O DLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH NEGATIVNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ

vyhoření. Jejich výskyt u člověka může vést až k narušení psychické rovnováhy ať už dočasného či trvalejšího charakteru. To se následně projevuje změnou chování, uvažování i prožívání. Syndrom vyhoření je mnohdy mylně zaměňován za jiné psychické stavy, kterým se podobá, nebo má společný základ. Následující kapitola se zabývá těmi psychickými stavy, které mají k burnout nejblíže a mají podobné, či stejné projevy.

2.4.1 Stres

„Stres je slovo anglosaského původu (stress), které se objevuje v angličtině od středověku a je zde užíváno k vyjádření jednak stavů prožívané tísně, napětí a důsledků působících obtíží různého původu, jednak k vyjádření tlaku ve smyslu působení fyzikálních sil a konečně v situacích, kdy chceme něco zdůraznit či podtrhnout („to stress something“)“ (Kebza, Šolcová 2004, s. 11).

Křivohlavý definuje stres jako napětí mezi tím, co jedince zatěžuje (stresory), a mezi možnostmi tyto zátěže zvládat (salutory). Nástroje pro diagnostikování stresu si všímají zpravidla řady psychických a fyzických příznaků (Křivohlavý 2012, s. 69).

Bartošíková (2006, s. 7) na stres pohlíží jako na psychický a somatický stav, který znamená v určitém okamžiku nebo časovém úseku déletrvající a/nebo silnější odchylku od obvyklé úrovně excitace.

20 Dle Poněšického (2004, s. 108) „je stres stavem či psychofyzickou reakcí na selhání adaptačních mechanismů v přizpůsobení se zátěžové situaci. Ve vztahu k psychogenním chorobám se jedná o situace, které kladou neúměrné nároky na duševní kapacitu a na schopnosti týkající se jak přizpůsobení či akomodaci, tak aktivního zpracování stresové situace, aby nedošlo k hrubému narušení duševní rovnováhy.

Ksiažek (2004, s. 24) uvádí, že stres přirozeně patří k našemu životu a s tím se musíme smířit. To ovšem neznamená, že se budeme smiřovat s jeho škodlivými důsledky.

„Do stresu se může dostat každý člověk, avšak burnout se objevuje jen u lidí, kteří jsou intenzivně zaujati svou prací. Mají vysoké cíle, vysoká očekávání a výkonovou motivaci. Kdo takovou motivaci (nadšení) nemá, ten se může dostat do stresu, ne však do stavu burnout (vyhoření). Stres se může objevit při nejrůznějších činnostech, avšak burnout se obvykle objevuje jen u těch činností, při nichž člověk přichází do osobního styku (jednání) s druhým člověkem – při práci s lidmi.“ Stres obvykle opravdu přechází do vyhoření, ale ne každý stresový stav musí nutně dojít do fáze celkového vyčerpání.

K burnout nedochází, je-li práce pro člověka smysluplná a překážky jsou odpovídající a volitelné.

(Křivohlavý 2012, s. 69).

Cousin (in Honzák 2013, s. 161) vychází z úvahy, že pokud stres působí ve svém konečném důsledku nemoc, tak přirozeně bude jeho opakem jakýsi „antistres“ a ten by měl posilovat zdraví. Opakem stresu nemůže být nic jiného, než zdravý smích.

V tom měl Cousin naprostou a intuitivní pravdu. Jako dalšího pomocníka proti stresu uvádí vysoké dávky vitamínu C. Linnus paling dostal Nobelovu cenu za objev blahodárných účinků vitamínu C proti stresu.

2.4.2 Deprese

Dalším pojmem je deprese, tu lékařský slovník definuje jako sklíčenou náladu, beznaděj a skleslost (Valach 1984, s. 71).

„Deprese, ať neurotická, reaktivní či psychotická, jíž často předchází úzkost, znamená kolaps určité intrapsychické a zároveň interpersonální rovnováhy u jakékoli osobnostní struktury, čímž se odlišuje i její kvalita a prožívání. Svým způsobem jde vždy o specifickou, depresivní reakci na ztrátu – jak něčeho uvnitř sebe, co si člověk zvláště

21 cení, či ke své dušení rovnováze potřebuje, např. sebeúctu, sebeovládání apod., tak i něčeho mimo sebe, co tyto potřeby a přání uspokojuje“ (Poněšický 1999, s. 32).

Podle statistik WHO (World Health Organisation – Světová zdravotnická organizace) patří deprese v celosvětovém měřítku k nejčastějším nemocem. „Může propuknout u lidí, kteří intenzivně pracují, jako burnout. Může však stejně dobře propuknout u lidí, kteří intenzivně nepracují, případně nepracují a nepracovali téměř vůbec. Deprese může být vedlejším příznakem syndromu vyhoření, ale může se vyskytovat i nezávisle na něm“ (Křivohlavý 2012, s. 70).

Deprese bývá často spojována s negativními zážitky z mládí, na rozdíl od burnout. Na vyhoření doposud nebyl určen lék, kdežto deprese se dá léčit farmakoterapeuticky (Křivohlavý 2012, s. 70).

2.4.3 Únava

Dalším negativním jevem, který je možné zaměňovat s burnout je únava.

Vyskytuje se i při vyhoření, ale častěji samostatně. Únava má bližší vztah k fyzickému vyčerpání, oproti burnout. Z fyzické únavy si můžeme pomoci odpočinkem, kdežto u vyhoření to není možné. Únava ze sportovního výkonu, či intelektuální práce bývá spojována s příjemnými pocity. Burnout se ale pojí s negativní, tíživou a často bezvýchodnou únavou, která bývá spojována s pocitem marnosti a selhání (Křivohlavý 2012, s. 70, 71).

S únavou úzce souvisí chronický únavový syndrom, který je řazen mezi psychosomatická onemocnění. Patří k „body mistress“ symptomům, což vystihuje fyzické projevy a symptomy, které mají souvislost a vznik spojený s psychickými pochody jedince.

Tento syndrom je popisován jako nevysvětlitelná relaxující perzistující a chronická únava, která nevzniká z důsledku fyzické námahy, neodezní ani po vydatném odpočinku a vede k značnému omezení dřívější možné aktivity. Mezi jeho prvotní projevy patří: bolest kloubů, svalů, hlavy, bolest lymfatických krčních nebo axilárních uzlin, zhoršení námahy po únavě (Nouza, Svoboda 1998, s. 43).

2.4.4 Odcizení

Odcizení (alientation) patří do skupiny negativních emocionálních zážitků.

K tomuto stavu dochází, když jedinec zažívá ztrátu nebo nedostatek přijatelných

22 sociálních norem, jimiž by se jeho jednání mohlo řídit. Tyto normy by mohly směřovat jeho jednání a také být směrodatným měřítkem životních hodnot.

Pocity odcizení jsou pozorovatelné i u burnout syndromu. Příznaky se ovšem objevují v posledním stádiu vyhoření, nikdy ne na začátku. Na začátku burnout je situace naprosto opačná. Vyhoření se vyskytuje pouze u lidí, kteří byli zpočátku

„zapálení“ a nadšeni svou prací. Naproti tomu odcizení se objevuje u lidí, pro které jejich zaměstnání nebylo smyslem života, ani ideálním životním cílem (Křivohlavý 2012, s. 71).

2.4.5 Pesimismus

Studie dokazují, že pesimismus si nezpůsobuje člověk svou aktivitou či pasivitou. Pesimismus je navozen podmínkami prostředí, které mu neumožňuje vzniklou situaci jakkoliv řešit a dostat se tak z problému, do kterého zabředl. Na rozdíl od vyhoření. U vyhasnutí je to právě pasivita, která vede k vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 72).

Výčet daných pocitů a projevů může dojít až k syndromu vyhoření či jiným psychickým poruchám. Je nutné věnovat pozornost příznakům, nesnažit se je bagatelizovat a odpovídajícím způsobem na ně reagovat v rámci ochrany sebe sama.