Pooperační péče

Hlavní náplň pooperační péče o pacienta sestává z pooperačních kontrol, při kterých se pacient seznamuje s novým zařízením, začíná se s nastavováním jeho řečového procesoru a dále nastává období intenzivní rehabilitace, která byla započata již před operací.

Nastavování řečového procesoru

Proces nastavování audioprocesoru je velmi závislý na individuálních odlišnostech každého pacienta a liší se také v postupu u dětských pacientů a dospělých pacientů.

První zapojení řečového procesoru probíhá 4–6 týdnů po operaci. Programování procesoru provádí technik v úzké spolupráci s logopedem. U dětí průběh nastavování závisí na jejich věku, připravenosti a také na spolupráci rodičů. V této fázi jsou také zužitkovávány dovednosti, které se dítě naučilo při řečovém a sluchovém tréninku před operací (viz kapitola 2.3.2). Do procesu postupného nastavování procesoru mohou vstoupit různé faktory, jako například strach dítěte z různých součástí kochleárního implantátu, které představují pro dítě něco neobvyklého i přesto, že s nimi bylo předem seznámeno. Může se objevit překvapení dítěte z nových nebo nějak pozměněných zvuků, které implantát poskytuje; obzvlášť pokud se jedná o dítě prelingválně neslyšící, které se zvukem žádnou zkušenost nemá. Dítě pak i v případě, že má dobře nacvičené reakce na zvukové podněty, nemusí být schopno je adekvátně využívat apod. Svou roli může sehrávat také menší schopnost dítěte soustředit se, ve srovnání s dospělým pacientem. Celkově je třeba počítat s tím, že toto období je emočně náročné jak pro dítě tak pro jeho rodiče. (Holmanová 2005, s. 67)

Při programování se na audioprocesoru nastavují na každé elektrodě dvě úrovně – T-level (threshold), tedy nejnižší hladina elektrického proudu vyvolávající sluchový vjem (u procesorů MED-EL je T-level hodnotou, kdy pacient nemá žádný sluchový vjem) a C-level (comfort level), tj. úroveň, kdy je poslech pro pacienta příjemný. (Vokřál a kol. 2012, s. 219) Nastavováním těchto hodnot a vyhodnocováním pacientových reakcí na ně vzniká tzv. „mapa“, jejíž rozsah se postupně dynamicky proměňuje s tím, jak si pacient přivyká zvukům. (Holmanová 2005, s. 67, Vokřál a kol.

2012, s. 219)

Holmanová (tamtéž) dále upozorňuje, že v případě dětských pacientů je důležité vyvarovat se při nastavování jednotlivých elektrod přiblížení se prahu nepříjemného poslechu. V dítěti by tato nepříjemná zkušenost se zvukem mohla způsobit odpor a nechuť dále spolupracovat a poslouchat s implantátem.

Programování probíhá nejintenzivněji v prvním roce po operaci, kdy je v pravidelných intervalech opakováno přibližně desetkrát. Intervaly se postupně prodlužují a nakonec dítě s rodiči dochází na kontrolu v případě individuální potřeby.

(Holmanová 2005, s. 68)

U dospělých pacientů je oproti prelingválně neslyšícím dětem výhodou, že již mají určitou zkušenost se zvukem a jejich reakce na sluchové vjemy při nastavování procesoru mohou být přesnější a spolehlivější. Často je možné při programování procesoru vycházet z přednastavených hodnot navrhovaných výrobcem. Přesto se mohou ale vyskytnout jedinci, kteří nejsou schopni jistě určit sluchové prahy na jednotlivých elektrodách implantátu, a proto je třeba při nastavování experimentovat a hledat nejvhodnější úrovně poslechu. Jsou využívána objektivní audiologická vyšetření. Prováděna je tónová audiometrie ve volném poli a vyšetřováno je také porozumění řeči, kdy nejprve pacient prochází dětským percepčním testem – vybírá 1 z 10 slyšených slov, která jsou zobrazena na obrázku. Po zvládnutí tohoto cvičení se přistupuje k dětské slovní audiometrii bez obrázkové opory. Nakonec jsou vyšetření zaměřována na slovní zásobu dospělých a na rozumění vět v šumu. (Vokřál a kol. 2012, s. 219)

Vokřál a kol. (2012, s. 218) uvádí, že u dospělých je v prvním roce po implantaci prováděno v průměru 7,7 nastavení na pacienta a četnost kontrol se postupně snižuje až na jednu ročně. Autoři však upozorňují na své zkušenosti z praxe, že k potřebě změn v nastavení procesoru může docházet i po několika letech od implantace, a proto je vhodné v průběžných kontrolách neustávat.

Rehabilitační péče

Rehabilitace je stěžejní složkou celého procesu kochleární implantace a je třeba při jejím uplatňování vycházet z několika zásadních skutečností, jako je věk pacienta, doba vzniku sluchové vady, přítomnost dalších vad, inteligence daného jedince a jeho řečové nadání, schopnost využít případných zbytků sluchu a také způsob rehabilitace již před implantací a míra zapojení rodičů (v případě dětí), případně příbuzných do rehabilitačního procesu. (Holmanová 2005, s. 69)

Základními úkoly, které si rehabilitační péče o jedince po kochleární implantaci klade, jsou naučit ho schopnosti vnímat zvuky kolem sebe, a to od rozpoznání jejich přítomnosti, přes jejich rozlišování a určování až po porozumění mluvené řeči. Jak už bylo naznačeno, do procesu rehabilitace vstupuje mnoho různých faktorů, které činí rehabilitační péči velmi individuální. Neexistuje tedy univerzální rehabilitační program, ale pouze postupy, které se přizpůsobují jedinečným potřebám konkrétní osoby s kochleárním implantátem. (Tamtéž)

Reedukace sluchu a řeči

Metody reedukace můžeme rozdělit na neformální, tedy takové, které probíhají při každodenních činnostech, a na metody formální s danou strukturou a postupem. Jak u dětí tak u dospělých je postup reedukace sluchu a řeči totožný. U dětí a dospělých s postlingvální hluchotou je však výhodou, že lze pracovat již s nějakou zkušeností se zvukem a se slyšením. Reedukace sestává z následujících kroků – detekce, diskriminace, identifikace a porozumění. V první fázi je reedukace zaměřena na uvědomění si sluchového podnětu, dále je postupováno ke srovnávání a rozlišování dvou zvukových podnětů, posléze je cílem identifikovat konkrétní podnět z uzavřeného souboru možností, k čemuž je důležitá také schopnost diferenciace – výběr určitého podnětu z dvojice. V závěru reedukace jsou pak cvičení orientována na opakování především slovních podnětů a na porozumění slyšené řeči. (Svobodová 1997, s. 15, 23, Holmanová 2003, s. 524)

3 Specifika jedince se sluchovým postižením

Osoby se sluchovým postižením představují velmi různorodou skupinu jedinců. Tak jako každý člověk, odlišují se od sebe navzájem například růzností rysů své osobnosti.

Jak upozorňuje Potměšil (1999, s. 36), není to tak, že by specifičnost osobnosti jedince se sluchovou vadou byla dána touto vadou, ale spíše v důsledku sluchové ztráty dochází ke ztížení komunikace, které může mít vliv na utváření osobnosti a na celkový rozvoj člověka se sluchovou vadou. Podobně uvádí také Matějček (2001, s. 7), že „tělesné postižení nebo nemoc nevytvářejí samy o sobě nové zvláštní vlastnosti člověka, připravují mu však náročnější životní situaci. Taková životní situace přináší zvýšené nároky na přizpůsobení a následkem toho ovšem i určitá specifická nebezpečí pro psychický vývoj postiženého jedince“.

V následujících podkapitolách budou popsány vlivy, které sluchová vada na jedince může mít především z hlediska doby vzniku vady. Podkapitola 3.1 pojednává o některých obecnějších pohledech na osoby se sluchovou vadou. Podkapitola 3.2 je věnována vlivům vrozené sluchové vady, podkapitola 3.3 pak popisuje dopady získané sluchové vady. Podkapitola 3.4 se zabývá specifiky skupiny jedinců s kochleárním implantátem.