Diskusní metody

Jako první z aktivizujících metod si uvádíme diskusní metody, jež jsou dle Maňáka a Švece (2003) a Zormanové (2014) považovány za základ, nebo minimálně důležitý element pro inovativní metody a celý výchovně vzdělávací proces. To je dáno

38

především tím, že diskusní metody přináší výhodu pro výchovně-vzdělávací proces v podobě zaktivizování žáků, či-li žáci jsou do rozpravy angažovaně zapojeni (Maňák, Švec, 2003). Jak můžeme nalézt v díle autorky Zormanové (2012), diskuse je považována za takovou výukovou metodu, jejíž základ tvoří jednak komunikace mezi pedagogickým pracovníkem a jeho žáky, dále pak také zahrnuje vzájemnou komunikaci mezi žáky vespolek. Během této komunikace si jednotlivci sdělují svá mínění na danou věc a své názory podpírají pádnými argumenty, vlastními prožitky z praxe atd. Jak nám poukazují autoři Maňák a Švec (2003), diskuse je taková metoda, která navazuje na základy rozhovoru, ten již nebudeme znovu rozebírat, neboť jsme si ho už charakterizovali v předešlém textu u klasických výukových metod, konkrétně ve slovních metodách. Diskuse by měla být vnímána jako nástroj, pomocí kterého je možné navzájem pokládat otázky. Což se projevuje v průběhu diskuse tím způsobem, že členové diskutující skupiny si vespolek vyměňují svá stanoviska a přesvědčení, debatují a argumentují. Častým cílem diskuse je dosáhnout odpovědí na určitou problematiku, nalézt adekvátní východisko, které by řešilo problémovou situaci apod.

Pro diskusi jsou vhodné takové problematiky, které jsou přínosné pro výchovně-vzdělávací proces, přinášejí nová zjištění, na něž je možné si utvořit odlišné názory, jež jsou ovlivněné vlastním zkušenostním poznáním. Což nám určuje další determinant vhodnosti vybrané problematiky pro diskusi, a to možnost vycházet při rozpravě z vlastního hodnotového žebříčku. Na druhou stranu nejsou vhodné takové náměty k diskusi, které nelze vyvrátit, jako například není možné mít pochybnosti o faktech (Maňák a Švec, 2003).

Poté, co jsme si vymezili obecnou charakteristiku diskuse, představili si její aktivizační výhody a uvedli vhodné motivy pro rozpravu, by bylo žádoucí také uvést specifika průběhu diskuse a pravidla, která by se měla během této konverzace dodržovat. Obecně můžeme říci, že diskuse se neobejde bez patřičného moderátora.

Osoby, jež bude řídit celou diskusi a usměrňovat její průběh a zapojené účastníky.

Moderátorem se může stát buďto učitel, nebo i způsobilý žák. Avšak je důležité, aby byl ve třídě respektován a měl k této pozici určitou míru komunikačních schopností. Úloha moderátora během diskuse spočívá především v tom, že reguluje její dění a dává pozor na to, aby měli všichni účastníci možnost promluvit, vyjádřit svůj názor. A nebyli přitom přerušováni svými nedočkavými kolegy. Dohlíží tedy na to, aby měla každá strana stejné množství času pro objasnění svých argumentů a vyjádření vlastních názorů, a to pokud možno jednoduchou, stručnou formou. Činnost moderátora je

39

završena na konci disputace, kdy diskusi uzavře shrnutím hlavních myšlenek, jejich přínosu a ukončí ji zrekapitulováním dosažených výsledků (Zormanová, 2014). Činnost moderátora a průběh celé diskuse by měl být ovlivněn následujícími pravidly, která uvádí ve svém díle Maňák a Švec (2003).

Mezi hlavní principy, které jsou zásadní pro úspěšnou diskusi, patří zejména to, že účastník diskuse nenahlíží na svého odpůrce jako na kompetitivního soka. Ba naopak je nezbytné dosáhnout toho, aby ho vnímal jako svého kolegu v procesu poznávání skutečnosti. Zároveň je důležité, aby měl respekt k názoru svého oponenta, dal mu možnost, aby svůj názor vysvětlil a obhájil. A společně s tím mu věnoval plnou pozornost a měl snahu, jeho tvrzením správně porozumět. Jelikož pokud odpůrcovy myšlenky není účastník diskuse schopen správně pochopit, neměl by je ani zavrhovat, či jinak je degradovat. A nejen k názorům oponenta musíme mít respekt, ale i k celé jeho osobnosti. Platí pravidlo podmiňující účastnění v diskusi a to zní, že osoby v diskusi si navzájem nesmí znevažovat svůj respekt, důstojnost, či osobní autoritu. Dále musíme mít na paměti, že naše argumenty by měly být věcně podloženy. Můžeme prosazovat jen takové názory, ke kterým máme opodstatněné důkazy. Zároveň bychom neměli zabíhat do takových problematik, které nesouvisí s probíraným tématem diskuse.

A mimo jiné ani nahrazování pádných argumentů kvantem slov není šťastným řešením, neboť přehnané bezpředmětné řečnění nám nenahradí přesvědčivé důkazy.

Pokud je na všechny předcházející faktory brán zřetel, je vytvořen vhodný základ pro diskusi, která vyvolává i speciální požadavky. Pro úspěšně provedenou diskusi je třeba vhodně zvolené téma, vhodnost je determinována tím, že se jedná o takové téma, ke kterému si žáci dokážou vztáhnout svou poznatkovou strukturu, nebo si toto vědění ještě více upevnit, ale předmět diskuse musí být zároveň dostatečně provokující, aby vzbudil hlubší zájem (Zormanová, 2014). Jako další z pravidel pro dosažení úspěšné diskuse nám autoři Maňák, Švec (2003) doplnili i další požadavky, jako je potřeba dodržování stanoveného řádu v průběhu diskuse, která se většinou odehrává ve třech etapách. Tyto fáze mají následující sousled událostí, nejprve se vymezuje námět diskuse, poté následuje představení názorů a obhajování argumentů a nakonec je celý průběh diskuse završen zrekapitulováním dosažených výsledků. S tímto řádem, jenž v sobě zahrnuje dodržování předešlých fází, by měli být účastníci včas seznámeni a nejen s ním, ale i s probíraným tématem. Připravování na daný motiv diskuse je o to jednodušší, o kolik je účastníkovi známější, pokud se s ním v dosavadním poznávacím průběhu měl možnost setkat. Pokud ne, pak se musí počítat s větší časovou náročností

40

a ta by měla být zohledněna u zadavatele. Jedním z následujících specifických elementů, které náleží do dalších nároků na diskusi, bezesporu patří utvoření adekvátního prostředí. Kdy se dbá o to, aby klima během diskuse bylo otevřené novým názorům, plné tolerování všech členů, které se řídí stanovenými pravidly. Kromě klimatu se u prostředí bere ohled i na organizační složku. Pro diskusní metody je vhodné, pokud je možné v prostoru vytvořit půlkruh do tvaru podkovy, v kterém mohou účastníci diskuse hovořit atd.

Poté, co jsme si charakterizovali základní faktory pro diskusi, si vymezíme základní varianty, kterých může diskuse nabývat. Jak nám uvádí ve svém díle Zormanová (2002, str. 57), existují následující druhy, jako je například diskuse ve spojení s přednáškou, diskuse na základě tezí, panelová diskuse, debata, diskuse Phillips 66 a Hobo metoda. Maňák a Švec (2003, str. 111) diskusní metody přinášejí i další varianty, a to jako je diskuse na základě referátu, panelovou diskusi, diskusi u stolu, či v malých skupinách nebo kupříkladu symposium, jež tvoří z části formální uskupení, v rámci kterého účastníci zastupují rozdílné mínění. Závěrem by bylo vhodné k diskusním metodám podotknout jejich hlavní pozitiva. Jedním z jejich předností je bez pochyb blahodárný účinek na aktivní a flexibilní práci s myšlenkovými operacemi u účastníků diskuse. Díky ní dokážou vystihnout jádro problematik a rozvoj jejich komunikačních schopností zase zabezpečí jasné a přesné formulování myšlenek. Také sociální schopnosti se díky diskusi rozvíjejí, neboť se v účastníkovi diskuse formují hodnoty jako tolerance, respekt k ostatním lidem, otevřenost k novým názorům, tvořivé myšlení, respektování pravidel atd. A proto jsou diskusní metody vhodné pro výchovně-vzdělávací proces.