Existuje několik druhů přístupů, které se zabývají problematikou multikulturalismu v politické teorii. Nejznámějšími dvěma jsou liberální multikulturalismus a pluralistický multikulturalismus. Liberální multikulturalismus se zaměřuje na absolutní rovnost před zákonem a na politickou, náboženskou a sociokulturní svobodu. Dále si zakládá na tom, že veřejný prostor je neutrální a nefavorizuje žádnou konkrétní kulturu ani víru. Veškeré kulturní odlišnosti se týkají osobního života jedinců z řad minorit, a tedy nejsou věcí do veřejného prostou. Naproti tomu pluralistický multikulturalismus si váží rozmanitosti a jedinečnosti menšina klade důraz na jejich rozvoj. Jinými slovy se snaží o tzv. politiku uznání, kterou se blíže zabývá např. významný kanadský sociolog a filosof Charles Taylor ve svém díle Zkoumání politiky uznání.
Podle Taylora je: „touha po uznání základní lidskou potřebou.“ Společnosti, ve kterých nedochází k uznání identity členů minoritních skupin a tedy neuznání jejich hodnot, kultury a chápání světa, mohou tuto identitu utlačovat a zakládat tak na multikulturní problémy, kterých je celá řada a blíže se jim věnuji v následujících podkapitolách „Výchozí teze zní, že naše identita je z části charakterizována uznáním či neuznáním, často také zneuznáním ze strany druhých, takže člověk nebo skupina lidí mohou utrpět skutečnou újmu, skutečnou deformaci, jestliže jejich okolí či společnost zrcadlí omezující, ponižující nebo znevažující obraz jich samých. Neuznání, či zneuznání může způsobit ublížení, může být formou útlaku, může druhého uzavřít do falešného, narušeného a redukovaného způsobu existence.“ (Taylor 2004: s. 44). Tato Taylorova teorie uznání by podle mého názoru mohla být klíčem k pochopení radikalizace některých členů minorit v Evropě. Zároveň se týká pojmů, jako je xenofobie a rasismus, které mnohdy
13
plynou spíše z nepochopení a z neuznání minorit. Jedná se o problémy, které hrají významnou roli v mnoha multikulturních prostředích snažících se o vznik interkulturní společnosti.
1.1.1 Interkulturalismus a afirmativní akce
Interkulturalismus je žádoucí součástí multikulturních společností, které mají zájem nejen o toleranci a koexistenci s určitou minoritou, ale především se snaží o propojení jednotlivých kultur a vzájemnou interakci skupin. Cílem interkulturní společnosti není smazat rozdíly, ale najít společnou řeč ve společných tématech a kompromis a toleranci tam, kde jsou kulturní a hodnotové rozdíly výrazné. Zároveň by ale nemělo docházet k potlačování té, či oné kultury. Naopak interkulturní společnost se snaží o samostatný rozvoj minorit ve vztahu k sobě samým i k majoritě (Švingalová 2007: s. 26).
Významnou roli v budování interkulturní společnosti potom hraje právě ono uznání identity. Identita, podle Taylora, je závislá na společnosti a tedy i dialogu: „ Když tedy hovořím o odhalování identity, neznamená to, že rozvíjím identitu v izolaci. Spíše to znamená, že ji vyjednávám částečně otevřeným, částečně vnitřním dialogem s druhými. Proto problém uznání nabývá nového významu se vznikem vnitřně vytvářené identity. Má vlastní identita bytostně závisí na dialogických vztazích k druhým.“ (Taylor 2004: s. 53).
Interkulturní společnost usiluje o zajištění rovnosti lidí nejen po stránce politické a občanské, ale také sociokulturní a ekonomické. Švingalová v Úvodu do multikulturní výchovy uvádí tří základní významy slova rovnoprávnost. Formální rovnoprávnost je v podstatě rovnost před zákonem. Dále je zde popsána rovnost příležitostí, kdy minorita i majorita mají stejné možnosti a stejná pravidla pro uplatňování sebe sama. Poslední je rovnoprávnost výsledků, kdy je minoritě zaručeno dosažení stejných cílů, kterých dosahuje majorita za pomoci tzv.
afirmativních akcí, v Čechách většinou označované termínem pozitivní diskriminace. Tento termín je vzhledem k zátěži pojmu diskriminace poměrně nepřesný, zavádějící a citově zabarvený. U termínu pozitivní diskriminace se někdy uvádí, že má za cíl například zvýhodňovat v některých oblastech určité skupiny,
14
které byly nebo jsou znevýhodněni na základě etnika, národnosti, pohlaví, sexuální orientace apod., čímž v podstatě umožňuje dosažení rovných výsledků a tedy vyrovnává počáteční znevýhodnění (Švingalová 2007: s. 14–16).
Termín afirmativní akce oproti pozitivní diskriminaci, však s žádným pojmem zvýhodnění nepracuje, tyto tzv. výhody vidí totiž jako pouze dorovnání příležitostí a možností (Barša 2004). Dále předchází vyloučením nějaké skupiny a odstraňuje nerovnosti plynoucí z jejich znevýhodnění, jako je tomu například u handicapovaných jedinců (Švingalová 2007: s. 14–16).
Barša a Baršová ve své publikaci Afirmativní akce: jiná diskriminace, aneb cesta k různosti objasňují vznik afirmativních akcí v USA a uvádí zde také možné kritiky tohoto postupu. Obecně je dělí do dvou základních skupin. První skupina kritiků hovoří o nespravedlnosti, čili zvýhodnění o, kterém hovoří také Švingalová v Úvodu do multikulturní výchovy a druhá skupina kritiků se soustředí na jejich údajnou neužitečnost.
Baršovi také uvádí výskyt afirmativních snah v České republice. Podnětem k těmto afirmativním akcím byla snaha o vyrovnání příležitostí romských spoluobčanům, ale akce se nemají týkat pouze této skupiny. Pro tuto práci jsou nejzásadnější afirmativní akce v kontextu školství. Zde Baršovi například uvádí zavedení přípravných tříd a asistentů učitelů, za jejichž pomocí má dojít k dorovnání nevýhod nejen romských žáků, ale obecně všech sociálně slabých, nebo těch, které označí a vybere stát, jako vhodnou skupinu pro afirmativní akci (Barša 2004).
Osobně se domnívám, že ať již nazveme tyto vyrovnávací snahy jako afirmativní akce, či jako pozitivní diskriminaci, vždy se jedná o velmi ošemetný nástroj společnosti, který může vést k velkému užitku, jako je tomu u žen či handicapovaných osob, ale na druhou stranu může vyvolat i mnohem hlubší problémy: jako je nepochopení a nenávist majoritní společnosti, v jejichž očích se může zdát, že je minorita zvýhodňována na úkor majority. Rasismus, homofobie a další formy vymezování se vůči různým minoritám, tak mohou být nakonec prohloubeny a dojde k ještě většímu rozdělení většinové společnosti a menšiny.
Chyba může stejným způsobem nastat i na straně skupiny, které bylo umožněno
15
vyrovnání příležitostí. Zde může docházet ke zneužívání výhod, které původně měli sloužit jako vyrovnání nevýhod. Práce s pozitivní diskriminací je velice citlivé téma a zvýhodňování té či oné skupiny za účelem rovnosti ve výsledcích a především rovnost v přístupu k příležitostem, by mělo být podle mého názoru velmi opatrné a promyšlené. Ztotožňuji se také s myšlenkou Charlese Taylora: „Opačná diskriminace se má provizorně postarat o to, aby byly síly na hřišti vyrovnány, takže pak zase mohou vstoupit v platnost stará slepá pravidla, a sice tak, že již nikoho neznevýhodňují.“(Taylor 2004: s. 59).
Dalším nebezpečím interkulturalismu jsou jednotlivci, či extremistické skupiny, které nežijí a nekonají v souladu s interkulturní společností a považují její pozitivní diskriminaci, rovnoprávnost a další kroky za chybu. Označují se za „vlastence“ a razí názor, že správný vlastenec svou vlast musí hájit a bránit před migranty.
Naproti nim pak může stát extremistická skupina z řad minorit, která chápe útok jednotlivce, či skupiny, jako útok celé společnosti a proto se proti společnosti bouří, díky čemuž mohou vznikat drobné či větší konflikty těchto skupin. Jinými slovy, sjednocující a antidiskriminační snahy společnosti jako takové se nemusí slučovat s názorem všech obyvatel země. Výsledkem může být rozladění a rozdělení společnosti, čehož jsme ostatně svědky v posledních pár letech v Evropě.
1.1.2 Rasismus a xenofobie
Rasismus má v dnešní době pochopitelně menší a jemnější projevy než tomu bylo v historii, alespoň tedy na úrovni státní, kdy je ve většině vyspělých zemích zajištěna rovnoprávnost a lidé různé barvy pleti spolu mohou sedět v jednom autobuse, navštěvovat stejné obchody, kavárny a kina a nemusí potupně nosit na šatech označení své rasy. Přesto se i v dnešní době setkáváme s rasismem a xenofobií poměrně často. Mnohdy se tyto projevy objevují v rámci nějakých extremistických skupin a organizací, které nesouhlasí s mezinárodní politikou státu a migrací například do Evropy, nebo se týkají hlasitých projevů jedinců, kteří mají potřebu hlásit své xenofobní názory na sociálních sítích, v restauračních zařízeních apod. Jedná se ale většinou o ojedinělé případy, které nelze označit za většinu společnosti. Mnohem rozšířenější jsou však drobné projevy xenofobie, které mnoho lidí za rasismus, nebo xenofobii ani nepovažuje. Mají většinou formu
16
předsudků, či zažitých stereotypů vůči určité skupině, přičemž to nemusí být jen skupina tvořená na základě národnosti či etnicity. Poměrně rozšířené jsou i genderové nebo homofobní předsudky.
K plnému pochopení problematiky xenofobie a rasismu v multikulturní společnosti je třeba tyto pojmy přesně definovat a vymezit. Pojem rasismus obecně označuje projevy nesnášenlivosti a netolerance určité etnické skupiny. Rasismus je určitá forma xenofobie, kdy xenofobie je strachem z čehokoliv cizího a odlišného.
Xenofobie i rasismus tedy vychází z předpokladu fyzických, duševních a kulturních odlišností a mnohdy i nerovností u jednotlivých ras. Přičemž některým rasám připisuje kvalitnější vlastnosti než jiným a pokládá je za nadřazené (Tollarová 2013:
s. 9–10).
Rasismus a etnicita
Pojem rasismus vychází ze slova rasa. Tento pojem je v původním biologickém a antropologickém významu chápán bez citového zabarvení. „Rasa je neutrální antropologický termín, vztahující se k druhové diferenciaci lidských plemen. Jde o souhrn společných dědičných rysů, jimiž se vyznačuje jistá skupina daného druhu lidí.“ (Šišková 2008: s. 13). Dnes je samozřejmě pojem rasa chápán negativně, protože jej máme již přímo spojen s termínem rasismus. Ideologie rasismu je založená na předpokladu existence biologických rozdílů u jednotlivých ras či etnik.
Vlastnosti těchto skupin jsou pak řazeny podle užitečnosti a mnohdy dochází k jejich hodnocení a snaze na základě těchto odlišností vytvořit občany první a druhé kategorie v určitém politickém a společenském systému. Rasistické ideologie se přitom opírají o více či méně důvěryhodné vědecké studie a badatelské směry a to především o evoluční teorii, ze které je čerpána především teze o přirozeném výběru, která je rasismem interpretována tak, že je možné, aby jedno etnikum bylo nadřazeno jinému, pokud je evolučně vyspělejší. V této fázi začíná již rasismus přecházet k etnickému nacionalismu a teorii nadřazené rasy, čemuž samozřejmě napomáhá také sociální darwinismus či eugenika. Sociální darwinismus se při tom opírá o myšlenku evoluce a označuje altruismus vůči slabším, jako poškozování a degeneraci lidského genofondu. Eugenika se potom snaží o zdokonalení lidského genofondu eliminací nežádoucích a slabých genů a
17
podporuje geny silné. Tímto pochopitelně vzniká snaha o „výrobu“ nadčlověka a není asi třeba dodávat, kam tyto teorie směřují a do jakého stavu již v minulosti dospěly.
Rasismus jako takový může vyústit v celospolečenskou rasovou diskriminaci.
Šišková uvádí rozdíl mezi přímou a nepřímou rasovou diskriminací, kdy u přímé se jedná o určitý typ chování k diskriminované skupině lidí, které v důsledku vede například k omezení možností získat zaměstnání, omezení přístupu do veřejných prostor, nebo uráží jeho lidskou důstojnost a omezuje jeho práva. O něco mírnější projevy má nepřímá rasová diskriminace, která je častěji způsobena neschopností majoritní společnosti pochopit diskriminovanou část obyvatel. Zákony a pravidla platí sice pro všechny stejně, ale jsou formulovány a nastavovány tak, že vyhovují spíše majoritní společnosti (Šišková 2008: s. 14 – 15).
Kromě rasové diskriminace se může rasismus vyvinout v těžší formu, která přechází v tzv. rasové násilí. Zde je napadán jedinec, nebo skupina jedinců minoritní rasy, která se určitým způsobem liší od majoritní společnosti. Zde je důležité upozornit, že ne vždy hraje roli, zda se jedná o většinovou a menšinovou společnost, ale spíše o to, která skupina stojí v čele společnosti (Šišková 2008: s.
15).
Xenofobie
Xenofobie, na rozdíl od rasismu, nemusí být podmíněná etnicitou skupiny. Je to fobie ze všech lidí a skupin, kteří se liší od toho, co známe a čemu rozumíme. Může mít formu samostatného strachu, ze kterého se však může vytvořit i nenávist.
Samotný pojem xenofobie se skládá ze dvou řeckých slov xénos, což lze přeložit jako příchozí, a fóbos, znamenající strach (Šišková 2008: s. 12).
Strach z odlišného může být tedy namířen nejen proti jiné barvě pleti, ale i proti kultuře, tradicím, víře, či dokonce jazyku. Na celospolečenské úrovni jsme se s tímto problémem setkali již mnohokrát. Můžeme jmenovat například křesťanský antijudaismus, který se postupně přetvořil na antisemitismus. Strach z určitého náboženství se často propojí s konkrétním etnikem, nebo etniky, jazykem, či jazyky
18
a samozřejmě i s kulturou a tradicemi (Barša 2012: s. 35–38). Proto jsme dnes svědky toho, že část obyvatel nemuslimského světa často nerozlišuje mezi běžným a radikálním muslimem, či islamistickým teroristou hází do jednoho pytle etnika a kultury na základě společného jmenovatele, kterým je islámská víra. Samotný pojem muslimský a nemuslimský svět spojuje k sobě národy a etnika, která se od sebe mnohdy velmi výrazně liší ať již formou vlády, kulturou nebo způsobem života. Některé země, kde převládá islám tak mohou být svým státním zřízením a fungováním společnosti více podobné nemuslimským evropským zemím, než sousedům s radikálním islámem, s nímž jsou srovnáváni či přímo spojováni.
1.1.3 Předsudky a stereotypy
Publikace, Jsme lidé jedné země, definuje předsudek jako: „názor, který máme ještě dříve, než jsme o věci přemýšleli, než jsme ji podrobili úvaze. Pojem tedy vykládáme zcela etymologicky. Předsudky jsou názory či postoje, které mají všichni a které není třeba popírat či zatajovat.“ (Tollarová 2013: s. 53).
Stereotyp je potom předsudek zobecněný na skupinu lidí. Může být založen na předchozí zkušenosti, nebo jen na pověře.
Předsudky i stereotypy mohou být pozitivního i negativního charakteru. Pokud má stereotyp negativní charakter, uráží danou skupinu lidí. Existují však i pozitivní předsudky a stereotypy. Například se mohu domnívat, že člověk s tmavou pletí je rychlejší sportovec, nebo Asiat, že má vysoké IQ a nutně musí ovládat bojové umění. Tyto stereotypy jsou potom vnímány příslušníkem daného etnika různě.
Mohou budit pocity rozčarování, otrávenost, či úsměv nad stupiditou tvrzení.
V multikulturní společnosti mohou však být i pozitivní předsudky a stereotypy zdrojem různého nepochopení a neuznání identity a mohou být považovány za rasismus. Mohou mít vliv na jednotlivce, ale i na celou skupinu obyvatel.
Problematické jsou především ve školství, či v zaměstnání, kdy zaměstnavatel může přijímat zaměstnance na základě etnických stereotypů, kdy usuzuje, kdo je pracovitější, inteligentnější a obecně vhodnější pro kterou pozici na základě své etnicity. V České republice k tomuto dochází zejména u romských žáků a zaměstnanců. K tomuto tématu se vrátím v několika dalších kapitolách.
19
Stereotypizace vede k zjednodušenému náhledu na jedince a přisouzení nějakých vlastností tomuto jedinci bez ohledu na něj, což může postupně vést k upřednostňování některých minorit nad jinými a přisuzování všem jedincům dané skupiny stejné vlastnosti, schopnosti a dovednosti. Čímž se logicky komplikuje politika uznání, o které hovoří Taylor ve svém díle Zkoumání politiky uznání.
Identita člověka je podle Taylora z části tvořena uznáním či zneuznáním druhého člověka (Taylor 2004: s. 44). Zneuznání může plynout například také z předsudků a stereotypů, které si k dané minoritě vytváříme na základě omezených zkušeností a představ o dané kultuře. Případné „neuznání či zneuznání může způsobit ublížení, může být formou útlaku, může druhého uzavřít do falešného, narušeného a redukovaného způsobu existence.“ (Taylor 2004: s. 44).
1.1.4 Hranice tolerance
Jedním z nejcitlivějších problémů multikulturní společnosti je nastavení míry tolerance tak, aby se minorita cítila v kontextu Taylorovy politiky uznání rovnocenně a uznaně se všemi aspekty kultury, zaručila minoritám rovnost a rovnocennost a zároveň nedocházelo k ohrožení společnosti. Jedná se o velmi aktuální téma, na které prozatím neexistuje žádná jednoznačná odpověď a které vzbuzuje mnoho diskuzí a emocí.
Taylor řeší toto téma v kontextu institucí a zejména pak univerzit, kdy uvádí, že:
„uznání a rovné zacházení se členy některých skupin od veřejných institucí vyžaduje, aby kulturní zvláštnosti spíše uznávaly, než aby je ignorovaly, přinejmenším v případě oněch lidí, jejichž sebeporozumění je závislé na vitalitě jejich kultury.“ (Taylor 2004: s. 23).
Přičemž, ale uznává, že mohou nastat situace, kdy je uznání nějaké kultury a všech jejích hodnot problematické, pokud jsou tyto hodnoty v rozporu s uznáním majority či dalších minorit. „Jestliže se však zaměříme na obsah různých kultur, narážíme na problémy. Měla by liberálně demokratická společnost respektovat i ony kultury, které vyznávají etnickou nebo rasovou nadřazenost vůči jiným kulturám? Pokud ano, jak lze úctu ke kultuře založené na etnické nebo rasové nadřazenosti sloučit se závazkem zacházet se všemi lidmi jako se sobě rovnými?
20
Jestliže liberální demokracie nemusí nebo by neměla respektovat takovéto supremační kultury, ačkoliv si jich mnohé znevýhodněné osoby vysoce cení, v čem pak přesně spočívají morální meze legitimního požadavku na politické uznání partikulárních kultur?“ (Taylor 2004: s. 23). Taylor zde tedy hovoří o určité tendenci společnosti být současně tolerantní, multikulturní, pěstovat politiku uznání a současně chránit své obyvatele před některými negativními jevy, které se mohou objevit v určitých skupinách v kontextu kulturních specifik, kdy například může minorita považovat nějaký společenský jev za běžný, zatímco majoritní společnost jej označí jako porušování lidských práv. Problematika určování hranic tolerance ostatních kultur a jejich projevů a hodnot jde zároveň ruku v ruce s různými přístupy majority k minoritám a k typům soužití většinové společnosti s menšinami.
1.1.5 Problémy vycházející z typu soužití dvou kultur
Existuje několik forem soužití majoritní skupiny obyvatel s jednotlivými minoritami. Liší se od sebe zejména podle stupně tolerance, pochopení, uznání identity a míry spolupráce a začlenění menšiny do většinové společnosti. Minorita se vždy přizpůsobí danému modelu soužití a vytvoří si vlastní strategii na život v takové společnosti. Tato strategie se potom odráží ve výchově dětí a jejich způsobu uvažování a jednání ve školním prostředí, kterému se blíže budu věnovat v kapitole týkající se minorit ve školách.
Segregace
Segregace je velmi neefektivní druh soužití. Přináší řadu problémů, které vyplývají z její podstaty. Jedná se totiž o situaci kdy majoritní a minoritní skupina obyvatel žije odděleně od sebe. Dochází k vzájemnému nepochopení a vzájemná tolerance může být ohrožena. Jedná se pouze o koexistenci, která nese řadu problémů spojených s nesnášenlivostí. Často se stává, že majoritní společnost utlačuje minoritu, nebo minority v důsledku segregace a nerovných příležitostí musí přijmout způsob života, který je na hraně či za hranou zákona a škodí tím výrazně majoritě.
21
Akomodace
V tomto typu soužití dvou kultur minorita zná a chápe hodnoty majoritní společností, ale nedochází zde zatím ke zvnitřnění a přijetí těchto norem a hodnot.
Jedná se o zdravější typ soužití než je tomu u segregace, kde nedochází k téměř žádnému pochopení a uznání, avšak je zde pouze minimální snaha o přijetí kultury majoritní společnosti ze strany menšin a žádná ze strany většinové společnosti (Švingalová 2007: s. 52).
Akulturace
Akulturace je proces, během něhož minoritní skupina obyvatel začíná přijímat kulturu majoritní a přetvářet tak vlastní hodnoty a normy. Velice úzce souvisí s procesem asimilace a je jeho nedílnou součástí.
Asimilace
Tento pojem označuje soužití majority s minoritou, kdy dochází k tomu, že minoritní skupina se zcela podřizuje majoritě. Často se původní kultura a hodnoty minority vytrácí a nahrazují je hodnoty majoritní společnosti. V souvislosti s asimilací je také možné hovořit o akulturaci, kdy většinou minoritní kultura přejímá tradice a hodnoty majoritní kultury. Není však zcela vyloučeno, že by majoritní společnost přijala některé nové tradice minoritní kultury.
Barša a Baršová rozdělují asimilaci na dva modely, které jsou nazvané podle států, které tento typ razili ve 20. století. Jedná se tedy o tzv. francouzský a britský model.
Francouzský asimilační model přijímá přistěhovalce s tím, že mají stejná práva, jako zbytek společnosti, ale jejich absolutní asimilace, tedy přizpůsobení se a vnoření se do majoritní skupiny obyvatel je nutností, přičemž není tolerován vznik etnicky založených politických spolků. Britský asimilační model je o něco mírnější.
Zde jsou přistěhovalci vnímání jako určité skupiny lidí, kteří jsou a mohou být
Zde jsou přistěhovalci vnímání jako určité skupiny lidí, kteří jsou a mohou být