Pod ě kování
Tímto bych chtěl poděkovat za věcné připomínky, rady a zároveň celkové vedení této práce panu doc. PhDr. Bohumilu Stejskalovi, CSc.
Dále bych chtěl poděkovat řediteli Dětského domova v Lipové u Šluknova a mému kamarádovi PhDr. Mgr. Leošovi Moravcovi za pomoc a podporu při studiích, ale i ostatním ředitelům zařízení, kde jsem mohl realizovat průzkum k této práci.
V neposlední řadě bych také rád poděkoval celé své rodině a především své manželce za trpělivost, pochopení a velikou podporu během studií.
Resumé:
Diplomová práce se zabývá problematikou sociálně patologických jevů u dospívajících a vychází z odborné literatury řešící tuto problematiku. Jejím cílem bylo zjištění míry výskytu a druhů sociálně patologických jevů u klientů školských ústavních zařízení.
Předmětem výzkumu bylo porovnání míry výskytu a druhů sociálně patologických jevů mezi dětskými domovy a dětskými domovy se školou a zároveň srovnání míry výskytu a druhů sociálně patologických jevů u chlapců a dívek. Dalším zájmem bylo zjištění, zda tabakismus je nejrozšířenějším negativním jevem mezi dospívajícím.
Práci tvoří dvě stěžejní oblasti. Jedná se o část teoretickou, která pomocí zpracování odborných zdrojů popisuje problematiku sociální patologie, sociální deviace a sociálně patologických jevů, kde se hlouběji zabývá agresivitou a šikanou, návykovým a závislostním chováním ve vztahu k návykovým látkám, návykovému chování ve vztahu k počítačům a krádežemi. Také nastiňuje problematiku dospívání a vysvětluje rozdíly mezi dětskými domovy a dětskými domovy se školou. Empirická část zjišťuje pomocí empirického výzkumu metod dotazníku, interview a teoretických východisek míru výskytu, postoje, zkušenosti s jednotlivými patologickými jevy, kdy pedagogičtí pracovníci v dotazníkové metodě „Škálového dotazníku problémového a rizikového chování žáka.“ určili u 100 klientů školských ústavních zařízení, jakých negativních jevů se dopouštějí, nebo u nich mají podezření na výskyt rizikového chování.
Výsledky vyústily v konkrétní navrhovaná opatření v oblasti prevence sociálně patologických jevů jako celku. Za největší přínos vzhledem k řešené problematice je možné považovat zjištění míry výskytu a druhů sociálně patologických jevů a seznámení s výsledky výzkumu v jednotlivých zařízeních, kde byl výzkum realizován. Získané zkušenosti této práce pak dále využívat v praxi výchovného pracovníka a metodika primární prevence v Dětském domově v Lipové.
Klíčová slova:
sociální patologie, sociální deviace, sociálně patologické jevy, agresivita, šikana, agresor, oběť, návykové chování, návyková látka, závislost, krádeže, dospívání, ústavní výchova, ochranná výchova, dětský domov, dětský domov se školou, rodinná skupina
Summary:
This thesis deals with the socio – pathological phenomena in adolescents and based on professional literature addressing this issue. Its aim was to determine the incidence and types of social pathologies in client education institutional facilities . The object of the research was to compare the incidence and types of social pathologies among orphanages and children's homes with schools , while comparison of the incidence and types of social pathologies among boys and girls. Another concern was to determine whether tabakism is the most negative phenomenon among adolescents.
The work consists of two main areas . This is the theoretical part , which uses processing resources expert describes the problems of social pathology , social deviance and social pathology , which is deeply engaged in aggression and bullying , and addictive addictive behavior in relation to addictive substances , addictive behavior in relation to computers and theft. It also outlines the problems of adolescence and explains the differences between children's homes and orphanages with the school. The empirical part determined by means of empirical research methods, questionnaire, interview prevalence and theoretical background attitudes , experiences with various pathologies , the teaching staff in the questionnaire method identified 100 clients with educational institutional facility , which negative events are committing , or have a suspicion of the presence of risk behavior . The interview was then conducted with 10 clients of these facilities .
Results have resulted in concrete measures proposed in the prevention of socio -
pathological phenomena as a whole. The greatest benefit in relation to solving problems can be considered to measure the incidence and types of social pathologies and familiarity with the research results in different facilities where the research was conducted . The experience gained this work further use in the practice of educational worker and methodology of primary prevention in Children's homes in Lipová u Šluknova.
Keywords:
social pathology, social deviance, social pathologies, aggression, bullying, aggressor, victim, addictive behavior, addictive substance addiction, theft, adolescence, institutional and protective education, children's homes, children's homes with school, family groups
7 Obsah:
Seznam použitých zkratek... 8
Úvod... 9
1 Teoretické zpracování problematiky... 11
1.1 Sociální patologie, sociální deviace a sociálně patologické jevy... 11
1.1.1 Agresivita a šikana... 15
1.1.2 Závislostní a návykové chování ve vztahu k návykovým látkám... 30
1.1.3 Návykové chování ve vztahu k počítačům... 43
1.1.4 Krádeže... 45
1.2 Období dospívání... 46
1.3 Ústavní výchova a ochranná výchova... 49
1.3.1 Dětský domov a dětský domov se školou... 49
1.3.2 Rodinná skupina... 50
2 Empirická část... 51
2.1 Cíl empirické části a účel... 51
2.1.1 Stanovení hypotéz... 51
2.2 Použité metody... 51
2.3 Popis zkoumaného vzorku... 52
2.4 Získaná data a jejich interpretace... 56
2.4.1 Ověření hypotéz a diskuze... 116
3 Závěr... 119
3.1 Navrhované opatření (doporučení)... 120
Seznam použitých zdrojů... 123
Seznam příloh... 126
8
Seznam použitých zkratek
Č. j.: číslo jednací DD: dětský domov
DDŠ: dětský domov se školou
MKN: mezinárodní klasifikace nemocí
MŠMT: ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy PPP: pedagogicko psychologická poradna
SPC: speciálně pedagogické centrum SVP: středisko výchovné péče THC: tetrahydrocannabinol VÚ: výchovný ústav
9
Úvod
O tématu sociální patologie a sociální deviaci se dost často hovoří v souvislosti se sociálně patologickými, nebo jinak řečeno rizikovými, či negativními jevy apod. Myslíme si, že tento problém je velice ožehavý a stejně tak aktuální a proto jsme se rozhodli, že svoji diplomovou práci budeme směrovat právě touto cestou.
V minulosti, současnosti a určitě i v budoucnosti se budeme setkávat s různými nástrahami, které sebou právě patologické jevy nesou. Ať je to touha po získání majetku podvodným způsobem, krádeže, loupeže, agresivní projevy chování, jakékoli závislostní chování, promiskuita a prostituce, suicidium a.j., měli bychom vědět jak tyto problémy adekvátně a účinně řešit již v primární, či sekundární prevenci, abychom nemuseli vynakládat veliké úsilí a finance na prevenci terciární.
Proto bychom v této práci chtěli nejprve popsat jednotlivé termíny, ve kterých i mnozí kolegové nemají dostatečně jasno a problematiku znají jen velice okrajově. V první kapitole pohovoříme o sociální patologii a sociální deviaci, což jsou termíny velice příbuzné, následně nastíníme jednotlivé sociálně patologické jevy. Hlouběji se budeme zabývat těmi patologickými jevy, které budou korespondovat s výzkumem v další části této práce. Vzhledem k tomu, že výzkum bude probíhat ve školských ústavních zařízeních, konkrétně v dětských domovech a v dětských domovech se školou, kde se setkáváme velice často s negativními jevy, jakými jsou agresivita a šikana, závislostní a návykové chování ve vztahu k návykovým látkám, krádeže a také fenomén dnešní doby závislostní chování ve vztahu k počítačům, budeme hovořit právě o těchto zmíněných problémech, i když víme, že o lhaní, vzdorovitosti, opozičním chování, prostituci, poruše příjmu potravy atd. by se bezesporu dlouze dalo hovořit také. Jelikož průzkum budeme provádět v zařízeních ústavní a ochranné výchovy a respondenty budou klienti v dospívajícím věku, zmíníme se i o těchto termínech. Teoretická část bude východiskem pro navazující empirickou část, kde bychom chtěli zjistit pomocí empirických metod výzkumu a zároveň metod k získávání údajů a dat – metody dotazníku a rozhovoru, neboli interview „Míru výskytu a druhů sociálně patologických jevů u klientů ve školských ústavních zařízeních“. Naším úkolem bude porovnání výskytu sociálně patologických jevů v zařízeních ústavní a ochranné výchovy, konkrétně DD a DDŠ, kdy se obecně předpokládá, že by měli mít větší zkušenost s negativními jevy klienti DDŠ.
Dalším problémem, kterým se budeme zabývat, bude genderové srovnání míry výskytu těchto jevů mezi klienty těchto zařízení. Pešatová (2006) uvádí: Z hlediska pohlaví jsou
10
více zastoupeni chlapci. Poměr chlapců k dívkám je udáván 4 – 12: 1. Dle cíle, který byl již zmíněn, budeme především zjišťovat míru výskytu sociálně patologických jevů ve zmíněných zařízeních, kterými pro potřebu této práce budou dětský domov a školní jídelna Lipová u Šluknova, dětský domov Jablonné v Podještědí, dětský domov se školou Jiříkov a dětský domov se školou Hamr na Jezeře.
11
1 Teoretické zpracování problematiky
V teoretické části této diplomové práce se budeme zabývat odbornou terminologií k dané problematice. V první kapitole rozebereme termíny sociální patologie, sociální deviace a sociálně patologické jevy. Vzhledem k tomu, že jsme si vybrali jako cílovou skupinu respondentů klienty ze školských ústavních zařízení (DD a DDŠ) v dospívajícím věku, popíšeme i problematiku období dospívání, zařízení dětský domov a dětský domov se školou a sociálně patologické jevy, které se u těchto jedinců pravděpodobně objeví nejčastěji (agresivita a šikana a závislost na návykových látkách). Vzhledem k narůstající tendenci závislosti na počítači, počítačových hrách a internetu uvádíme i tento fenomén (návykové chování ve vztahu k počítačům), který je bezesporu velikým problémem. Získané poznatky od erudovaných odborníků v teoretické části pak budou východiskem pro část empirickou.
1.1 Sociální patologie, sociální deviace a sociálně patologické jevy Termín sociální patologie ve svém původním významu zahrnoval širokou oblast sociálních jevů. Do sociologie jej zavedl H. Spenser, který ve druhé polovině 19. století studoval podobnosti vývoje společnosti s vývojem biologických organismů a stavěl individuum proti společnosti.
Od svých počátků až přibližně do poloviny 60. let 20 století byla sociální patologie součástí sociologie a významným způsobem se zasloužila o zkoumání závažných negativních sociálních jevů (Sochůrek 2009, s. 7).
Dle Harta in Sochůrek (2009) je sociální patologie zastaralý výraz pro odvětví sociologie zabývající se průběhem a podmínkami abnormálních sociálních procesů, jako je zločinnost, alkoholismus, pracovní úrazy a nemoci, chudoba, nezaměstnanost apod.
Vyslovíme-li pojem sociální patologie (z lat. pathos = utrpení, choroba), nejedná se o samostatný vědní obor. Jde o souhrnné označení nezdravých, abnormálních a obecně nežádoucích společenských jevů (Fischer, Škoda 2009, s 13).
Havlík in Sochůrek (2009) konstatuje, že sociální patologie je obvykle chápána jako
„závažně odchylky od chování, které je pokládáno za „normální“, tj. které je v souladu se schválenými normami, je běžné, pro většinu typické. Jde o takové porušování normy, které překračuje určité formálně stanované sdílené „hranice“, za nimiž jsou již odchylky vnímány jako ohrožující, pobuřující, neúnosné apod. a nejsou tolerovány“.
Je tedy patrné, že sociální patologie může být považována jako jakýkoli odklon od normy a tím pádem tzv. protispolečenské jednání. Jedinci porušující tyto pravidla, nechovají se
12
adekvátně a dle stupně závažnosti porušování pravidel (disociální, asociální a antisociální porušování normy – chování) na ně může být pohlíženo různým způsobem.
V současné době je tento pojem někdy nahrazován a označován jako sociální deviace nebo také sociální dezorganizace. Pojem sociální deviace se ale od pojmu sociální deviace liší. Jevy, které jsou označovány za deviantní, nemusí být totiž vždy patologické.
Sociálně patologické jevy jsou vždy pro jedince či jednotlivce negativní, což v případě deviantních jevů platit nemusí. Proto je při vymezování pojmů vhodné oba pojmy rozlišovat (Fischer, Škoda 2009, s. 14).
V současné době jsou negativní jevy studovány a označovány jako sociální deviace.
Tento termín znamená „porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy nebo od skupiny norem, nerespektování požadavků, které jsou na určitou skupinu nebo individuum kladeny určitou normou nebo souborem norem“(Sochůrek 2009, s. 11).
Sociální deviace (z lat. deviato = odchylka, úchylka) je definována jako způsob jednání, které není konformní vůči společenské normě, jež je akceptována většinovou populací.
Za deviaci je považováno narušení jakékoliv sociální normy. To znamená nejen takové normy, jejíž porušení může být morálně nebo právním způsobem sankcionováno. Sociální deviaci tedy nelze ztotožňovat např. s kriminalitou, ta je pouze jednou ze sociálně deviantních forem (Fischer Škoda, 2009, s. 14).
Sociální deviací můžeme rozumět každé sociální chování, které porušuje nějakou normu a je proto určitou částí společnosti odmítáno (Kolektiv autorů 2003, s. 80).
Sociální deviace znamená širší pojem a na rozdíl od sociální patologie spočívá i v rozdělení sociálních deviací na negativní a pozitivní deviace. Cílem tohoto členění je poukázat na skutečnost, že sociální deviace je každá odchylka od normy (Sochůrek 2009, s. 11).
Sociální deviace a patologie jsou značně relativní jevy. Je přirozené, že jsme každodenně svědky porušování různých norem, vždyť je někdy porušujeme i my sami.
Je nezbytné si uvědomit, že žádná sociální norma není a ani nemůže být dodržována z důvodu jedinečnosti individua přesně a stejným způsobem. V každém sociálním prostředí existuje proto nepsaný toleranční limit. Ten je proměnlivý v čase a z hlediska aktuální úrovně sociokulturního poznání konkrétní společnosti. Různé skupiny, jednotlivé společenské subkultury i jednotlivci se liší svými vzorci chování, které do uvedeného limitu tolerance zapadají. Toleranční limit bychom mohli vymezit jako míru variability snášenlivosti k chování a dodržování norem druhými jednotlivci (Fischer, Škoda 2009, s. 15).
13
Samotná deviace je definována následovně – jako nepřizpůsobení se určité normě nebo sadě norem, které jsou významným množstvím lidí akceptovány v určité komunitě nebo společnosti. Abychom zdůraznili, že každý odklon od normy je deviací, rozlišujeme dva typy deviací – pozitivní deviaci a negativní deviaci (Kolektiv autorů 2003, s. 80).
Pozitivní deviace např. abstinence nebo vegetariánství jako jediný správný způsob života.
Negativní deviace např. alkoholismus, drogové závislosti (Sochůrek 2009, s. 11).
Z uvedeného můžeme tedy konstatovat, že pojmy Sociální patologie a Sociální deviace jsou v zásadě relativními jevy. U obou termínů je podstatné, že jde o odklonění od společensky žádoucí normy. Nicméně rozdíl u Sociální deviace je v tom, že nemusí být pouze negativním, ale i pozitivním odklonem.
Sociálně patologické jevy jsou označovány takové formy chování, které mají relativně hromadný charakter a svými negativními důsledky ohrožují nejen příslušného jedince, ale také společnost (Vališová, Kasíková 2010, s. 400).
Jedním z mnoha faktorů, které se výraznou měrou podílejí na ohrožení zdravého rozvoje dětí a mládeže jsou sociálně patologické jevy. Míra výskytu těchto výrazně negativně působících jevů v naší společnosti se již několik let neustále zvyšuje. Je třeba podotknout, že toto zvýšení je mnohdy dáno kvalitnější diagnostikou, která zaznamenala výrazný kvalitativní vzestup v souvislosti s vnitropolitickými změnami v naší zemi a s nimi spojeným nárůstem zájmu o uvedenou problematiku. Problematika sociálně patologických jevů byla v předlistopadovém období částečně tabuizována a rovněž výzkumná práce na tomto poli zdaleka neodpovídala potřebám společnosti. Odborníci se shodují v názoru, že každá společnost v přechodu se zpravidla potýká s výrazným nárůstem sociální deviace a tento trend se nevyhýbá ani České republice (Kolektiv autorů 2003, s. 80).
Příkladem užití sociální patologie v současné praxi je sledování sociálně negativních jevů podle tzv. indikátorů sociální patologie, tj. podle jejich obsahu, periodicity a územního hlediska. (Sochůrek 2009, s. 9– 10).
Dle Sochůrka (2009) dochází k následujícímu dělení indikátorů sociálně patologických jevů:
I. podle způsobu sledování
Indikátory sledované pravidelně v mezinárodních reportech,
indikátory sledované pravidelně v domácích ročenkách a publikacích,
indikátory a data neuváděné periodicky – ad hoc (výzkumné zprávy atd.),
indikátory uváděné v různé odborné literatuře – nekoordinované,
14
indikátory zatím neznámé a nesledované.
II. jiná možná hlediska
Sociální patologie související s biologickou reprodukcí lidského rodu,
sociální patologie související se způsobem života jednotlivce, skupiny a společnosti,
sociální patologie související s ekonomickou situací (výroba, spotřeba, rozdělování),
sociální patologie související s porušováním právních norem,
sociální patologie související s dalšími jinými okolnostmi.
III. třídění, zda jde o sociálně patologické jevy a skutky
Z vlastní vůle jedince,
vrozené,
způsobené jinými,
způsobené úřady a státní mocí.
IV. jiné principy třídění
Sociální patologie zaměřená na sebe (snížení pudu sebezáchovy jedince),
sociální patologie zaměřená na zánik či zkrácení života jiné bytosti,
sociální patologie zamřená na omezení práv druhého,
sociální patologie zaměřená na snížení pudu zachování lidského rodu.
Sociálně patologické jevy se podílejí na ohrožení nejen dětí a mládeže, ale celé společnosti. V posledních letech došlo k jejich navýšení, což nemusí být způsobeno zvýšením sociálně negativních jevů jako takových, ale kvalitnější diagnostikou, která zaznamenala výrazný vzestup.
Indikátory sociálně patologických jevů mohou mít různý charakter a etiologii.
Za druhy sociálně patologických jevů lze považovat:
závislost na návykových látkách,
patologické hráčství (gamblerství),
mentální anorexie a mentální bulimie,
návykové chování ve vztahu k počítačům,
agresivita a šikana,
týrání, zneužívání, zanedbávání (syndrom CAN),
domácí násilí,
suicidiální jednání,
kriminalita,
15
prostituce,
sekty,
extremismus,
bezdomovectví.
Prevence sociálně patologických jevů
Primární, kterou lze charakterizovat jako aktivity zaměřené proti vzniku poruchy chování. Cílem je obecně pomáhat zvyšovat sociální způsobilost, posilovat orientaci v mezilidských vztazích, zvyšovat schopnosti řešit adekvátním způsobem různé konflikty a náročné situace, vytvářet příznivou situaci pro pozitivní seberealizaci. Její těžiště spočívá v rodinách, školách dalších organizací mimoškolního charakteru (kluby, domy dětí a mládeže, sportovní a zájmové kroužky).
Sekundární, která se zabývá rizikovými jedinci a skupinami osob, u nichž je předpoklad nežádoucího jednání a výskytu sociálně patologických jevů. Cílem je včasné vyhledání problémů a jejich řešení. Tato forma je zaměřena i na potencionálně ohrožené jedince.
K sekundární prevenci jsou zřizována střediska výchovné péče (SVP) pro děti a mládež, která poskytují kromě ambulantní a internátní péče i poradenské služby. Dále jsou to různé speciální programy a aktivity jako například Peer programy, Programy v přírodě (Outward Bound School), Dobrovolnická pomoc, projekt LATA, apod.
Terciální, spočívající v úsilí o zmírnění dopadu na osobu, v dosažení korekce v nežádoucích způsobech chování, v nasměrování chování do sociálně přijatelných struktur. Ta je již realizována ve specializovaných zařízeních pro ochrannou výchovu, kterými jsou ústavy výchovné péče a věznice (Fischer, Škoda 2008, s. 139).
1.1.1 Agresivita a šikana
Z vybraných sociálně patologických jevů se budeme zabývat nejprve „Agresivitou a šikanou“.
Agresivní poruchy chování
Porušování sociálních norem je u agresivního chování spojeno s násilným omezováním základních práv ostatních. Agresivní jednání lze obyčejně interpretovat jako prostředek k uspokojování potřeby (např. k získání něčeho nežádoucího nebo k sebeprosazení). Může být nevhodným prostředkem k dosažení obecně přijatelného cíle. Jindy je cíl agresivního jednání problematický (např. potřeba ovládat všechny děti ve třídě). Vzácněji jde o potřebu agresivního jednání, kdy je samo násilí cílem. Pak dítě uspokojuje např. týrání spolužáka (Vágnerová 2000a, s. 283).
16
Agresivní chování porušuje a omezuje práva ostatních, a proto je lze považovat za závažnější poruchy (Pešatová 2006, s. 33).
Mohli bychom tedy konstatovat, že u agresivního chování dochází opět k porušování norem (práv) k uspokojení vlastní potřeby. Agresivita se projevuje nejen vůči jiným jedincům, ale i k majetku, věcem a hodnotám.
Vymezení agresivního chování (poruch)
Agresivní chování lze definovat jako porušení sociálních norem, omezující práva a narušující integritu živých bytostí i neživých objektů. Jde o symbolické nebo reálné omezování, poškozování a ničení. Agresivitu lze chápat jako sklon k takovému chování.
Agrese označuje aktuální projev takového chování.
Agresivní chování je obvykle prostředkem, jak dosáhnout uspokojení, kterému stojí v cestě překážky. Je jedním z obranných mechanismů, který řeší problém útokem na překážku, resp. na zdroj ohrožení (případně na takový cíl, který se tak jeví). Agresivní jednání bývá stimulováno prožitkem hněvu, vzteku, který je spojen s uvědoměním zátěže (Vágnerová 2000a, s. 266).
V případě agresivního chování je porušení společenské normy spojeno s omezováním základních práv druhých osob. Jedná se o nepřijatelný způsob vedoucí k uspokojení některé potřeby (materiální a seberealizace). Může se také jednat o bezohledný výběr prostředku, vedoucí k dosažení cíle, i společensky proklamovaného (otázky tzv. funkčního pojetí normy).
Agresivní chování může mít různé formy, motivy a projevy. K zvláště společensky nebezpečným jevům objevujícím se v prostředí školy (ale i v zájmových skupinách, na pracovišti, atd.) patří šikana. S projevy šikany se rovněž, můžeme setkat též v domácnostech, v rámci ústavní péče, v psychiatrických léčebnách (Fischer, Škoda 2008, s. 137).
Dnešní svět se stále častěji potýká s problémem dětské agresivity. Agresivní chování dětí a mládeže má téměř ve všech zemích, kde je tato problematika sledována vzestupný charakter. Mnoho výzkumů (ale i běžně uváděných statistických přehledů) potvrzuje několik nanejvýš závažných trendů v této oblasti:
Stoupá počet projevů agresivního chování mezi dětmi a mládeží.
Zvyšuje se brutalita agresorů.
Snižuje se věk agresorů (dokonce směrem k mladšímu školnímu věku).
17
Není proto divu, že problematika prevence a řešení nežádoucích projevů agresivity u dětí a mládeže je v centru zájmu mnoha výzkumných týmů psychologů a speciálních pedagogů (Kolektiv autorů 2003, s. 94).
Agresivní chování je tedy porušení sociální a společenské normy, omezením práv druhých a narušení jejich integrity, což platí i u neživých objektů. Jde o uspokojování vlastní potřeby poškozováním omezováním a ničením, což představuje určitou seberealizaci. K až protispolečensky nebezpečným agresivním projevům se řadí šikana. S projevy šikany se můžeme setkat prakticky kdekoli – školská zařízení, sportovní kluby, léčebny, pracoviště atd. Agresivní projevy mohou být i reakcí na krizovou situaci (zátěž, nespravedlnost, náhlé úmrtí člena rodiny), kdy jedinec řeší tuto nelehkou situaci právě agresivitou, nicméně v tomto případě se nejedná o poruchu chování, ale problém, se kterým se většina jedinců vyrovná. Ukazuje se, že nárůst agresivity a šikany v posledních letech výrazně stoupá a to především u stále mladších jedinců navštěvující základní vzdělávání.
Alarmující je zmiňovaný věk, ale i činy.
Příčiny vzniku agresivity
Člověk má vrozené dispozice k agresivnímu jednání. Avšak obdobně jako předpoklady k jiným vlastnostem a schopnostem nejsou vlohy k agresi u všech lidí stejné. Liší se v závislosti na historii a sociokulturní tradici populace, v níž byli v minulosti vlivem pozitivní selekce zvýhodňování jedinci s určitými dispozicemi, a tím i jejich četnost v dalších generacích (úspěšní jedinci snáze přežili a měli více potomstva).
Interindividuální rozdíly existují i v rámci jedné současné populační skupiny. Nejvíce lidí má průměrnou dávku předpokladů k agresivnímu chování (ve vztahu k normě této populace), zatímco extrémní varianty jsou vzácnější. Sklon k agresivnímu chování se rozvíjí učením, není tedy závislý jen na dědičnosti, ale i na vlivech prostředí. Lidská agresivita je projevem potenciálu, který se může učením zvyšovat. Děje se tak již v rodině, jednak pozitivním posilováním agresivních projevů dítěte (dítě si potvrzuje užitečnost agresivního chování – něco jím získalo a nikdo je za ně nepotrestal), a učením nápodobou (dítě dělá to, co vidí u ostatních lidí, zejména těch, kteří jsou pro ně významní (Vágnerová 2000a, s. 266– 267).
18
Etiologie agresivního chování závisí na mnoha faktorech. Každý člověk se rodí s dispozicemi k agresivnímu chování. Příčinami tedy mohou být na genetické predispozice, sociokulturní prostředí a tradice populace, výchovné přístupy rodiny (liberální, demokratická, či autoritářská výchova), zda jedinec vyrůstal v úplné rodině, výchova nápodobou.
Tolerance společnosti k agresivitě
Tolerance společnosti k agresivitě a násilí se v průběhu času mění. Vliv médií, v nichž se zvyšuje nabídka násilností, lze považovat za jednoznačně nepříznivý. Navzdory jednoduchosti rozlišení reality a symbolické formy se násilí postupně stává součástí běžné zkušenosti (děje se tak dokonce i tehdy, nejde-li o násilí skutečné) a začne být považováno za normální jev. Může se tak setřít rozdíl mezi dobrem a zlem, lidé si přestanou být jisti, co je přijatelné, a co už nikoli. Riziko mediálních příběhů je i v tom, že se často chová násilně kladný hrdina. S ním se snadno ztotožní zejména nezralí a nevyrovnaní jedinci, kteří se pak budou chovat stejně násilně a ještě si budou myslet, jak dobře jednají. Riziko, že si společnost na násilí zvykne a agresivita se stane součástí obecné normy, je větší.
Agresivní projev se může stát normou kdekoli (např. v rodině, v adolescentní partě apod.), i když v těchto případech není jeho vliv generalizovaný tak, jako když je prezentován masovými médii (Vágnerová 2000a, s. 267– 268).
Médii denně probíhá ohromná nabídka násilí, což je určitě nepříznivé. Příkladem může být i každodenní vysílání zpráv, kde se objevuje agresivita a násilí velmi hojně. Samotné televizní zprávy tedy mohou nabádat k agresivitě, rasové nesnášenlivosti a extremismu jako tomu bylo např. v roce 2012 ve Šluknovském výběžku a v roce 2013 v Českých Budějovicích, kdy došlo k odvysílání zprávy, která podnítila ke zhrocování nespokojených občanů.
Varianty agresivního chování
Reakce na neuspokojení různých potřeb – Tendence reagovat agresivně se zvyšuje, pokud člověk v některé oblasti silně strádá nebo má pocit, že nepříznivá situace trvá už příliš dlouho. Agresivní jednání může fungovat; přinejmenším jako prostředek k odreagování, když už člověk nebyl ve svém usilování úspěšný. Kdy k pocitu strádání dojde, nelze předem přesně určit: tolerance k zátěži je individuální. (Vágnerová 2000a, s 269).
V průběhu života se vytváří určitá rovnováha mezi potřebou sociálních kontaktů a potřebou bezpečí. Pocit bezpečí může být ohrožen nadměrnou sociální stimulací.
19
Agresivitu zvyšuje omezení osobního teritoria. To může být vymezeno prostorově (např.
pokoj, skříň nebo zásuvky, které patří jednomu člověku), ale i časově dobou, kdy jedinec není nikým rušen. Člověk má tendenci členit lidi kolem sebe na jedince blízké, tj.
přátelské, a cizí, kteří jsou v nejlepším případě akceptování neutrálně. Má obecný sklon nedůvěřovat odlišnosti a řešit problém potenciálního ohrožení zvýšenou pohotovostí k agresivnímu jednání zaměřenému samozřejmě proti „cizím“ (Vágnerová 2000a, s. 269).
Relativně tolerovanou je agrese užitá v obraně, kterou uvádí Vágnerová (2000a).
Člověk při obraně důležitých hodnot užívá násilí. Jde opět o situaci, v níž by mu hrozilo strádání. Impulzem k agresivním projevům je strach ze ztráty, ale může jím být i vztek a rozhořčení nad nehoráznosti útočníka
Podobným typem násilí je pomsta. Zde však nejde o obranu, která by byla zaměřena na odvrácení nebezpečí. Zde se už něco zlého stalo a žádný další akt tuto skutečnost nezmění.
Může ale změnit pocity poškozeného, jeho sebeúctu, protože vyrovnává vzniklou křivdu symbolicky (Vágnerová 2000a, s. 269).
Agrese může fungovat jako kompenzace, tj. jako zdroj náhradního uspokojení, např.
v oblasti potřeby seberealizace, citová akceptace apod. Agrese může být náhražkou za produktivní činnost či uspokojivý vztah. Takto by bylo možné vysvětlit podivné chování, které násilníkovi zdánlivě nic nepřináší (např. vandalismus, nemotivované násilí na zcela cizích lidech atd.). Člověk potřebuje něco dokázat, chce, aby po něm něco zbylo jako důkaz existence. Násilí a ničení je jedním ze způsobů fiktivního ovládnutí světa, který má za cíl potvrdit hodnotu vlastní osobnosti, když už toho nejde dosáhnout jinak (Fromm in Vágnerová 2000a, s. 271).
Postoje k vlastnímu agresivnímu chování a jeho interpretace
Člověk je většinou schopen svoje chování ovládat, a proto může vlastní sklon k agresivitě potlačovat. To je ovšem vázáno na přijetí určitých norem a ochotě se podle nich řídit.
Schopnost sebeovládání může být oslabena, např. nastřádanou zátěží vnějších vlivů, somatickou chorobou, organickým postižením mozku apod. K agresivnímu jednání dojde v důsledku selhání v oblasti autoregulace. Člověk se neovládne a jedná v rozporu s vlastními motivy i přijatými sociálními normami. Jde o situace, kdy se člověk „sám takto chovat nechtěl“, ale přesto nakonec tak jednal a jedná. Svoje chování pak lidé obyčejně nějak ospravedlňují. Potřebují si uchovat pozitivní sebehodnocení a vyhnout se, pokud možno, pocitům viny. Správně by mělo být jejich chování odsouzeno a hříšník by se za ně měl stydět nebo se cítit vinen. Člověku se však nechce přijmout fakt, že se on sám choval špatně, a proto tuto skutečnost popírá či zkresluje. Je jisté, že se tímto způsobem
20
nežádoucí chování spíše fixuje. Člověk si zvykne, že své přestupky nakonec vždycky nějak zdůvodní, a nemá větší důvod usilovat o změnu, pokud nebudou spojeny s citelnou vnější sankcí.
Způsobů omluvy vlastního nežádoucího chování je mnoho. Nejčastěji jde o racionalizaci, kdy člověk interpretuje vlastní čin tak, aby jej mohl morálně ospravedlnit (Vágnerová 2000a, s. 269, 271).
Každý člověk je schopen sebeovládání a tím pádem může své sklony k agresivitě potlačovat. Tato schopnost může být ovlivněna zátěží, stresem, frustrací, somatickou poruchou, či jinou příčinou viz výše.
Při agresi selhává autoregulace a člověk jedná v rozporu se sociálními normami a poté má snahu své počínání ospravedlňovat. Správně by mělo dojít k uznání nesprávného počínání, ale naopak viník svou chybu odmítá přiznat a často ji odůvodňuje svými postoji. Tato odůvodnění se stanou normou pro tohoto jedince, jelikož si uvědomuje, že mu jeho chování vždy s jeho barvitou výmluvou prošlo.
Šikana
Jednou z nejrozšířenějších a zároveň nejzávažnějších forem dětské agresivity je šikana. Již dávno neplatí mýtus, že šikana je doménou armády, nápravně – výchovných zařízení pro výkon trestu odnětí svobody či výchovných ústavů. S chováním, které označujeme, jako šikanování se můžeme setkat ve školských zařízeních (šikana v tomto prostředí se též někdy označuje anglickým ekvivalentem buyllying), stále častěji jsou odhalovány případy šikany, jejímiž pachateli jsou spolupracovníci v zaměstnání (mobbing) a především pak nadřízení (bossing). S projevy šikany se však můžeme setkat též v domácnostech (domestic violence), v zájmových skupinách, sportovních oddílech, ústavech sociální péče, zařízeních pro seniory, psychiatrických léčebnách, ve vztazích mezi majiteli domů a nájemníky i mezi sousedy apod. (Kolektiv autorů 2003, s. 94).
Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane, což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd. (Říčan 1995, s. 25).
Šikanu lze definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit (Vágnerová 2000a, s. 283).
21
Říčan (1995) uvádí definici britských badatelů: Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo ubránilo. Jako šikanovaní mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Jako šikanování však obvykle neoznačujeme občasnou rvačku nebo hádku přibližně stejně vybavených soupeřů.
Šikanování lze vymezit jako jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat druhého, případně skupinu druhých osob. Jedná se o cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině druhých, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit (Fischer Škoda, 2008, s. 138).
Šikana je závažnou agresivní poruchou chování nejenom dětského věku. Je významné, že bezmocnost a slabost oběti agresivní jednání nejen stimuluje, ale i posiluje. Chování, v němž se objevují prvky šikany, lze sledovat už ve středním školním věku, tj. v době, kdy se třída transformuje na strukturovanou skupinu, která má své normy a hierarchizované role. Skupina je schopna alespoň krátkodobě organizovaně jednat, a prosazovat tak svou nově objevenou sílu. Mnohdy si svou moc dokazuje právě ve vztahu k odlišným a slabým členům.
V dětské skupině existuje značný tlak na konformitu, který je posilován potřebou vytvářet jednolitou tlupu, kde jsou všichni členové stejní, případně hodně podobní. Děti staršího věku mají již dost fyzické síly, již potvrzují svůj status ve skupině – zejména chlapci.
Problémem se na této úrovni zralosti stává nedostatek ovládání různých silových projevů a pocitu moci, který z nich vyplývá. Riziko se zvyšuje tam, kde byly již dříve zřejmé sklony či návyk jednat agresivně, nebo když dítě nezná či neovládá jiný způsob, jak by se prosadilo. Šikana má s věkem stoupající tendenci (v 8. ročníku bylo takových projevů dvakrát více než ve 4. ročníku). Má většinou charakter fyzického násilí (36 %) nebo vydírání (20 %). Velmi významným a alarmujícím zjištěním je fakt, že k šikaně dochází nejčastěji přímo ve škole (ve třídě v 33 %, na chodbě nebo WC v 32 % (Vágnerová 2000a, s. 283 – 284).
Novým neméně nebezpečným způsobem šikanování je Kyberšikana.
Cílem kyberšikany je někomu ublížit nebo ho zesměšnit za použití elektronických prostředků. Je to úmyslné, nepřátelské chování, které se obvykle opakuje. Jednotlivec nebo skupina útočníků ubližují takovým způsobem, že se oběť nemůže účinně bránit.
Kyberšikanou lze považovat hanlivé a urážlivé zprávy prostřednictvím SMS, MMS nebo internetu, dále zesměšňující nebo ponižující obrázky či videa posílané e-mailem nebo
22
vyvěšené na webové stránce či webové stránky, blogy s cílem zesměšnit někoho, ale i obtěžování prostřednictvím ICQ, SKYPE apod., nebo zesměšňování prostřednictvím komunitních sítí a zneužití identity oběti rozesíláním různých zpráv jejím jménem (Minimalizace šikany 2011).
Šikana je tedy jednou z nejzávažnějších forem agresivity.
Je rozšířena téměř do všech oblastí – školská zařízení, školská ústavní zařízení, sportovní kluby, armáda, pracoviště, léčebny a ozdravovny apod.
Jde o jakékoli úmyslné opakované obtěžování většinou slabšího (podřízeného) jedince, silnějším, či skupinou, kdy slabší nemá možnost účinné obrany. K tomuto využívají různé způsoby, jakými jsou, fyzické, či verbální napadání, nebo osobní urážky a vydírání, také sexistické narážky, ale i zostuzující pomluvy s výsměchem nebo zesměšňováním a samozřejmě i bezdůvodné ničení osobních věcí druhých (spolužákovi, spoluhráči apod.).
Šikana má většinou charakter fyzického násilí (36 %) a vydírání (20 %). V době internetu a sociálních sítí se nesmí zapomínat na nebezpečí kyberšikany, která začíná také silně narůstat. Nejvíce krizovými místy ve škole jsou samotné třídy, chodby a WC.
Známky šikany Přímé známky šikany:
Posměch: posměšné poznámky na adresu dítěte, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je dané dítě konkrétní přezdívkou nebo „legrací“ apod. zranitelné.
Kritika dítěte, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, případně pohrdavým tónem.
Příkazy, které dítě dostává od jiných dětí, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že se jim dítě podřizuje.
Známkou jsou činnosti, jako honění, strkání, šťouchaní, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí a samozřejmě rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout (menší dítě někdy s pláčem).
Nepřímé známky šikany:
Dítě je o přestávkách často samo, ostatní o ně nejeví zájem, nemá kamarády a dost často vyhledává blízkost učitelů.
Při týmových sportech bývá dítě voleno do mužstva mezi posledními.
Má-li dítě promluvit před třídou, je nejisté ustrašené.
Působí smutně až depresivně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
Zhoršuje se jeho školní prospěch, někdy náhle.
23
Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
Zašpiněný nebo poškozený oděv.
Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které dítě nedovede uspokojivě vysvětlit (Říčan 1995, s. 49).
Je zkrátka nutné si všímat jakýchkoli varovných signálů a nepřehlížet je. I legrácky mohou v duši „terče“ (oběti) způsobit veliké šrámy. Je důležité mít zmapované jednotlivé posty žáků, klientů, svěřenců apod., abychom měli přehled o samotné hierarchii skupiny a i tím předcházeli vzniku šikany.
Agresor a oběť
Šikanující agresor je obyčejně fyzicky zdatný a silný, ale neukázněný, s potřebou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními, bývá necitlivý a bezohledný. Nemívá dostatečně vyvinuté svědomí a za své chování se necítí vinen.
Má zvýrazněnou potřebu sebeprosazení, kterou buď nemůže uspokojit v jiné oblasti z důvodu omezených schopností, nebo má návyk řešit všechno násilím. Bývá spíše podprůměrným, méně úspěšným žákem. Tendence k agresi je spojena s podezíravostí vůči okolí. Jedinec projikuje do ostatních svoje vlastní postoje a sklony ubližovat druhým:
podezírá je z toho, co má tendenci dělat sám. Zpravidla se projevuje agresivně již od raného věku, a to generalizovaně. V jeho chování je zjevný nedostatek citlivosti a ohledu k ostatním (Vágnerová 2000a, s. 284).
Agresor si šikanou „kompenzuje mindrák“, že je navenek tvrdý právě proto, že trpí pocity méněcennosti, závidí svým druhům úspěchy ve školní práci, že se cítí nešťastný a lze mu pomoci, jestliže porozumíme právě této nebo nějaké jiné jeho skryté bolesti. Pro agresora je typická touha dominovat, ovládat druhé, bezohledně se prosazovat. Agresivita se vytváří už v předškolním věku. Určitou roli hrají temperamentové dispozice, zejména vznětlivost a impulsivita. Rodiče agresorů zásadně popírají, že by jejich dítě bylo schopno mučit spolužáka a libovat si v tom. Při setkání s agresory bylo vždy zarážející, že tito mladí lidé neměli žádné vědomé pocity viny, netrápili se skutečností, že někomu ublížili, a zasloužený trest vnímali jako křivdu. Těmto jedincům chyběl jakýkoliv náhled na nemorálnost jejich jednání. Základním zdrojem morální slepoty agresorů je jejich sobeckost a egocentričnost. Považují se za střed světa a z tohoto titulu si upravují mravní normy podle svých potřeb. Úcta k člověku je jim cizí a porozumět utrpení a bolesti bližního je nad jejich možnosti (Kolář 2001, s. 73– 76).
24 Typy iniciátorů šikanování
1. typ – hrubý, primitivní, impulsivní, se silným energickým přetlakem, kázeňskými problémy,
2. typ – slušný, kultivovaný, sevřený, zvýšeně úzkostlivý, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu,
3. typ – srandista, optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený (Kolář 2001, s. 86– 87).
Agresorem je tedy jedinec fyzicky zdatný, silný, ale neukázněný. Bývá také necitlivý a bezohledný s minimálním svědomím. Má návyk vše řešit agresí, nebo má potřebu se alespoň v něčem prosadit a násilí je pro něj jediná možnost. Dost často se projevuje agresivně již od útlého věku. Dochází ke kompenzaci méněcennosti, jelikož navenek vystupuje jako „tvrďák“ uvnitř je však osobnost nešťastná ze svých neúspěchů vyžadující pomoc. Chce dominovat za každou cenu. Je vznětlivý a impulzivní. Rodiče těchto jedinců si velmi těžko připouštějí, že by se jejich dítě dopouštělo takového jednání a dost často jsou ve sporu s kantory (trenéry, vedoucími apod.) Agresor velmi vzácně uznává svou chybu, bývá sobecký, schází mu úcta k jiným lidským bytostem. Rozlišují se 3 typy agresorů, ze kterých je relativně nejlépe odhalitelný typ hrubý a primitivní, další dva typy se zjišťují obtížněji vzhledem k tomu, že od slušného a kultivovaného nebo komického a optimistického by to zřejmě málo kdo očekával.
Šikanovaná oběť má často nějaký handicap. Bývají to tiché, plaché, úzkostné a nejisté děti s nízkým sebevědomím. Jsou zvyklé se podřizovat. Jsou obvykle fyzicky slabé a neobratné, někdy jsou obézní nebo jinak nápadného zevnějšku. Důvodem k šikaně se stává příslušnost k nižší sociální vrstvě, rasová odlišnost apod. Tyto děti nemívají dobrý sociální status, často jde o samotáře, které ostatní považují za nesympatické a „divné“.
Nebývají sociálně zdatné: neumějí navazovat kontakt, bývají málomluvné a pasivní. Jejich školní prospěch zde nehraje významnější roli (Vágnerová 2000a, s, 285).
Obětí šikany se může stát prakticky kdokoli. Šikana hrozí například dítěti, které přijde jako nové do sehraného kolektivu. Není ani vzácností, že se dítě stane předmětem nepřátelství skupiny pro nějakou svou přednost. Může to být dítě s velmi dobrým vztahem k některému učiteli. Častěji se však děti stávají terčem tohoto druhu agrese pro nějaký handicap. Nejjednodušší a nejlogičtější riziko spočívá v tělesné slabosti a neobratnosti oběti při fyzickém střetnutí. Zkoumalo se, jakou roli hraje viditelná odlišnost dítěte, nápadnosti v jeho zjevu, jako jsou zrzavé vlasy, obezita, vzhledová vada apod. Vysvětlení je v tom, že téměř každý člověk se v něčem od ostatních liší a lze si to vzít jako záminkou
25
šikany – což právě agresoři dělají. Pohrdání skupiny vedoucí k šikaně může postihnout i dítě ze sociálně slabé rodiny, jehož rodiče nemají na oblečení, v němž by dítě bylo
„podle módy“, ani na přiměřené kapesné. Rasová odlišnost, především barva pleti, je v šikaně samozřejmě důležitým faktorem. Obětí se snadno stává outsider třídy, dítě osamělé, bez kamarádů, neschopné se přidružovat, dítě s protivným chováním atp.
Zvláštní skupinu tvoří oběti, které jsou současně agresory. Zúčastňují se, zvláště ve skupině, šikanování jiných dětí (Kolář 2001, s. 87– 89).
Obětí je oproti agresorovi jedinec fyzicky slabý, neobratný, tichý, úzkostný s nízkým sebevědomím. Je zvyklá se podřizovat. Důvodem k šikaně může být příslušnost k určité vrstvě obyvatelstva (nižší sociální vrstva, menšina, sexuální orientace, jakýkoli handicap apod.). Oběti mají velmi často nízké postavení v hierarchii skupiny, kde bývají často na okraji. Může se jí stát prakticky kdokoli (nově příchozí žák, nadaný žák), nicméně nejčastějšími „terči“ bývají právě jedinci s nějakým handicapem. V dnešní době se čím dál tím více můžeme setkávat s již zmiňovanou šikanou v pohrdání spolužáky, kteří nechodí ve „značkovém“ oblečení. Nesmíme zapomínat i na zmíněné menšiny, kterými jsou u nás nejvíce Romové, ale i Vietnamci.
Prognóza agresorů a obětí
Dětští agresoři se v posledních ročnících základní školy často zhoršují v prospěchu a stávají se členy pochybných part. Hůře využívají svých schopností, v dospělosti mají mnohem více konfliktů se zákonem než ostatní děti. Lze se domnívat, že dokážeme-li zastavit jejich agresi v dětském věku, snížíme riziko jejich kriminalizace v dospělosti.
Dopustíme-li naopak, aby získaly zkušenost, že se krutost vyplácí, jejich agresivita bezpochyby poroste.
Šikanující děvčata se podle výsledků výzkumu nedostávají do konfliktu se zákonem častěji než ostatní, zjistilo se však, že bývají krutá k vlastním dětem.
Utrpení obětí dříve nebo později skončí. V dospělosti šikaně obyčejně uniknou, protože na rozdíl od školních let mají možnost vybrat si prostředí, ve kterém se budou pohybovat.
Na jejich osobnosti však zůstávají – zejména jestliže byly šikanovány dlouho a těžce – jizvy v podobě sklonu k depresi a k pochybám o sobě samém, k pocitům méněcennosti.
Nikdo jim také nenahradí šťastné dětství, které mohly prožít, stejně jako poznání a zkušenosti, které by získaly za příznivějších podmínek (Říčan 1995, s. 38).
Co se týká prognózy agresorů, tak ve vyšších ročnících mívají dost často potíže s výukou.
Také bývají členy patologických skupin. Pokud se jejich agrese podaří zkorigovat je
26
pravděpodobné, že se do budoucna sníží jejich riziko kriminální činnosti. Děvčata, která se dopouštěla šikany, tak v dospělosti velice často ubližují vlastním dětem.
Prognóza oběti v dospělosti většinou nemá potíže se šikanou, jelikož si již sama rozhoduje a řídí své kroky, nicméně „zážitky“ se šikanování, kterými procházela, si může nést sebou celý život.
Vztah mezi šikanou a věkem
Podle dotazníku s věkem ubývá obětí, nikoli však agresorů. To platí pro základní školu.
Pro střední a učňovské školy nejsou k dispozici statistické údaje a většinou ani jiné informace získané výzkumem. Ze zkušeností učitelů a psychologů soudíme, že na středních školách je přímé šikany málo, na učňovských podstatně více. Ohroženy jsou zvláště internáty (podobně jako dětské domovy, zejména ovšem „pasťáky“ (Říčan 1995, s. 16).
Struktura vývoje šikany
Kolář (2001) strukturuje vývoj šikany celé skupiny do 5 stádií:
Prvním stadiem je tzv. „Zrod ostrakismu – zárodečný stupeň šikanování“. Šikanování se může projevit v jakékoliv skupině. Iniciátoři šikanování jsou obyčejné děti, nikoliv nějací sadisté. Obětí je pak nějaký outsider.
Druhým stadiem považuje „Fyzickou agresi a přitvrzování manipulace“. V případě, kdy stoupá ve skupině napětí, slouží oběti agresorům jako ventil. Spolužáci si na nich odreagovávají své nepříjemné pocity. Nebezpečné jsou i situace, kdy se v jedné třídě sejde několik agresivních dětí, které v rámci své přirozenosti používají násilí na druhých od samého začátku a to pro uspokojování svých potřeb.
Třetí stádium označuje za „Klíčový moment – vytvoření jádra.“ Ve větší skupině se pak často utvoří menší skupinka agresorů, tzv. úderné jádro – ti spolu začnou spolupracovat a šikanovat nejvhodnější oběti, tj. nejslabší jedince ve skupině.
Ve čtvrtém stádiu již „Většina přijímá normy agresorů.“ Jestliže nestojí ve skupině proti agresorům nějaká férová podskupina, činnost jádra agresorů bez odporu pokračuje.
Normy agresorů-tyranů jsou přijaty a většinou se pak stávají ve skupině nepsaným zákonem pro všechny.
Za páté a tedy poslední stádium považuje „Totalitu neboli dokonalou šikanu“.
Normy jsou buď všemi, nebo většinou respektovány nebo přijaty. V tomto bodě se už odehrává šikana na plné čáře, skupina má své agresory a své oběti.
Doubrava (2006) uvádí v přehledu 8 druhů šikanování, viz Příloha č. 1.
27
Stejně jako je tomu u čehokoli jiného, tak i šikana v kolektivu se od svého zrodu postupně vyvíjí. Pokud pedagogové včas nepodchytí tento nešvar, tak šikana může prorůst všemi zmiňovanými fázemi.
Učitel může pomoci nejprve tak, že by měl učinit preventivní opatření v tom, že na každém žákovi se bude snažit najít něco pozitivního a ocení ho za to i před třídou. Děti tak uvidí, že to sice Frantovi nejde v tělocviku, ale je dobrý zase v matematice. Pedagog by měl v dětech vzbuzovat povědomí, že každý jsme nějaký, máme své klady a zápory.
Neměl by přilévat do ohně a nahrávat šikaně tím, bude rozdíly mezi dětmi podporovat. Jde o spolupráci, ne vymezovat se proti ostatním.
Pokud se stane šikana skutečností, ta by pedagog měl problém konzultovat s výchovným poradcem eventuelně s psychologem z pedagogicko – psychologické poradny (dále PPP). Rozhodně není dobré jako první konfrontovat oběť s agresorem – základní chyba, jelikož agresor samozřejmě zatlouká a poté to má oběť ještě těžší. V první řadě vyslechnout svědky. Spolupracovat s celou třídou, aby ustala nejen šikana, ale aby se zlepšily i vztahy mezi žáky ve třídě a podhoubí pro šikanu se zničilo. Důležitá je prevence a proškolování pedagogických pracovníků v co nejvyšší míře, aby pedagog byl schopen rozeznat šikanu již v zárodku (La Sala 2006, s. 9).
K šikaně také může přispět sám pedagog. Vztahy ve třídě, posmívání a také stále větší ekonomické rozdíly mezi dětmi, to jsou také problémy, s nimiž se školáci svěřují. Mnohé z nich pak bohužel ústí v šikanu. Děti si přitom stěžují, že se původně pokoušely svěřit pedagogům, ale ti jim nepomohli – řekli, ať si to vyřídí sami mezi sebou.
Děsivá je doba, po kterou jsou děti schopné jiné dítě terorizovat, někdy to trvá i několik let. Dítě se přitom i svěří, ale pomoci od učitelů se nedočká. Na mnoha školách problém zlehčují. Učitelé to často zjednodušují do toho, že je to takové dětské „kočkování.“
Výzkumy přitom potvrzují, že šikana děti může postihnout na celý život, kdy pak v řadě situací selhávají. Často se i podle informací dětí svezou i učitelé po žákovi, jemuž se ostatní posmívají. „Vědí, že pokud udělají pár trefných vtípků, celá třída se tomu zasměje, a oni tak získají body. Pro žáka je to ale ještě hrozivější, že autorita pedagoga nejen nezasahuje, ale je navíc na straně agresorů“ (La Sala 2006, s. 9).
Jak by se měla chovat osobnost pedagoga, popisuje Říčan a spol. (2009) ve sborníku z konference Šikana jako etický, psychologický a pedagogický problém viz Příloha č. 2.
Učitel (pedagog) má velikou schopnost ovlivnit a potlačit rozvoj šikany. Důležité je, aby uměl outsidera stejně pochválit jako ostatní a upozornit, čím je pro třídu (skupinu) prospěšný. V žádném případě by z jeho strany neměla přicházet jakási podpora šikany
28
např. formou posměšků „podívejte se na ten salát“ (myšleno sešit), nebo řešení takovým stylem, že učitel ponechá problém na žácích, eventuelně i bagatelizování z jeho strany.
Pokud se problém vyskytne, měl by ho řešit s proškoleným specialistou, tedy odborníkem (metodik prevence, výchovný poradce, pracovník PPP či SPC). Při vyšetřování nikdy nekonfrontovat agresora s obětí, ale vyslechnout svědky a spolupracovat s celou třídou na vymícení šikany a narovnání vztahů. Prevence šikany na školách a znalost této oblasti ze strany pedagogů je velice důležité pro její včasné rozpoznání.
Osobnost pedagoga by měla tedy být optimisticky naladěná, poskytující bezpečí a ochranu všem žákům. Žáci by měli poznat, že mu klima ve třídě není lhostejné a on sám by měl znát postavení (hierarchii) třídy. Ke všem žákům by měl být zároveň stejně přísný, ale také stejně laskavý. Měl by být skutečným profesionálem a nenechat se vyvést z rovnováhy při řešení obtížných až vyhrocených situací. Také by měl umět naslouchat žákům, ale i rodičům žáků a dokázat vyzdvihovat nejen úspěšné, ale i méně úspěšné žáky (třeba jen za snahu). Také by měl vést svěřence ke komunikativnosti, laskavosti a ohleduplnosti.
Základní body krizového scénáře
Hlavní body krizového scénáře ve škole pro předcházení, či rychlé odhalení šikanování jsou:
Zmapování rizikových míst ve škole (WC – zejména chlapecká, sklepy, zákoutí školní budovy, zákoutí okolo školy, riziková místa z hlediska dívek a žen apod.).
Zmapování důležitých míst při dozorech (nepřehledné úseky chodeb, jídelna apod.).
Výběr a proškolení zaměstnanců školy, kteří jsou schopni pracovat pod velkým stresem, aniž by byli paralyzováni vzniklou situací.
Zpracování logistiky získání informací, jejich vyhodnocení a co nejefektivnější využití.
Zpracování písemných podkladů a „návodů“ jak se v situaci šikany chovat (formulace v odrážkách nebo v holých větách, psané velkým písmem pro případ, že lidé ve stresu nenajdou své brýle).
Zpracování informačních kanálů (na které číslo volat jako první, kam volat, když se na předchozí číslo nedovolám apod.).
Cvičení podle krizového scénáře a jeho doladění na základě poznatků ze cvičení (Doubrava 2006, s. 13).
29
Dále zmíníme „Metody řešení šikanování“ dle vyhlášky Ministerstva mládeže a tělovýchovy – Čj.: 28 275/2000 – 22 – MŠMT – článek – 4
Odhalení šikany bývá někdy velmi obtížné i pro zkušeného pedagoga. Nejzávažnější negativní roli při jejím zjišťování hraje strach, a to nejen strach obětí, ale i pachatelů a dalších účastníků. Strach vytváří obvykle prostředí „solidarity“ agresorů i postižených.
Pro vyšetřování šikany lze doporučit strategii prováděnou v těchto pěti krocích, kterými jsou rozhovor s těmi, kteří na šikanování upozornili a s oběťmi. Dále nalezení vhodných svědků a individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace obětí a agresorů). Nutné je zajištění ochrany obětem. Následuje rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi.
Při výbuchu brutálního skupinového násilí vůči oběti, tzv. „školního lynčování“ je nutný následující postup překonání šoku pedagoga a bezprostřední záchrana oběti, také domluva pedagogů na spolupráci a postupu vyšetřování. Velice žádoucí je zabránění domluvě agresorů na křivé výpovědi a naopak pokračující pomoc a podpora oběti. Potřebné je v tomto případě nahlášení problému policii a následné vlastní vyšetřování.
Účastní-li se šikanování většina problémové skupiny, nebo jsou-li normy agresorů skupinou akceptovány, doporučuje se, aby šetření vedl odborník-specialista na problematiku šikanování z pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče, diagnostického ústavu, krizového centra (Metodický pokyn., 2008). Celé znění tohoto metodického pokynu uvádíme, viz Příloha č. 3.
Program proti šikanování
Úkolem programu je, co nejdřív detekovat a účinně léčit případné onemocnění.
Na vypracování a schválení programu se podílí všichni pracovníci školy. Za významné součásti takového programu, jenž má charakter sekundární prevence, považujeme:
přítomnost specialisty pro prevenci šikanování;
domluvu pedagogů, jak postupovat při řešení šikanování;
depistážní šetření výskytu šikanování;
režim proti šikanování (zahrnuje mimo jiné účinné dozory učitelů o přestávkách, na obědě; školní řád zahrnující „živá“ pravidla proti šikanování, školní schránka apod.);
vhodný způsob seznámení rodičů s nekompromisním bojem školy proti šikaně (například prostřednictvím rodičovských workshopů, seznámení s písemnou podobou programu, pomocí informativního dopisu – inspiraci, užitečný je i informační leták pro rodiče (Kolář 2001, s. 190).
30
1.1.2 Závislostní a návykové chování ve vztahu k návykovým látkám
Pedagogové by měli mít zmapovaná krizová místa ve škole (WC, chodby, sklepy a prostory v okolí školy). Důležité je vybrat vhodné pedagogy, kteří zvládnou řešit problematiku šikany a ti by se měli nadále v této problematice vzdělávat. Samozřejmě ostatní pedagogové by měli znát také alespoňˇzákladní poznatky. Je důležité vypracovat přehledné, ale zároveň stručné manuály postupů řešení šikany s krizovými čísly (telefonická spojení).
Samotné řešení šikany není vůbec jednoduché, ale naopak velice náročné, proto by jej měl vykonávat opravdu profesionál (metodik prevence, nebo velice zkušený pedagog).
Samotné odhalení bývá velice obtížné, jelikož všichni zúčastnění mají obavy, z toho co bude dál. Při vyšetřování se doporučuje provést pět kroků, které byly popsány výše. Pozor – nutné zajistit ochranu obětem! Při skupinové šikaně hraničící s brutalitou je nutná spolupráce všech pedagogů s policií. Pokud se šikany zúčastní většina jedinců ze skupiny, pak musí zasáhnout intervence v podobě odborníka z PPP, SVP, DÚ apod.
Program proti šikanování je ucelenou spoluprací všech pracovníků školy za koordinace metodika prevence. Program zahrnuje zmíněnou kooperaci pedagogů a jejich smluvené postupy řešení, cílené šetření výskytu šikany, režim proti šikanování a spolupráci s rodiči a jejich seznámení s programem.
Dalším sociálně patologickým jevem, kterým se v této práci budeme zabývat, je
„Závislost na návykových látkách“.
Závislostní a návykové chování je v současnosti považováno za jeden z nejzávažnějších sociálně patologických jevů a tomu též odpovídá množství publikací, které se této problematice věnují (Kolektiv autorů 2003, s. 81).
Jako psychoaktivní označujeme látky, které po aplikaci (např. požití, injekční aplikaci inhalaci) mění psychický stav, obvykle subjektivně žádoucím způsobem. Motivace k užívání psychoaktivních látek je různá:
Potřeba vyřešit problémy, uniknout stresovým situacím a frustraci, uvolnit zábrany.
Potřeba dosáhnout uspokojení nebo slasti, která není jinak dosažitelná, resp. není běžně dostupná.
Potřeba uniknout stereotypu, nudě, získat inspiraci.
31
Potřeba sociální konformity, uchování sociálních vztahů, potřeba být akceptován skupinou nebo subkulturou, v níž užívání drogu patří k standardu chování (Vágnerová 2000a, s. 288).
Závislostní a návykové chování je jedním z nejzávažnějších sociálně patologických jevů.
Psychoaktivní látky mění obvykle psychický stav. Motivace k užívání bývají různé jako řešení problému, únik akceptace skupinou (pokud by neužíval, nebyl by akceptován).
Návykové látky (psychoaktivní látky)
Návyková látka je každá chemická látka, která mění psychický stav a na kterou se může vytvořit návyk a závislost. Používání těchto látek má dlouhou historii, důvodů pro jejich užívání je celá řada. Nejčastěji se jednalo o povzbuzení, prožívání příjemného stavu, jiným způsobem nedosažitelného, apod. Těchto látek je velké množství, účinky při požití jsou různé. V určitých sociokulturních prostředích může být k užívání určité látky vyšší míra tolerance.
V Mezinárodní klasifikaci MKN – 10 in Fischer a Škoda (2008)jsou jako psychoaktivní látky označeny právě takové látky, které vyvolávají závislost. Uvedený materiál specifikuje ve své 5. Kapitole psychoaktivní látky, jejich ž zneužívání může vést k rozvoji duševních a behaviorálních poruch, v těchto 9 skupinách:
F – 10 – alkohol (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu),
F – 11 – opioidy (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním opioidů),
F – 12 – kanabinoidy (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním kanabinoidů),
F – 13 – sedativa či hypnotika (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním sedativ nebo hypnotik),
F – 14 – kokain (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním kokainu),
F – 15 – stimulancia (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním stimulancií, včetně kofeinu),
F – 16 – halucinogeny (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním halucinogenů),
F – 17 – tabák (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním tabáku,
F – 18 – prchavá rozpouštědla (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním prchavých rozpouštědel),
F – 19 – jiné psychoaktivní látky nebo užívání několika látek (duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním jiných nebo několika psychoaktivních látek).
