Reedukace je jednou ze základních speciálně pedagogických metod. Doslovný překlad tohoto pojmu je převýchova. V souvislosti s SPU jde o utváření nebo také výchovu psychických funkcí (popř. dovedností), které jsou nutné pro zvládnutí čtení, psaní či počítání (Zelinková 2015).
V praxi bývá reedukace často zaměňována za doučování. Mezi těmito pojmy je ale značný rozdíl. Při doučování se učitel snaží doplnit nebo rozšířit žákovi vědomosti, které mu chybí. Při reedukaci by se měl učitel snažit rozvíjet nedostatečně rozvinuté psychické funkce a utvářet z nich dovednosti a to bez ohledu na současnou
výuku ve třídě. Při reedukaci by se učitel se žákem rozhodně neměl věnovat tomu, co žák při vyučování nestihl, to už nelze považovat za reedukaci (Zelinková 2015, s. 13). V případě, že žák potřebuje kromě reedukace také doučování je nutné ho brát jen jako doplňkovou záležitost ne jím reedukaci nahradit.
4.1 Zásady reedukace
Při reedukaci je třeba respektovat určité zásady, Jucovičová s Žáčkovou (2014) ve své publikaci uvádějí čtrnáct obecných zásad pro reedukaci SPU.
Reedukace je vždy individuální záležitost, celý proces reedukace vychází z individuality dítěte proto neexistuje jednotný postup, který by se dal uplatňovat u každého dítěte. Podklad a východisko pro reedukaci je tedy komplexní zpráva z psychologického nebo pedagogického vyšetření, kde by měl být diagnostikován typ poruchy, stupeň její závažnosti, stav percepčně-motorických funkcí a jednotlivé specifické projevy poruchy. Kvalitně a podrobně zpracovaná zpráva také obsahuje doporučení pro reedukaci, vhodné metody práce a způsob hodnocení.(Jucovičová, Žáčková 2014, s. 27 – 28 )
Reedukaci začínáme vždy na té úrovni, jakou dítě ještě zvládá, teprve později je možné obtížnost postupně zvyšovat (Jucovičová, Žáčková 2014). Kdybychom začali s příliš nízkými nároky (např. cvičili poznávání písmen, když to dítě bez problémů zvládá a obtíže mu dělá plynulé čtení vět) nebo naopak vysokými (např. čtení celých slov, když si dítě není jisté v rozlišování písmen), podlamovalo by to sebedůvěru i snahu dítěte (Matějček 1993, s. 178).
Je třeba respektovat dosaženou úroveň reedukace SPU nejen při reedukačních cvičeních, je nutné, aby ji respektoval i vyučující během výuky a při hodnocení.
(Jucovičová, Žáčková 2014, s. 29)
Podklad většiny poruch tvoří nedostatečně rozvinuté percepčně motorické funkce, je třeba z nich při reedukaci vycházet a při každém reedukačním cvičení zařadit nějaké cvičení zaměřené tímto směrem. Při nácviku percepčních funkcí postupujeme od konkrétního k abstraktnímu. Používáme tzv. multisenzoriální přístup, to znamená, že se snažíme zapojit co nejvíce smyslů zároveň (zrak, sluch, hmat, případně i čich a chuť) v kombinací s pohybem, slovem a rytmizací. Pro dítě je tak jednoduší zapamatování si
a uchování v paměti je také důkladnější, tudíž je i snazší výbavnost. I když, jak již zde bylo uvedeno, neexistuje jednotný postup, je dobré si připravit pro dítě harmonogram reedukace. Měl by být samozřejmě individuální, připravený „na míru“ dítěti, měly by v něm být uvedeny cíle, metody a postupy, pomůcky a přibližný časový harmonogram.
Na každou reedukační lekci bychom si měli napsat alespoň stručnou a orientační přípravu, na co se zaměříme, jaké metody a pomůcky použijeme a jaké zadáváme domácí cvičení. Reedukace je nejefektivnější, pokud probíhá individuálně. Pokud bychom byli ale nuceni přistoupit na skupinovou reedukaci, tak by nemělo být ve skupině více jak pět dětí. U skupin s větším počtem dětí není zaručen co nejlepší efekt reedukace.
Reedukační činnost je dlouhodobou záležitostí a nebývá ani zcela snadná, proto je, obzvláště u těžších typů SPU, nutná spolupráce s odborníky. Je dobré si práce dítěte během reedukace zakládat, abychom měli později zpětnou vazbu, zdali je reedukace efektivní či nikoli. Pokud reedukace efektivní není, hledáme jiné, účinnější postupy.
V případě, že reedukace naopak není již třeba, je nezbytné dítě nadále sledovat, aby se projevy neobjevovaly znovu, nebo aby se nezačaly projevovat jiné. Často se tak děje při nějakých změnách nebo v období dospívání. Pokud reedukace není u dítěte již nutná, neznamená to, že je dítě zbaveno svých potíží a není nutné na něj brát žádný ohled a neposkytovat mu žádnou péči. Naopak nadále nutné respektujeme jeho speciální vzdělávací potřeby. Základem úspěšné reedukace nejsou jen odborné znalosti, ale také empatie a osobní a citlivý přístup nejen k dítěti, ale i jeho rodině. (Jucovičová, Žáčková 2014, s. 27 – 32).
4.2 Obsah reedukační lekce
Jelikož každé dítě s SPU má jiné obtíže, realizujeme reedukační lekce individuálně, lze je ale také provádět ve dvojici nebo menší skupině. Obsah lekce se bude lišit v závislosti na počtu přítomných dětí.
Celkový obsah lekce vychází z kvalitní diagnostiky odborného pracoviště (nejčastěji PPP), diagnostiky reedukujícího pedagoga a sdělení třídního učitele dítěte.
Měla by také vycházet z dlouhodobých cílů a aktuální situace. Reedukační lekce by měla obsahovat následující oblasti. Není nutnost věnovat se každé oblasti v jedné lekci,
naopak je důležitější zaměřit se na to, co dělá dítěti obtíže. Postupujeme postupně od podstatných částí k těm méně důležitým.
Z počátku každé lekce se zabýváme motivací a motivačním rozhovorem. Dítě má mít možnost vyjádřit své obavy a pochybnosti, mluvit o úspěších či neúspěších a přáních. V této části je důležité nechat dítě se vypovídat, protože z tohoto rozhovoru nám mohou vyplynout dílčí příčiny školního neúspěchu.
Při procvičování sluchového vnímání nacvičujeme sluchovou analýzu a syntézu, sluchovou paměť a orientaci, reprodukci rytmu, naslouchání a vnímání zvuků. Využíváme pomůcky jako jsou obrázky, hudební nástroje, bzučáky, tvrdé a měkké kostky, pracovní listy apod. Při procvičování zrakového vnímání pracujeme se zrakovou analýzou a syntézou, rozlišováním figury a pozadí, barev, tvarů, stejných, odlišných či stranově obrácených tvarů, zrakovou pamětí či pohyby očí zleva doprava.
Využíváme názorné pomůcky a pracovní listy. Cvičení pro pravolevou a prostorovou orientaci můžeme zařazovat průběžně v jakékoliv části lekce. Patří sem nácvik orientace v prostoru, pravolevá orientace nebo vnímání tělesného schématu. Využíváme zajímavé a přitažlivé pomůcky. Nápomocné jsou nám pracovní listy, obrázky, počítačové programy.
Řečová cvičení by stejně jako motivace neměla chybět v žádné lekci, protože úzce souvisí s nácvikem čtení a psaní. Jedná se například o vyhledávání slov začínajících určitou hláskou, slabikou…, vyhledávání slov nadřazených, podřazených, zdrobnělin, vyhledávání slov,která se rýmují, vyhledávání slov příbuzných, vyhledávání slov začínajících předponou vy-, rozvíjení slovní zásoby vyprávěním podle obrázku, mluvní pohotovost-říkat co nejvíce slov, která označují ovoce, slov-která označují pohyb apod., artikulační cvičení, specifické asimilace. (Gošová, 2011)
Při procvičování čtení se zaměřujeme především na správnost a kvalitu čtení lze používat mnoho pomůcek (záložku se čtecím okýnkem). Dále procvičujeme také porozumění čtenému textu. Po přečtení vhodně dlouhého textu klademe návodné otázky týkající se textu nebo s textem pracujeme jinak.
Při reedukační lekci zapojujeme psaní opisu a přepisu, diktátu a sluchových cvičení.
Během psaní se zaměřujeme na způsob držení psacího náčiní, plynulost pohybu, rytmizaci pohybu, přesnost, tempo, dodržování směrovosti, výdrž a psychické uvolnění.
(Gošová, 2011., Jucovičová, Žáčková 2016)
Při procvičování gramatických pravidel si pedagog musí uvědomit, že reedukační lekce nejsou pokračováním hodiny nebo doučování. V tomto případě je potřeba hledat příčinu neúspěchu jinde. Může se jednat např. o oslabený jazykový cit, poruchy procesu automatizace, neschopnost aplikovat gramatická pravidla z důvodu malého rozsahu pracovní paměti apod. Nejčastější příčinou neúspěchu v této oblasti je nepochopení podstaty jednotlivých gramatických jevů. Při procvičování koncentrace pozornosti využíváme různých pracovních listů či počítačových programů pro rozvoj koncentrace.
Zde se nabízí psychorelaxační techniky.
Každá lekce by měla být zakončena závěrem, nejlépe sebehodnocením dítěte. Dítě v této části lekce má možnost vyjádřit svou nespokojenost či spokojenost, případná přání pro další setkání a mělo by také umět vyjádřit své úspěchy i neúspěchy a pokusit se najít jejich příčiny. (Gošová, 2011)