Speciální pedagogika, jako vědní obor řadící se mezi humanitní vědy, se u nás začala rozvíjet na přelomu 19. – 20. století. Své označení, jaké známe dnes, ale získala až v 70. letech 20.
století díky československému profesorovi a logopedovi Miloši Sovákovi. Přístup k lidem s postižením a znevýhodněním se po dlouhou dobu vyvíjel v závislosti na dobových poměrech a mentalitě tamější populace. (Benešová, 2017, s. 11) S dlouhým vývojem oboru se měnila také jeho terminologie. Dříve se pro speciální pedagogiku používaly termíny jako pedologie, pedopatologie, nápravná pedagogika, léčebná pedagogika, pedagogická defektologie nebo speciálně pedagogická defektologie. (Mrázová, 2017, s. 6) Stejně tak se ve světě můžeme setkat s různými termíny pro obor speciální pedagogika, ale přístupy se od sebe v základu neliší.
U nás pro speciální pedagogiku existuje spousta definic, jejichž podstata je ale stejná.
Například dle Slowíka (2007, s. 15) je speciální pedagogika disciplína, která se zabývá výchovou, vzděláváním a komplexním osobnostním rozvojem jedince se znevýhodněním s cílem dosáhnout co možná nejširší míry jeho sociální integrace, včetně pracovních a společenských možností a uplatnění. (Slowík, 2007, s. 15)
Úkolem současné speciální pedagogiky je pozitivní způsob působení na jedince s různým druhem a stupněm postižení s cílem maximálního rozvoje osobnosti a dosažení nejvyššího možného stupně socializace. Ve speciální pedagogice nejde o samotné postižení, ale o jeho negativní dopady na kvalitu života člověka ve společnosti. (Mrázová, 2017, s. 7)
2.1. Oblasti speciální pedagogiky
Každá nemoc nebo postižení vyžaduje specifické metody a individuální přístupy ke konkrétnímu jedinci. Aby mohla být speciálně pedagogická intervence zcela úspěšná, je potřeba speciální pedagogiku rozdělit do oborů zabývající se konkrétním druhem postižení, s konkrétním předmětem péče. Jednotlivé oblasti nazýváme „pedie“ viz Tabulka 1.
14
Tabulka 1 Rozdělení oborů speciální pedagogiky (pedií) podle druhů postižení klientů (Slowík, 2007, s. 18)
Obory speciální pedagogiky Druhy postižení
Somatopedie tělesná postižení, dlouhodobá onemocnění
Tyflopedie (Oftalmopedie) zrakové postižení
Surdopedie sluchové postižení
Psychopedie mentální postižení (příp. psychické
poruchy)
Logopedie narušená komunikační schopnost (vady a
poruchy řeči)
Etopedie poruchy chování a sociální deviace
Speciální pedagogika osob s dílčími nedostatky
specifické poruchy učení, projevy LMD (ADD, ADHD) atd.
Speciální pedagogika osob s
kombinovaným postižením kombinace dvou a více druhů postižení
2.2. Vývoj speciálně pedagogického přístupu
Společnost se vždy setkávala s jedinci s postižením nebo jakoukoli zdravotní odlišností.
I přes rozporuplné názory a mnohdy negativní postoje v různých obdobích lidstva, převažovaly vždy prvky soucitu a potřeba léčit a pomáhat druhým. Vždy byla důležitá léčba nebo náprava nebo alespoň zabránění či zpomalení progresu zhoršování zdravotního stavu a cílem bylo zajištění nejvyšší možné kvality života. Tyto cíle vedly ke vzniku současného oboru speciální pedagogika. (Slowík, 2007, s. 12)
Převládající tendence přístupů k lidem s postižením nebo znevýhodněním můžeme periodizovat dle jednotlivých historických období.
Starověk se k těmto jedincům stavěl represivním přístupem, který se vyznačoval likvidováním a zotročováním odlišných jedinců. (Mrázová, 2017, s. 5)
Středověk s rozvojem křesťanství zaujímal k člověku s postižením charitativní postoj milosrdenství, ochranitelství a pomoci, jelikož podstatou křesťanství je milovat boha a bližního svého. (Mrázová, 2017, s. 6)
Humanistickým přístupem se vyznačuje novověk, kdy ze středu zájmu odpadá náboženství, a na jeho místo přichází vědecké poznání, racionalita a člověk. Hledají se příčiny postižení, a jak lidem s postižením pomoci ke zdraví. Zakládají se ústavy a zařízení s institucionalizovanou péčí. (Slowík, 2007, s. 13)
15
Propojení výchovy a vzdělávání se sociální péčí a rehabilitací dalo za vznik rehabilitačnímu přístupu v první polovině 20. století. Rozvíjí se speciální ústavy a zařízení, které institucionalizovaně segregují tyto jedince od intaktní společnosti. (Milerová, 2011, s. 12) Ve 2. polovině 20. století se objevují snahy o prevenci vzniku postižení v prenatálním, perinatálním i postnatálním období vývoje člověka. Zároveň vzniká již současný trend maximálního začlenění jedince do většinové společnosti. Tento směr označujeme integrační. (Slowík, 2007, s. 14) Pojem integrace značí nejvyšší možný stupeň socializace člověka. Integrační přístup se týká i výchovy a vzdělávání, kdy jsou žáci se speciálními potřebami začleňováni do běžného školství.
Se začátkem 21. století se u nás začíná objevovat trend inkluzivního přístupu, který se dále rozvíjí. Inkluze znamená, že: „Osoby s postižením jsou zapojovány do všech běžných činností jako lidé bez postižení. Pokud je to možné, nejsou přitom využívány žádné speciální prostředky a postupy.“ (Slowík, 2007, s. 32) To je základní rozdíl mezi integrací a inkluzí, v integraci se totiž při začleňování do aktivit většinové společnosti stále počítá se speciálními prostředky a péčí o osoby s postižením. Součástí společného soužití intaktní společnosti s lidmi se znevýhodněním je i výchova k prosocialitě, tedy výchova a vzdělávání intaktní společnosti vzhledem ke společnosti se znevýhodněním. (Slowík, 2007, s. 17) Jelikož se jedná o proces rovnoprávného vzdělávání všech žáků bez rozdílu, úkolem inkluze tedy není pouhé začlenění do většinové společnosti, ale i způsob naplňování práv jedinců, které jim náleží. (Benešová, 2017, s. 13) S inkluzivním přístupem ve výchovně vzdělávacím procesu na běžných základních školách se mění i postavení učitelů. Do studia učitelů všech stupňů se zařazují základní poznatky ze speciální pedagogiky, a na řadě škol se zřizuje funkce školního speciálního pedagoga případně školního psychologa. (Lechta, 2010, s. 181-182)
Dle Michalíka (2018, s. 9-10) se laická veřejnost dělí na dvě skupiny odlišující se svým přístupem k inkluzivnímu vzdělávání. Do první skupiny se řadí ti, kteří inkluzi obhajují, do druhé skupiny patří naopak obhájci speciálního vzdělávání. Inkluze podléhá kritice zejména kvůli nepřipravenosti společnosti na nový přístup ke vzdělávání, rychlost zavádění tohoto systému do praxe a nedostatek prostředků na asistenty pedagogů a jejich odborné vzdělávání.
MŠMT kvůli velké kritice inkluzivního vzdělávání zavedlo užívání termínu „společné vzdělávání“. V zásadě se jedná o zcela stejný koncept vzdělávání. (Michalík, 2018, s. 9-10)
16