Vzdělávání 1 a učení v současné době nelze omezit pouze na dobu dětství a mládí, jak si často společnost myslí, ale provází téměř všechny věkové skupiny. První myšlenku celoživotního učení najdeme v 17. století u J. A. Komenského. „Učiti všecky všemu,“ říká Komenský, který byl přesvědčen o tom, že každý člověk by měl být za celý svůj život neustále zdokonalován a vhodně vzděláván s důrazem na jeho smyslové vnímání. J. A. Komenský též stanovil základní cíle vzdělávání pro jednotlivé věkové stupně. Podle něj se i dospělí mají dále vzdělávat, získávat morální kvality, učit druhé na příkladu svého vlastního života. 2
První oficiální diskuze o edukaci dospělých zaznamenáváme v polovině 20. století, kdy M. S. Knowles vydal studii s názvem Informal Adult Education, v níž jsou představeny názory, že jednici jsou schopni se učit v jakémkoliv věku a tato schopnost může být efektivně využita. 3 V 60. a 70. letech téhož století se požadavek celoživotního vzdělávání objevuje v dokumentech mezinárodních organizací. Jako příklad uvádíme dokument OECD Celoživotní učení pro všechny nebo dokument ILO Zaměstnanost v globální ekonomice – Jak vzdělávat pro trh práce, který pokládá celoživotní učení jako jeden z hlavních prostředků k zajištění ekonomické stability.
Od roku 1979 se začíná používat termín lifelong education/lifelong leasing, v českém překladu mluvíme o termínu celoživotní vzdělávání, jenž byl v polovině 90. let 20. století nahrazen pojmem celoživotní učení, který lépe vystihuje proces, na němž se účastníci aktivně podílejí a spoluvytváří ho. Rok 1996 se stal Evropským rokem celoživotního učení. Současná společnost umožňuje vzdělání všem lidem bez ohledu na věk či sociální status. Nabízí možnosti vzdělávat se v různých stádiích, realizovat rozmanité přechody mezi učením a zaměstnáním.
1 Vzdělávání (edukace) = v nejobecnějším významu označuje jakékoliv situace za účasti lidských subjektů nebo zvířat, při nichž probíhá nějaký edukační proces, tj. dochází k nějakému druhu učení.
(PRŮCHA, J. WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktual. a rozš. vyd. Praha:
Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8. S. 53).
2 KOMENSKÝ, J. A. Didaktika velká. Brno: Komenium, 1948. S. 157.
3 KNOWLES, M. S. Informal Adult Education: a guide for administrators, leaders and teachers. New York: Association Press, 1951. S. 30-31.
15
1.1 Celoživotní učení
Celoživotní učení chápeme jako formativní proces, který probíhá v několika etapách, od předškolní výchovy a vzdělávání až po edukaci dospělých, která zahrnuje období jejich produktivního věku i období ukončení jejich ekonomické aktivity realizované nejrůznějšími subjekty, např. školami, podniky, vzdělávacími institucemi, neformálními zájmovými skupinami, soukromými osobami apod. 4 Celoživotní učení má člověku poskytovat možnost vzdělávat se v různých stádiích svého života v souladu s pracovními úkoly, osobními potřebami a zájmy.
Palán v publikaci Základy andragogiky charakterizuje pojem celoživotní učení následovně: „Celoživotní učení chápeme jako zásadní změnu pojetí celého vzdělávání, kdy všechny možnosti učení – ať v tradičních vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému či mimo ně – jsou chápany jako jediný propojený celek, který dovoluje rozmanité a četné přechody mezi vzděláváním a zaměstnáním a který umožňuje získávat stejné kvalifikace a kompetence různými cestami a kdykoli během života.“ 5 Podrápská definuje pojem celoživotní učení jako jmenovatele kontinuálního rozvoje současné společnosti, který má člověku poskytovat možnost a prostor vzdělávat se v různých stádiích svého života v souladu s vlastními zájmy, pracovními úkoly, osobními potřebami a možnostmi. 6 Obecně lze říci, že se jedná o proces napomáhající rozvoji celé společnosti, v níž každý má možnost učit se něčemu novému s ohledem na vlastní zájmy, osobní či pracovní potřeby.
Z předchozích odstavců již víme, že celoživotní učení začíná jako nový pojem oficiálně existovat až ve 2. polovině 20. století. Domníváme se, že s tím úzce souvisí v posledních letech stále se zvyšující poptávka po dalším vzdělávání v nejrůznějších vědních oblastech. Jedním ze současných trendů je výuka cizích jazyků, kam se poměrně nově řadí i čeština jako jazyk cizí. Česká republika je celému konceptu celoživotního učení zcela otevřená a je důležité vyzdvihnout skutečnost, že veřejnosti
4 MUŽÍK, J. Andragogika. Praha: Aspi, 2004. ISBN 80-7357-045-9. S. 21-22.
5 PALÁN, J. Základy andragogiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003. ISBN 80-86723-03-8. S. 43.
6 PODRÁPSKÁ, K. Celoživotní osvojování cizích jazyků na příkladu výuky u dospělých. In: Výuka cizích jazyků. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3512-2. S. 161.
16
je nabízeno široké spektrum možností, jak a kde se naučit cizímu jazyku bez ohledu na věk či profesní zaměření. V rámci výuky cizích jazyků rozlišujeme dva typy učení. Za prvé je jím učení formální, tj. probíhající na základních, středních a vysokých školách. Druhou formou jazykového vzdělávání je tzv. vzdělávání neformální neboli mimoškolní, které se odehrává v průběhu celého života. Tento druh vzdělávání nabízejí převážně jazyková centra, školy či agentury. Stále rostoucí poptávce po jazykovém vzdělání vychází vstříc i tržní nabídka. Důkazem toho je malý průzkum na internetu. Po zadání hesla kurz cizího jazyka do vyhledávače na webovém portále www.seznam.cz jsme získali přes 700 000 aktivních odkazů na nejrůznější jazykové školy, agentury a centra v rámci celé republiky.
V posledních desítkách let zaznamenáváme také vyšší zájem o výuku češtiny pro cizojazyčné mluvčí. Je tomu tak vzhledem ke stále se zvyšujícímu počtu cizinců přicházejících do naší republiky a žijících v ní. Narůstající počet cizinců na území České republiky mapuje graf 1. Tento graf zobrazuje situaci v letech 1993-2011.
Z grafu je patrné, že počet cizinců s trvalým pobytem nebo s pobytem dlouhodobým nad 90 dní je rostoucí. V celém období, tj. 9 let, byl nejvyšší počet cizinců zaznamenán v roce 2008. Podle nejnovějších statistik prováděných Ministerstvem vnitra České republiky bylo k 31. 12. 2013 v České republice registrováno celkem 441 536 cizinců se zaevidovaným povoleným pobytem na našem území, z toho 202 632 osob vykazovalo povolení pro dlouhodobý pobyt nad 90 dní a 238 904 osob mělo povolení k trvalému pobytu. 7 Cizinci přistěhovalí do naší republiky jsou novým prostředím často přinuceni naučit se českému jazyku, aby byli schopni komunikovat v základních životních situacích, ale také z důvodu povinnosti vykonat zkoušky z českého jazyka na úrovni A1 dle Společného evropského referenčního rámec pro jazyky (dále jen SERRJ) k získání povolení k trvalému pobytu v České republice.
7 Cizinci s povoleným pobytem. Ministerstvo vnitra ČR. [online]. [vid. 1. 1. 2014]. Dostupné z:
http://www.mvcr.cz/clanek/cizinci-s-povolenym-pobytem.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d.
17
Graf 1 8 Vývoj počtu cizinců s pobyty trvalými a dlouhodobými pobyty nad 90 dní v ČR
8 ČSÚ: Vývoj počtu cizinců s trvalými a dlouhodobými pobyty nad 90 dní v ČR [online].
[vid. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu.
18