Za hru se považuje jakákoliv drobná spontánní činnost přinášející jedinci uspokojení a radost. Hra je pro lidi vrozenou činností a vnímají ji jako přirozenou a samozřejmou. Kromě svého rekreačního významu má hra i další velmi důležitý význam a to jako nástroj pro rozvoj našich schopností. Při hře si děti cvičí
a zdokonalují své schopnosti a dovednosti potřebné k jejich dalšímu rozvoji (Schürer 1974, s. 5–6).
Hra člověka provází už od samého narození. Malé batole se učí především opakováním činností a podle reakcí svého okolí. Je-li reakce pozitivní (s úsměvem a zájmem), naučí se nemít strach a činnost opakovat či vyzkoušet další. Pokud se však dítě setkává s nezájmem, či dokonce s trestáním své činnosti, s velkou pravděpodobností bude dospívat v neaktivní a ustrašené dítě. I v dospělosti hra neztrácí na svém významu. Dospělí hru vyhledávají pro její relaxační význam nebo chuť naučit se při ní něco nového. Například hra šachy představuje relaxační prostředek i způsob, jak cvičit a rozvíjet strategické myšlení (Schürer 1974, s. 7–12).
Předškolní věk je nezvratně spojen s hrou. V tomto věku je vhodné nadchnout dítě pro první skutečné činnosti formou hry. Díky tomu se dítě učí nové úkoly vnímat jako zábavu a ne jako druh vynucené povinnosti. Proto je i v mateřských školách nezbytné děti pro činnost vhodně motivovat a nevytvářet v nich pocit nepříjemné povinnosti.
Významný přínos volné hry dětí představuje například získání nového sociálního kontaktu se svými vrstevníky. Děti se volně učí vytvářet určitá pravidla, společně je upravují a učí se je dodržovat. Zároveň dochází ke spontánnímu učení novým zkušenostem, dovednostem, postojům a návykům. K narušení volné hry může dojít určitými zákazy, omezováním pohybu, nedostatkem tvořivého materiálu, hraček či prostoru (Svobodová, aj. 2010, s. 88).
Pokud okolí nerespektuje dětská práva, ať na vlastní prostor nebo jiná, nenaučí se ani děti respektovat své okolí. Například pokud je nutné uklidit prostor ve školce, je vhodné se na tom s dětmi domluvit. Společně lze jejich stavby přesunout na vhodnější místo nebo je se souhlasem dětí společně rozložit.
V předškolním věku se pro děti stává velmi lákavou formou hry nápodoba svého okolí a svých hrdinů. A proto je lehkou a zábavnou formou učení hra na role.
V dopravní výchově je možné si s dětmi zahrát například na řidiče nebo průvodčího a společně se učit dopravní situace, značky a nebo nakupování jízdenek.
Hra obecně napomáhá lepšímu navázání kontaktu s dětmi, a to i s těmi, které
se jinak těžko vyjadřují.5 Vhodným a citlivým způsobem můžeme pomocí hry děti vhodně ovlivňovat a pomáhat jim ke správnému vývoji (Schürer 1974, s. 17–20).
Souhrnně lze říct, že veškeré učení v tomto věku záleží na citlivém přístupu a vhodném způsobu motivace. Nadchnutí dětí pro činnost hravou formou, jež jim může pomoct k jejich dalšímu rozvoji, ať už se jedná o jakoukoliv činnost, je nepostradatelné.
5Z vlastní praxe vím, že i dítě, které moc nemluví s dětmi ani učitelkami, se při akční hře bavilo natolik dobře, že začalo s ostatními komunikovat. Po hře opět utichlo.
2 Výchova a vzdělávání
Za vzdělávání obecně považujeme proces učení jehož výsledkem je vzdělání.
Součástí procesu vzdělávání je i výchova, na kterou je možné pohlížet ze dvou úhlů.
Pokud se na ní díváme z užšího úhlu, mluvíme o výchově mravní. Jedná se o výchovu k dobrým mravům, o výchovu společenskou, etickou, rodičovskou, sexuální a také výchovu k míru, vlasti atd. V širším úhlu o výchově mluvíme jako o obecném faktu (Průcha 2013, s. 56).
Podle Průchy aj. (2013, s. 345) v takovém případě je výchova chápána jako záměrné a cílevědomé působení na osobnost člověka, při kterém se snažíme pozitivním způsobem ovlivnit jeho vývoj. Styl výchovy probíhá v různém pojetí, na které má vliv řada faktorů, jako například kulturní, sociální podmínky a pojetí osobnosti člověka jako takového.
Pojem výchova představuje v pozitivním slova smyslu dlouhotrvající, účelné a cílevědomé působení ze strany vychovávajícího na osobnost vychovávaného člověka (Hájek, aj. 2011, s. 67).
Vzdělání představuje celoživotní proces, který je tvořen formálním, neformálním a informálním vzděláváním. Formální vzdělávání je to, které probíhá ve školských institucích. Má jasně dané cíle, formy, obsah i hodnocení. Neformální vzdělávání probíhá různých institucích, jako například v klubech, nadacích či kulturních zařízeních. Jeho výsledkem není žádný stupeň školského vzdělání. Informální vzdělávání probíhá v běžném prostředí. Představuje získávání dovedností, zkušeností a vědomostí z každodenních činností a z prostředí kolem sebe. V porovnání s formálním a neformálním se liší svojí neorganizovaností a probíháním mimo instituce. Cílem vzdělávání je formování a rozvoj každého jedince, jeho výchova k partnerskému životu, vedení k péči o životní prostředí, k solidaritě a k zvýšení míry zaměstnanosti (Sak, aj. 2007, s. 91 – 94).
2.1 Výchova v rodině
Rodina hraje ve výchově dětí základní roli. Rodiče mají velký a do určitého věku zásadní vliv na výběr školy pro své dítě, na jeho vztah ke vzdělávání a tedy i na pozdější výběr povolání. Svými pravomocemi a povinnostmi jsou rodiče zodpovědní za výchovu a vzdělání svých dětí, ať už probíhá v rodině nebo jinde. Veškeré znalosti, které se dítě ve školských institucích naučí, už jen doplňují a rozšiřují základ, který si dítě nese ze své rodiny.
Nevýhodou rodinné výchovy je její neprofesionalita. Na rozdíl od škol a jiných institucí není rodina na výchovu svých dětí nijak školena ani vzdělávána. Rodiče většinou své děti učí ze svých vlastních zkušeností, od kterých se odvíjí i styl a obsah dané výchovy. Naopak výhodou rodinné výchovy je její individuální přístup a prakticky neustálé působení (Stojan, aj. 2007, s. 103–104).
Jak již bylo zmíněno v kapitole č. 1.4, dítě se od narození učí především pozorováním a nápodobou svého okolí. Za těchto podmínek je nezbytné, aby rodiče dbali na to, být pro své děti těmi nejlepšími vzory. Měli by se tedy snažit vést život takovým způsobem, aby svým dětem zajistili co nejlepší podmínky pro jejich vývoj a vzdělání.
Výchova každé rodiny je odlišná. Rozdíly jsou zapříčiněny řadou vnějších i vnitřních faktorů jako jsou společenské, kulturní a ekonomické podmínky, ve kterých se rodina nachází. Dále vzdělání rodičů, jejich zaměstnání, materiální zajištění, rodinné zvyklosti a celkový životní styl. To vše sehrává ve výchově dětí svojí nepostradatelnou roli (Stojan, aj. 2007, s. 104–105).