Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vě- doma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich sku- tečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování:
Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování doc. PaedDr. Aleši Suchomelovi, Ph.D. za jeho cenné připomínky a odborné rady při vedení mé diplomové práce.
Rovněž bych chtěla poděkovat svému příteli Janu Štípkovi za trpělivost, ochotu a pomoc při zpracování potřebných podkladů.
Anotace
Cílem diplomové práce je zjištění úrovně motorické výkonnosti u 11-15letých dívek ve Středočeském kraji a stanovení sekulárních trendů vybraných aspektů tělesné zdatnosti na základě výsledků motorických testů běh na 50 m, skok z místa, hod medi- cinbalem 2 kg a vytrvalostní člunkový běh. Testovou baterii tvořily motorické testy použité Pávkem v roce 1966, rozšířené o motorické testy z Unifittestu: vytrvalostní člunkový běh a Fitnessgramu měření kožních řas. Testovaným souborem byly dívky 11-15 let.
Při porovnání našich výsledků s výsledky šetření z roku 1966 (Pávek, 1977) je zřejmé, že ve sledovaném období došlo u našich dívek k nárůstu tělesné výšky i tělesné hmotnosti. Při porovnání motorických testů, které byly součástí obou výzkumů, jsme stanovili výrazně nižší průměrné výkony v testech skok daleký z místa a běh na 50 m.
Při komparaci výsledků naměřených v roce 2010 a 2013 jsme zjistili horší vý- konnost v testech běh na 50 m a hod medicinbalem. Překvapivě lepší průměrné výkony jsme zjistili při testu vytrvalostní člunkový běh.
Klíčová slova: tělesná zdatnost, motorické testy, sekulární trend, děti školního věku
Annotation
The main objective of this diploma thesis was to identify selected aspects of physical fitness of older school-age girls in the Central Bohemian Region. The thesis al- so analysed secular trends by comparing new data to the data of the year 1966. This data was then compared to the previous research from the Liberec region. Test battery consi- sted of motor tests used by Pávek in 1966, extended by motor tests from Unifittest:
endurance shuttle run and Fitnessgram: measurement of skinfolds. The test group consi- sted of girls aged from 11 to 15 years.
In the comparison of our results and the results of the study of 1966 (Pávek, 1977) it is evident that during this period there was an increase in height and weight of the girls. Furthermore, by comparing the motor test results of both studies a significant decrease of an average performance was found in both standing long jump and 50m run tests. Surprisingly better results of an average performance were measured in the endu-
rance shuttle run.
Comparison of the results obtained in 2010 and 2013 shows a worse performan- ce in tests run at 50 m and throw the medicine ball. Surprisingly better average perfor- mance, we found the test endurance shuttle run.
Keyword: physical fitness, motor tess, secular trend, school-age
Obsah
1 SYNTÉZA POZNATKŮ ... 11
1.1 Charakteristika dětí školního věku ... 11
1.1.1 Mladší školní věk (prepubescence) ... 11
1.1.2 Střední školní věk (pubescence) ... 12
1.1.3 Starší školní věk (postpubescence) ... 13
1.2 Pohybová aktivita ... 13
1.2.1 Význam pohybové aktivity ... 14
1.2.2 Pohybová aktivita dětí ... 14
1.3 Tělesná zdatnost a motorická výkonnost ... 16
1.3.1 Zdravotně orientovaná zdatnost ... 17
1.3.2 Výkonově orientovaná zdatnost ... 18
1.3.3 Determinanty tělesné zdatnosti ... 18
1.3.4 Biologické základy tělesné zdatnosti... 19
1.3.5 Motorická výkonnost ... 20
1.3.6 Faktory motorické výkonnosti ... 20
1.3.7 Stav motorické výkonnosti ... 21
1.4 Somatické charakteristiky ... 22
1.4.1 Tělesná výška ... 23
1.4.2 Tělesná hmotnost ... 23
1.4.3 BMI ... 23
1.4.4 Kaliperace ... 25
1.5 Motorické testy ... 25
1.5.1 Vlastnosti motorických testů ... 26
1.5.2 Testové baterie ... 27
1.6 Sekulární trendy ... 29
1.6.1 Sekulární trendy v životě a motorice člověka ... 30
1.6.2 Sekulární trendy somatických charakteristik ... 31
1.6.3 Sekulární trendy motorické výkonnosti ... 32
1.6.4 Sekulární trendy na území Čech 1923-2010 ... 34
1.6.5 Sekulární trendy v zahraničních studiích ... 35
1.6.6 Sekulární trendy - metodologie ... 37
2 CÍLE A HYPOTÉZY ... 39
3 METODIKA ... 40
3.1 Výběrový soubor ... 40
3.2 Charakteristika výzkumných metod ... 40
3.2.1 Somatické charakteristiky ... 41
3.2.2 Motorické testy ... 43
3.3 Organizace, statistické zpracování dat ... 45
3.4 Metody zpracování dat ... 45
4 VÝSLEDKY A DISKUZE ... 48
4.1 Výsledky somatických charakteristik ... 48
4.2 Výsledky motorických testů ... 55
5 ZÁVĚR ... 66
6 LITERATURA ... 68
7 PŘÍLOHY ... 71
9
Úvod
V současné době je tělesná zdatnost a motorická výkonnost dětí školního věku stále diskutovanějším tématem. Přibývá výzkumů, jejichž výsledky poukazují na pozi- tivní trend zejména v oblasti tělesné hmotnosti dětí školního věku. Porovnání úrovně tě- lesné zdatnosti dětí například s výzkumy z let 1966 nebo 1987 ukazuje na celkově nižší tělesnou zdatnost mládeže.
Pohyb však představuje základní biologickou potřebu člověka a jeho nedostatek může zásadně ohrozit zdravotní stav jedince. Hypokineze je jedním z průvodních jevů dnešního způsobu života.
Dosažení určité úrovně tělesné zdatnosti je nutné pro běžný život, ale je i důleži- tou součástí zdravého životního stylu. Nehledě na fakt, že u tělesně nezdatných nebo obézních jedinců existuje vyšší riziko kardiovaskulárních onemocnění (ischemická cho- roba srdeční, hypertenze atd.) nebo onemocnění pohybového aparátu (vadné držení těla, kloubní onemocnění aj.).
Příčina může být nedostatečný pohybový režim, především díky pasivnímu trá- vení volného času dětí před televizí nebo počítačem, ale i nízká informovanost rodičů o této problematice nebo nedostatečná pozornost ze strany pedagogů (Bunc, 2007).
Protože zodpovědnost za aktuální stav dětské populace má především rodina a škola, mohlo by pravidelné testování žáků pomocí testových baterií nenáročných na realizaci (např. Unifittest) v rámci školní tělesné výchovy přispět k řešení klesající úrovně tělesné zdatnosti a motorické výkonnosti dětí školního věku.
Výsledky testů každého žáka by byly zaznamenávány po dobu celé školní do- cházky. Jde především o zkvalitnění výuky tělesné výchovy a prosazení zdravotně ori- entované tělesné výchovy. Východiskem, k dosažení tohoto cíle, by mohlo být začleně- ní testování tělesné zdatnosti a motorické výkonnosti na jednotlivých školách.
V roce 1966 bylo provedeno celostátní šetření v oblasti tělesné zdatnosti žáků základních škol, které se stalo základem pro další testování v této oblasti. Další takové šetření bylo provedeno až o dvacet let později. Právě kvůli těmto prodlevám by- lo uskutečněno šetření zabývající se sekulárními trendy motorické výkonnosti u dívek staršího školního věku v roce 2010 v libereckém regionu a v roce 2013 ve středočeském kraji.
10
Vzhledem k uvedeným skutečnostem, je žádoucí porovnat naměřené výsledky z roku 2010 a 2013 s výsledky šetření z let 1966 a 1987 a na základě získaných infor- mací přispět k řešení klesající úrovně tělesné zdatnosti dětí školního věku.
11
1 Syntéza poznatků
1.1 Charakteristika dětí školního věku
Každé vývojové období má své charakteristické znaky tělesného, mentálního, emocionálního, sociálního apohybovéhorázu. Abychom mohli objektivně posoudit a hodnotit rozvoj tělesné zdatnosti, musíme brát v úvahu stupeň motorického vývoje u testovaných jedinců. Autoři jako Příhoda nebo Měkota dělí školní věk na prepubes- cenci a pubescenci. Budeme tedy vycházet z tohoto dělení. Tyto stádia budou blíže po- psána v následujícím textu.
1.1.1 Mladší školní věk (prepubescence)
Období prepubescence je z pedagogického a sociálního hlediska zahájeno po- čátkem školní docházky (6 -11 let) a odpovídá prvnímu stupni základní školy.
Osifikace kostí ještě není dokončena, proto nejsou vhodná silová cvičení, která by mohla růst kostí zastavit. Počátek prepubescence doprovází dokončování prvních proměn postavy (vyrovnání proporcionality). Celková se organismu vyvíjí rovnoměrně.
Konec tohoto období, cca 10-12 let, je ve znamení rozvoje prvních pohlavních znaků (dívky dříve 10-11 let, chlapci 11-12 let). Nervový systém je dostatečně zralý a připra- vený pro vykonávání složitějších, koordinačně náročnějších pohybů (Söll, 1982).
Z hlediska sociálního a emocionálního vývoje má významný vliv vstup dítěte do školy. Děti si začínají oblibovat nejrůznější soutěže a závodění. Rysy osobnosti ještě nejsou zdaleka dotvořeny. Toto období je stádiem zvýšené motorické učenlivosti (tzv.
zlatý motorický věk). Děti se v tomto období učí snadno novým pohybovým dovednos- tem, převážně díky imitaci. Děti jsou ochotné a připravené aktivně plnit různé pohybové úkoly. Současně je však dětské chování charakteristické impulsivností a častými plynu- lými přechody z radosti do smutku a naopak. Děti se v tomto věkovém období nedoká- žou dlouhodobě soustředit, jejich volní vlastnosti se teprve vyvíjí. Doporučuje se tedy častější střídání různých aktivit
Dochází k poměrně rychlému vývoji paměti a představivosti, je tedy dobré pů- sobit na tyto schopnosti prostřednictvím nejrůznějších her a činností.
Pro děti v období mladšího školního věku je typická jejich snadná ovladatelnost, která je ovšem podmíněna správným motivováním aodbornýmpůsobením. Děti jsou v tomto věku všeobecně optimistické, hravé, mají zájem o vše konkrétní. V tomto věku děti čas- to přejímají názory druhých, proto je důležité, aby trenéři, vedoucí či učitelé zodpověd-
12
ně přistupovali k výchově a správně působili na děti. Důležité je působení na jedince v oblasti osvojování morálních norem, hygieny, životosprávy a denního řádu (Příhoda, 1977).
Prepubescence je ve znamení rozvoje rychlostních, obratnostních, aerobně- vytrvalostních schopností a kloubní pohyblivosti. Silové schopnosti zůstávají na nižší úrovni. Především díky rozvoji obratnosti se zlepšuje celý průběh pohybu a pohybová harmonie jedinců. Při rozvoji pohybových schopností je vhodné začít nejprve s rozvojem koordinačních, rychlostních schopností a relativní sílou, později také s flexi- bilitou a základy aerobní vytrvalosti. Dominovat by mělo senzomotoricko-kognitivní učení (Suchomel, 2006).
1.1.2 Střední školní věk (pubescence)
Pubescence je vymezena věkovým obdobím 11-12 let u dívek a 14-16 let u chlapců. Délka období, průběh i intenzita je individuální. Období odpovídá druhému stupni základní školy.
Její nástup a průběh je ve velké míře ovlivněn dědičností. Z biologického hle- diska je pubescence definována jako hormonálně podmíněný proces fyzického zrání a růstového spurtu (ztráta koordinace pohybů). Začátek pubescence je provázen výraz- ným rozvojem sekundárních pohlavních znaků a zrychlením růstu, konec je ve znamení dosažení pohlavní zralosti (spermatogeneze, ovulace) (Čelikovský, 1979).
Pubescence je nejen biologickým ale i sociálním mezníkem. Je to doba ukonče- ní základní školy, volby povolání, změn sociální pozice. Dochází k hormonálním změ- nám spojeným s kolísavostí emočního ladění, větší labilitou, zdánlivě nepřiměřenými reakcemi. Často se u pubescentních jedinců setkáváme s nedostatkem sebeovládání, zvýšenou sebecenzurou,výkyvy v sebehodnocení nebo vztahovačností.
Pubescenti se nachází ve stadiu formálních logických operací, uvažují o mož- nostech, hledají systematický postup, kombinují a integrují své myšlenky. Často jsou tak okouzleni svými nově nabytými schopnostmi, že to může vést k neúměrnému riziku a přecenění vlastních schopností. Je tedy žádoucí, aby učitel či trenér chování pubescen- tů dokázal zúročit nebo naopak usměrnit (Příhoda, 1977).
V tomto období jsou mezi jedinci patrné značné individuální rozdíly (chlapci 1- 2 roky). V Pubescenci dochází k rozsáhlé vývojové přeměně, somatickému a fyziolo- gickému vývoji (růst orgánů, kostry, svalstva). Zvyšuje se síla, nikoli však šlachová a vazivová pevnost a zrání kostí.
13
Období pubescence je stádiem diferenciace a přestavby motoriky. U řady jedin- ců dochází ke zhoršení pohybové koordinace, narušení dynamiky pohybu, protichůd- nosti v motorickém chování a snížení motorické učenlivosti. Projevy poruch nejsou u všech stejné, disharmonie se s větší pravděpodobností projevuje u jedinců, kteří pravi- delně nevykonávají pohybovou aktivitu a sport.
U chlapců v tomto období dochází k akceleraci silové, rychlostní a vytrvalostní výkonnosti. U dívek motorická výkonnost obyčejně stagnuje, k akceleraci dochází pou- ze u maximální síly. Pubescence není vhodným obdobím k učení se novým složitým motorickým dovednostem. Motorický vývoj u chlapců pokračuje na jednoznačně vyšší úrovni než u dívek, vlivem projevů sexuální diferenciace (Suchomel, 2006).
1.1.3 Starší školní věk (postpubescence)
Toto období zhruba mezi 15-20 lety bývá označováno jako postpubescence nebo adolescence. Zvláště u chlapců se dospívání přesunuje právě do tohoto období. Vývoj dívek je rychlejší než vývoj chlapců, rychlost vývoje se však vymizí.
Fyzický vývoj ještě není plně u konce, ale největší disproporce a nesoulad v ob- lasti motoriky už vymizely (Příhoda, 1984).
Věk šestnácti let se považuje za vrchol motorické aktivity, je to tedy nejvhod- nější věk pro to, začít se soustavným rozvojem speciální trénovanosti. Přibližně od čtr- nácti let se značně zrychluje vývoj síly. Ke konci postpubescence dochází k největšímu rozvoji rychlostních a obratnostních schopností. Při pohybové nečinnosti dochází asi po osmnáctém roku k úpadku některých schopností (Čelikovský, 1979).
Biologická a sociální zralost se nemusí vyvíjet stejně rychle. Biologické znaky dospívání a dospělosti nastupují dříve než zralost sociální či psychická. Mladý člověk chce vypadat a žít jako dospělý, ale chybí mu k tomu důležité vnitřní předpoklady: zku- šenost a odpovědnost (Příhoda, 1984).
1.2 Pohybová aktivita
Kalman, Hamřík a Pavelka (2009) uvádí, že pohybová aktivita je nedílnou sou- částí zdraví. Celá řada studií dokazuje, že pohybová aktivita je pro jedince všech věko- vých skupin, či lidí s různou úrovní zdraví, z hlediska fyzického, sociálního a mentální- ho, velice prospěšná.
14
Suchomel (2006) uvádí, že pohybová aktivita (physical activity) je chování a jednání člověka, které má komplexní charakter a vyznačuje se typicky lidskými rysy jako je cílevědomost, sociální předurčení či dorozumívání mezi lidmi.
Měkota s Cuberkem (2007) definují pohybovou aktivitu jako soubor činností kosterního systému, který je podmíněn energetickým výdejem a součinností všech fyzi- ologických funkcí. Právě rozpor mezi příjmem a výdejem energie, kdy převyšuje pří- jem, je problémem současné generace. Velká část populace trpí nedostatkem pohybové aktivity (hypokinéza).
Pohybová aktivita provází průběh celé ontogeneze jedince a spoluutváří vývoj lidského organismu. Pohybová aktivita je pro tělesný a psychický vývoj nezbytná, pro- tože jejím prostřednictvím dochází k cílenému rozvoji orgánů (pohybový aparát, smys- lové orgány, nervové dráhy…).
1.2.1 Význam pohybové aktivity
Pohybová aktivita je definována průběhem, výsledkem i vnitřním prožíváním.
Důležité jsou také pocity uspokojení, které vedou k opakování aktivity. Podstatná je i adekvátní úroveň pohybové aktivity, protože hypokinéza, ale i hyperkinéza mohou poškozovat organismus člověka (Kasa, 2001).
S pohybem úzce souvisí všechny funkce lidského organismu. V průběhu věků se organismus vyvíjel za náročných podmínek, kdy byla pohybová aktivita nezbytná. Bě- hem posledních sto let, však vlivem průmyslové revoluce, urbanizace a technizace ke snížení objemu i intenzity přirozené pohybové aktivity.
Nedostatek pohybové aktivity však vede k zdravotním poruchám, tzv. civilizač- ním nemocem (diabetes, obezita, ischemická choroba srdeční…). Jediným východiskem se zdá být úprava životosprávy a zařazení pravidelné pohybové aktivity do každodenní- ho života člověka (Měkota & Cuberek, 2007).
1.2.2 Pohybová aktivita dětí
Děti patří k nejaktivnější části populace. Zájem o pohybovou aktivitu je u dětí spontánní, mají přirozenou potřebu se hýbat. Pokud mají příležitost, jsou aktivní všech- ny děti, rozdíl je však v jaké míře. Např. Havlíčková dělí děti podle míry pohybové ak- tivity do 3 skupin: děti hypomobilní, normomobilní a hypermobilní.
Povaha dětské pohybové aktivity je jiná než u dospělé populace. Charakteristic- ké jsou krátké opakující se pasáže intenzivní aktivity, proložené odpočinkem. Děti se
15
v průběhu dne věnují různým kratším pohybovým činnostem střední a vyšší intenzity.
Pokud se čas strávený těmito aktivitami nastřádá a přesáhne 60 minut, lze očekávat zdravotní efekt (Měkota & Cuberek, 2007).
U dětí se doporučují různorodé, zábavné aktivity střední a vyšší intenzity, které trvají minimálně 10 minut a proměnlivé zatěžování. Děti školního věku by neměli být dlouho v pohybové nečinnosti, naopak se doporučují krátké úseky intenzivnější pohy- bové aktivity.
Pro děti školního věku jsou doporučeny pohybové činnosti z pyramidy pohybo- vé aktivity, viz obrázek 1 (Suchomel, 2006).
Obrázek 1. Pyramida pohybové aktivity. Pramen: upraveno podle Suchomel (2006)
Zajímavý je i přenos pohybové aktivity z dětství do dospělosti. Malina (2001) tvrdí, že pohybové chování zůstává stabilní během krátkého období, 3-5let a s rostoucím časovým odstupem výrazně slábne.
Je potvrzeno, že pohybová aktivita pozitivně ovlivňuje úroveň tělesné zdatnosti.
Pohybová aktivita je však jen jednou z komponent. Biologická zralost a dědičnost úro- veň tělesné zdatnosti ovlivňují více (Měkota & Cuberek, 2007).
16
1.3 Tělesná zdatnost a motorická výkonnost
Tělesná zdatnost je pojem, který lze definovat z různých hledisek a popsat ho pomocí různých parametrů. Často se objevuje v souvislosti s pojmem motorická výkon- nost, kterou můžeme definovat jako připravenost vykonávat určité konkrétní činnosti na poměrně stabilní úrovni. Rozdíly mezi motorickou zdatností (základní motorická vý- konnost) a výkonností popisuje obrázek 2 (Měkota, 2007).
Bunc definuje tělesnou zdatnost jako nespecifickou potenciální adaptaci na po- hybovou zátěž. Má tedy vyjadřovat zvládnutí vnějších požadavků na jedince s menšími nároky na organismus (např. uběhnutí určité vzdálenosti s nižší srdeční frekvencí).
Na tělesnou zdatnost lze nahlížet ovšem i z jiných pohledů např. jako na jednu ze složek totální zdatnosti, mezi jejíž části patří tělesná, sociální, duševní a emocionální zdatnost (Shepard, 1985). Nebo jako stav pohody (well-being), který se vyznačuje níz- kým rizikem zdravotních problémů a vitalitou, která umožňuje účastnit se různorodých fyzických aktivit (Corbin, Pangrazi & Franks, 2000).
Kovář pak tělesnou zdatnost shrnuje jako schopnost řešit zadané činnosti bez zjevné únavy, pohotově a s dostatečnou rezervou pro trávení volného času (Kovář, 2001). Tedy čím hospodárněji a účinněji jedinec provádí nějaký výkon, tím je zdatnější.
Ukazatel (např. velikost kalorické spotřeby nebo reakce transportního systému atd.), který podá informaci o tom, jak úsporně a účinně se organismus a jeho systémy vyrovnaly s pohybovým úkolem a podmínkami je měřítkem tělesné zdatnosti (Čelikov- ský, 1966).
Cureton tvrdí, že má tělesná zdatnost vliv na sportovní výkonnost a že sportovní trénink zvyšuje tělesnou zdatnost. Tréninkem se tedy zvyšuje tělesná výkonnost, ale i zdatnost. V současnosti je tělesná zdatnost ukazatelem kvality zdraví. Problémy těles- né zdatnosti jsou často spojovány s růstem civilizačních chorob.
Souhrnně lze říci, že je tělesná zdatnost pouze jednou složkou zdatnosti. Avšak tělesná zdatnost se vztahuje k celému člověku a tak ve větší či menší míře ovlivňuje i ostatní složky zdatnosti příkladem je intelektuální nebo emoční aj. Zdatnost už se tedy nevztahuje jen k fyzické zátěži, ale i k požadavkům každodenní aktivity.
Tělesná zdatnost je do jisté míry geneticky podmíněna, ovlivňuje jí však i soci- ální a přírodní prostředí. Tělesnou zdatnost můžeme udržovat a rozvíjet díky tělesným cvičením, otužováním, přiměřenou výživou a správnou životosprávou. Cílem tělesné zdatnosti je všestranný rozvoj.
17
Především díky důrazu na zdravotní aspekt a prevenci se do popředí se dostává koncepce, která rozděluje tělesnou zdatnost na zdravotně orientovanou zdatnost (HRF:
health-related-fintess) a výkonnostně orientovanou zdatnost (PRF: performance-related- fitness) (Měkota & Cuberek, 2007).
Obrázek 2. Rozdíly mezi motorickou zdatností a motorickou výkonností. Pra- men: upraveno podle Měkota (2008)
1.3.1 Zdravotně orientovaná zdatnost
Zdravotně orientovaná zdatnost je zdatnost, která přímo i nepřímo ovlivňuje zdravotní stav člověka a působí preventivně (zejména ve spojení s hypokinézou). Těles- ná zdatnost má pozitivní vliv např. během neočekávaného tělesného zatížení, umožňuje také vyrovnat se s potřebami běžné denní aktivity, obsahuje důležité komponenty vážící se ke zdravotnímu stavu (Suchomel, 2006).
Podle Boucharda & Sheparda (1994) je do zdravotně orientované zdatnosti za- hrnuto pět komponent: morfologická, svalová, motorická, kardiorespirační a metabolic- ká. Suchomel (2006) rozšiřuje tyto komponenty ještě o aerobní zdatnost, tělesné složení, svalovou sílu, vytrvalost a flexibilitu.
Aerobní zdatnost je klíčovou složkou, hodnotí se laboratorně (spiroergometrie) nebo vytrvalostními testy (např. dvanáctiminutový běh). Tělesné složení je důležitá komponenta, sledovaná především kvůli nárůstu výskytu obezity. Zjišťuje se měřením kožních řas nebo výpočtem indexu hmotnosti. Svalová síla a vytrvalost je nepostrada- telnou součástí všech pohybových úkolů. Díky pohyblivosti je zajištěna větší ekono-
18
mičnost pohybů, snižuje pravděpodobnost zranění… Měří se testem předklon v sedu nebo goniometrií (Měkota & Cuberek, 2007).
Obrázek 3. Vztahy mezi pohybovou aktivitou, zdravotně orientovanou zdatnos- tí a zdravím. Pramen: upraveno podle Suchomel (2006)
1.3.2 Výkonově orientovaná zdatnost
Výkonově orientovaná zdatnost je zdatnost podmiňující určitý pohybový výkon, jehož výsledkem je kvantifikace a hodnocení. Součástí výkonově orientovaná zdatnosti jsou komponenty zdatnosti důležité pro výkon v práci i ve sportu. Projevuje se během sportovních soutěží, ve výkonových testech nebo v pracovních výsledcích.
Má jen omezenou souvislost se zdravím. Do výkonově orientované zdatnosti můžeme zařadit explozivní sílu, akční a reakční rychlost, rovnováhovou schopnost, hbi- tost a obratnost. Uplatňuje se např. při výběru sportovně talentovaných jedinců (Měkota
& Cuberek, 2007).
Souhrnně lze říci, že jedna podmiňuje druhou. Tedy, že výkonově orientovaná zdatnost ovlivňuje sportovní výkon a zdravotně orientovaná zdatnost podmiňuje spor- tovní výkonnost (Vobr, 2006).
1.3.3 Determinanty tělesné zdatnosti
Tělesná zdatnost jde ruku v ruce se sportovním výkonem. Sportovní výkon je ovlivněn mnoha exogenními i endogenními faktory, ale i patologickými stavy a v neposlední řadě také vzájemnými vztahy mezi jednotlivými faktory (Novotný, 2012).
19
Obrázek 4. Obecné schéma faktorů ovlivňujících pohybový výkon člověka.
Pramen: upraveno podle Novotný (2012)
Jádro endogenních faktorů spočívá přímo v osobě člověka. Patří sem fyziologic- ké faktory, zdravotní stav, motorické schopnosti, způsob provádění pohybové aktivity a regenerace sil, běžné činnosti nebo volnočasové aktivity.
Mezi exogenní faktory patří plánování a průběh pohybové aktivity, zevní fyzi- kálně-chemické podmínky, společenské podmínky nebo čas. Původ a základ exogen- ních faktorů je mimo člověka.
Nutno upozornit na fakt, že rozdělení na endo- a exogenní faktory není dokona- lé. Některé faktory lze totiž zahrnout do obou skupin. (Novotný, 2012).
1.3.4 Biologické základy tělesné zdatnosti
Biologický základ úrovně tělesné zdatnosti tvoří systém skládající se z různých morfologických struktur. Tyto struktury jsou ovlivněny biochemickými procesy, fyzio- logickými funkcemi ale i podmínkami prostředí.
Jednou ze složek biologického základu tělesné zdatnosti je schopnost a přizpů- sobivost k tělesné námaze, ale také k různým vnějším činitelům. Při podrobnějším roz- boru zjišťujeme, že faktory vnějšího prostředí, vyvolávají změny ve vnitřním prostředí.
Tyto změny jsou znamením k zahájení adaptačního procesu (Šprynarová, 1983).
Růst trénovanosti je možný pouze tehdy, přesáhne-li zatížení (podnět) dostateč- nost funkcí. Pokud se tak nestane, forma odolnosti k pohybovému zatížení se zastavuje a podnět se stává neutrálním.
20
Biologický základ tělesné zdatnosti podmiňuje způsobilost k činnostem v pra- covní oblasti, ale i odolnost k negativním vlivům, které mohou tuto způsobilost narušit (Šprynarová, 1983).
1.3.5 Motorická výkonnost
Pojem motorická výkonnost by měl být použit, v souvislosti s předpoklady mo- torického výkonu, to znamená, pokud jde o kvalitu pohybového systému, popřípadě s ním spojených procesů (Wagner, 2009).
Měkota s Cuberkem (2007) definují motorickou výkonnost jako připravenost podávat výkony v určité činnosti na poměrně stabilní úrovni. Touto činností může být myšleno překonávání pohybových nebo sportovních nároků.
Motorická výkonnost je základním indikátorem pohybové výkonnosti člověka a významnou komponentou tělesné zdatnosti člověka. Úroveň tělesné výkonnosti je ur- čena především motorickými schopnostmi, pohybovými dovednostmi. Působí zde však i řada dalších faktorů, jako jsou somatické předpoklady, intelektové a psychické schop- nosti nebo vlastnosti, jež ovlivňují chování a připravenost k výkonu (Suchomel, 2006).
Základní motorická výkonnost (motor performance, motorische Leistungsfähig- keit), je připravenost jedince, podávat výkony ve všech základních pohybových činnos- tech. Výkonnost se uvádí ve vztahu buď k jedinci, anebo k celé populaci.
Základní motorická výkonnost se získává a udržuje tělesným cvičením a správ- nou životosprávou. Její rozvoj je dlouhodobý proces. Cílem je všestranný tělesný a po- hybový rozvoj. Jedinci s dostatečnou úrovní základní motorické výkonnosti se rychleji adaptují na pohybové zatížení, rychleji se zotavují a nedochází u nich k nepřiměřené únavě (Měkota, 2001).
Tělesnou výkonnost zjišťujeme na základě výkonů jednotlivých osob, skupin nebo populace. Zkoumána je tělesná výkonnost různých věkových kategorií z různých krajů či států. Výsledky jsou zpracovávány statisticky. Úroveň výkonnosti je vyjádřena aritmetickým průměrem, míru heterogenity určuje směrodatná odchylka (Měkota & Cu- berek, 2007).
1.3.6 Faktory motorické výkonnosti
Pávek (1977) jako faktory tělesné výkonnosti uvádí stupeň zdraví, funkční stav organismu, volní úsilí a stupeň technické vyspělosti.
21
Zdravím je rozuměna schopnost organismu vyrovnat se s nároky vnějšího pro- středí, aniž by došlo k narušení životně důležitých funkcí (Prošek, 1959).
Normální funkční stav organismu z hlediska tělesné výkonnosti znamená, že or- ganismus pracuje při středním zatížení ekonomicky. Funkční stav je vyjádřen kvalitou hlavních pohybových schopností (výbušnost, síla, rychlost, vytrvalost a obratnost).
Volní úsilí chápeme jako výsledek vztahů tělesných a psychických předpokladů k pohybové činnosti, zájmů a potřeb jedince. Na intenzitu volního úsilí působí motivace prostředí, vnitřní aspirace žáka na dobrý výkon, nebo potřeba individuálního či kolek- tivního uplatnění.
Při zjišťování úrovně tělesné výkonnosti je důležité maximální úsilí. Pokud chceme při testování dosáhnout alespoň optimálního výkonu (hranice 2/3 maximální výkonnosti), je nutné vybrat takové testy a metodiku provedení a měření, které to umožní (Pávek, 1977).
Technická vyspělost ovlivňuje především testy speciální tělesné výkonnosti. Při testování základní motorické výkonnosti se nejčastěji využívají terénní testy, často označované jako kondiční testy nebo testy zdatnosti (Eurofit, Unifittest, Fitnessgram aj.) (Měkota & Cuberek, 2007).
1.3.7 Stav motorické výkonnosti
Závislost vývoje tělesné výkonnosti na věku a pohlaví, byla již v minulosti pro- kázána mnoha autory. Na tyto faktory však působí i řada dalších faktorů jako je sociální prostředí nebo rozsah a kvalita pohybové aktivity (Pávek, 1977).
Znalost stavu základní motorické výkonnosti populace je velmi důležitá. Posu- zuje se zejména z výsledků reprezentativních šetření provedených v evropských zemích ve 2. polovině 20. století. U nás se těmito měřeními zabýval např. Kolář, Měkota &
Šorm (1989), kteří testovali motorickou výkonnost vysokoškolské mládeže nebo Mora- vec (1990), který testoval výkonnost školní mládeže.
Výsledky těchto studií jsou i v současnosti stále velmi ceněné, protože úroveň výkonnosti se mění jen pozvolna.
22
Obrázek 5. Motorická výkonnost školní mládeže v České republice v roce 1987. Pramen: upraveno podle Měkota & Cuberek, (2007)
1.4 Somatické charakteristiky
Hmotnost jedince je ovlivněna mnoha faktory. Některé jsou dědičné jako např.
věk či somatotyp, jiné můžeme svým přístupem ovlivnit sami např. výživa nebo pohy- bová aktivita. Proto není stanovení ideální hmotnosti jedince vůbec jednoduché.
Tělesná hmotnost úzce souvisí s tělesnou výškou. K posuzování tělesné hmot- nosti jedince se tedy často používají indexy vypočítané z obou somatických charakteris- tik: z tělesné výšky i hmotnosti. Některé další indexy vychází z poměru tělesných obvo- dů (Fetter, 1967).
23
1.4.1 Tělesná výška
Tělesná výška je morfologickým předpokladem, který určuje výkonnost v mnohých sportech. Není žádným tajemstvím, že ve sportech jako je basketbal nebo volejbal se více uplatňují jedinci s větší tělesnou výškou. Ve sportech jako gymnastika nebo krasobruslení zase spíše vynikají jedinci menšího vzrůstu.
Tělesné výšce je věnována pozornost zejména při hledání talentovaných jedinců pro určitý sport. K nejpřesnějším metodám predikce tělesné výšky patří stanovení kost- ního a biologického věku (Suchomel, 2006).
1.4.2 Tělesná hmotnost
Tělesná hmotnost má mezi somatickými parametry zvláštní postavení. Tělesná hmotnost úzce souvisí s tělesnými funkcemi a tělesným zdravím a je hlavním ukazate- lem růstu a stavu výživy. Protože se jedinci mohou lišit v podílu svalstva a tuku, je nut- né doplnit tělesnou hmotnost o další parametry jako je určení procenta tělesného tuku nebo výškově-hmotnostní index.
Vztah tělesné výšky a hmotnosti je mezi čtvrtým a osmnáctým rokem života slabý až střední. Z výsledků Slaughtera a Curetona (1977) vyplývá, že je tělesná hmot- nost významným faktorem, který ovlivňuje výsledky silových schopností u dívek i chlapců prepubescentního věku. K podobným závěrům došel ve stejném roce i Pávek při testování dívek i chlapců od deseti do patnácti let.
Stanovení hmotnosti zásobní tukové tkáně nám umožní výpočet tukuprosté „ak- tivní tělesné hmotnosti“. Aktivní tělesná hmotnost se skládá z hmotnosti skeletu a hmotnosti kosterního svalstva a orgánů s intenzivní látkovou přeměnou a úzkým vzta- hem k zabezpečování pohybové činnosti (Kohlíková, 2002).
Nejčastěji používaným hmotnostně-výškovým indexem je BMI (z anglického Body Mass Index). Umožňuje posoudit, zda tělesná hmotnost, odpovídá tělesné výšce jedince. Pomocí BMI však nedokážeme určit do jaké míry je tělesná hmotnost zatížena aktivní (tukuprostou) nebo pasivní (tukovou) složkou. Proto je vhodné komponovat BMI s měřením podkožního tuku (Suchomel, 2006).
1.4.3 BMI
BMI (Body Mass Index) je ukazatel tělesné hmotnosti, nejčastěji je používán ja- ko měřítko obezity, umožňující statistické porovnávání lidí s různou výškou. Počítá se jako podíl hmotnosti (kg) a tělesné výšky (m) na druhou.
24
BMI je z minulosti znám jako „Queteletův index“. V současnosti patří celosvě- tově k nejužívanějším ukazatelům tělesné hmotnosti. V období od narození do ukončení růstu se hodnoty tohoto indexu velmi významně mění. Při interpretaci hodnot BMI u dětí pracujeme s percentilovými, resp. normalizovanými hodnotami.
Je ovšem třeba vzít na vědomí, že i když index BMI souvisí s obsahem tuku v těle, neměří ho přímo. Proto jeho vypovídací schopnost může být někdy zkreslená, zvláště u lidí, kteří mají hodně svaloviny. Nevýhoda je, že neurčíme celkové procento tuku obsažené v celém těle např. kolem vnitřních orgánů, ale jen v podkoží.
Metodu lze označit jako vcelku přesnou. Pro určení procenta podkožního tuku, musí ale měření provádět jedna osoba u všech probandů stejně (inbody.cz).
Obrázek 6. Procentilový graf indexu tělesné hmotnosti BMI (ženy). Pramen:
upraveno podle Měkota et al. (2002)
Hranice obezity nejsou jednoznačně stanoveny, podle různých autorů je za hra- niční hodnotu BMI považován 90., 91., 95., nebo 97. Percentil. Obdobně za hranici nadváhy je považován 85.-90. percentil. V našich podmínkách používáme nejčastěji rozdělení podle percentilových pásem BMI. (Kopecký et al. 2013, dostupné z: epide- mieobezity.upol.cz):
25
Percentilové pásmo Hodnocení indexu tělesné hmotnosti (BMI) do 3. percentilu velmi nízká hmotnost
mezi 3.- 25. percentilem snížená hmotnost (štíhlí)
mezi 25.–75. percentilem normální hmotnost (proporcionální) mezi 75.–90. percentilem zvýšená hmotnost (robustní)
mezi 90.–97. percentilem nadměrná hmotnost nad 97. percentilem obezita
1.4.4 Kaliperace
Důležitým předpokladem pro výpočet poměru tělesného složení, je stanovení množství tělesného tuku. Pomocí kaliperace (zjištění procenta tělesného tuku) můžeme zjišťovat hodnoty jednotlivých kožních řas. Tyto hodnoty pak podle různých metodik dosazujeme do rovnic, pomocí kterých se vypočte celkové procento tuku v těle. Pokud známe tělesnou hmotnost a odečteme od ní hmotnost tuku, získáme tzv. tuku prostou hmotu těla, která úzce souvisí s tělesným výkonem.
Asi polovina celkového tuku v těle člověka je uložena pod kůží. Na mnoha mís- tech můžeme kůži zřasit a nadzvednout a tím změřit kožní řasu. Tloušťka řasy může být podle velikosti vrstvy podkožního tuku na těle rozdílná. (Měkota et al., 2002).
Stanovení podílu tuku v těle měřením kožní řasy je jednoduchou metodou, vy- žaduje pouze přístroj ke měření kožních řas zvaný kaliper a zkušenost s měřením. Podle výsledků pak v tabulkách zjišťujeme obsah tukové tkáně v těle. Nevýhodou tohoto způ- sobu měření je možnost chyby, pokud měření neprovádí odborník nebo pokud je měře- ná osoba příliš obézní. Pak je obtížné oddělit podkožní tukovou řasu od svalové hmoty (Blahušová, 2005).
1.5 Motorické testy
Pro stanovování motorické výkonnosti či tělesné zdatnosti nejčastěji využíváme terénních testů (fitness-tests). Tyto testy bývají obvykle složeny ze 4-10 jednotlivých testů nebo subtestů, doplněných o základní somatometrii, popřípadě dotazník pohybové aktivity (Měkota & Cuberek, 2007).
Motorickým testem rozumějme standardizovanou pohybovou zkoušku, pomocí které stanovujeme úroveň pohybových předpokladů testovaných jedinců. Obsahem po- hybových testů je předem stanovená pohybová činnost, omezená příslušnými pravidly.
Motorický test musí být standardizován, musí být tedy zajištěna jeho platnost, opakovatelnost, spolehlivost a objektivita (Suchomel, 2006).
26
Böse (2001) definuje motorická měření jako rutinní sportovně-vědeckou proce- durou hodnotící úroveň motorických dovedností. Jejich realizace je možná za standard- ních podmínek a podléhá statistickým kritériím kvality.
Roth (1999) definuje motorický test jako pohybové úkoly, během kterých je testovaná osoba vyzvána, aby při plnění předepsaných pohybových úkolů docílila co nejlepšího výsledku (maximálního výkonu).
Přínosem motorických testů jsou podle Böse (2001) poznatky o úrovni kondič- ních a koordinačních schopností, věkových zvláštnostech, dále specifika v oblasti po- hlaví a ve vývojových stádiích jedince. Bös dále upozorňuje na fakt, že jsou motorické testy závislé na věku, pohlaví a zkušenostech testovaných jedinců.
Díky motorickým testům lze sledovat vývojové změny kondičních a koordinač- ních schopností a v neposlední řadě lze díky motorickým testům sledovat účinnost vzdě- lávacích opatření nebo lze předvídat budoucí výkonnost a způsobilost k některým spor- tům a uplatnit tak motorické testování při výběru talentů (Bös, 2008).
Roth (1999) definuje motorický test jako pohybové úkoly, během kterých je tes- tovaná osoba vyzvána, aby při plnění předepsaných pohybových úkolů docílila co nej- lepšího výsledku (maximálního výkonu).
Suchomel (2006) rozumí motorickým testem standardizovanou pohybovou zkoušku, která testuje úroveň pohybových předpokladů testovaných jedinců. Obsahem pohybových testů je předem stanovená pohybová činnost, vymezena příslušnými pravi- dly.
Motorický test musí být standardizovaný. Musí být zajištěny podmínky validity, reliability a objektivity testu (Bös, 2008).
Examinátor tedy musí vytvořit takovou testovou situaci, aby byla kdykoli opa- kovatelná a nemělo na ni vliv prostředí nebo osoba examinátora. Instrukce a pomůcky by měli být pro všechny testované osoby stejné (Čelikovský, 1979).
1.5.1 Vlastnosti motorických testů
Reliabilita
Reliabilita označuje spolehlivost testu. Stabilita znamená, že test měří všechny testované osoby stejně a je stálý v čase. Předpokládá se, že každý test je závislý na chy- bě. Reliabilita udává, do jaké míry je test ovlivněn náhodnou chybou. Výsledek namě-
27
řeného testu (xi) je součtem dvou složek: skutečného výsledku (T) a chyby měření (), tedy xi = T + (Čelikovský, 1979).
Spolehlivost se skládá ze třech dílčích částí: stabilita, ekvivalence a konzistence.
Stabilita zjišťuje, zda test měří stejně spolehlivě v různém čase. Zjišťuje se opakovaným testováním, tzv. retestem. Ekvivalence určuje, zda test měří stejně spolehlivě, jako jiný test, jehož vysokou spolehlivost známe. Konzistence stanovuje, zda test měří shodně všechny testované osoby v testovaném souboru (Bös, 2008).
Validita
Validita neboli platnost zaručuje, aby test měřil přesně to, co má být testem mě- řeno. Platnost vyjadřuje vztah k předmětu mimo test. Validita odpovídá na otázky jako, co test měří nebo kterou motorickou vlastnost (schopnost, dovednost…) postihuje (Če- likovský, 1979).
Validita pracuje s pojmem kritérium. Kritérium vymezuje přesný účel a měřítko toho, co se má měřit. Validita bez kritéria může být obsahová (adekvátnost, vhodný vý- běr položek…) nebo zjevná (přesvědčivost testu, jasnost testu). Validitu vztahující se ke kritériu můžeme rozlišit na jednoduchou (vyjádřena koeficientem korelace mezi testem a kritériem (kritériem může být např. pohybový úkol) nebo složenou (kritérium se od- haduje z testové baterie o více testech) (Měkota, Blahuš 1983).
Objektivita
Objektivitu můžeme vysvětlit jako nestrannost, spravedlivost či souhlasnost tes- tu. Zaručuje míru shody v případě různých examinátorů. Jde tedy o nezávislost výsledků na osobě, která testuje nebo určuje výsledky (Měkota, Blahuš 1983).
Čelikovský (1979) uvádí, původ třech náhodných chyb, které se nejčastěji obje- vují během testování: kolísání psychického a fyzického stavu testovaných osob, nedo- konalost testu jako nástroje měření a subjektivita určování testových výsledků různými examinátory.
1.5.2 Testové baterie
Unifittest 6-60
Unifittest je standardizovaný test pro jedince ve věku 6-60 let. Test je zaměřen na testování základní motorické výkonnosti dětí, mládeže i dospělých. V centru pozor-
28
nosti se nachází pohybové schopnosti převážně kondičního typu (rychlostní, silové, vy- trvalostní, pohyblivostní).
Unifittest se skládá se ze 4 testových baterií: skok daleký z místa, leh-sed, vari- anty vytrvalostní lokomoce (běh po dobu 12 minut, vytrvalostní člunkový běh nebo chůze na vzdálenost 2 km) a výběrový test. Test je ještě doplněn o diagnostiku základ- ních somatických charakteristik: tělesná výška, hmotnost a množství podkožního tuku.
Obsahem je společný testový základ jednotný pro všechny věkové kategorie.
Zohledňuje věk a kondiční připravenost testovaných osob. Jednotlivé testy slouží jako ukazatele rozvoje základních pohybových schopností. Různé alternativy umožní zo- hlednit kondiční připravenost nebo věk testovaných jedinců. Výběrový test charakteri- zuje typické motorické projevy daného věkového období. Vypracované normy respektu- jí zvláštnosti pohlaví a kalendářního věku (Měkota et al., 2002).
Fitnessgram
Fitnessgram je testová baterie zaměřená na testování třech oblastí zdravotně ori- entované zdatnosti: aerobní zdatnost, svalová zdatnost a tělesné složení. Skóry jsou srovnávány s objektivními kriteriálními standardy, které vyjadřují úroveň zdatnosti, nutnou pro udržení zdraví (Suchomel, 2003).
U testů aerobní zdatnosti si proband vybere jednu z alternativ: vytrvalostní člun- kový běh anebo běh na 1 míli. Součástí testování svalové zdatnosti jsou testy vytrvalosti břišních svalů: Hrudní předklony v lehu pokrčmo; tesy síly a pohyblivosti extenzorů trupu: Záklon v lehu na břiše a testy síly a vytrvalosti svalů horní části trupu v těchto al- ternativách: Opakované shyby nadhmatem, výdrž ve shybu a shyby ve svisu ležmo. U testování flexibility si testovaná osoba vybírá jeden z testů: Předklon v sedu pokrčmo přednoženém pravou nebo levou a testu: Dotyk prstů za zády. Testování složení těla se skládá z měření kožních řas, Indexu tělesné hmotnosti a Bioelektrickou impedancí nebo automatizovaným kaliperem (Bunc, 2002).
Fitnessgram obsahuje písemné objektivní informace o žákovi a jeho tělesné zdatnosti a jeho součástí je i návod na pozitivní změnu chování žáka, která by měla vést ke zvýšení úrovně zdatnosti.
Výhodou tohoto testu je poskytnutí okamžité zpětné vazby o adekvátnosti výko- nu ze zdravotního hlediska a relativně univerzální platnost pro danou populaci. Nevý-
29
hodou je, že test poskytuje poměrně omezenou motivaci a nebere v úvahu biologický věk jedinců (www.fitnessgram.net, 2014).
Test tělesné zdatnosti a výkonnosti školní mládeže
Pro první celostátní výzkum tělesné výkonnosti žactva navrhl v roce 1966 Fran- tišek Pávek sestavu čtyř testů (běh 50 m, skok daleký z místa, hod těžkým míčem, před- klony a vzpřimy) o rok později byla sestava ještě doplněna o testy kondičních schopnos- tí: běh 600 m (1000 m pro chlapce), běh 500 m (600 m chlapci). V konečné podobě byl test tělesné zdatnosti určen především pro žáky druhého stupně základních škol (Měko- ta, 1983).
Testy speciální výkonnosti byly ovlivněny ukazatelem norem výkonnosti pro učební osnovy tělesné výchovy a odznak zdatnosti. Pro splnění požadavků reliability a objektivity byly vybrány testy přiměřené tělesnému i duševnímu vývoji a pohybové vyspělosti probandů tak, aby mohli testované osoby při plnění zadaných pohybových úkolů podat maximální výkon. Nespornou výhodou těchto testů je časová a materiální nenáročnost (Pávek, 1977).
1.6 Sekulární trendy
Sekulární trend označuje směr vývoje určitého jevu v populaci (výkonnost, tě- lesné rozměry…) sledovaný za dlouhé období, původně za sto let (seculum= století).
Problematika dlouhodobých změn motorické výkonnosti ve vztahu k somatickým změ- nám v současné době nabývá na významu (Měkota & Cuberek, 2007).
Sekulární trend obecně označuje značně dlouhodobé, pozvolné změny. Fyloge- netický význam pojmu sekulární trend vymezuje mezigenerační, stoleté změny základ- ních atributů lidského života. V souvislosti s pojmem sekulární trendy se můžeme setkat i s označením sekulární akcelerace.
Sekulární akcelerace na rozdíl od sekulárního trendu, můžeme definovat jako náhlé změny, zjištěné jen mezi několika po sobě následujícími generacemi (například v průběhu jednoho století), (Komeštík, 1996).
Sekulární trend může být pozitivní (dochází k vzestupu či akceleraci), nulový (nedochází ke změnám) nebo negativní (znamená pokles). Sekulární trendy nejsou uni- verzální a mohou být vratné.
30
Náznaky směru a velikosti sekulárního trendu motorické výkonnosti mládeže byly zjištěny porovnáním výsledků provedených ve dvacátém století v Polsku (1932 Mydlarski a 1951 Trzesniowski), východním Německu (1953 Stemmler, 1975/76 Cras- selt) a Česku (1923 Roubal a 1966 Pávek).
Předpokládá se, že jsou sekulární trendy ovlivněny mnoha faktory: kvalitou ži- votního prostředí, zdravotní péčí nebo výživou. Sekulární a akcelerační trend se vysky- tuje ve všech ekonomicky a sociálně vyspělých zemích, je však připisován právě zlep- šujícím se životním podmínkám, kvalitnější výživě, zlepšení lékařské péče a hygieně (Měkota & Cuberek, 2007).
V současnosti se diskutuje, zda přibývá tělesně nezdatných dětí oproti minulosti z důvodu poklesu kondiční úrovně současné generace. V literatuře se objevují zejména trendy, dokazující nárůst tělesné výšky a tělesné hmotnosti v období dětství a mladší dospělosti, významné je také urychlení biologického zrání. Tento trend je patrný z poklesu věku dívek při nástupu první menstruace (Suchomel, 2006).
1.6.1 Sekulární trendy v životě a motorice člověka
Značné změny sekulární akcelerace v minulém století lze doložit např. díky úda- jům o délce lidského života. Suchý (1972) uvedl průměrnou délku života v mladší době kamenné (neolit, 6. tisíciletí před. n. l.) pouze 19 let. Průměrná délka života na začátku 20. století u nás je podle Mlatečka (1973) 49 let, současná průměrná délka života je u nás odhadována na 73 let. Ženy se dožívají o několik let v průměru déle než muži.
Komeštík (1966) stanovuje jednotku sekulárního trendu a akcelerace jako pro- centuální změnu za sto let. Tímto postupem lze zjistit konstantní a malý sekulární trend (cca 2,9 %) od neolitu do začátku 20. století. Sekulární akcelerace minulého století je ale překvapivě velká (asi 49 %). Tento jev si vysvětluje změnou fenotypu (prostředí, ve kterém se stále zlepšují životní podmínky našich současných generací).
S nástupem sekulárních trendů, je nutné klást si otázku, jaké faktory tento jev ovlivňují. Komeštík (1966) uvádí, že jednoznačný vliv na sekulární akceleraci má feno- typ. Mimo tohoto jednoznačného vlivu prostředí, ve kterém se neustále zlepšují životní podmínky, jsou zde i další faktory, které sekulární trendy ovlivňují.
Například Kučera (2001) uvádí změny ve složení stravy za uplynulé období dvou set let a upozorňuje na zásadní negativní posun složení stravy na konci 20. století.
Dále uvádí, že naši předkové (rolníci) v 18. století se stravovali potravou složenou mi- mo jiné asi ze 70 % polysacharidů, 16 % tuků a z vlákniny, prakticky bez volných cuk-
31
rů. O dvě stě let později je poměr složek lidské stravy našich generací opačný. Polysa- charidů požíváme zhruba jen 25 %, volných cukrů 20 % a tuků dokonce 55 %. Podíl vlákniny v současné stravě je 5 až 8 krát nižší, než byl v minulosti.
Výzkum skladby stravy občanů Velké Británie Prentice a Jebba (1995) „Diet, Obesity and Inactivity in the UK“ uveřejněný v publikaci Physical Activity, Health and Well-being (1995) prokazuje nadměrné a stále se zvyšující procento příjmu tuků a cukrů od 40. let minulého století až do 60. - 70. let.
V posledních desetiletích se však situace obrací k lepšímu a příjem těchto složek stravy klesá. U tuků jde o návrat k původním hodnotám a u cukrů jde o pokles až na 60
% původní hodnoty.
Prentice a Jebb (1995) se také věnují výzkumu charakteru lidské pohybové čin- nosti. Jako hlavní ukazatele pohybové nečinnosti, autoři označují dobu strávenou čin- ností vsedě, zejména při sledování televize. Další příčinu spatřují také v omezení aktivní lokomoce, způsobené vlastnictvím automobilu.
Oba ukazatele lidské nepohyblivosti ukazují zápornou sekulární akceleraci a do- kládají již zmíněné důsledky vědecko-technického rozvoje dnešní civilizace, jako jsou hypokineze nebo pohybový deficit. (Diet, Obesity and Inactivity in the UK. Physical
Activity, Health and Well-being. Québec : World Forum, 1995)
1.6.2 Sekulární trendy somatických charakteristik
Uvedené důkazy o sekulárních změnách složek výživy, pohybové aktivity, její- ho rozsahu i charakteru tělesné zátěže mají patrné důsledky. Přes naznačené zlepšení skladby naší výživy je sekulární akcelerace obecně negativní.
Uvedené změny jsou příčinou somatických změn postavy a stavby těla. Základní komponenty tělesné stavby tvoří kostra, svalovina, tuková tkáň a vnitřní orgány. Obecně uznávaným hrubým ukazatelem pro vyjádření tělesné postavy a stavby je index tělesné hmotnosti (BMI).
Graf publikovaný Prenticem a Jebbem (1995) ukazuje stálý vzestup tohoto in- dexu ve druhé polovině minulého století. Vzhledem k normám (index 25 - nadváha, in- dex 30 - patologická obezita) jde o výstražný negativní jev. Na konci 20. století překro- čil index u občanů Velké Britanie hranici obezity. Vyšší tělesná hmotnost je bohužel důkazem většího procenta nadbytečného depozitního tuku než většího objemu svalové tkáně.
32
Graf 1. Graf vývoje indexu tělesné hmotnosti v letech 1940-2000. Pramen:
upraveno podle Komeštík (2010)
Od roku 1951dochází v České republice k pravidelným celostátním antropolo- gickým měřením, které se konají pravidelně každé desetiletí. Můžeme tak sledovat vý- voj sekulárních trendů somatických parametrů.
Srovnání roku 1951 a 2001 prokázalo u naší populace patrný sekulární trend v oblasti tělesné hmotnosti a výšky u dívek do patnácti let. Průměrná tělesná výška čes- kých mužů za posledních 100 let vzrostla asi o 10 cm, u žen přibližně o 7 cm. Tyto ak- celerační sekulární trendy, se objevují ve všech sociálně a ekonomicky vyspělých ze- mích.
Někteří autoři se domnívali, že dojde k postupnému odeznívání pozitivního se- kulárního trendu tělesné výšky v naší populaci. Bláha (1999) naznačuje z výsledků ce- lostátních antropologických výzkumů náznak postupného zpomalování sekulárního trendu tělesné výšky a hmotnosti u dětské populace. Zatím však nemáme záznamy o úplném zastavení tohoto trendu a výsledky celostátního antropologického měření z roku 2001 nepotvrdily výše uvedený předpoklad (Suchomel, 2006).
1.6.3 Sekulární trendy motorické výkonnosti
Obecně je úbytek pohybové aktivity mezi současnými generacemi prokázaný.
Značné změny v rozsahu pohybové aktivity jsou prokázány již u dětí. Autoři jako Kuče- ra (1988) nebo Švejcar (1954) zaznamenali pohybovou aktivitu dětí ve věku 6 let a jed- notlivé skupiny označili podle rozsahu motorické činnosti jako hypo- (nedostatečná po-
22 23 24 25 26
1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000
33
hybová aktivita), normo- (normální pohybová aktivita) a hypermobilní (vysoký rozsah pohybové aktivity).
Zatímco v roce 1954 vyhodnotili zhruba 20 % hypermobilních, 60 % normomo- bilních a 20 % hypomobilních dětí, o třicet let později zjistili přesun 10 % normomobil- ních dětí do skupiny hypomobilních. Četnost skupiny dětí s vysokou pohybovou aktivi- tou zůstala stejná. Tyto výsledky vypovídají, o snížené pohybové aktivitě dětí a ukazují na negativní sekulární akceleraci (Kučera, 1988).
Další náznaky o směru a velikosti sekulárního trendu motorické výkonnosti u dětské populace vyplívají z porovnání rozsáhlých šetření v Německu, Polsku i Česku (Pávek, 1966).
Malina (1979) shrnul tyto výsledky a zjistil, že od 30. do 70. let uplynulého sto- letí převažoval pozitivní trend. Tento trend se projevoval zejména v explosivně-silových schopnostech dolních i horních končetin, nepatrně pak i v rychlostních schopnostech.
Vytrvalostní schopnosti v této době nebyly zpravidla testovány.
V následujícím období (do 90. let minulého století) v Československu stále pře- vládal pozitivní trend, ale v některých ukazatelích se jevil už jako nulový s náznaky trendu negativního. Tělesná výška i hmotnost stále výrazně narůstala.
Hirtz (2007) se věnoval sekulárnímu trendu zaznamenaného u 7-15letých děv- čat. Autor upozorňuje na pokles úrovně motorické výkonnosti za posledních 20 let v pohybových činnostech podmíněných kondičně. Za důležitý fenomén považuje po- stupné přibližování se tělesné úrovně motorické výkonnosti dívek výkonnosti chlapců (Měkota & Cuberek, 2007).
Nejvíce patrný sekulární trend především u dívek školního věku se projevuje v úrovni vytrvalostních schopností a aerobní zdatnosti. V silových schopnostech byly zaznamenány rozdílné výsledky. U flexibility nebyla objevena významná změna. Nega- tivní sekulární trend rychlostních schopností byl zaznamenán pouze u dívek, u chlapců můžeme tento trend označit jako nulový.
Zajímavý je však fakt, že pokles tělesné zdatnosti postihuje zejména méně těles- ně zdatné děti. Proto je důležité, věnovat při hledání možností zlepšení pozornost zejména těmto dětem (Suchomel, 2006).
Zásadní morfologické změny lidského těla, které jsou v přímém vztahu k moto- rické výkonnosti, vykazují obecně sekulární trend směřující k větší a robustnější postavě (tělesná výška i tělesná hmotnost narůstají). U vrcholových sportovců je tento sekulární trend ještě výraznější, ale neplatí u všech sportů. Vrcholoví sportovci v mnoha sportech
34
jsou větší a masivnější, v některých sportovních odvětvích však zůstávají nejúspěšnější sportovci bez výrazných tělesných změn (Komeštík, 1966).
1.6.4 Sekulární trendy na území Čech 1923-2010
Sekulárními trendy se u nás zabývalo již mnoho autorů, některé výzkumy si tedy blíže popíšeme a seznámíme se s jejich výsledky. V sedmdesátých letech se zabýval Žára (1975) změnami motorické výkonnosti československých branců z let 1957 až 1975. Zjistil zhoršení rychlostní i vytrvalostní běžecké úrovně, ale zlepšení výkonů schopností.
Čelikovský (1979) prozkoumal vývojové trendy motorické výkonnosti naší mládeže v letech 1923-1966. Vycházel z šetření bratří Roubalů a Pávka. Výsledkem byl nezměněný stav rychlostních a vytrvalostních schopností, zlepšení silově explosivních schopností dolních končetin a zřetelné zhoršení silových schopností horních končetin.
Komeštík (1989) se věnoval výzkumu motorické výkonnosti pubescentů v ob- dobí 1975-1984. Výzkum ukázal zlepšení v dynamicko- silových motorických testech a zhoršení v testu vytrvalosti.
Poslední celostátní šetření v bývalém Československu provedli Moravec a Kasa v roce 1990. Objektem jejich zájmu se stala mládež v období 1966-1987. Autoři potvr- dili akceleraci tělesného růstu, lepší motorické výkony u dívek, zlepšení rychlostních a rychlostně silových výkonů, pozitivní změny vytrvalostních i silových schopností a žádné změny ve sprintu a ve skoku dalekém z místa.
Měkota (1991) se zaměřil na trend motorické výkonnosti československých vy- sokoškoláků v letech 1965- 1986. Odhalil zlepšení u těchto disciplín: skok daleký z místa, shyby, běh 500 m. Motorická výkonnost v bězích 50 m a 1500 m se nezměnila.
Komeštík (2010) říká, že ve většině motorických testů došlo v minulém století ke zhoršení. Za téměř 70 let (1923- 1987) srovnání motorické výkonnosti u nás je prů- měrný výkon nižší. Nejvíce se to projevuje v silových a vytrvalostních testech, nejméně ve sprintu. Ve skoku dalekém z místa je průměrný výkon o 5 % lepší. To naznačuje ne- gativní sekulární akceleraci motorických schopností.
V roce 2010 bylo provedeno testování na jedenácti základních školách v Libereckém regionu. Testovaný soubor na všech základních školách tvořilo 415 děv- čat.
Testována byla motorická výkonnost a somatické parametry u 11-15letých dí- vek. Výsledky šetření byly porovnány s výsadkami celostátního výzkumu Pávka v roce
35
1966. Ze somatických charakteristik byla zjištěna tělesná výška, tělesná hmotnost, BMI a změřena tloušťka kožních řas. Z motorických testů byly zjišťovány výsledky těchto disciplín: běh na 50 m, běh na 300 m, skok do dálky z místa, hod medicinbalem, opako- vané shyby, opakovaný leh/sed a vytrvalostní člunkový běh.
Z výsledků vyplynul pozitivní trend v oblasti tělesné hmotnosti a tělesné výšky dívek staršího školního věku, dále celková nižší tělesná zdatnost a pohybová výkonnost dívek. Zejména v oblasti rychlostních a vytrvalostních běžeckých schopností a silově- explozivním schopnostem dolních končetin došlo k výraznému poklesu výkonnosti.
Celková fyzická zdatnost 11-15letých dívek je ve srovnání s testováním prove- deným v roce 1966 horší. Výjimkou byly výsledky testů: hod medicinbalem a opakova- né leh/sedy. Výsledky tedy potvrdily prognózy o zhoršující se tělesné zdatnosti žáků oproti minulým rokům.
Tento negativní trend v oblasti pohybové aktivity a tělesné výkonnosti je přisu- zován pasivně trávenému volnému času, kvalitnějším socioekonomickým podmínkám, změnou stravovacích návyků a s tím spojené zvyšující se obezitě (Tvrdíková, 2010 ba- kalářská práce).
1.6.5 Sekulární trendy v zahraničních studiích
Sekulárním trendům byla věnována pozornost nejen u nás, ale i v ostatních ze- mích. Například v sousedním Polsku sledoval sekulární změny Dutkiewitz (1985) v letech 1971-1981 a zjistil kladné změny v silových motorických testech a v předklonu, ale záporné změny ve sprintu na 50 metrů.
Wolaňski a Siniarska (1985) použili v Polsku pro určení sekulárního trendu mo- torické výkonnosti v letech 1932-1979 relativní průměrné hodnoty na kg, cm. Konstato- vali zhoršení výkonnosti v hodech a v ohebnosti páteře, ale zlepšení ve sprintu na 60 metrů a ve skoku vysokém.
Výsledky sekulární akcelerace polské mládeže v období 1951-1989 uvedl Przeweda (1993). Zjistil nárůst výbušné síly a rychlosti, ale úbytek statické síly.
Na území bývalé NDR se tímto tématem t zabývali např. Grasselt, Forchel nebo Stemmler (1985) ze svých výsledků z let 1967-1979 došli k pozitivním změnám pouze v silových motorických testech, zatímco motorická výkonnost v ostatních testech žádné změny nevykazovala (Komeštík, 1996).
36
Tomkinson a Timothy ve své studiji „Secular Changes in Pediatric Aerobic Fit- ness Test Performance“ zkoumal aerobní výkonnost 6-19letých dětí z 27 zemí, repre- zentujících 5 geografických regionů mezi lety 1958-2003 a došel k závěru, že v průběhu období 45 let, došlo globálnímu pokles aerobní výkonnosti a to o -0.36 % ročně. Tento sekulární trend se projevuje konzistentně nehledě na věk, pohlaví či geografickou sku- pinu. V průběhu let však docházelo k výkyvům. Mezi lety 1950-1970 docházelo ke zlepšení, ale poté od roku 1970 došlo k prudkému poklesu aerobní výkonnost, která na- víc ještě každých deset let klesá. Tento trend je podle Tomkinsona (2007) výsledkem sítě sociálních, behaviorálních, fyzických, psychosociálních a fyziologických faktorů.
Výzkumem sekulárních trendů v oblasti tělesné hmotnosti se zabýval např.
Tremblayand s Willmsem, kteří analyzovali BMI kanadských dětí ve věku 7–13 let mezi lety 1981 až 1996. Své výsledky uveřejnili ve studii „Secular trends in the body mass index of Canadian children“ (1998). Výsledky ukázaly, že BMI vzrostl o 0,1 kg/m2 za rok u obou pohlaví ve většině věkových kategorií, což naznačuje jasný pozi- tivní sekulární trend v oblasti BMI kanadských dětí. Nadváha se zvýšila u dívek z 15 % v roce 1981 na 23,6 % v roce 1996. Kanadské děti ve věku 7-13 let se tedy stále více potýkají s nadváhou a obezitou, než tomu bylo v minulých letech.
Tomkinson, Luc a další (2003) ve své další studii „Secular Trends in the Per- formance of Children and Adolescents (1980–2000)“ analyzovali 55 studií z jedenácti zemí, zabývající se rychlostními schopnostmi. Konkrétně se zabývali výsledky naměře- ných v motorickém testu člunkový běh na 20 m. Autoři zaznamenali celkem 151 změn, z nichž 106 bylo negativních (pokles výkonnosti) a 45 pozitivních (nárůst výkonnosti).
Motorickou výkonnost dětí ve věku 3-7 let v časovém období 1973-2001 zkou- mal německý autor Krombholz (2011). Zjišťoval motorickou výkonnost dětí v testech:
skok daleký z místa a v koordinačních testech (přeskoky na jedné noze, chůze po ba- lančních kladinkách, opakované poskoky vlevo a vpravo na obou nohou, boční přemis- ťování). (Kiphard & Schilling ,1974) Výsledky uveřejnil ve své studii „Haben sich mo- torische Leistungen von 3- bis 7-jährigen Jungen und Mädchen im Zeitraum von 1973 bis 2001 verschlechtert?“. Očekávané zhoršení motorické výkonnosti však na základě těchto testů nemohl potvrdit.
Tento test koordinačních schopností pro děti (Kiphard & Schilling, 1974) je v Německu nejčastěji využívaným testem. Zjišťuje celkovou úroveň koordinačních schopností a obratnosti. Skládá se ze čtyř subtestů, které jsou sestaveny tak, aby vyho- vovali požadavkům při testování dětí (Bös, 2004).
