2 SYNDROM VYHOŘENÍ
2.8 P OCITY ČLOVĚKA SE SYNDROMEM VYHOŘENÍ
Člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek. Křivohlavý (2012, s. 22, 23) přibližuje prožívání a pocity jedinců se syndromem vyhoření (podle výpovědí pacientů) takto:
– cítí se tělesně vyčerpán
– cítí se emocionálně vyčerpán – citově chladný a prázdný – cítí se duševně i duchovně „na dně“
– cítí se vyřízen – „jako by ze mne vytekla poslední kapka života“
– cítí se unaven – „k smrti unaven“
– cítí, že jeho prožívání může brzy překročit bod zlomu – cítí se „v koncích“
– je v tísni, v napětí, ve stresu, v distresu – negativním stresu – je smutný a smutně nešťastný
– je přetížen starostmi – je zklamán, rozčarován
– je sám, je mu zle, je pln pesimismu, beznaděje a úzkosti
Vyhořelému jedinci se mění prožívání nejen směrem k sobě, ale i k druhým lidem. Jedná s nimi emocionálně chladně a lhostejně bez výraznější citové účasti, mnohdy až apaticky. Okolí pro něho přestává být zajímavé, jejich problémy ho nevzrušují, nechávají ho v klidu. Sníží se u něho pocit soucítění, empatie a začne být lhostejným ke svému okolí. Lidi ze svého okolí odosobňuje a mívá pocit, jako by manipuloval s předmětem či strojem. Chladný zůstává i vůči hodnocení od okolí.
Nezajímá ho, co si o něm druzí myslí a jak ho hodnotí (Křivholavý 2012, s. 23, 24).
31 2.9 Diagnostika vyhoření
K diagnostikování jevu vyhoření (burnout) se používá řady různých metod.
Nejvýznamnějšími metodami jsou dotazníky, speciálně zaměřené:
a) na celou šíři problematiky vyhoření: Hawkins, Minirth, Maier a Thursman
b) na její tři nejvýraznější charakteristiky – fyzické, emocionální a psychické (duševní) vyčerpání: dotazník BM – Burnout Measure (míra vyhoření) autorské dvojice A. Pinesová a E. Aronson
c) na tři relativně samostatné faktory – emocionální vyčerpání, depersonalizaci a snížený pracovní výkon: metoda MBI autorské dvojice CH.
Maslachová a S. E. Jackson. Tuto diagnostickou metodiku (MBI) převedla do češtiny Iva Šolcová z Psychologického ústavu AV ČR v Praze (Křivohlavý 2001, s. 117).
2.9.1 Metody pro zjištění syndromu vyhoření
Mezi jednotlivé dotazníky pro zjištění syndromu vyhoření se řadí dotazník BM – psychického vyhoření, jehož autorkou je Dr. Aiala Pines, která na dotazníku úzce spolupracovala s Elliotem Aronsonem, PhD (1980), dalším je orientační dotazník a dále také metoda Maslach Burnout Inventory – metoda dotazníku MBI.
Dotazník psychického vyhoření – BM
Při vyplňování tohoto dotazníku si tazatel vypisuje, nakolik se s daným tvrzením ztotožňuje a souhlasí s ním. K dispozici je škála od 1 do 7, kdy jednotlivá čísla mají slovní příměr:
1 = nikdy, 2 = jednou za čas, 3 = zřídka kdy, 4 = někdy, 5 = často, 6 = obvykle, 7 = vždy.
Tázaný odpovídá dle aktuálních pocitů pomocí 21 výroků. Otázky jsou jednoduše a srozumitelně pokládané, např.: „Byl jsem šťastný“, Byl jsem nešťastný“,
„Byl jsem unaven“. Celý dotazník je pak vyhodnocen dle daného klíče – postupu (Křivohlavý 1998, s. 33).
Orientační dotazník
Tento dotazník je velmi rychlý, jednoduchý a anonymní. Mohou ho tedy využít všichni, kteří jsou na pochybách a rádi by si u sebe ověřili míru vyhoření. V dotazníku
32 se nepracuje pouze s aktuálním statickým stavem, nýbrž s procesem vyhoření jako psychickým stavem, který postupuje vpřed, má svůj zrod, vývoj, postupný rozvoj i vyvrcholení (Křivohlavý 1998, s. 55).
Dotazník je složen z 24 otázek, na které se odpovídá jednoduše „ano“ a „ne“. Při vyhodnocování dotazníku rozhoduje počet kladných odpovědí. Z průběhu vyhodnocování je také možné vyčíst, kdy se psychické vyhoření začíná objevovat, kdy se dostává do akutní úrovně a také, kdy se tento stav stává chronickým jevem (Křivohlavý 1998, s. 55).
Metoda Maslach Burnout Inventory – MBI
Tato metoda bývá nejhojněji užívaná pro vyšetření syndromu vyhoření. V roce 1981 ji popsaly autorky Christina Maslachová a Susan E. Jacksonová (1981).
DD – depersonalizace „jako projev psychického vyčerpání se zřetelně projevuje u lidí, kteří mají velikou potřebu reciprocity, tj. kladné odezvy (odpovědi) od těch, kterým se věnují (např. ve službách, pečovatelské a učitelské činnosti, vedení pracovního týmu). Když se jim této kladné odezvy nedostává, zahořknou a staví se k druhým lidem cynicky. Přestávají v nich vidět lidské osobnosti, ztrácejí k nim povinný respekt a bezpodmínečnou úctu. V extrémním případě s nimi jednají jako s neživými předměty“ ( Křivohalvý 1998, s. 55).
Třetí oblast PA – snížený pracovní výkon Křivohlavý popisuje jako charakteristiku syndromu psychického vyhoření, které se nejčastěji objevuje u lidí s nízkou mírou sebedůvěry, sebehodnocení, sebecenění, tzv. self-esteem. Tyto okolnosti podhodnocování vedou k nedostatku energie pro zvládání stresových situací, životních těžkostí, případně konfliktů.
33 2.10 Prevence syndromu vyhoření
„Jedním z hlavních faktorů, který pomáhá předcházet stavu vyhoření, je žít smysluplným životem. Vyžaduje to v prvé řadě mít v životě pořádek v žebříčku hodnot, vědět, co je nejdůležitější, co méně, až po to, co je nedůležité a je možné to s klidným svědomím oželet. Nejde o to mít v životě nějaký cíl, ale mít cíl zcela konkrétně nadějný, hodnotný a reálný“ (Křivohlavý, Pečenková 2004, s. 28).
Prevencí syndromu vyhoření je také stálý zájem o rovnováhu mezi tím, co nám dodává sílu a zdraví (salutory) a tím, co nás zatěžuje (stresory). Stresory přirozeně přicházejí během života samovolně, ty nám dodává život sám. Je ale nutné aktivně usilovat o to, co nám dává sílu a radost ze života (Křivohlavý, Pečenková 2004, s. 29).
Vávrová (2012, s. 126) uvádí, že „jedním z nástrojů prevence vyhoření je dobře fungující systém dalšího vzdělávání pracovníků a nabídka individuální a skupinové supervize v organizaci. Vávrová říká, že vhodně nastavené systémy vzdělávání a supervize by mohly pomoci jak pracovníkům, tak i organizacím, neboť by přispívaly ke zpětné vazbě a mohly by pomoci odhalit nedostatky v této oblasti.
Křivohlavý (2012, s. 144) uvádí jako prevenci syndromu vyhoření několik typů, které mohou pomoci jak preventivně, tak i při stresových situacích. Jako všelék uvádí humor. Podle studií lidé, kteří nemají smysl pro humor, nebo jej ztratili, zpravidla vyhořívají podstatně rychleji, než ti, kteří se humoru a smíchu oddávají pravidelně jak na pracovišti, tak v osobním životě. uvolnění a zapomnění na vše ostatní (Křivohlavý 2012, s. 145).
Jestliže je burnout důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, je možné tuto diskrepanci zmenšit jednak na straně jedince osvojením si základních postupů hodnocení stresogenních situací a strategie zvládání stresu, jednak na straně zaměstnavatele změnou jeho organizace a kultury (Barotšíková 2006, s. 41).
34 2.10.2 Smysluplnost bytí
Již mnoho studií, které se zabývaly psychickým vyhořením, prokázaly, že otázka smysluplnosti bytí, uspokojení a neuspokojení základních existenciálních potřeb, bývá jedním z hlavních faktorů jak při vzniku, tak při zvládání jevu burnout.
Smysluplnost bytí (žití) a její prožívání je značně subjektivní. Může se blíže stahovat k pocitu a představě smysluplnosti práce, stejně tak k pocitu smysluplnosti života v celé jeho šíři. Zážitek smysluplnosti práce je přitom dílčím úsekem celkově životní spokojenosti a jednou z nejdůležitějších složek smysluplnosti bytí (Křivohlavý 2012, s. 102).
2.10.3 Relaxace
Pro předcházení syndromu je nutná pravidelná relaxace. Slouží pro uvolnění napětí, které je při burnout důležité. Relaxace je stav, který je opačného druhu než napětí. Napětí svalů si dovedeme jasně představit. Dokážeme si je i navodit a sledovat.
Napětí a uvolnění, to je podstatou relaxace. Je možné relaxovat ale i na vyšší úrovni, nežli svalové. Existují kurzy relaxace v psychoterapeutických poradnách, stejně tak dovolené a prázdninové kurzy s výcvikem relaxace (Křivohlavý 2012, s. 146, 147).
Nutnost relaxace pro zvládání stresových situací popisuje i Kebza a Šolcová (2004, s. 23). Podle nich je cílem relaxace snížení a odstranění napětí – tenze, kterou prožívá člověk ve stresu, nikoliv vyloučení stresových situací. Jedná se tedy o aktivně navozovanou pomoc jednici ve smyslu ponížení adaptačních potíží a omezení možného selhání prostřednictvím záměrně navozovaného uvolnění.
2.10.4 Humor
Honzák (2013, s. 163) uvádí jako všelék smích a jeho kouzelnou moc. Smích je vedle lásky jedním z nejvzácnějších darů, které jsme dostali. Je to po pláči první neslovní komunikační projev, první vokalizace spokojenosti. Sedmnáctidenní dítě už se na matku směje a usmívá, a to i tehdy, když je nevidomé. Srdečný smích má hluboký časný i pozdní vliv na náš organismus.
Pro lidský organismus, jako tělesnou schránku, představuje smích od srdce intenzivní aerobní cvičení. Minuta srdečného smíchu odpovídá srdeční aktivitě deseti minutám ostré jízdy na rotopedu. Bránice se člověku při hurónském smíchu otřásá tak,
35 že se třes přenese do břicha a prokysličí tak výborně celý organismus. Všechny ostatní svaly se smíchem také roztřesou a pak dochází ke cvičení celého těla (Honzák 2013, s. 163).
Celkové naladění organismu se zlepšuje s grimasou smíchu, která se zapisuje do paměti. Zlepšuje se tak celkové naladění, ale i další budoucí postoje. Smějící se lidé vypadají mladší a jejich organismus se smíchem pravidelně omlazuje. Zároveň se smíchem prokazatelně klesá množství prozánětlivě působících složek na imunitu a stejně tak klesá koncentrace stresových hormonů. V návaznosti na to se snižuje alergická reaktivita, upravují se metabolické parametry u zdravých, ale i u diabetiků, také se rozšiřují průdušky astmatiků (Honzák 2013, s. 164).
„Smích odstraňuje symptomy stresu tím, že brzdí výdej stresových hormonů, a naopak vede k produkci mozkových opioidů, které zklidňují, usnadňují sociální kontakt a posilují pečovatelské tendence, také ale usnadňuje schopnost odpuštění, jak druhým, tak sobě, tedy všechny projevy, které jsou pravým opakem poplachové reakce (boj nebo útěk)“ (Honzák 2013, s. 164).
Smích u člověka posiluje sebedůvěru a vyvolává optimistické postoje. Aktivuje imunitní systém a vyplavuje buňky působící jak antivirově, antibakteriálně, ale také protinádorově. Z výkazů pracovní neschopnosti lze doložit menší nemocnost ve skupinách, ve kterých se pěstuje smích.
Smích „posiluje protistresové systémy v řízených orgánech a systémech, zejména v kardiovaskulárním a trávicím. Posiluje ochotu k učení a zlepšuje rychlost učení, upevňuje paměťovou stopu. Zlepšuje kreativitu. Posiluje sebekázeň a současně boří bariéry (včetně jazykových) mezi lidmi, napomáhá soudržnosti vznikající i existující skupiny. Zlepšuje mezilidskou komunikaci“ (Honzák 2013, s. 164).
2.10.5 Supervize
Jako prevenci vyhoření v pracovním kolektivu lze vnímat i pravidelnou supervizi. Ta se označuje jako předem dohodnutý a akceptovatelný proces pomoci s možnými komplikovanými profesními situacemi. Supervize je založena na respektu a jejím cílem je zlepšení péče o klienty nebo o pacienta (Broža 2009, s. 15).
Slovo supervize je složeno ze dvou latinských slov: „super“ – nad, nej, přes (nebo také nadměrnost, přehnanost) a „vize“ pohled (také vidina či zjevení, básnická představivost nebo pověrčivé vidění do budoucnosti) (Kalábová 2011, s. 100).
36 Tento pojem (supervize) je jedním z nejčastěji skloňovaných termínů nejen v oblasti sociální práce, ale v celé řadě pomáhajících profesí. Profesionálové se zasazují o její zakotvení do seznamu povinností každého zařízení či instituce, která pracuje s lidmi. „Vědci hovoří o nutnosti efektivního řízení kvality sociálních služeb, jehož součástí musí být opět dovednost nadřízených pracovníků zacházet s nástrojem zvaným supervize“ (Brožová Doubková, Thelenová 2010, s. 8).
Kalábová (2011, s. 100) uvádí supervizi jako metodu, která pracovníkovi slouží k pochopení svých prožitků, svého vnitřního fungování a také k porozumění s klientem.
Zároveň je supervize nutná pro ochranu před syndromem vyhoření. Jako cíle supervize je nutné uvést například zlepšení pracovní situace a celkové pracovní morálky a atmosféry, lepší organizaci práce a odpovídajících kompetencí, které odpovídají specifičnosti jednotlivým úkolům.
Supervize by měla sloužit pro podporu pracovního týmu. Mnohá pracoviště mají ze supervize zprvu obavy a pocit, že někdo „zvenčí“ má potřebu radit, umravňovat a navádět. Opak je ale pravdou. Supervize slouží jako nástroj pro ujasnění si svých pocitů, ujasnění si nejasností mezi kolegy, případně k pročištění napjatého ovzduší a k následné ochraně jednotlivců, ale i celé skupiny před jevem burnout. Jejím výsledkem by měla být podpora kvality práce, vzájemná spolupráce a smysluplnné fungování směrem ke klientovi.
2.10.6 Interní a externí přístup
Křivohlavý (2001, s. 117, 118) ve své knize Psychologie zdraví uvádí jako možnou prevenci syndromu vyhoření dva druhy přístupů – interní a externí.
Do charakteristiky interních a kognitivních přístupů v rámci předcházení syndromu vyhoření zařadil charakteristiky chování a postoje odpovídající daným jedincům:
– „přiměřeně riskují – neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní
– nestanovují si jen cíle svého snažení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů dosáhnout
– snaží se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti (mají velký zájem o dobře fungující zpětnou vazbu)
– svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů
37 – mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – odlišný od pojetí, s nímž se často setkáváme mezi lidmi: úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti.“
Tito lidé neberou úspěch za nejvyšší metu svého života, ale chápou jej jen jako vedlejší produkt své činnosti, jsou odolnější k psychickému vyhoření.
Křivohlavý (2001, s. 118) řadí mezi externí přístupy sociální podporu.
Neopomenutelnými podněty pro prevenci vyhoření jsou i zkušenosti lidí, kteří se sami pohybovali v oblasti nebezpečí vyhoření, případně i těch, kteří měli odpovědnost za lidi nacházející se v takovém nebezpečí.
2.10.7 Coping
Pojem coping zahrnuje celkově všechny způsoby chování, které jedinec uplatňuje při zvládání mimořádně těžkých situací. Nesprávné zvládání stresových situací a špatné nakládání s rizikovými faktory napomáhají vzniku syndromu vyhoření. Stock (2010, s. 54) uvádí tři druhy copingu:
Strategie orientované na problém – v případě, že nesouhlasíme s rozhodnutím svého nadřízeného, vedeme s ním otevřený rozhovor.
Strategie orientované na emoce – pokud se chceme rozptýlit či uklidnit, jdeme do přírody na procházku.
Neefektivní postupy – jsou takové, kdy se jedinec zátěžové situaci úmyslně vyhýbá, nebo si ji nechce připustit. Jedinec vědomě ignoruje varovné signály, které vysílá jeho tělo. Jedinec se sice v danou chvíli problému vyhne, oddálí ho, ale problém většinou narůstá a jeho příčina zůstává dlouhodobě neodstraněna.
Celkově nezáleží na zvoleném druhu prevence stresu a syndromu vyhoření, ale je důležité najít si ten správný a osvědčený způsob, který bude jedinci vyhovovat.
Uvedené druhy preventivního chování a opatření mohou sloužit spíše jako návod, či inspirace pro těžké životní situace.
38
3 Pomáhající profese
„Základem pomáhajícího chování mezi lidmi je právě „kulturní“ princip, který silně přetvořil biologické základy člověka. Pro lidi má nesmírný význam dispozice k identifikaci, tedy vrozená schopnost ztotožnit se s ostatními, která je v úzké součinnosti s geneticky podloženým sklonem k učení se napodobováním. Etnografické výzkumy potvrzují, že ve všech důležitých oblastech chování rozhoduje nakonec identifikace.
Normální dospělý člověk se vyznačuje tím, že je ochoten kdykoliv podřídit své pudové potřeby požadavkům určených společností“ (Gérnigová 2011, s. 18).
Pro altruistické chování člověka, tj. pomáhající chování, je dle Gérnigové (2011, s. 19) podstatná významná schopnost empatie. Potvrzuje to řada důkazů, jako jsou klinické studie pachatelů různých trestných činů, mimo jiné i nejbrutálnějších ublížení na zdraví, které poukazují na nedostatek empatických schopností zkoumaných sociopatů.
Podle Kalábové (2011, s. 69, 70) etika pomáhajících profesí vychází mnohdy ze situovanosti daných lidí, kteří v rámci svého zaměstnání pomáhají lidem v dané nouzi. Tyto profese zahrnují velmi široký soubor povolání, která bezprostředně pracují s lidmi. Tato činnost je spíše službou a posláním, nežli zaměstnáním.
3.1 Vymezení pojmu pomáhající profese
Termínem pomáhající profese jsou definovány skupiny povolání, které jsou založeny na profesní pomoci druhým lidem. Mezi ně bývají nejčastěji zahrnovány zdravotnické, pedagogické profese, profese se zaměřením na sociální a také duchovní pomoc, dále pak psychologická a terapeutická zaměstnání. K těmto profesím patří velmi specifické rysy, jako například nutnost vztahu s druhým klientem, vlastní angažovanost a zapojení se do pracovního – pomáhajícího procesu (Gérnigová 2011, s. 21).
Na denním pořádku těchto pracovníků je setkání se s lidmi, kteří se aktuálně ocitají ve svízelných životních situacích. V takových, kdy jsou odkázání na solidaritu, pomoc ostatních, štědrost sociálních systémů apod. Zároveň se potkávají s lidmi, pro které sociální systém není otázkou přežití, přesto ho hojně využívají (Sýkorová 2008, s. 62). V těchto situacích by se jako ideální stav jevil dostatek času a prostor pro filosofování pomáhajícímu profesionálovi, aby měl možnost racionálního uvažování
39 o osobnosti klienta jako celku, v jeho situaci aktuální i společensko-historické. Touto úvahou by mohl lépe porozumět klientovu problému a společně dojít k optimálnímu a odpovídajícímu zásahu dle potřeb daného jedince (Sýkovová 2008, s. 62).
Dle Gérnigové (2011, s 21) mohou pomáhající profese představovat jakýsi systém, na jehož jedné straně je ten, komu má být pomoženo (pacient, žák, klient, student, uživatel, chovanec) a na straně druhé stojí pomáhající (lékař, učitel, kněz, zdravotní sestra, sociální pracovník, terapeut, psycholog).
Syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi jedinci, kteří pracují s jinými lidmi, dostávají se s nimi do pravidelného kontaktu a interakce. U pracovníků v pomáhajících profesích je velmi důležité navázání užšího vztahu s klientem, což může být pro jedince ohrožující a emocionálně vyčerpávající. Je důležité udržovat si osobní „ochrannou“
hranici a věnovat se pravidelně odpovídající duševní hygieně.
3.2 Osobnost pomáhajícího pracovníka
Na základní otázku, co je osobnost odpovídá Nakonečný (1998, s. 498) tak, že osobnost je hypotetický konstrukt, který je přímo nepozorovatelným fenoménem, jímž můžeme popisovat a vysvětlovat zvláštnosti lidského prožívání a jednání.
Osobnost pomáhajícího se jeví jako jeden z nedůležitějších nástrojů, které daný člověk používá při své práci. Jeho osobnost má veliký vliv na kvalitu práce ve školství, zdravotnictví, či sféře psychoterapie a psychologie (Gérnigová 2011, s. 25).
„Míra zapojení vlastní osobnosti pomáhajícího do vztahu s klientem přináší zajímavé fenomény. Jsou jimi například pocit naplnění a uspokojení z práce, na opačné straně spektra pak pocit vyhoření. Každé z pomáhajících povolání vyžaduje důraz na prezentaci specifické „části“ osobnosti. Například učitel ve třídě před dětmi využije své organizační schopnosti, šarm, vtip, ale i empatii a citlivost k potřebám dětí.
Terapeut užívá především svou empatii, vhled, citlivost. Lékař by měl ukázat svoje sociální a komunikační schopnosti při jednání a manipulování s pacienty“ (Gernigová 2011, s. 25).
3.3 Role pomáhajícího pracovníka
Role pomáhajícího pracovníka má jasná očekávání a svá jasná pravidla. Dále je uveden souhrn nepsaných očekávání vůči člověku v pomáhající profesi. Na otázku „Jak
40 si představujete ideálního pracovníka pomáhající profese“ většina dotazovaných odpovídá výčtem šesti vlastností. Tuto otázku pokládá autorka Géringová (2011, s. 36) pravidelně studentům a účastníkům kurzů. Pomáhající pracovník by měl dle odpovědí být vlídný, ochotný, vyrovnaný, klidný, empatický, měl by mít rád svou práci a měl by být „zapálený“ pro danou věc.
Gérnigová upozorňuje na fakt, že: „V institucích, které se zabývají vzděláváním budoucích pracovníků pomáhajících profesí, téměř nebo úplně chybí vzdělávání zaměřené na rozvoj a budování osobnosti, jako je například učení se zvládat stres a krizové situace, komunikovat ve skupině, pracovat v týmu, předcházet vyhoření. Chybí informace o možnostech vzniku svépomocných intenzivních profesních skupin a také informace o možnostech terapeutické podpory. V dalším vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí chybí propracovaná koncepce, která by reagovala na potřeby a zátěže, kterou práce přináší“ (Gérnigová 2011, s. 36).
3.4 Pracovníci pracující s mládeží a dětmi s poruchami chováním
Problematika související konkrétně s pracovníky vykonávající svou praxi u dětí s poruchami chování je do práce zařazena pro její praktickou část, v níž jsou dotazovanou skupinou právě etopedičtí pracovníci a vychovatelé. Náplní jejich práce je terapeutická, výchovná, pedagogická péče u dětí a mládeže s problémovým chováním.
3.4.1 Poruchy chování obecně
Michalová (2011, s. 15) uvádí tři základní znaky vymezující poruchy chování, uvedené roku 1994 v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti (DSM-IV).
Znaky vymezující poruchy chování:
– chování nerespektující sociální normy
– neschopnost udržovat přijatelné sociální vztahy – agresivita jako rys osobnosti nebo chování
41 Chování nerespektující sociální normy
O poruše chování s nerespektem k sociálním normám mluvíme tehdy, kdy
O poruše chování s nerespektem k sociálním normám mluvíme tehdy, kdy