SYNDROM VYHOŘENÍ U POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ
Diplomová práce
Studijní program: N7506 – Speciální pedagogika Studijní obor: 7506T002 – Speciální pedagogika Autor práce: Bc. Vendula Gallová
Vedoucí práce: PhDr. Magda Nišponská, Ph.D.
Liberec 2014
Název diplomové práce: Syndrom vyhoření u pomáhajících profesí Jméno a příjmení autora: Bc. Vendula Gallová
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2013/2014 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Magda Nišponská, Ph. D.
Anotace
Diplomová práce se zabývá syndromem vyhoření a jeho možnými somatickými následky u pracovníků pomáhajících profesí. V úvodní části jsou zohledňovány pohledy různých autorů na problematiku jevu burnout. Práce se věnuje historii, rizikovým faktorům, objasnění příčin vzniku a možné prevenci syndromu vyhoření.
Práce popisuje také psychosomatická onemocnění a důvody jejich vzniku v souvislosti se stresem a syndromem vyhoření.
Na základě sebraných dat, za pomoci dotazníku MBI pro syndrom vyhoření a dotazníku určujícího pocit subjektivního zdraví, byla navržena preventivní opatření, jak předcházet stresu a syndromu vyhoření.
Klíčová slova
Syndrom vyhoření, stres, zdraví, psychosomatické onemocnění, pomáhající profese, poruchy chování, dotazník, rozhovor, pohlaví, délka praxe, středisko výchovné péče
Title of thesis: Burnout Syndrome of Helping Professions First name and surname of autor: Bc. Vendula Gallová Academic year of submission of thesis: 2013/2014 Supervisor of thesis: PhDr. Magda Nišponská, Ph. D.
Summary
This thesis deals with the burnout syndrome and its possible somatic consequences of the assisting staff. In the introduction views of various authors on the issue of burnout phenomenon are taken into account. The work focuses on history, risk factors and clarification of the causes and possible prevention of burnout.
This work also describes the psychosomatic illnesses and the reasons of their creation in context of stress and burnout.
Preventive measures to forestall stress and burnout were proposed based on data collected with help of a questionnaire MBI for the burnout syndrom and a questionnaire determining the feeling of subjective health.
Keywords
Burnout syndrome, stress, health, psychosomatic illness, assisting professions, behavioral disorders, questionnaire, interview, sex, length of practice, educational care centre
Poděkování
Děkuji paní PhDr. Magdě Nišponské, Ph D. za vedení, dohled, odborné a užitečné rady, za vstřícné jednání při komunikaci týkající se zpracování diplomové práce. Dále děkuji pracovníkům Středisek výchovné péče v Liberci, Mostě, Hradci Králové, Valašském Meziříčí a Náchodě za ochotu a spolupráci při sběru dat potřebných pro vznik této práce.
8
Obsah
1 ÚVOD ... 13
2 SYNDROM VYHOŘENÍ ... 15
2.1 HISTORIE POJMU SYNDROM VYHOŘENÍ ... 15
2.2 VYMEZENÍ POJMU SYNDROM VYHOŘENÍ ... 16
2.3 VÝSKYT SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 18
2.4 ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH NEGATIVNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ ... 19
2.4.1 Stres ... 19
2.4.2 Deprese ... 20
2.4.3 Únava ... 21
2.4.4 Odcizení ... 21
2.4.5 Pesimismus ... 22
2.5 PROJEVY A PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 22
2.5.1 Projevy syndromu vyhoření dle A. Pinesové ... 23
2.5.2 Projevy podle C. Maslachové a S. Jaksonové ... 24
2.5.3 Projevy dle Ch. Stocka... 25
2.5.4 Shodné příznaky syndromu vyhoření u různých autorů... 26
2.6 FÁZE SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 26
2.7 PŘÍČINY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 27
2.7.1 Osobnostní rizikové faktory ... 28
2.7.2 Rizikové faktory v zaměstnání ... 29
2.8 POCITY ČLOVĚKA SE SYNDROMEM VYHOŘENÍ ... 30
2.9 DIAGNOSTIKA VYHOŘENÍ ... 31
2.9.1 Metody pro zjištění syndromu vyhoření ... 31
2.10 PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 33
2.10.1 Dekomprese ... 33
9
2.10.2 Smysluplnost bytí ... 34
2.10.3 Relaxace ... 34
2.10.4 Humor ... 34
2.10.5 Supervize ... 35
2.10.6 Interní a externí přístup ... 36
2.10.7 Coping ... 37
3 POMÁHAJÍCÍ PROFESE ... 38
3.1 VYMEZENÍ POJMU POMÁHAJÍCÍ PROFESE ... 38
3.2 OSOBNOST POMÁHAJÍCÍHO PRACOVNÍKA ... 39
3.3 ROLE POMÁHAJÍCÍHO PRACOVNÍKA ... 39
3.4 PRACOVNÍCI PRACUJÍCÍ SMLÁDEŽÍ A DĚTMI SPORUCHAMI CHOVÁNÍM ... 40
3.4.1 Poruchy chování obecně ... 40
3.4.2 Vychovatel dětí s poruchami chování ... 41
3.4.3 Vychovatel, etoped a syndrom vyhoření ... 42
3.5 PROBLÉMOVÉ DÍTĚ A MLADISTVÍ ... 42
4 PSYCHOSOMATICKÁ ONEMOCNĚNÍ ... 44
4.1 ZDRAVÍ ... 45
4.2 NEMOC ... 45
4.3 CHARAKTERISTIKA PSYCHOSOMATICKÝCH ONEMOCNĚNÍ ... 46
4.4 PSYCHOSOMATIKA A BEHAVIORÁLNÍ MEDICÍNA ... 47
4.5 HLAVNÍ SKUPINY PSYCHOSOMATICKÝCH CHOROB ... 47
4.5.1 Somatické symptomy ... 48
4.6 PREVENCE PSYCHOSOMATICKÝCH ONEMOCNĚNÍ ... 50
4.7 PSYCHOSOMATICKÁ MEDICÍNA ... 50
5 EMPIRICKÁ ČÁST ... 53
5.1 CÍL EMPIRICKÉ ČÁSTI ... 53
5.2 POPIS VÝZKUMNÉHO VZORKU ... 53
10
5.3 FORMULOVANÉ HYPOTÉZY ... 54
5.4 METODY ... 54
5.4.1 Dotazník ... 54
5.4.2 Rozhovor ... 58
5.5 VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKŮ MBI A POCITU ZDRAVÍ (+ POROVNÁNÍ)... 59
5.5.1 Ženy ... 61
5.5.2 Muži ... 62
5.5.3 Celkový průměr - vyhodnocení ... 63
5.5.4 Porovnání zjištěných výsledků ... 64
5.5.5 Somatické projevy ... 67
5.6 NÁVRHY PREVENTIVNÍCH OPATŘENÍ RESPONDENTY ... 68
6 VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ ... 70
6.1 ILUSTRATIVNÍ KAZUISTIKY (VÝBĚR ZROZHOVORŮ SVÝSLEDKY DOTAZNÍKŮ) ... 71
6.1.1 Respondent A... 71
6.1.1.1 Vyhodnocení A ... 73
6.1.2 Respondent B ... 74
6.1.2.1 Vyhodnocení B ... 75
6.1.3 Respondent C ... 76
6.1.3.1 Vyhodnocení C ... 78
7 NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ ... 80
8 ZÁVĚR ... 81
9 SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ ... 83
10 PŘÍLOHY ... 86
10.1 PŘÍLOHA Č.1-ROZHOVORY SRESPONDENTY A,B,C: ... 86
10.2 PŘÍLOHA Č.2–DOTAZNÍK PRO OVĚŘENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ: ... 93
10.3 PŘÍLOHA Č.3-DOTAZNÍK NA OVĚŘENÍ SUBJEKTIVNÍHO POCITU ZDRAVÍ: ... 95
11
Seznam tabulek
Tabulka 1: Simonův seznam somatických symptomů s návazností na stres ... 49
Tabulka 2: Řazení položek MBI dotazníku (Židková in Chmelenská 2010, s. 50) ... 56
Tabulka 3: Pohlaví respondentů ... 59
Tabulka 4: Délka praxe ... 60
Tabulka 5: Ženy ... 61
Tabulka 6: Muži ... 62
Tabulka 7: Celkový průměr ... 63
Tabulka 8: Somatické projevy ... 67
Tabulka 9: Preventivní opatření ... 68
Tabulka 10: Respondent A ... 73
Tabulka 11: Vyhodnocení A ... 74
Tabulka 12: Respondent B ... 75
Tabulka 13: Celkové vyhodnocení ... 76
Tabulka 14: Respondent C ... 78
Tabulka 15: Vyhodnocení C ... 79
Seznam grafů
Graf 1: Pohlaví respondentů ... 59Graf 2: Délka praxe v současném zařízení ... 60
Graf 3: Emocionální vyčerpání a léta praxe ... 64
Graf 4: Depersonalizace a léta praxe ... 65
Graf 5: Osobní uspokojení a léta praxe ... 66
Graf 6: Zdraví a léta praxe ... 67
12
Seznam zkratek
BM ………..Burnout Measure – dotazník DP ……….. depersonalizace
EE ………...emocionální vyčerpání M ………mírný
MBI ………Maslach Burnout Inventory – dotazník N ……… nízký
PA ……….. stupeň osobního uspokojení SV ……….. syndrom vyhoření
SVP ……… středisko výchovné péče V ……….vysoký
WHO ……….. World Health Organisation – Světová zdravotnická organizace
13
1 Úvod
Každé období lidských dějin dostalo nějaký přívlastek. Doba kamenná, středověk, novověk, doba vědecko-technické revoluce, doba páry, století rychlosti.
Doba, ve které nyní žijeme, možná jednou dostane přívlastek „doba frustrace a stresu“.
V současnosti je mnoho možností práce, zábavy a uspokojení prakticky jakýchkoliv potřeb, ale zároveň vzniká nepřeberné množství situací, které v člověku vyvolávají pocity napětí, stresu, deprese. Ordinace psychoterapeutů se plní mnohdy velmi úspěšnými, ale psychicky zcela vyčerpanými lidmi. Stres a s ním související projevy jsou nedílnými průvodci životem moderního člověka. A je na každém z nás, jak se tuto zátěž naučíme zvládat nebo, v horším případě, zda se jí necháme pohltit.
Osobnost pedagoga je každodenně vystavena velké míře stresu. Očekává se od něj, že bude humanistický, a že bude splňovat stále se měnící a narůstající požadavky moderní doby. Pracuje s dětmi a má veliký vliv na formování jejich osobnosti.
Je důležité, aby působil co nejvíce pozitivně, orientoval se v psychologii jednotlivce i kolektivu a byl schopen zvládat nečekané krizové situace. Rozvoj poznatků v různých odvětvích vědy jej neustále nutí doplňovat a upřesňovat si své znalosti. Není proto divu, že pedagogů se ve velké míře dotýká problematika stresu, hrozba syndromu vyhoření a také, že pro každého z nich je vlastně nutností znát různé techniky a postupy psychohygieny.
O burnout neboli syndrom vyhoření se začal intenzivněji zajímat již v 70. letech 20. století H. J. Freudenberger. Jako první tento jev označil a pojmenoval. Dále se tímto fenoménem zabývala a stále zabývá celá řada psychologů a odborníků. Větší množství publikací prozatím vychází zejména v zahraničí. Významným autorem, který se u nás zabývá jevem burnout, je Jaro Křivohlavý. V poslední době se výzkumu, příčinám vzniku a nápravě věnuje víc autorů a zájem má stoupající tendenci. Často se burnout stává tématem závěrečných prací studentů a odborných článků.
Syndrom vyhoření zpravidla nepřichází náhle, ale bývá výsledkem dlouhodobějšího stavu emocionálního, fyzického a psychického vyčerpání. Člověk má sám na sebe často přehnané požadavky, nebo na něho vysoké nároky klade sama práce a nadřízení. Je ale nutné dodržovat základní pravidla ochrany sebe sama, psychohygieny a pravidelného odpočinku. Stálé pracovní nasazení vede k vyčerpání sil a následně i poklesu výkonnosti.
14 Zázemí a situace v rodině bývá dalším možným „spouštěčem“ nespokojenosti, nepříznivého stavu jak emoční, tak psychické složky daného jedince. Připojí-li se k této nespokojenosti problém v pracovní oblasti, bývá člověk ohrožen právě syndromem vyhoření neboli burnout.
Příčinám syndromu vyhoření, jeho vzniku, projevům a možnému předcházení se věnuje tato diplomová práce.
15
2 Syndrom vyhoření
„Oheň může nejen hořet, ale i vyhasínat, dohořívat a nakonec dohořet. Láska může kvést, může být vřelá, může však též vychladnout. Nadšení může bouřit, může však též utichnout“ (Křivohlavý 2012, s. 7 – 8).
Tato ukázka z knihy Hořet, ale nevyhořet od Křivohlavého poukazuje na jev, kterým se bude tato práce podrobněji zabývat. Fenomén burnout, který v českém jazyce doslova znamená „vyhoření“ či „vyhořet“, bude hlavním tématem. Mezi laickou veřejností i odborníky je nejčastěji používán výraz syndrom vyhoření.
Jaká je historie zkoumání syndromu vyhoření, jak se definoval v minulosti a jak je odborníky chápán dnes, jaké jsou jeho příčiny, projevy, jaká je možnost obrany proti němu, jak mu předejít a u koho se s ním nejčastěji setkáme – na tyto otázky odpovídá práce ve své úvodní teoretické části.
2.1 Historie pojmu syndrom vyhoření
Odborný termín burnout se objevil v psychoterapii a psychologii v sedmdesátých letech 20. století. Za zakladatele je považován Hendrich Freudenberger.
Tento jev byl už dříve dobře znám. Freudenberger ho pojmenoval, blíže specifikoval a po něm se tímto tématem začali zabývat a dále ho studovat i další odborníci (Křivohlavý 2012, s. 58).
Mezi další, kteří se zabývali otázkou syndromu vyhoření, uvádí Maroon také Christinu Maslachovou, Susan E. Jacksonovou a Cary Cerniss. Tito odborníci zkoumali vyhoření u takových profesních skupin, které přichází do přímého kontaktu s klienty, jako například zdravotní sestry, pedagogové, lékaři, sociální pracovníci apod. (Maroon 2012, s. 9, 10).
„V osmdesátých letech stoupl v akademických kruzích zájem o toto téma, stejně jako vzrostl podíl starších lidí v západní společnosti. Péče o sociálně nezajištěné skupiny obyvatelstva se přesouvala ze soukromých zařízení a institucí, jakou jsou církve, na státní orgány. Současně se státní struktury pečující o zdraví a blaho více rozvinuly.“ Tím, se na pracovníky v pomáhajících profesích přesunulo mnohem více zodpovědnosti a nároky na ně se zvýšily. Bylo nutné postarat se o vyšší počet lidí, kteří byli ve větším stavu nouze (Maroon 2012, s. 10).
16 Burnout byl podle Jeklové a Reitmayerové zpočátku spojován spíše s lidmi, kteří měli problém s alkoholem a závislostmi. Později se tento termín rozšířil i na drogově závislé. V další řadě se burnout vyskytoval u lidí, jejichž středobodem světa byla převážně práce, tedy u workoholiků. Výsledkem často bývají deprese, lhostejnost, osamění, apatie, únava, celková vyčerpanost a stranění se druhých lidí.
Všechny uvedené skutečnosti mají jedno společné. Pro daného člověka je zájem jednoznačný, soustředěný pouze a jedině na svůj zájem (alkohol, drogu, práci). Vše ostatní se jim zdá být nedůležité a nic jiného je často nezajímá (Jeklová, Rentmaierová 2006, s. 15).
2.2 Vymezení pojmu syndrom vyhoření
Jednou z nejvíce užívaných definic pro syndrom vyhoření je vymezení od Pinesové a Aronsona, kterou ve své knize uvádí Křivohlavý: „Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy“ (Pinesová, Aronson in Křivohlavý 1998, s. 49).
Pedagogický a speciálně pedagogický slovník definuje syndrom vyhoření jako:
„stav postihující osobnost člověka vystaveného dlouhodobě velkému duševnímu vypětí zejména při práci s lidmi. Projevuje se různou úrovní citového a mentálního vyčerpání, celkovou únavou a nechutí pracovat. Důležitým znakem vyhoření je neustálý růst pochybností o smyslu své práce. Učitelská a vychovatelská činnost je značně náročná a ne vždy se daří zvládnout úkoly, které z ní vyplývají. Vlivem opakujících se zátěžových situací se může původní osobní zaujetí pro práci s dětmi vytrácet. Ztráta zájmu pak vede ke zhoršené schopnosti řešit pedagogické situace, a tím problémy dále narůstají“
(Skutil, Zikl a kol. 2011, s. 76).
Jiný pedagogický slovník uvádí definici „burnout“ jako vyčerpání psychických a fyzických sil, rozklad profesionálních postojů, ztráta zájmu o práci, což se projevuje především u práce pomáhajících profesí (poradci, pedagogové, sociální pracovníci).
Značný podíl na burnout má stres, administrativní zásahy, časově náročná práce, apod.
Jako prevence může sloužit; osvojení si technik snižování stresu, time managment,
17 plánování, oddělení práce a svého osobního života a snaha o profesní růst (Průcha a kol.
1995, s. 47).
Pines určuje syndrom vyhoření neboli „burnout“ jako subjektivní prožívání fyzického stavu, psychického a emočního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým angažováním se v situacích náročných na emoční stránku osobnosti. Bývá to způsobeno příliš vysokým očekáváním a dlouhodobějším situačním stresem (Pines 1989, s. 9).
Syndrom vyhoření je dnes obecně známý jev. Je to stav extrémního vyčerpání, vnitřní distance, silného poklesu výkonnosti a různých psychosomatických obtíží.
Oficiálně to však dosud není nemoc. Potkáváme stále více lidí postižených syndromem vyhoření, ale obraz jejich potíží se málokdy řeší v poradnách, na klinikách a v ambulancích. Vyhoření by se mohlo stát plíživou hrozbou pro naši společnost (Kallawass 2007, s. 9).
Maroon (2012, s. 10) ve své knize Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků definuje tento syndrom jako psychologický a sociální pojem, který se vyskytuje nejčastěji u pomáhajících profesí. Do této skupiny řadí psychology, sociální pracovníky, zdravotnický personál, zaměstnance v domovech a sociálních zařízeních, pedagogy, lidi zabývající se výchovou, vzděláváním a také lékaře a pracovníky z oblasti medicíny.
Podle Freudenbergera se syndrom vyhoření projevuje ve všech oblastech.
Ve vztahu ke klientům, k zaměstnavateli i mimo profesní život. Vyhoření pak způsobuje změny v postojích, citech a osobnosti postiženého (Maroon 2012, s. 16).
H. Freudenberger a G. North (1992) říkají: „Vyhoření je stav vyčerpání všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v jejich těžkostech pomoci a pak se sami cítí přemoženi jejich problémy).“ Jejich definice zní: „Vyhoření je konečným stádiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entuziasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly)“ (Freudenberger in Křivohlavý 2001, s. 116).
Definic syndromu vyhoření existuje velké množství. Někteří další autoři ho určují jako stav ztráty představy, že já sám jsem „někdo“ a že mé konání je užitečné;
stav naprostého odcizení sobě samému, druhým lidem, své práci; stav dlouhodobého špatně nastaveného fungování v rodině i v práci; stav reakcí na práci, jež může člověka mimořádně zatěžovat; nebo takový stav, jako je situace naprostého vyčerpání sil.
18 Všechny tyto definice mají společné znaky fyzického, psychického či emočního vyčerpání v návaznosti na psychické prožívání.
2.3 Výskyt syndromu vyhoření
Nejvíce ohroženi výskytem syndromu vyhoření jsou jedinci vykonávající povolání, jejichž pracovní náplní je přímá práce s lidmi. Významným znakem burnout bývají projevy negativních emocionálních příznaků, jako je vyčerpání a deprese.
Burnout nesouvisí přímo s psychickou patologií, může se vyskytovat u jinak psychicky zdravých jedinců (Jeklová 2006, s. 7).
„Burnout postihuje lidi, kteří vstupují do zaměstnání s velkou mírou nadšení.
Jsou vysoce motivovaní. Očekávají, že jim práce dá smysl jejich života. Nebezpečí číhá zvláště tam, kde ti, kteří danou práci konají, ji považují spíše za povolání než za zaměstnání (námezdnou práci). Domnívají se, že jsou voláni k tomu, co dělají, vyšším zájmem, vyšší autoritou, „vyšší mocí“. Objevení příznaků vyhoření je přitom doprovázeno zjištěním, že selhali, že veškerá jejich snaha je marná, že jim chybí energie potřebná k úspěšnému dokončení toho, co dělali, a že již nemají nic hodnotného, co by mohli dát“ (Křivohlavý 2012, s. 12 – 13).
Křivohlavý (2012, s. 20 – 21) uvádí příklady, u kterých lidí se burnout vyskytuje:
– „u člověka, který byl zprvu velice nadšen tím, co dělal, prožíval, tvořil, řídil, avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo
– u člověka, který na sebe neustále klade příliš vysoké nároky, ve studiu, práci, tvorbě, sportu, organizování
– u člověka, který pracuje nad úroveň své kapacity, kompetence, schopností, dovedností
– u člověka původně nejvýkonnějšího a nejproduktivnějšího, mimořádně tvořivého v dané instituci
– u člověka původně nejodpovědnějšího a nejpečlivějšího
– u původně vynikajícího perfekcionisty, který se snažil vše dělat co nejlépe a nejpřesněji
– u člověka, který by mohl být zařazen mezi tzv. workoholiky – u člověka, který neúspěch prožívá jako osobní porážku
19 – u člověka, který není s to vymanit se ze spárů neustále se (plíživě) zvyšujících
nároků na něho kladených
– u člověka, který není s to přiměřeně si odpočinout, relaxovat, rekreovat se, regenerovat svou energii
– u člověka, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech, člověka s nadměrnou akumulací obtížných životních podmínek
– u člověka s příznakem uspěchanosti, který žije v neustálém časovém stresu“
Z výše uvedených informací je patrné, že syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi pracovníci pomáhajících profesí a ti, kteří přicházejí do častých interakcí s jinými lidmi.
2.4 Odlišení syndromu vyhoření od jiných negativních psychických stavů Zátěžové situace mají mnohdy podstatný vliv na vznik a vývoj syndromu vyhoření. Jejich výskyt u člověka může vést až k narušení psychické rovnováhy ať už dočasného či trvalejšího charakteru. To se následně projevuje změnou chování, uvažování i prožívání. Syndrom vyhoření je mnohdy mylně zaměňován za jiné psychické stavy, kterým se podobá, nebo má společný základ. Následující kapitola se zabývá těmi psychickými stavy, které mají k burnout nejblíže a mají podobné, či stejné projevy.
2.4.1 Stres
„Stres je slovo anglosaského původu (stress), které se objevuje v angličtině od středověku a je zde užíváno k vyjádření jednak stavů prožívané tísně, napětí a důsledků působících obtíží různého původu, jednak k vyjádření tlaku ve smyslu působení fyzikálních sil a konečně v situacích, kdy chceme něco zdůraznit či podtrhnout („to stress something“)“ (Kebza, Šolcová 2004, s. 11).
Křivohlavý definuje stres jako napětí mezi tím, co jedince zatěžuje (stresory), a mezi možnostmi tyto zátěže zvládat (salutory). Nástroje pro diagnostikování stresu si všímají zpravidla řady psychických a fyzických příznaků (Křivohlavý 2012, s. 69).
Bartošíková (2006, s. 7) na stres pohlíží jako na psychický a somatický stav, který znamená v určitém okamžiku nebo časovém úseku déletrvající a/nebo silnější odchylku od obvyklé úrovně excitace.
20 Dle Poněšického (2004, s. 108) „je stres stavem či psychofyzickou reakcí na selhání adaptačních mechanismů v přizpůsobení se zátěžové situaci. Ve vztahu k psychogenním chorobám se jedná o situace, které kladou neúměrné nároky na duševní kapacitu a na schopnosti týkající se jak přizpůsobení či akomodaci, tak aktivního zpracování stresové situace, aby nedošlo k hrubému narušení duševní rovnováhy.
Ksiažek (2004, s. 24) uvádí, že stres přirozeně patří k našemu životu a s tím se musíme smířit. To ovšem neznamená, že se budeme smiřovat s jeho škodlivými důsledky.
„Do stresu se může dostat každý člověk, avšak burnout se objevuje jen u lidí, kteří jsou intenzivně zaujati svou prací. Mají vysoké cíle, vysoká očekávání a výkonovou motivaci. Kdo takovou motivaci (nadšení) nemá, ten se může dostat do stresu, ne však do stavu burnout (vyhoření). Stres se může objevit při nejrůznějších činnostech, avšak burnout se obvykle objevuje jen u těch činností, při nichž člověk přichází do osobního styku (jednání) s druhým člověkem – při práci s lidmi.“ Stres obvykle opravdu přechází do vyhoření, ale ne každý stresový stav musí nutně dojít do fáze celkového vyčerpání.
K burnout nedochází, je-li práce pro člověka smysluplná a překážky jsou odpovídající a volitelné.
(Křivohlavý 2012, s. 69).
Cousin (in Honzák 2013, s. 161) vychází z úvahy, že pokud stres působí ve svém konečném důsledku nemoc, tak přirozeně bude jeho opakem jakýsi „antistres“ a ten by měl posilovat zdraví. Opakem stresu nemůže být nic jiného, než zdravý smích.
V tom měl Cousin naprostou a intuitivní pravdu. Jako dalšího pomocníka proti stresu uvádí vysoké dávky vitamínu C. Linnus paling dostal Nobelovu cenu za objev blahodárných účinků vitamínu C proti stresu.
2.4.2 Deprese
Dalším pojmem je deprese, tu lékařský slovník definuje jako sklíčenou náladu, beznaděj a skleslost (Valach 1984, s. 71).
„Deprese, ať neurotická, reaktivní či psychotická, jíž často předchází úzkost, znamená kolaps určité intrapsychické a zároveň interpersonální rovnováhy u jakékoli osobnostní struktury, čímž se odlišuje i její kvalita a prožívání. Svým způsobem jde vždy o specifickou, depresivní reakci na ztrátu – jak něčeho uvnitř sebe, co si člověk zvláště
21 cení, či ke své dušení rovnováze potřebuje, např. sebeúctu, sebeovládání apod., tak i něčeho mimo sebe, co tyto potřeby a přání uspokojuje“ (Poněšický 1999, s. 32).
Podle statistik WHO (World Health Organisation – Světová zdravotnická organizace) patří deprese v celosvětovém měřítku k nejčastějším nemocem. „Může propuknout u lidí, kteří intenzivně pracují, jako burnout. Může však stejně dobře propuknout u lidí, kteří intenzivně nepracují, případně nepracují a nepracovali téměř vůbec. Deprese může být vedlejším příznakem syndromu vyhoření, ale může se vyskytovat i nezávisle na něm“ (Křivohlavý 2012, s. 70).
Deprese bývá často spojována s negativními zážitky z mládí, na rozdíl od burnout. Na vyhoření doposud nebyl určen lék, kdežto deprese se dá léčit farmakoterapeuticky (Křivohlavý 2012, s. 70).
2.4.3 Únava
Dalším negativním jevem, který je možné zaměňovat s burnout je únava.
Vyskytuje se i při vyhoření, ale častěji samostatně. Únava má bližší vztah k fyzickému vyčerpání, oproti burnout. Z fyzické únavy si můžeme pomoci odpočinkem, kdežto u vyhoření to není možné. Únava ze sportovního výkonu, či intelektuální práce bývá spojována s příjemnými pocity. Burnout se ale pojí s negativní, tíživou a často bezvýchodnou únavou, která bývá spojována s pocitem marnosti a selhání (Křivohlavý 2012, s. 70, 71).
S únavou úzce souvisí chronický únavový syndrom, který je řazen mezi psychosomatická onemocnění. Patří k „body mistress“ symptomům, což vystihuje fyzické projevy a symptomy, které mají souvislost a vznik spojený s psychickými pochody jedince.
Tento syndrom je popisován jako nevysvětlitelná relaxující perzistující a chronická únava, která nevzniká z důsledku fyzické námahy, neodezní ani po vydatném odpočinku a vede k značnému omezení dřívější možné aktivity. Mezi jeho prvotní projevy patří: bolest kloubů, svalů, hlavy, bolest lymfatických krčních nebo axilárních uzlin, zhoršení námahy po únavě (Nouza, Svoboda 1998, s. 43).
2.4.4 Odcizení
Odcizení (alientation) patří do skupiny negativních emocionálních zážitků.
K tomuto stavu dochází, když jedinec zažívá ztrátu nebo nedostatek přijatelných
22 sociálních norem, jimiž by se jeho jednání mohlo řídit. Tyto normy by mohly směřovat jeho jednání a také být směrodatným měřítkem životních hodnot.
Pocity odcizení jsou pozorovatelné i u burnout syndromu. Příznaky se ovšem objevují v posledním stádiu vyhoření, nikdy ne na začátku. Na začátku burnout je situace naprosto opačná. Vyhoření se vyskytuje pouze u lidí, kteří byli zpočátku
„zapálení“ a nadšeni svou prací. Naproti tomu odcizení se objevuje u lidí, pro které jejich zaměstnání nebylo smyslem života, ani ideálním životním cílem (Křivohlavý 2012, s. 71).
2.4.5 Pesimismus
Studie dokazují, že pesimismus si nezpůsobuje člověk svou aktivitou či pasivitou. Pesimismus je navozen podmínkami prostředí, které mu neumožňuje vzniklou situaci jakkoliv řešit a dostat se tak z problému, do kterého zabředl. Na rozdíl od vyhoření. U vyhasnutí je to právě pasivita, která vede k vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 72).
Výčet daných pocitů a projevů může dojít až k syndromu vyhoření či jiným psychickým poruchám. Je nutné věnovat pozornost příznakům, nesnažit se je bagatelizovat a odpovídajícím způsobem na ně reagovat v rámci ochrany sebe sama.
2.5 Projevy a příznaky syndromu vyhoření
Jaké jsou základní projevy burnout syndromu? „U někoho jsou to pocity únavy a exhausce, neschopnost setřást pocit chladu, pocit fyzické vyčerpanosti, u druhého třeba řada tělesných obtíží počínajících opakovanými bolestmi hlavy, dechovými tísněmi, přes gastrointestinální obtíže doprovázené poklesem váhy, až po nespavost a depresi.
Ve skutečnosti lze říci, že tento syndrom zasahuje na nejrůznějších místech celou psychosomatickou oblast“ (Freudenberger in Honzák 2008, s. 52).
Podle Křivohlavého (2012, s. 22): „člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek. A nejen to. Když se setkává s druhými lidmi, projevují se u něho stavy a myšlenky, které dříve neměl.“
„Příznaky mohou leckdy poukazovat na jiné duševní poruchy. Přesto bychom měli zpozornět, jakmile se objeví varovné signály počáteční fáze syndromu. Obvyklé je,
23 že se člověk příliš angažuje, což střídá se stále delšími obdobími vyčerpanosti. Stále méně snese, stále více on i okolí trpí jeho výkyvy nálad, stále méně je schopen opravdového odpočinku, snáze podléhá infekcím. Únava se může stát chronickou a vést až k naprosté ztrátě sil“ (Kallawas, 2007, s. 9, 10).
Co cítí pacienti se syndromem vyhoření, popisuje Křivohlavý (2012, s. 22 – 23) jako tělesné vyčerpání, emoční vyčerpání, naprostý citový chlad a prázdnotu, cítí se v koncích, je jim jako ohni, který kdysi hořel, ale nyní téměř dohořel a poslední jiskry uhasínají. Cítí se slabí, plni pesimismu, strachu, obav a úzkosti. Často mají pocit neustálého napětí, i když jsou právě v klidu a nic je neohrožuje.
Syndrom vyhoření se může projevovat: „ztrátou elánu, radosti ze života a především energie a nadšení potřebných při výkonu profese. Dochází tak postupně k celkové rezignaci. Člověk je frustrován, reaguje podrážděností, nedůvěřivostí, depresivitou, apatií, cynismem a celkovým vyčerpáním“ (Jankovský 2003, s. 158).
Křivohlavý (2001, s. 115) v knize Psychologie zdraví dělí příznaky vyhoření do dvou skupin. Na subjektivní a objektivní příznaky.
Subjektivní příznaky se podle něho projevují mimořádně velkou únavou, velmi nízkým sebehodnocením a sebeceněním, které vyplývá z pocitů snížené pracovní kompetence. Zařadil sem také problémy špatného soustředění pozornosti, negativismu, snadného podráždění a celou řadu dalších příznaků stresového stavu, není-li přítomno organické onemocnění. Člověk prožívá odliv veškeré síly, osobního zaujetí, energie a nadšení. Není schopen postavit se za sebe, něco rozhodnout a do něčeho se dát. Vše ho nadměrně zatěžuje.
Za objektivní příznaky považuje celkově sníženou výkonnost. Tuto skutečnost snadno zjistí členové rodiny, spolupracovníci, příjemci daných služeb (pacienti, klienti, zákazníci, studenti, …) (Křivohlavý 2001, s. 115).
2.5.1 Projevy syndromu vyhoření dle A. Pinesové
Podle A. Pinesové má syndrom vyhoření celou řadu projevů. Prvním z nich se emocionální vyčerpání, které je spojeno s depresí, bezmocí a beznadějí, s pocitem uvěznění v pasti a s nebezpečnými myšlenkami na sebevraždu. „V tomto stavu má postižený neustálou a neovladatelnou potřebu plakat, domnívá se, že ztratil veškerou kontrolu. Pociťuje emocionální prázdnotu, domnívá se, že už nemůže nic dát, a poslední zbytky síly používá k tomu, aby se vlekl světem, jímž je znechucen. Jeden z postižených
24 prohlásil: „Někdy mám pocit, že o tom, že mám také problémy, bych měl informovat nejen vás, ale také své klienty a nadřízené.“ Trpící v tomto stavu si často přeje být sám, vyhýbá se ostatním a bývá netolerantní.“
Fyzické vyčerpání „postupně způsobuje nedostatek energie, chronickou únavu, pocit slabosti, nízkou odolnost vůči nemocem, časté bolesti hlavy, nevolnost, svalové křeče, bolesti šíje a zad, změnu ve stravovacích návycích, změnu tělesné váhy a jiné psychosomatické potíže.“
Mentální vyčerpání souvisí s negativním postojem a vztahem postiženého ke své práci, k jiným lidem a k životu obecně. „Pracovník má komplex méněcennosti a nízké sebehodnocení, dojem vyloučenosti a nekompetentnosti. Své pocity si vyhrazuje pro sebe, má jen málo empatie, klient je pro něho sbírkou problémů, např.: „Už těmhle zvířatům nechci pomáhat. Zaslouží si, aby takhle žili.“ ( Pinesová a kol. in Maroon 2012, s. 22).
2.5.2 Projevy podle C. Maslachové a S. Jaksonové
Dalšími autorkami, které se věnovaly výzkumu burnout, jsou C. Maslachová a S. Jaksonová z kalifornské státní univerzity v Berkeley. Společně vytvořily dotazník MBI se třemi škálami, kterými lze syndrom vyhoření měřit.
Emocionální vyčerpání /emotional exhaustion/ je takové vyčerpání, „které zachycuje vyčerpání citových zdrojů a rezerv, které má za následek pocit, že pracovník už nemá co nabídnout, prožívá beznaděj, bezmoc, deprese.“
Depersonalizace /depersonalization/ „popisuje především intenzivní negativní postoje ke klientovi, k sobě samému, k práci, k životu všeobecně. Cynismus a pocit odcizení se projevuje necitlivou a neosobní odezvou na chování jiných osob.“
Snížení pracovního výkonu je „spojené s pocity nedostatku vlastní kompetence a úspěšnosti v práci /demineshed personal accomplishment/, což se projevuje neefektivností, nedosahováním stanoveného cíle zvláště v oblasti, kterou člověk původně
„považoval za svoji“, nespokojenost se sebou samým“ (Maslachová, Jaksonová in Bartošíková 2006, s. 23).
25 2.5.3 Projevy dle Ch. Stocka
Christian Stock v knize Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout dělí projevy na tři základní symptomy a to vyhoření emoční a fyzické, odcizení a pokles výkonnosti.
Při vyčerpání se postižený cítí emočně i fyzicky vysílený.
„Projevy vyčerpání při burnout syndromu – emoční - sklíčenost
- bezmoc a beznaděj
- ztráta sebeovládání, např. nekontrolovatelný pláč nebo podrážděnost - výbuchy vzteku
- pocity strachu, prázdnoty, apatie, ztráta odvahy a osamocení Projevy vyčerpání při burnout syndromu – fyzické
- nedostatek energie, slabost, chronická únava - svalové napětí, bolest zad
- náchylnost k infekčním onemocněním - poruchy spánku
- funkční poruchy, např. kardiovaskulární a zažívací potíže - poruchy paměti a soustředění
- náchylnost k nehodám“ (Stock 2010, s. 20).
Dalším ukazatelem vyhoření podle Stocka je odcizení. To se projevuje odosobnělým, až lhostejným postojem ke svému okolí a práci. K odcizení dochází ztrátou zájmu, idealismu a cílevědomosti. Místo počátečního nadšení přichází nezájem a cynismus. Z klientů se postupně stává přítěž, z nadřízených hrozba a ze spolupracovníků „obtížný hmyz“ (Stock 2010, s. 20).
K zásadním projevům odcizení patří celkově negativistický přístup. Jde hlavně o negativní postoj k práci, k životu, k sobě samému, ale i ke svému okolí. Jedince ztrácí schopnost navazovat a udržovat společenské vztahy, podceňuje sám sebe, ztrácí sebeúctu a cítí se tak méněcenný (Stock 2010, s. 21).
Ztráta celkové sebedůvěry s sebou nese i pocit profesní neschopnosti. Zpočátku se může jednat o subjektivní hodnocení, pokles výkonu povětšinou ale opravdu časem přichází (Stock 2010, s. 22). S poklesem výkonnosti jsou spojeny projevy jako například nižší produktivita, nerozhodnost, nechuť pokračovat v započaté práci, pocit
26 neúspěchu, selhání, pro výkon je nutnost více času a také energie daného jedince (Stock 2010, s. 23).
2.5.4 Shodné příznaky syndromu vyhoření u různých autorů
Bartošíková ve své knize Syndromu vyhoření pro zdravotní sestry (2006) rozděluje vyčerpání při burnout na emocionální, psychické a tělesné vyčerpání a změny v sociálních vztazích. Pinesová a kol., jak uvádí Maroon v knize Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků (2012) dělí projevy na emocionální, fyzické a mentální vyčerpání. Podle Stocka jsou projevy syndromu vyhoření znatelné hlavně v poklesu pracovní výkonnosti, v odcizení se sobě i ostatním lidem a celkovém vyčerpání.
Všichni výše jmenovaní autoři se shodují, že hlavními projevy a příznaky syndromu vyhoření je vyčerpání jak fyzického, tak psychického rázu. Od toho se odvíjejí další tělesné, ale i mentální projevy tohoto onemocnění. Dochází k poklesu výkonnosti, k narušení vztahů k sobě samému i okolí, pracovní nasazení přímou úměrou klesá.
2.6 Fáze syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření není stav s okamžitým nástupem, ale je to dlouhodobý proces, při kterém jedinec prochází jednotlivými fázemi. Přechod mezi těmito fázemi je nenápadný, člověk si je uvědomí, až když je pozdě. Kalábová uvádí jednotlivé fáze vývoje syndromu vyhoření takto:
1. „Nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost.
2. Stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření.
Požadavky klientů, jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat.
3. Frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání.
4. Apatie: mezi pracovníkem a klientem, vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám.
5. Rozvinutý syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání – ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem“
(Kalábová 2011, s. 96).
27 Jak uvádí doktorka Kalábová, syndrom vyhoření není okamžitý proces, jedná se o dlouhodobý stav. Křivohlavý ve své knize Jak neztratit nadšení uvádí čtyřfázový model podle Christiny Maslach, který vystihuje proces vyhoření v jeho časových fázích.
Podle Maslasch jsou pro syndrom vyhoření charakteristické tyto fáze:
1. Naprosto idealistické nadšení, které je doprovázeno přetěžováním.
2. Fyzické a emocionální vyčerpání.
3. Dehumanizace lidí v okolí jakožto vlastní obrana proti vyhoření.
4. Terminální stádium, kdy se jedinec staví proti všem a všemu. Tato fáze projevuje vyhoření v „celé své kráse“ (Křivohlavý 1998, s. 47).
Jeklová (2006, s. 22) píše o únicích, ke kterým se lidé se syndromem vyhoření často uchylují. Ve své beznaději často volí cestu za pomoci alkoholu, barbiturátů, cigaret, jídla apod. Tato volba ovšem po čase přestane působit a stav se naopak prohlubuje v pocit zoufalství a vyčerpání.
2.7 Příčiny vzniku syndromu vyhoření
Jasné příčiny syndromu vyhoření nelze přesně určit. U každého jedince se může jednat o jiné spouštěcí mechanismy. Často bývají příčinami přehnaná očekávání, konflikty rolí, velké množství zadané práce během krátkého času, vztahové konflikty, nejasnost v hierarchii v okolí, ať už na pracovišti či jinde, lobbing na pracovišti apod.
(Kallawas 2007, s. 9).
Křivohlavý (2012, s. 24) vidí jako hlavní příčiny vyhoření na pracovišti příliš tvrdě nastolená pravidla práce a jejich přísné dodržování, také kladení vysokých nároků na jedince, které vede k jeho soustavnému přetěžování. Ze strany zaměstnavatele může k burnout přispět bezohledná manipulace s lidmi a diktátorský přístup a režim.
1. nadšení 2. přetížení 3. napadání
druhých lidí
4. „proti všem“
čas
28 K vyhoření vedou nejčastěji dlouhodobé nespokojenosti a neřešené frustrace.
Doba trvání pocit vyhoření intenzivně prohlubuje a později i upevňuje. „Dlouhodobý bezprostřední osobní styk s lidmi, jak je tomu u učitelů, lékařů, zdravotních sester, vedoucích pracovníků, sociálních pracovníků, duchovních často vede právě k pocitu neuspokojení potřeb jedince a určité míře vyhoření.“ Dlouhodobý neúspěch a nerespekt ze strany klientů při sjednávání smluv a obchodů, přetěžování, velké množství úkolů a vysoká osobní angažovanost může také přispět k celkovému vyčerpání (Křivohlavý 2012, s. 24).
2.7.1 Osobnostní rizikové faktory
Se syndromem vyhoření se setkáváme u lidí s výraznou motivací, s vysokými cíli a nároky. „Vyhořen může pouze ten, kdo „hořel“.“ Tato věta popisuje jedince s vysokou emoční angažovaností, kteří se pouští do práce s nadšením a zápalem. Jejich nadměrná očekávání a nereálné ideály při práci s lidmi z nich ale mnohdy mohou udělat oběti vyhoření. Realita bývá odlišná od počátečních očekávání a ambicí. Nesplnění vytyčených cílů a konfrontace s realitou pak bývá brána jako porážka a neúspěch (Bartošíková 2006, s. 25).
Pro některé osobnostní struktury je vznik syndromu vyhoření více ohrožující než pro jiné. Jedná se o jedince s přílišným nutkáním k dokonalosti. Práce se jim nezdá stále dost precizní, i když se nevyhnutelně blíží jasné termíny. Patří sem také ti, kteří si dostatečně nedůvěřují, permanentně o sobě pochybují a nedávají váhu svým schopnostem (Kallawass 2007, s. 107).
„Rovněž nadměrně vyvinutá potřeba harmonie je u mnoha lidí výbornou živnou půdou pro hrubé zanedbávání vlastních zcela legitimních potřeb a touhy po intimitě, klidu nebo samotě, protože hlavně nechtějí nikoho obtěžovat nebo rozčilovat svými nároky nebo požadavky. Trvá to obvykle tak dlouho, až tělo i duše přestanou bezproblémově fungovat“ (Kallawass 2007, s. 107, 108).
Osobní dispozice k syndromu vyhasnutí mají lidé s tzv. „syndromem pomahače“. Tento člověk pomáhá druhým, upřednostňuje jejich potřeby před vlastními.
Své vlastní sebehodnocení zakládá na užitečnosti druhým. Tento jev bývá označován také jako „spasitelský komplex“.
Riziková bývá i snížená frustrační tolerance a nedostatečná schopnost pravidelně odpočívat. V odborných kruzích se zvažuje souvislost určitých temperamentových
29 vlastností s nedostačující sociální oporou, což může usnadňovat vyhoření (Bartošíková 2006, s. 25, 26).
2.7.2 Rizikové faktory v zaměstnání
„Nejčastější příčiny vzniku syndromu vyhoření pocházejí z pracovní oblasti.
Náročné podmínky, soutěživé prostředí nebo strach o pozici vedou u mnoha postižených ke stresu“ (Stock 2010, s. 31).
Zda syndrom vyhoření člověka postihne, nebo ne závisí na několika faktorech. Tím prvním je profese, včetně podmínek na pracovišti. Některá povolání představují pro syndrom vyhoření přímo životnou půdu.
„Lékaři, zdravotní sestry, učitelé, právníci, úředníci, manažeři, duchovní, řadové sestry nebo pracovníci věznic. Důležité je nejen to, co člověk dělá, ale také kde a s kým to dělá. Vztahy na pracovišti, osobnost nadřízených a vliv prostředí, jako osvětlení, klima nebo hluk hrají důležitou roli“ (Kalábová 2011, s. 97).
Dle Kalábové (2011, s. 97) se syndrom vyhoření nejsnadněji rozvíjí v monotónní práci, ve které chybí výzvy, změny nebo naopak při náročné a velmi stresující atmosféře. Oproti tomu jsou za neutrální faktory z hlediska vzniku považovány inteligence, stav, věk, vzdělání, délka praxe v oboru apod. Největší význam je jednoznačně přikládán osobnosti dotyčného člověka (Kalábová 2011, s. 97).
Mezi rizikové faktory v zaměstnání řadí Stock například zvýšenou pracovní zátěž. V rámci rostoucí produktivity vykonává málo lidí stále více pracovních povinností. Na jednotlivce bývají často kladeny vyšší pracovní nároky spojené s nutností rychlých reakcí a odpovědí.
Dále jsou to rušivé vlivy. V uspěchané době je nutné být stále na příjmu přes mobilní telefon, BlackBerry, i Phone, e-mail, internet apod. Všechny tyto vlivy se řadí mezi stresory a také rizikové faktory pro vznik syndromu vyhoření.
K rizikovým faktorům v zaměstnání patří také nedostatek samostatnosti přespříliš jasné a nekreativní úkoly ze strany zaměstnavatele, nesvoboda a neustálý dohled ze strany vedení může být na obtíž. Jako další důležité faktory Stock uvádí špatný kolektiv, ve kterém chybí kolegialita, převládá závist, vzájemná neúcta, nevraživá atmosféra.
Nedostatek uznání, ať už se týká slovní pochvaly, nebo finančního ocenění.
Zaměstnaný potřebuje mít pocit, že si jeho úsilí někdo váží a dokáže ho ocenit. V tu
30 chvíli je schopen dále se rozvíjet, v opačném případě je demotivován a v pracovním procesu stagnuje, často může klást odpor.
K syndromu vyhoření může přispět také konflikt hodnot v zaměstnání. Firma, či zaměstnavatel může mít jinou představu o hodnotách, než samotný jedinec. Pokud jsou hodnoty vedení v rozporu s individuálními hodnotami jedince, dochází u něho často k vnitřnímu konfliktu (Stock 2010, s. 31 – 39).
2.8 Pocity člověka se syndromem vyhoření
Člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek. Křivohlavý (2012, s. 22, 23) přibližuje prožívání a pocity jedinců se syndromem vyhoření (podle výpovědí pacientů) takto:
– cítí se tělesně vyčerpán
– cítí se emocionálně vyčerpán – citově chladný a prázdný – cítí se duševně i duchovně „na dně“
– cítí se vyřízen – „jako by ze mne vytekla poslední kapka života“
– cítí se unaven – „k smrti unaven“
– cítí, že jeho prožívání může brzy překročit bod zlomu – cítí se „v koncích“
– je v tísni, v napětí, ve stresu, v distresu – negativním stresu – je smutný a smutně nešťastný
– je přetížen starostmi – je zklamán, rozčarován
– je sám, je mu zle, je pln pesimismu, beznaděje a úzkosti
Vyhořelému jedinci se mění prožívání nejen směrem k sobě, ale i k druhým lidem. Jedná s nimi emocionálně chladně a lhostejně bez výraznější citové účasti, mnohdy až apaticky. Okolí pro něho přestává být zajímavé, jejich problémy ho nevzrušují, nechávají ho v klidu. Sníží se u něho pocit soucítění, empatie a začne být lhostejným ke svému okolí. Lidi ze svého okolí odosobňuje a mívá pocit, jako by manipuloval s předmětem či strojem. Chladný zůstává i vůči hodnocení od okolí.
Nezajímá ho, co si o něm druzí myslí a jak ho hodnotí (Křivholavý 2012, s. 23, 24).
31 2.9 Diagnostika vyhoření
K diagnostikování jevu vyhoření (burnout) se používá řady různých metod.
Nejvýznamnějšími metodami jsou dotazníky, speciálně zaměřené:
a) na celou šíři problematiky vyhoření: Hawkins, Minirth, Maier a Thursman
b) na její tři nejvýraznější charakteristiky – fyzické, emocionální a psychické (duševní) vyčerpání: dotazník BM – Burnout Measure (míra vyhoření) autorské dvojice A. Pinesová a E. Aronson
c) na tři relativně samostatné faktory – emocionální vyčerpání, depersonalizaci a snížený pracovní výkon: metoda MBI autorské dvojice CH.
Maslachová a S. E. Jackson. Tuto diagnostickou metodiku (MBI) převedla do češtiny Iva Šolcová z Psychologického ústavu AV ČR v Praze (Křivohlavý 2001, s. 117).
2.9.1 Metody pro zjištění syndromu vyhoření
Mezi jednotlivé dotazníky pro zjištění syndromu vyhoření se řadí dotazník BM – psychického vyhoření, jehož autorkou je Dr. Aiala Pines, která na dotazníku úzce spolupracovala s Elliotem Aronsonem, PhD (1980), dalším je orientační dotazník a dále také metoda Maslach Burnout Inventory – metoda dotazníku MBI.
Dotazník psychického vyhoření – BM
Při vyplňování tohoto dotazníku si tazatel vypisuje, nakolik se s daným tvrzením ztotožňuje a souhlasí s ním. K dispozici je škála od 1 do 7, kdy jednotlivá čísla mají slovní příměr:
1 = nikdy, 2 = jednou za čas, 3 = zřídka kdy, 4 = někdy, 5 = často, 6 = obvykle, 7 = vždy.
Tázaný odpovídá dle aktuálních pocitů pomocí 21 výroků. Otázky jsou jednoduše a srozumitelně pokládané, např.: „Byl jsem šťastný“, Byl jsem nešťastný“,
„Byl jsem unaven“. Celý dotazník je pak vyhodnocen dle daného klíče – postupu (Křivohlavý 1998, s. 33).
Orientační dotazník
Tento dotazník je velmi rychlý, jednoduchý a anonymní. Mohou ho tedy využít všichni, kteří jsou na pochybách a rádi by si u sebe ověřili míru vyhoření. V dotazníku
32 se nepracuje pouze s aktuálním statickým stavem, nýbrž s procesem vyhoření jako psychickým stavem, který postupuje vpřed, má svůj zrod, vývoj, postupný rozvoj i vyvrcholení (Křivohlavý 1998, s. 55).
Dotazník je složen z 24 otázek, na které se odpovídá jednoduše „ano“ a „ne“. Při vyhodnocování dotazníku rozhoduje počet kladných odpovědí. Z průběhu vyhodnocování je také možné vyčíst, kdy se psychické vyhoření začíná objevovat, kdy se dostává do akutní úrovně a také, kdy se tento stav stává chronickým jevem (Křivohlavý 1998, s. 55).
Metoda Maslach Burnout Inventory – MBI
Tato metoda bývá nejhojněji užívaná pro vyšetření syndromu vyhoření. V roce 1981 ji popsaly autorky Christina Maslachová a Susan E. Jacksonová (1981).
Výslednicí dotazníku jsou tři úrovně: ztráta úcty k druhým lidem, emocionální vyčerpání a snížení výkonnosti.
Dotazník se skládá z 22 otázek, které jsou rozděleny na 9 otázek směrem k emocionálnímu vyčerpání, 5 se týká úcty k druhým lidem a 8 se zabývá snížením výkonnosti.
Tyto tři oblasti blíže popisuje Křivohlavý (1998, s. 55) ve své knize Hořet, ale nevyhořet. EE – Emocionální vyčerpání zde popisuje jako ztrátu chuti k životu, nulovou motivaci k jakékoliv činnosti a nedostatek sil. Tyto příznaky jsou základními projevy burnout syndromu.
DD – depersonalizace „jako projev psychického vyčerpání se zřetelně projevuje u lidí, kteří mají velikou potřebu reciprocity, tj. kladné odezvy (odpovědi) od těch, kterým se věnují (např. ve službách, pečovatelské a učitelské činnosti, vedení pracovního týmu). Když se jim této kladné odezvy nedostává, zahořknou a staví se k druhým lidem cynicky. Přestávají v nich vidět lidské osobnosti, ztrácejí k nim povinný respekt a bezpodmínečnou úctu. V extrémním případě s nimi jednají jako s neživými předměty“ ( Křivohalvý 1998, s. 55).
Třetí oblast PA – snížený pracovní výkon Křivohlavý popisuje jako charakteristiku syndromu psychického vyhoření, které se nejčastěji objevuje u lidí s nízkou mírou sebedůvěry, sebehodnocení, sebecenění, tzv. self-esteem. Tyto okolnosti podhodnocování vedou k nedostatku energie pro zvládání stresových situací, životních těžkostí, případně konfliktů.
33 2.10 Prevence syndromu vyhoření
„Jedním z hlavních faktorů, který pomáhá předcházet stavu vyhoření, je žít smysluplným životem. Vyžaduje to v prvé řadě mít v životě pořádek v žebříčku hodnot, vědět, co je nejdůležitější, co méně, až po to, co je nedůležité a je možné to s klidným svědomím oželet. Nejde o to mít v životě nějaký cíl, ale mít cíl zcela konkrétně nadějný, hodnotný a reálný“ (Křivohlavý, Pečenková 2004, s. 28).
Prevencí syndromu vyhoření je také stálý zájem o rovnováhu mezi tím, co nám dodává sílu a zdraví (salutory) a tím, co nás zatěžuje (stresory). Stresory přirozeně přicházejí během života samovolně, ty nám dodává život sám. Je ale nutné aktivně usilovat o to, co nám dává sílu a radost ze života (Křivohlavý, Pečenková 2004, s. 29).
Vávrová (2012, s. 126) uvádí, že „jedním z nástrojů prevence vyhoření je dobře fungující systém dalšího vzdělávání pracovníků a nabídka individuální a skupinové supervize v organizaci. Vávrová říká, že vhodně nastavené systémy vzdělávání a supervize by mohly pomoci jak pracovníkům, tak i organizacím, neboť by přispívaly ke zpětné vazbě a mohly by pomoci odhalit nedostatky v této oblasti.
Křivohlavý (2012, s. 144) uvádí jako prevenci syndromu vyhoření několik typů, které mohou pomoci jak preventivně, tak i při stresových situacích. Jako všelék uvádí humor. Podle studií lidé, kteří nemají smysl pro humor, nebo jej ztratili, zpravidla vyhořívají podstatně rychleji, než ti, kteří se humoru a smíchu oddávají pravidelně jak na pracovišti, tak v osobním životě.
2.10.1 Dekomprese
Jako další radu zmiňuje dekompresi. Pojmem komprese bývá nejčastěji v hydraulice označováno „stlačení“. S termínem se ale setkáváme i v psychologii, kdy stlak a stísnění, v přeneseném slova významu, znamená stav v situacích stresu a distresu. Po prožití stísnění, například v zaměstnání či rodině, doporučuje se uvolnění napětí – dekomprese ve chvílích volna. Důležitým požadavkem dekomprese je klid, uvolnění a zapomnění na vše ostatní (Křivohlavý 2012, s. 145).
Jestliže je burnout důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, je možné tuto diskrepanci zmenšit jednak na straně jedince osvojením si základních postupů hodnocení stresogenních situací a strategie zvládání stresu, jednak na straně zaměstnavatele změnou jeho organizace a kultury (Barotšíková 2006, s. 41).
34 2.10.2 Smysluplnost bytí
Již mnoho studií, které se zabývaly psychickým vyhořením, prokázaly, že otázka smysluplnosti bytí, uspokojení a neuspokojení základních existenciálních potřeb, bývá jedním z hlavních faktorů jak při vzniku, tak při zvládání jevu burnout.
Smysluplnost bytí (žití) a její prožívání je značně subjektivní. Může se blíže stahovat k pocitu a představě smysluplnosti práce, stejně tak k pocitu smysluplnosti života v celé jeho šíři. Zážitek smysluplnosti práce je přitom dílčím úsekem celkově životní spokojenosti a jednou z nejdůležitějších složek smysluplnosti bytí (Křivohlavý 2012, s. 102).
2.10.3 Relaxace
Pro předcházení syndromu je nutná pravidelná relaxace. Slouží pro uvolnění napětí, které je při burnout důležité. Relaxace je stav, který je opačného druhu než napětí. Napětí svalů si dovedeme jasně představit. Dokážeme si je i navodit a sledovat.
Napětí a uvolnění, to je podstatou relaxace. Je možné relaxovat ale i na vyšší úrovni, nežli svalové. Existují kurzy relaxace v psychoterapeutických poradnách, stejně tak dovolené a prázdninové kurzy s výcvikem relaxace (Křivohlavý 2012, s. 146, 147).
Nutnost relaxace pro zvládání stresových situací popisuje i Kebza a Šolcová (2004, s. 23). Podle nich je cílem relaxace snížení a odstranění napětí – tenze, kterou prožívá člověk ve stresu, nikoliv vyloučení stresových situací. Jedná se tedy o aktivně navozovanou pomoc jednici ve smyslu ponížení adaptačních potíží a omezení možného selhání prostřednictvím záměrně navozovaného uvolnění.
2.10.4 Humor
Honzák (2013, s. 163) uvádí jako všelék smích a jeho kouzelnou moc. Smích je vedle lásky jedním z nejvzácnějších darů, které jsme dostali. Je to po pláči první neslovní komunikační projev, první vokalizace spokojenosti. Sedmnáctidenní dítě už se na matku směje a usmívá, a to i tehdy, když je nevidomé. Srdečný smích má hluboký časný i pozdní vliv na náš organismus.
Pro lidský organismus, jako tělesnou schránku, představuje smích od srdce intenzivní aerobní cvičení. Minuta srdečného smíchu odpovídá srdeční aktivitě deseti minutám ostré jízdy na rotopedu. Bránice se člověku při hurónském smíchu otřásá tak,
35 že se třes přenese do břicha a prokysličí tak výborně celý organismus. Všechny ostatní svaly se smíchem také roztřesou a pak dochází ke cvičení celého těla (Honzák 2013, s. 163).
Celkové naladění organismu se zlepšuje s grimasou smíchu, která se zapisuje do paměti. Zlepšuje se tak celkové naladění, ale i další budoucí postoje. Smějící se lidé vypadají mladší a jejich organismus se smíchem pravidelně omlazuje. Zároveň se smíchem prokazatelně klesá množství prozánětlivě působících složek na imunitu a stejně tak klesá koncentrace stresových hormonů. V návaznosti na to se snižuje alergická reaktivita, upravují se metabolické parametry u zdravých, ale i u diabetiků, také se rozšiřují průdušky astmatiků (Honzák 2013, s. 164).
„Smích odstraňuje symptomy stresu tím, že brzdí výdej stresových hormonů, a naopak vede k produkci mozkových opioidů, které zklidňují, usnadňují sociální kontakt a posilují pečovatelské tendence, také ale usnadňuje schopnost odpuštění, jak druhým, tak sobě, tedy všechny projevy, které jsou pravým opakem poplachové reakce (boj nebo útěk)“ (Honzák 2013, s. 164).
Smích u člověka posiluje sebedůvěru a vyvolává optimistické postoje. Aktivuje imunitní systém a vyplavuje buňky působící jak antivirově, antibakteriálně, ale také protinádorově. Z výkazů pracovní neschopnosti lze doložit menší nemocnost ve skupinách, ve kterých se pěstuje smích.
Smích „posiluje protistresové systémy v řízených orgánech a systémech, zejména v kardiovaskulárním a trávicím. Posiluje ochotu k učení a zlepšuje rychlost učení, upevňuje paměťovou stopu. Zlepšuje kreativitu. Posiluje sebekázeň a současně boří bariéry (včetně jazykových) mezi lidmi, napomáhá soudržnosti vznikající i existující skupiny. Zlepšuje mezilidskou komunikaci“ (Honzák 2013, s. 164).
2.10.5 Supervize
Jako prevenci vyhoření v pracovním kolektivu lze vnímat i pravidelnou supervizi. Ta se označuje jako předem dohodnutý a akceptovatelný proces pomoci s možnými komplikovanými profesními situacemi. Supervize je založena na respektu a jejím cílem je zlepšení péče o klienty nebo o pacienta (Broža 2009, s. 15).
Slovo supervize je složeno ze dvou latinských slov: „super“ – nad, nej, přes (nebo také nadměrnost, přehnanost) a „vize“ pohled (také vidina či zjevení, básnická představivost nebo pověrčivé vidění do budoucnosti) (Kalábová 2011, s. 100).
