3. Tv ů rci klimatu
3.1 Žák druhého stupně a jeho role
Dítě ve svých šesti letech vstupuje do nové role, do role žáka, která s sebou přináší nová pravidla, souvisí s mnohými očekáváními, někdy s obavami, jistě je u většiny dětí spojená s radostí.
Dítě si změny s touto novou rolí niterně prožívá. Dostává se do nových vztahů s ostatními žáky, do vztahu s učitelem. V konkrétních situacích je pak nuceno chovat se, jak se od něj očekává. Řídí se pravidly školního řádu, plní své úkoly, je nuceno podřídit se autoritě. Děti si ze svých rodin mohou přinést jiná pravidla, která se ne bezpodmínečně shodují s hodnotami prosazovanými školou.
Mnohdy pocházejí z jiných etnických či sociálních skupin, mohou být ekonomicky méně zaopatřené. Pro dítě ve vyrovnávání se s novou rolí mohou vyvstat také konflikty, které by měly být adekvátně a citlivě řešeny ve prospěch dítěte za předpokladu udržení středních hodnot vyučovaných a preferovaných školou. Prvostupňové dítě si je vědomo pravidel a ví, že je nutné plnit požadavky starší generace. Nejenže chce uspět samo před sebou, je pro ně důležité také uspokojit požadavky své role žáka a spolužáka. Na dítě jsou kladeny požadavky týkající se prospěchu, oblíbenosti u učitele apod. Děti ve svém vývoji zpravidla dodržují pravidla a nedostávají se do konfliktu s autoritou. S ostatními dětmi často soupeří o přízeň učitele, o respekt ve skupinkách. Se svou rolí žáka je plně ztotožněno a jeho já se ztotožňuje s nároky, které tato role s sebou přináší. V tomto věku konvenční morálky (Kohlbergova stádia morálního vývoje) je pro něj důležité uznání jeho osobnosti v souladu se školními úspěchy, uznání ze strany autority, ať se jedná o rodiče či učitele.
3.2 Škola jako místo pro sociální zrání
Během svého života člověk naplňuje své potřeby. Použijeme-li Maslowovu hiearchii popisu lidských potřeb, uvědomíme si, že rodina a škola jsou místem, kde se realizuje osobnostní
satisfakce a dítě v těchto prostředích získává sebeúctu, pocity příslušnosti, lásky, sociálního začlenění až po sebeuskutečnění. Školní a třídní prostředí tedy nelze vnímat zjednodušeně jako místo pro předání, naučení a uchování vědomostí pro další potřeby člověka jako článku v pomyslném výrobním řetězci. Ve škole, kde dítě tráví většinu svého běžného dne, se mu dostává učení sociálního, které sice není měřeno úspěšností na stupnici jak tomu je u klasifikace, avšak v těchto běžných situacích si dítě osvojuje tzv. softskills. Pro jeho další život a uspokojování svých lidských potřeb jsou zcela nenahraditelné a pro člověka nezbytné, přesto na ně není kladen takový důraz jako například u požadavku naučení se násobilky či osvojení gramatických či pravopisných pravidel. Dítě je žákem se zaujetím a soustředěním. Školní prostředí mu umožňuje vyzkoušet nové věci, zažít dobrodružství. V interakci se spolužáky si dítě uvědomuje svou hodnotu, přijímá hodnocení ostatních a uvědomuje si také své chyby. Na vrcholu zrání, to je v období pubescence se pak z dítěte stává dospělý, který sice nemá zkušenosti dospělého ve třiceti, čtyřiceti či padesáti letech, je však vybaven stejnými schopnostmi, ač si jejich možnosti zatím neuvědomil a zkouší, co dokáže. Pro žáka na druhém stupni se mění jeho svět. Lidé a věci, které ho obklopují, zůstávají nezměněny, zásadních posunů však dochází v chování a jednání, v sebepojetí, v přijímání pravidel, v respektování autority. Mění se tedy pohled člověka na věci a jevy vytvářející jeho bezprostřední okolí.
3.3 Vývojová specifika žáka druhého stupně základní školy
Jestliže bychom se zeptali žáků věku devíti a třinácti let, na čem jim záleží, co opravdu potřebují, o co usilují, spatřovali bychom rozdíly. Mladý člověk, člověk na cestě za dospělostí mnohdy nesouhlasí se stávajícími pravidly, opovrhuje vším či alespoň většinou toho, co mu autorita vštěpuje a za nejdůležitější považuje to, aby ustál svou roli mezi ostatními. Co se dospělému může zdát jako logické, normální a ani se nad tím nepozastavuje, pro třináctiletého „dospělého“ to může být vrchol ztrapnění se a znehodnocení sebe sama. Proto je namístě uvědomit si, že kognitivní zrání možnost pubescentního dítěte používat stejné logické pochody jako dospělého neznamená totožné jednání v různých situacích. Období pubescence je časem sebezkoumání, porovnávání sebe s ostatními. Mladý dospělý podrobně zkoumá fakt, jak je přijímán a hodnocen ostatními. Zatímco dříve mu záleželo na tom, jak je hodnoceno třídními učitelem a rodiči, nyní se zaměřuje na způsob, jak obstojí ve své vrstevnické skupině.
Dítě již není děvčátkem nebo hochem, chápe se jako žena, dívka, mladý muž. Postupně získává samostatnost nejen v myšlení, názorech, stylu oblékání, touží také po samostatnosti finanční, časové. Podle Fenda (in Lašek, Sociálně psychologické klima školních tříd a školy) stojí v potřebách dospívajícího nejvýše míra integrity s ostatními vrstevníky. Zároveň Lašek podotýká, že dospívající dají na názor autority, avšak záleží na tom, jak autorita jedná, jak pravidla a pořádek či hodnoty nastavuje a dosahuje jejich naplnění. Například příkazy a zákazy rodičů či učitelů se jistě
nesejdou s pozitivním přijetím dítěte, ba naopak takto nastavená pravidla budou chtít pubescenti v lepším ignorovat či přijdou se svými. Mladí lidé mají velice vytříbený vkus pro pojímání spravedlnosti, vysoce přívětivě hodnotí jasně nastavená pravidla a otevřenost. Mají zájem o dění kolem sebe a chtějí být také tvůrci, nikoli pouze těmi, kdo pravidla pouze přijímají a nekriticky respektují. Silně si uvědomují nutnost seberealizace a chápou, v čem spočívá jejich odpovědnost.
Kdybychom se zaměřili na oblasti, které jsou pubescenty špatně přijímány a působí jim nemalé problémy, došli bychom k zneuctění jich samotných před kolektivem. Jak již bylo řečeno, postoje v otázkách morálky a pravidel jsou odlišné. Poslušnost a respektování autority stojí pod vzájemnou kolegialitou a vzájemnou rovností s vrstevníky či skupinou ve třídě. Pro třináctiletého dospívajícího je těžkým břemenem veřejná degradace jeho osobnosti nebo i obyčejná kritika. Když dospělý nedodržuje vzájemný respekt a neumožňuje odpoutání se dospívajícího, může se setkat s kritikou, v těchto případech může vést ke zhoršení vzájemného vztahu. Na možnou nespravedlnost jsou ostražití, čehož by si měli být vědomi učitelé. Je tudíž vhodné veřejně chválit a kárat mezi čtyřma očima. V očích dítěte je tak dospělý spravedlivý a chápající, čehož si žáci druhého stupně cení vysoce. Obecně lze říci, že dospívající jsou spokojeni, když se přistoupí na paritní jednání, když jsou respektováni. Pozitivně hodnotí schopnost učitele vystoupit ze své role, žádá-li si to situace.
Naopak neradi přijímají formální vymezování a utvrzování autority a pozice učitele. V takovýchto situacích hledají cesty, jak formální postavení nadřízeného dehonestovat. Celkově je vhodné uvést, že žáci pozdního školního věku přijímají autoritu učitele, který se projevuje dobrými znalostmi, smyslem pro spravedlnost, jasná pravidla, schopnosti sebeovládání a zároveň by měl být učitel člověkem, který je sám sebou.
3.4 Kritéria vzniku přátelství
Zatímco v mladším školním věku si vybírá dítě svého kamaráda podle pocitu sounáležitosti například ve sportu, oblíbených hračkách a volnočasových aktivitách, přátelství pubescenta staví na jiných principech. Daleko důležitější je vzájemný respekt, tolerance a uznání se navzájem. Pojímání smyslu pro morálku a spravedlnost je také důležitým stavebním prvkem při přijímání nového kamaráda/ky. Ve třídní skupině je zřetelná potřeba partnerství mezi vrstevníky. Ve třídě vzniká více neformálních skupin. Jak bylo uvedeno, kamarádství tvořena v dřívějším věku, postavená na vzájemné blízkosti koníčků a sympatií, jsou měněna za přátelství založená na respektu a toleranci odlišnosti.
S dospíváním je u žáků patrné rozvrstvení menších třídních skupin, přičemž se setkáváme s konformitou členů v těchto neformálních skupinách. Pro dospívajícího je podstatné přijetí, jednoznačně se se skupinou a svými kolegy ztotožňuje. Fontana uvádí, že členství v třídní podskupině nemá jasné vymezení vzniku, avšak jisté je to, že členové v ní cítí pocit sounáležitosti, bezpečnosti a přijetí. Výsledky výzkumů hovoří o vzniku podskupin podle pohlaví, úspěšnosti
a společenského postavení a vyznávaných hodnot. Ve třídách můžeme najít skupiny například podle úrovně dosahovaných školních výsledků. Není neobvyklé, že v kolektivech nacházíme jedince, kteří jsou pro své chování a jednání na okraji jak třídní skupiny jako celku, tak nezapadají svými hodnotovými postoji, chováním či jednáním do jakékoli podskupiny. Příčiny tohoto jevu mohou spočívat v nepřijetí jedince tak i v jeho nonkonformním jednání vůči nepsaným pravidlům. Takovíto žáci mohou být vystaveni šikaně či naopak se setkávají s nezájmem svých spolužáků a schválně volí takové chování, jímž svou pasivní roli utvrzují a přesvědčují sami sebe o vhodnosti svých postojů a z nich se odvíjejícího jednání.
Děvčata staršího školního věku se navzájem vymezují a podle preferencí tvoří skupinky.
Setkáváme se s hloučky žákyň premiantek, všeobecně spolužáky a také učiteli jsou vnímány jako ty lepší či takto se prezentující. Roli hraje nejen prospěch, který je měřítkem pro vzájemné srovnávání, s jejich pubertálním věkem se do popředí dostává snaha zviditelnit se novým oblečením, nejmódnějším účesem. Dívky často jen tak „kecají“ mezi sebou, není výjimkou negativní hodnocení spolužákyň, co s nimi nejsou v partě. Prestižně hodnotí ty, které už „chodí“ s nějakým klukem, nejlépe starším z vyššího ročníku. Autor syntetické publikace Pedagogická psychologie, Jiří Mareš vůči těmto dívkám vymezuje ty, které často kvůli slabšímu socioekonomickému zázemí nehrají prim roli v kolektivu a jsou celkově v pozadí. Taktéž je četným jevem, že zrovna tyto dívky se stávají terčem pomluv výše zmíněných spolužaček.
Podobně jako u dívek i u chlapců se setkáváme s tvořením preferenčních skupinek. Učitelé vidí chlapce, co působí jako „frajeři“, „sígři“. Chlapci doposud dbající na prospěch a kluci, kteří se nijak výrazně nevymezovali vůči ostatním, jsou najednou vidět jako ti, co nosí tu nejvíce
„cool“ patku, mají správný střih džínů a na chodbě zásadně nikoho nezdraví jako první, ale čekají, až je ostatní pozdraví. Staví se role vůdců, mají vnitřní pravidla jednání ve své partě. Oproti nim jsou kluci, které „nevidíme“. Tiše sedí v lavici, často se více kloní k dívčím skupinkám či jsou v kolektivu spíše stranou a nadále je jejich hlavním zájmem prospěch. Bývají označováni za „šprty“,
„podlejzáky“ či „padavky“.