Prevence v oblasti tělesné a pohybové výchovy

Pro rozvoj osobnosti dětí s mentální retardací, a tedy i dětí s DS má tělesná výchova (dále už jen TV) jako jedna ze složek výchovy mimořádnou úlohu v celém komplexu výchovného působení. Jejím prvořadým úkolem je záměrné pozitivní ovlivňování tělesného rozvoje, posilování zdraví, zvyšování celkové odolnosti v oblasti fyzické i psychické a osvojování pohybových dovedností a návyků i rozvíjení pohybových vlastností. Mnohostranností svého působení ovlivňuje TV ve svých důsledcích i možnosti společenského, příp. i pracovního zapojení každého postiženého jedince. (Černá, Kvapilík, 1990, s. 91)

Je zvlášť důležité vést dítě s DS k tělesné aktivitě. Pro děti s opožděným rozumovým vývojem znamená cílevědomá TV významný přínos zejména v těchto třech bodech: předně je

velmi potřebné udržovat dítě v dobré zdravotní kondici, neboť častá nemocnost ohrožuje duševní vývoj více než u dětí s normální výkonností. Za druhé, tělesný pohyb, hra a vůbec dobře odměřená tělesná činnost přináší dítěti radostnou náladu a citové uspokojení. V takové situaci dítě lépe projevuje své zájmy, všímá si svého okolí, lépe si pamatuje a přirozenou, nenásilnou cestou se tak mnohému naučí. Tělesným cvičením nemůžeme sice přímo zlepšovat jeho duševní schopnosti, ale připravujeme alespoň podmínky k tomu, aby těchto schopností mohlo lépe využívat. A čím lépe jich využívá, tím spíše prožívá pocit uspokojení, který ho opět povzbuzuje k další činnosti – dochází tak k příznivému koloběhu příčin a následků, který má pro výchovu velký význam. Za třetí pak musíme počítat s tím, že děti s opožděným duševním vývojem bývají i tělesně neobratné. Pomáháme-li dítěti záměrným cvičením k větší obratnosti, zbavujeme ho pocitů méněcennosti a pomáháme mu k lepšímu zařazení ve skupině. (Fišer a kol., 1968, s. 22)

Dle Dvořákové (2000, s. 12) je zdravotní přínos pohybové aktivity zjištěn v těchto oblastech:

1.Pohyb podmiňuje normální růst a vývoj. Nedostatek pohybových aktivit může mít za následek vznik adaptačních poruch s negativním vlivem na mentální rozvoj dítěte. Dostatečně intenzivní tělesné zatížení zvyšuje tělesnou zdatnost, což se projevuje v pozitivních změnách funkčnosti svalového aparátu a vnitřních orgánů, především kardiovaskulárních a respiračních a aktuální obranyschopnosti organismu. Fyzická i psychická odolnost se projeví v prevenci kardiovaskulárních a dalších civilizačních onemocnění.

2.Záměrné ovlivňování funkčnosti svalového aparátu je prevencí vadného držení těla.

3.Pohybová aktivita s dostatečným aerobním zatížením spolu s dalšími aspekty životosprávy reguluje složení těla, včetně nadváhy, a také přispívá k prevenci kardiovaskulárních a endokrinních nemocí.

4.Zaměřené pohybové činnosti napomáhají hendikepovaným dětem při vyrovnání nebo snížení následků svého postižení, což může přispět ke zvládnutí sebeobsluhy a určité samostatnosti, ke snížení nebo odstranění tělesných potíží, ale může být i možností vlastní seberealizace.

(Dvořáková, 2000, s.12)

Rozvíjení pohybové aktivity souvisí úzce s rozvojem poznávací činnosti. V TV záměrně působíme na rozvoj psychických funkcí. Schopnost vnímání a pozorování pěstujeme při napodobování cviků. Při rozvíjení paměti vedeme dítě k zapamatování si opakujících se pohybů.

V hudebně pohybových hrách nacvičujeme s dítětem kratší sestavu, kterou si častým procvičováním zapamatuje. Pozornost dítěte udržujeme především vhodnou motivací. Rozvoj fantazie podporujeme tím, že vedeme dítě k samostatnému pohybovému projevu nebo vymýšlení jeho obměn. Tím, že vedeme dítě k orientaci v řadě různých možností a volbě té správné, navykáme je vhodně se přizpůsobovat novým situacím, a tak současně rozvíjíme jeho myšlení.

Ve slovních návodech ke cvičení je vedeme k porozumění řeči, v hudebně pohybové výchově k vlastnímu mluvnímu projevu. Činnost jednotlivých analyzátorů a poznávacích schopností rozvíjíme tím, že vedeme děti k diferenciaci velikostí, tvarů a barev nerůznějšího náčiní a nářadí atp. Rovněž je učíme odhadovat vzdálenosti a dodržovat směr pohybu. Pravidelným tělesným cvičením, pěstováním kázně a pořádku a rozvíjením potřebných volních vlastností se snažíme u dětí též formovat charakter. V TV tak plníme též úkoly mravní výchovy. Navozováním vhodných situací, v nichž může dítě během cvičení citově reagovat, obohacujeme také citovou stránku jeho osobnosti. Vkusné cvičební pomůcky i pěkné prostředí ke cvičení rozvíjejí u dětí i estetické cítění, právě tak jako spojení pohybu s hudbou či rytmem řeči. (Černá, 1977, s.11)

Rozvoji pohybové aktivity klientů s mentálním postižením v ústavech sociální péče jsou věnovány dvě složky výchovné práce: hudebně pohybová výchova a TV. Jde o plnění následujících oblastí:

• Hudebně rytmická cvičení, v nichž je třeba cvičit hudební cit dětí s mentálním postižením a smysl pro rytmickou přesnost spojení pohybu s tempem, taktem, dynamikou, formou i s výrazem hudby.

• Sluchová cvičení, která mají prohlubovat cit pro zvuky a tóny, naučit rozeznávat změny melodické, harmonické a rytmické, rozlišovat barvu zvuku, náladu hrané nebo zpívané melodie.

• Inhibiční cvičení, které učí pohotovosti, postřehu a rychlému reagování na různé podněty.

• Koordinační cvičení, která mají naučit harmonicky sladěný pohyb.

• Koncentrační cvičení, upevňují nejenom paměť, ale také pozornost, pěstují schopnost soustředit se na daný úkol.

• Cvičení vychovávající smysl pro kolektiv.

• Improvizační cvičení vedoucí k tvůrčí činnosti, k samostatnému vyjadřování pohybem.

(Černá, Kvapilík, 1990, s.96)

Děti s DS mají slabší svaly, a proto se musíme už od nejmladšího věku postarat o zvyšování jejich svalového napětí a svalové síly pomocí speciálních cviků. V prvních týdnech začínáme polohováním dítěte na bříško a podporujeme zdvíhání hlavičky tak, aby si posilovalo svaly kývačů. Když dítě už umí v poloze na břiše držet hlavičku nad podložkou a zdvíhat jí dopředu při držení na rukách, začneme nacvičovat vzpřímené držení hlavičky. Oběma rukama dítě držíme okolo hrudníku a nakláníme ho ze strany na stranu. Jestliže dítě již umí udržet vzpřímenou hlavičku ve všech polohách, začínáme posilovat svaly rukou. Dítě se má zdvíhat nad podložku, rukama opřenýma o lokty. Následovat by dále mělo posilování břišního a zádového svalstva. (Černay, 1989, s.22)

Nízký svalový tonus a velká hybnost kloubů u dětí s DS má za následek, že se některé části těla nacházejí v abnormálním postavení. Pokud jsou končetiny dítěte v abnormální pozici většinu času, mohlo by během růstu dojít k deformaci kostí. Je nutné zabránit tomu, aby dítě s DS spalo dlouho s nožičkama složenýma pod sebe (viz příloha č. 23). Mohlo by později při chůzi stáčet nohy k sobě. Děti s DS kvůli nízkému svalovému tonu také často sedí s nohama do W (viz příloha č. 24). Časté dlouhé sezení v této pozici by mohlo způsobit nesprávné postavení stehenních kostí. Proto je důležité vést dítě k sezení v tureckém sedu nebo s nohama nataženýma před sebe.

Nízký tonus vede také k tomu, že děti s DS mají sklon k plochým nohám. Zde je tedy nutno po poradě s lékařem zvážit nejrůznější podpory, nošení speciální obuvi a provádění speciálních cvičení.(Selikowitz, 2005, s.87)

Lezení u dětí s DS podporujeme až tehdy, když dítě ovládá podpírání horní části těla na vzpřímených rukách. Lezení je složitý pohybový reflex a proto by se mělo s dítětem nacvičovat podle návodu získaného od rehabilitačních pracovníků (stejně tak i stoj a pozdější nácvik chůze).

Zvyšování svalového napětí napomáhá též mírná masáž celých svalových skupin, zpočátku jemným a později hrubým masírováním. (Černay, 1989, s. 24)

Prakticky všichni autoři, kteří se zabývají problematikou pohybových aktivit mentálně postižených se shodují v tom, že TV je třeba se zodpovědně věnovat po celý jejich život.

Důležité je též důsledné dodržování pravidelnosti takového cvičení, kdy právě pravidelnost má upevňovat získané návyky a rozvíjet soustavně tělesnou zdatnost a výkonnost.

Pro získání všestrannosti je zapotřebí seznámit se s nejrůznějšími typy cvičení, jedině tak budeme rozvíjet všechny základní pohybové vlastnosti. Gymnastickým cvičením rozvíjíme svalstvo, zlepšujeme držení těla a upevňujeme zejména břišní svalstvo. Plavání je jedním z nejvšestrannějších sportů, má výhodu v tom, že zatěžuje prakticky všechny svaly, klouby i ostatní orgány těla rovnoměrně a většinou v polohách, které umožňují maximální pohyb kloubů a hluboké dýchání proti odporu vody. Pro jedince s mentálním postižením je doporučitelné zvládnout alespoň rekreačně přehazovanou, odbíjenou, badminton, stolní tenis a naučit se i zimním sportům jako je sáňkování, bruslení a lyžování. Též jízda na kole se dá zvládnout. (Černá, Kvapilík, 1990, s.121)

Velké oblibě u jedinců s DS se též těší jízda na koni a bowling. Mnozí dospělí s DS mají rádi pohyb s hudbou nebo rádi cvičí jógu. Pro energičtější osoby s DS jsou vhodné např. tanec nebo aerobic. Pro ty, kteří mají vlohy k atletice, může být cílem speciální olympiáda.

(Selikowitz, 2005, s. 167)

Pro jedince s DS je též velkým přínosem rekreace a pobyt v přírodě. V přírodě lze provádět velké množství turistických činností, pro které není místo na hřišti nebo v tělocvičně. Osvojování atraktivních činností je nenásilně spojeno se získáváním nových vědomostí a emocionálnost

přírodního prostředí vhodně umocňuje i výchovné formování osobnosti takového dítěte. Při těchto činnostech se dítě s DS může mimo jiné naučit přírodu poznávat, poznávat jak se v přírodě chovat, procvičuje se v orientaci v terénu i ve světě, v různých odhadech (odhad výšky, odhad vzdálenosti, odhad velikosti). Tělesná cvičení v přírodě vychází ze základních lokomočních pohybů. Využití přírodních a terénních podmínek umožňuje množství pestrých variací (chůze po rovině, do i ze svahu, lezení, plazení, skoky, převaly, rovnovážná cvičení atp.) (Karásková, 1998, s.10) Na závěr je nutné podotknout, že děti s DS není třeba přespříliš chránit neboť i pro ně je velkým přínosem, mohou-li vést aktivní život plný rozmanitých zkušeností.