloučení je v rámci této minority podle mého názoru minimální. Nicméně se čas od času setkáme s určitým vymezováním se vůči této minoritě, či celému národu, které mnoho lidí odůvodňuje slovy: „chtěli se odtrhnout, tak ať si jdou…“
Poláci a Němci
Nejpočetnějšími minoritami v České republice jsou kromě Slováků Poláci a Němci.
Jedná se o národnosti, které se na území dnešní České republiky vyskytují více méně v průběhu celých dějin této oblasti. Jejich přítomnost vyplývá ze sousedství s Českou republikou. Češi, Němci a Poláci sdíleli území dnešní České republiky v průběhu dějin častěji, než nesdíleli. Nejpevnější spojení s Němci vzniká za vlády Habsburské monarchie. Němci byli běžnými obyvateli Českých zemí stejně jako Češi. Až během doby národních hnutí, začíná docházet v rámci zápalu vlasteneckých snah k jistému rozkmotření a vymezování se vůči jeden druhému.
Velké odcizení potom nastává především po druhé světové válce, kdy byla většina německých obyvatel odsunuta z Československé republiky. Nový příchod Němců na toto území se uskutečňuje až v 80. a 90. letech a době pozdější (Šišková 2008:
s. 103 – 108). V době Schengenského prostoru je tato migrace stále snazší a běžnější. Mnohdy se jedná o obyvatele, kteří například v případě Němců, žijí v České republice, protože náklady na bydlení jsou zde mnohem nižší než
30
v Německu a zároveň pracují kousek za hranicemi ve své rodné zemi, kde jsou mnohem vyšší platy.
Migrace Němců má poměrně dlouhou tradici. Název migrace je však v tomto kontextu poměrně zavádějící. Němci byli v podstatě vždy obyvateli našeho území a nedá se dokonce ani říci, že by to bylo pouze české území. Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska nebyli zdaleka národnostně jednotní a za habsburské monarchie bylo toto soužití naprosto běžnou záležitostí. Jak jsem již uvedla první větší vymezování českého obyvatelstva vůči německému a naopak začíná až v době Národního obrození. Opravdový problém v soužití Čechů a Němců přichází až s Mnichovskou dohodou a následně během protektorátu. Do té doby v pohraničních oblastech naprosto běžně žije Čech vedle Němce. Smíšená manželství nejsou zvláštností a oba jazyky jsou poměrně stejně frekventované.
Vztahy mezi Čechy a Němci samozřejmě ještě více přiostřuje vznik Protektorátu a průběh druhé světové války. Veškeré problémy potom vrcholí tzv. odsunem.
Po odsunu německých obyvatel se začíná ještě více měnit pohled na německou národnost. Do té doby jsou Němci běžným obyvatelem Českého území. Od odsunu však jsou Němci nepohodlnými obyvateli, se kterým se smí nakládat různě. Po nástupu komunismu jsou potom východní Němci vnímáni mnohem mírněji než západní. Především po roce 1989 je stěhování Němců na území Československé a posléze České republiky již považováno za běžnou migraci (Šišková 2008: s. 103 – 108). Němci nepřicházejí na naše území v nějakých významných vlnách jako třeba Vietnamci. Naopak jejich stěhování je poměrně stálé a průběžné.
To samé platí i pro polské obyvatelstvo. Jedná se tedy spíše o migraci jednotlivců, jejichž původ může být často smíšený, protože se pohybují u hranic. Samotné usazování především Poláků je koncentrováno hlavně do oblasti hranic České republiky s Polskem. Nejvíce je Poláky osídlena především oblast Těšínska. Jejich přítomnost zde má historický kontext. Toto území bylo rozděleno mezi Československo a Polsko po první světové válce. Obýváno však bylo především Poláky a tak vznikla polská menšina na území Československa (Šišková 2008: s. 106 – 107).
31
Němci, Slováci a Poláci jsou tedy nejpočetnějšími minoritními skupinami v České republice, přesto jsou poměrně málo diskutovanou skupinou oproti například Romům, Ukrajincům, Vietnamcům nebo muslimům. Podle Marka Hrubce (Taylor 2004: s. 13–14) je to způsobeno tím, že Češi jsou s kulturou Poláků, Němců a Slováku velmi blízce seznámeni v rámci společné barvité historie a dlouhodobého soužití. Navíc jsou svou kulturou a svými hodnotami Čechům blíže než ostatní minority.
Jak polská, tak německá menšina zakládá v České republice různé kluby a organizace. Tento jev je však výraznější u polské minority, která se usazuje na určitých územních celcích a vytváří tak komunity (Šišková 2008: s. 103 – 109).
Romové
Romové jsou podle mého názoru nejvýrazněji vnímanou minoritou v České republice. Zároveň se jedná o skupinu, které se týká sociální vyloučení patrně nejvýrazněji. Soužití Romů a Čechů je přitom poměrně dlouhodobé. Historie soužití Čechů a Romů je velmi rozsáhlá a jedná se o poměrně diskutované téma.
Romové na území dnešní České republiky podle Horváthové přichází nejspíše ve 12. století, ovšem není vyloučeno, že to mohlo být i o století dříve. Přičemž první zmínky o Romech na českém území je ze Starých letopisů českých z roku 1417 (Horváthová 2002: s. 9-10). Zpočátku obyvatelé Evropy Romské kočovné kmeny tolerovali. V 15. a 16. století se z nich ale stane nežádoucí etnikum a to především kvůli odlišnému způsobu života. K první pokusům o asimilaci Romů do většinové společnosti dochází za vlády Marie Terezie. Podle dekretu z roku 1751 se tak z kočovných Romů měli stát rolníci, čímž by došlo k jejich usazován. Částečná asimilace připravila Romské obyvatelstvo o část tradic a způsobila zapomínání jazyka (Horváthová 2002: s. 37-38).
Během první republiky byl schválen Zákon o potulných cikánech. Dle tohoto zákona byli Romové povinni vlastnit tzv. cikánské legitimace, které kromě osobních údajů obsahovaly i otisky prstů (Horváthová 2002: s. 43). Tyto formy
32
diskriminace romských obyvatel byly pokládány za rozumné, protože se tato minorita živila velmi často protizákonnou činností, a to především krádežemi.
Největšímu pronásledování však Romové čelili teprve až během druhé světové války. Kdy se na počátku válečného období prudce zvedl počet romských obyvatel na našem území, a to v důsledku přesunu z nacistického Německa, kde měl Rom velice obdobné postavení jako Žid a jeho etnikum bylo určeno k likvidaci. Od roku 1942 byli však již koncentrováni ve dvou českých tzv. „cikánských“ táborech Lety a Hodonín. Jednalo se o pracovní tábory, kde byly i romské děti. Válku tak přežila jen malá část romského obyvatelstva.
Během socialismu však dochází k nárůstu počtu obyvatel hlásící se k romské minoritě, protože na Slovensku nebyli Romové během druhé světové války stíháni tolik, jako na našem území. Za socialismu byli Romové zrovnoprávněni a donuceni usadit se. Započalo období velmi tvrdé a násilné asimilace, v jejímž důsledku vznikla velká spousta problémů mezi minoritou Romů a majoritní společností.
Zároveň v důsledku asimilace došlo k rozkmotření romských rodin a zhoršení jejich vzájemných vztahů. Důsledky této asimilace pociťuje majoritní i minoritní společnost dodnes (Horváthová 2002: s. 50-53).
Podle mého názoru je největším problémem v této problematice fakt, že Romové byli nuceni vzdát se svého způsobu života, částečně své kultury, tradic a hodnot, a to v tak krátkém časovém období, že se se situací nestihli dobře vyrovnat a vytvořit si nové hodnoty a tradice, které by korespondovaly s majoritní společností a novým usazeným způsobem života.
Po roce 1989 s demokratizací společnosti přichází demokracie i pro romské minority. V důsledku ztráty povinnosti pracovat a zhoršení kvality bydlení Romů, dochází k množení trestné činnosti u této menšiny a vztahy s majoritou jsou čím dál napjatější. Jedná se o poměrně rozsáhlý problém se spoustou příčin a následků, které vedou ke komplikovanému soužití a netoleranci této minority. Bohužel tato netolerance prohlubuje negativní vztahy mezi minoritou a majoritou a vytváří prostředí, které může v lidech probouzet řadu stereotypů a předsudků, které
33
potom mohou být aplikovány na konkrétní jedince z řad romské minority, aniž by odpovídali realitě.
Romská menšina vytváří na území České republiky velké množství organizací a spolků a to často s podporou státu. Romové na území České republiky hovoří většinou česky a romsky. Romština se dělí na tři dialekty. Nejvíce zastoupeni jsou Romové hovořící slovenskou romštinou. Mnohem menší procento Romů hovoří olašskou romštinou a tzv. maďarskou romštinou. Vzdělávání v romštině V České republice prakticky neexistuje, protože Romové nemají tradici školního vzdělávání a navíc romština je jazyk, který má velice tvárnou podobu a je ovlivněna mnoha různými jazyky a každá romská rodina ovládá jinou podobu romštiny, která je navíc již poničena češtinou či slovenštinou. Proto je u nás výukovým jazykem Romů čeština. Existuje však velké množství školních programů, které využívají ve výuce také romštinu (Šišková 2008: str. 111).
Vietnamci
Minorita Vietnamců má v České republice poměrně hojné zastoupení. Tato menšina je menšinou nejen národnostní, ale zcela zjevně i etnickou. Z vlastního pohledu soudím, že je mnohem více tolerována a uznávána majoritní společností než například Romská minorita.
Příčinou může být pocit vlastního rozhodnutí přijmout Vietnamské migranty v rámci pomoci kdysi socialistické republiky, chudým cizincům ze spřáteleného socialistického Vietnamu. Chování vietnamských migrantů bylo navíc velmi slušné, umírněné a zdvořilé. Jejich kultura tedy korespondovala s tím, co majorita očekávala a co považovala za žádoucí (Šišková 2008: s. 136 – 145).
Po revoluci v roce 1989 se příchod vietnamských migrantů zmnohonásobil. Do České republiky přichází řada obchodníků a podnikatelů. Jednalo se o migranty, kteří zde již měli například část rodiny, která vybudovala určité vstupní podmínky pro své příbuzné a známé.
34
Problémy s asimilací z hlediska majoritní společnosti mají Vietnamci zřejmě hlavně po jazykové stránce. Tato minoritní skupina poměrně rychle přivyká způsobu života v České republice, přijímá mnoho tradic a zvyků. Někdy i poměrně velké odlišnosti majoritní a minoritní kultury jsou do jisté míry kompenzovány obrovskou snahou minoritní vietnamskou částí, přičemž majoritní společnost poměrně dobře toleruje odlišnosti v chování a stylu života Vietnamců a to možná právě v důsledku jejich obrovské snahy a píle.
Jednou z těchto odlišností v otázce vyjadřování úcty druhému člověku například i takový detail, jako je pohled do očí. Český člověk, chce-li vyjádřit člověku úctu a sebevědomí, dívá se svému komunikačnímu partnerovi do očí, aby ukázal zájem o téma i daného člověka (Tollarová 2013: s. 78 - 86). Samozřejmě se jedná o paušalizaci, která neplatí zdaleka vždy. Spíše než hodnocení projevů konkrétních zástupců kultur, jde o jakýsi vzorec chování, který je pro danou společnost běžný a vyplývá z jejích hodnot a způsobu myšlení a života. Vietnamci naopak vyjadřují úctu a skromnost pohledem stranou nebo k zemi. Vietnamci se z úcty k druhému neustále usmívají, ať je jejich nálada jakákoliv. Dávají tak najevo svému komunikačnímu partneru, že jej nebudou obtěžovat svými starostmi a emocemi.
Rozdíl je také například ve stylu podání ruky, kdy vietnamská minorita podává většinou ruce obě. Nebo ve vyjadřování záporu. Vietnamci z úcty k druhému neradi a málo striktně odmítají. Raději, řeknou, že si to promyslí. Naopak slovo ano používají i v případě, že něčemu nerozumí a potřebují více informací. Zde tak často dochází ke komunikačním neshodám s českou majoritou například ve vietnamských obchodech (Šišková 2008: s. 139 – 144).
Vietnamci mají také velice specifický vztah ke své rodině. Jejich myšlení a hodnoty jsou silně ovlivněni konfuciánstvím. Rodinu staví na první místo. Mají vysokou úctu ke stáří a velmi svědomitě pečují o své rodiče a děti. Objevuje se také uctívání předků za pomoci speciálního oltáře ve vietnamské domácnosti. Dalšími myšlenkovými směry, které pomáhají vytvářet vietnamský duchovní život je taoismus, který se projevuje jak úcta a láska k přírodě a budhismus. Uvádí se, že 60 až 85 % obyvatel Vietnamu jsou budhisté. Kromě Budhistů, se zde vyskytuje
