Psychomotorika – výchova pohybem - je vědní disciplína patřící do systému tělesné výchovy, která není pouze zaměřena na rozvoj tělesné zdatnosti, vytrvalosti, obratnosti nebo síly, ale kde hlavní myšlenkou je prožitek z pohybu, propojení pohybu s psychickým stavem člověka.
„Cílem psychomotoriky je bezděčné prožívání radosti z pohybu, ze hry a z tělesných cviční a vytvoření tzv. bio – psycho – socio – spirituální pohody člověka. Jedná se o vyrovnání biologických potřeb člověka s duševním klidem, s uspokojivým postavením v kolektivu a ve společnosti a s vírou v životní filosofii ve smyslu naplňování života, která pomáhá v osobnostním růst, respektuje individuální rozdíly v cílech i prostředcích života a odpovídá založení člověka. Osobnost musí mít všechny uvedené složky v optimální rovnováze, jedině tak přispívá k celkovému zdraví.“ (Blahutková 2007, s. 5)
Blahutková, Klenková, Zichová (2007) upozorňují na souvislost psychomotoriky s mnoha vědními disciplínami. Již výše uvedené spojení výchova pohybem jasně poukazuje na propojení psychomotoriky s pedagogikou. Psychomotorika je vhodná pro každého žáka, i pro méně fyzicky zdatného. Ti se setkávají s úspěchem, pochvalou, povzbuzením. Jsou součástí kolektivu, všichni spolupracují, navzájem mezi sebou komunikují a nikdo není vyčleňován. Tím se rozvíjí celková osobnost žáků, jejich sebedůvěra i sebevědomí. Z toho plyne i spojení psychomotoriky s psychologií a sociologií. Při psychomotorických činnostech v zásadě nejde o soutěžení a výhru, spíše o vnímání pohybu a jeho krásy, o vzájemnou pomoc, poctivost a odpovědnost. Můžeme tedy říci, že psychomotorika zároveň souvisí i s estetikou a etikou. Blahutková (2007) uvádí, že psychomotorika je zajisté spjata i se sexuální výchovou. Prostřednictvím hmatu, zraku i komunikace dochází k vytváření vztahu k pohlaví, a to i k pohlaví opačnému. Je nutné dodržovat jisté zásady a citlivě přistupovat k žákům ostýchavým a stydlivým. Psychomotorickými činnostmi kladně ovlivňujeme zdraví člověka a posilujeme ho (svalový, dýchací systém atd.)
31
V neposlední řadě tedy psychomotorika souvisí i s fyziologií. Jednotlivé disciplíny se navzájem prolínají a přirozeně doplňují.
Podle Hermové (1994) nám již samotný název psychomotorika jasně předkládá, co tento pojem znamená – propojení lidské psychiky a motoriky, jinými slovy řečeno spojení duševních a tělesných procesů. Výše uvedenou souvislost lze pozorovat denně na ostatních lidech i sám na sobě. Z pouhého výrazu a mimiky obličeje i držení celého těla můžeme vyčíst, zda je dotyčný pozitivně nebo negativně naladěn, zda je unavený, trápí se, bojí se nebo se raduje a je plný energie. Jednoduše lze tvrdit, že výraz v obličeji a postoj těla vypovídá o momentálním citovém rozpoložení daného jedince. Autorka poukazuje i na propojení motoriky a sociálního chování. Z toho důvodu je motorika důležitá pro rozvoj celkové osobnosti, a to nejen dítěte, ale i dospělého.
6.1 Psychomotorika a hra
Psychomotorické hry jsou podle Blahutkové (2007) součástí nejen běžných hodin, především tělesné výchovy (viz. výše), ale pomáhají učitelům k přiblížení se k dětem s problémy, se vzájemnou komunikací a pochopení se. Hry jsou v psychomotorice zaměřené především na emoce zúčastněných hráčů a na nové zážitky. Prostřednictvím nich je po stránce citové i rozumové rozvíjena naše osobnost, hmatové, sluchové a zrakové vnímání.
Hermová (1994) uvádí, že hlavní pedagogický cíl, kterého chceme v psychomotorických hrách dosáhnout, je podpora pohybového, citového, sociálně-osobnostního a poznávacího vývoje žáka. Na základě tohoto cíle upozorňuje na požadavky, které musí psychomotorické hry splňovat:
Nezávislost her na věku dítěte.
Možnost hrát hry v místnostech i venku.
Nenáročnost na speciální pomůcky, využitelnost náčiní a nářadí běžně dostupných.
Využitelnost pro každého vyučujícího bez nutnosti vyhledávání informací či
32 s psychomotorickou náplní. K motivaci žáků přispívají pestrobarevné, originální a tvarově zajímavé pomůcky, využití hudebního doprovodu a častá spolupráce ve dvojicích nebo skupinách. V úvodu hodiny necháme žáky, aby se seznámili s pomůckami, vysvětlíme jim následující aktivity a přesvědčíme se, zda všichni bez výjimky všemu rozumí, v případě nejasností krátce předvedeme. Během aktivit je vhodné nechat žákům prostor pro vlastní kreativitu a samostatnou tvořivost. Do aktivit se společně s žáky může zapojit i učitel. Žáci to většinou vítají a motivuje je to k činnosti. Na závěr hodiny je velmi důležité zhodnocení celé hodiny i jednotlivých aktivit, a to jak z pohledu učitele, tak především žáků samotných. Žáci sdělují, jaké měli pocity během činností a co je bavilo. Díky tomu získáme zpětnou vazbu od žáků a z jejich pocitů a připomínek si odnášíme poučení do hodin následujících.
6.3 Didaktické zásady při psychomotorických aktivitách
Blahutková, Klenková, Zichová (2007) radí, aby si učitel před začátkem hodiny všechny potřebné pomůcky dopředu připravil a po příchodu žáků do tělocvičny jim dovolil si pomůcky prohlédnout a nechal je chvíli si s nimi pohrát. Učitel žáky pozoruje, všímá si, které pomůcky u nich vzbuzují zájem a na základě toho může uzpůsobit následující aktivity nebo individuální přístup k jednotlivým žákům. Autorky uvádějí, že je vhodné zvolit méně formální zahájení, např. na zemi v kroužku. Učitel si s žáky povídá o následujícím úkolu a tento způsob využívá před každým dalším úkolem a i na závěr hodiny. Mezi učitelem a žáky i mezi žáky navzájem by měla panovat přátelská a uvolněná atmosféra. Při aktivitách nejde o rychlost nebo výkon, proto nikam nespěcháme, cílem je prožitek z činnosti. Pro první aktivity vybíráme jednodušší pomůcky, a i přestože se někteří žáci nesetkají s úspěchem, i na relativním neúspěchu se dále staví. Pro zdokonalování manipulace pomůcky neměníme často, ale aktivity s nimi obměňujeme.
Žáci realizují jednotlivé činnosti ve dvojicích nebo skupinkách, ty se snažíme v průběhu hodiny měnit. Zapojujeme žáky do rozhodování, nepřikazujeme, ptáme se na
33
jejich nápady, pocity a připomínky. Žáci musí cítit, že svými názory přispívají k chodu hodiny. Hodnocení pokroku vztahujeme k aktuální úrovni žáka, nikdy ne vzhledem k úrovni ostatních. Obecně lze říci, že cílem učitele je nápaditá a zábavná hodina, kdy žáci v příjemné atmosféře poznávají vlastní tělo prostřednictvím pohybových aktivit.