Název postav Charakteristika
Honzík Malý kluk, který žije s několika odhozenými hračkami a zvířaty v lese. Je hodný a často rozjívený. Má dobré klukovské srdce.
Kukálek Pletená kukačka, která žije u Honzíka v kapse. Kukálek je ustrašený a nerad se koupe.
Drak Ve skutečnosti je to gumová opice. Je to učebnicový raubíř, ale dokáže ukázat i citlivou duši. Ze všeho nejvíc miluje jízdu na své motorce.
Ruda Plyšový, starý pes, který celé obyvatelstvo lesa vzdělává a snaží se je naučit psím kusům.
Pižmovka Ondatra, která připlula z Ruska. Stále myslí na své rodné Rusko. Má chmurné myšlenky a snaží se je vyjádřit v básních.
Starouš Méďa Starý, plešatý medvěd, který je trochu povýšený. Má rád vážnou hudbu a opovrhuje chuligány a raubíři jako je Drak.
Slůňa Slonice, která je spolužačkou Rudy a Mědi. Je stále unavená, spí a vypadávají z ní piliny.
Borováček Borová šiška, které Honzík přidělal nohy. Borováček je ztřeštěný a veselý.
Hliněnka Hliněná kulička, která se stále koulí sem a tam. Je dobromyslná, má velké srdce a snadno se zamiluje.
Smrkáči Smrkové šišky, kterým Honzík přidělal nožičky. Jsou tři a jsou docela hloupí, hodně zapomínají a jsou zlí na Borováčka.
Špunt Špunt od šampaňského, který je namyšlený a myslí si o sobě, že je králem všech špuntů.
Během svého bezstarostného života uprostřed lesů toto podivuhodné uskupení zažívá bláznivá dobrodružství. Kniha nese mnoho skrytých významů, které se postupně odhalují v závislosti na povaze příběhu a dobrodružství, které tito přátelé zažívají. Kniha je prvotně určena pro mladé čtenáře, ale rozhodně neurazí ani dospívající, či dospělé čtenáře. Často i poselství, která s sebou nese děj knihy, jsou určena spíše pro sečtělejší čtenáře. Naproti tomu ani dětští čtenáři nepřijdou zkrátka. Kniha je totiž plná naivních dialogů a prohlášení s nezaměnitelným humorem, který je dětem blízký. Toto dílo však není pouze o zábavných a bláznivých věcech, ale často pojednává i o tématech daleko vážnějších. Mezi zástupce těchto témat můžeme řadit odtrhnutí ze svého přirozeného a známého prostředí, smrt v rodině, i když v trochu přeneseném významu a obecné přemýšlení o světě samotném. Někteří z našich hrdinů se zabývají existenčními otázkami, jako například proč jsem na světě, a snaží se je nějakým způsobem řešit, či na ně odpovědět.
Honzík je hned na prvním řádku označen za krále tohoto malebného údolí. Otázka však zní, je-li tomu doopravdy tak. V celém příběhu si nevšimneme chvíle, kdy by Honzík o něčem závažném nikterak rozhodoval. Většinou se jen potlouká kolem ve svém
61
kočárku pro panenky a vymýšlí se svými kumpány kdejakou klukovinu. Nejspíš je takto označen proto, že je jediný lidský tvor žijící v tomto lese. Ostatní jsou zvířaty, vycpanými hračkami nebo věcmi. To však neznamená, že by neměli své problémy a povinnosti.
Tak například Ruda. Ruda je starý vypelichaný plyšový pes, který je nejvíc ze všeho unavený a má rád svůj klid. Samozřejmě má rád kosti a zahrabávaní kdejakých věcí. Proto si taky v tomto údolí na břehu řeky Em otevřel Krabicovou školu, kam dochází každý z blízkého okolí, kromě Honzíka. První hodina byla docela těžká. Ještě štěstí, že se přikutálela Hliněnka, a tak nemusel být Kukálek ve třídě sám. Ze všeho nejdřív se měli naučit sedět a ležet a nehýbat se při tom. „Sedni!“ poručil Ruda. (Lindgren 2016, s. 15) Ruda byl také velmi zahloubaný do tíživých otázek ohledně bytí, v čemž mu zdatně sekundoval jeho spolužák Starouš Méďa, se kterým se scházel jednou za čas při poslechu Medvědího Beethovena. Jednou je debata zavedla až k vytvoření bratrstva s názvem PJNS. Tedy: Proč jsem na světě. Zanedlouho sepsali i stanovy a přizvali dalšího člena.
Tím členem byl Pižmovka, který žil sám na břehu řeky Em ve své noře. Spával na staré dece pro panenky a vymýšlel ponuré básně o svém rodném Rusku, po kterém se mu moc stýskalo.
Bratrstvo PJNS bylo tajné, tak nikomu neřekli, co ty písmena vlastně znamenají.
To si samozřejmě nemohl nechat líbit Drak, který musel být samozřejmě ve všem nejlepší. Teď si rozjede vlastní vznešenější spolek a nikoho z nich tam nepřijme! Žádné bratrstvo stařešinů, ale spolek silničních pirátů na motorkách – DRAKŮV SPOLEK PIRÁTŮ SILNIC. (Lindgren 2016, s. 108) Draka totiž vůbec nezajímaly rozmluvy starců, kteří se ho stále snažili vychovávat a usměrňovat. Nebavily ho ani přednášky v Krabicové škole, kam sice chodil, ale stále pokřikoval a občas se prostě sebral a odjel na své motorce. On byl totiž mladý uličník, kterého nebude držet zkrátka nějaký starý pes, či medvěd. Do školy chodil jen, když něco potřeboval. Ve chvíli, kdy zakládal svůj spolek, potřeboval naučit, jak psát písmeno d. Když ho to Ruda naučil ani nepoděkoval a odjel na motorce zase pryč. Pomaloval si celou motorku i své tělo nápisem DSPS a přemýšlel, koho ještě příjme za člena. Volba byla jasná. Honzík, Kukálek a Borováček, protože to byli stejní mladí uličníci, jako byl on sám. Hliněnku do bratrstva nevzal, protože z ní měl tak trochu hrůzu.
Hliněnka byla malá kulička koulející se sem a tam. Občas spočinula v nějakém důlku kdovíkde, ale nikdy tam nevydržela dlouho. Měla zvláštní, šílený smích a jednoho dne se do Draka zamilovala. Sice na popud Honzíka a Kukálka, kteří si z obou udělali srandu, ale Hliněnka to brala vážně. Dokonce tak vážně, že se za Drakem dlouhé dny
62
a noci koulela a snažila se mu nadbíhat. Byla to prostě malá kulička, která většinu přátel uměla otravovat.
Honzík slavil narozeniny, jak se mu zachtělo. Měl rád dárky, tak rozhodl, že má narozeniny a uspořádal oslavu společně s Kukálkem. Jednoho dne se opět takto rozhodl, a jel to oznámit Rudovi, který mu značně rozmrzele odpověděl, že žádné narozeniny neslaví. Oba si jeli postěžovat k Drakovi. „Kukálek a já jsme chtěli zítra slavit narozky, ale Ruda to zakázal!“ „Tak toho páprdu nechte, ať taky někdy slaví,“ zakřičel Drak z plechovky. Honzík se zastavil a přemýšlel. Tohle ho vlastně nikdy nenapadlo. Že Ruda už je tak starý, a ještě ani jednou neslavil narozeniny! Takže jestli má někdo zítra slavit, tak je to Ruda. (Lindgren 2016, s. 91, 92) V tomto úryvku si můžeme povšimnout Drakovi prozíravosti a Honzíkovy dobrosrdečnosti, kterou dokáží projevit, i když jsou to oba rošťáci.
Mezi těmito událostmi se toho v údolí kolem řeky Em seběhlo opravdu hodně.
Pižmovka měl přednášku o ruských klaccích, Ruda zahrabal Hliněnku, všichni až na Draka se ztratili, Borováčkovi se posmívali Smrkáči, hliněnka se zamilovala do Špuntu a Starouš Méďa s Rudou a Pižmovkou nacvičovali divadlo.
Nakonec, když jednoho dne připlul na břeh řeky Em vor, vydali se všichni na výlet k příležitosti ukončení školy. Doplavili se někam k velkému kamenu, kde všem Ruda rozdal vysvědčení. Po cestě zpátky se Pižmovka rozhodl, že se vrátí do Ruska, skočil do vody a plaval pryč. Všichni byli moc smutní a plakali, až se nakonec Pižmovka vrátil.
Kniha čtenáře provází podivuhodnými dobrodružstvími partičky z lesa, ve které je každý člen docela jiný. Přesto si však dokáží rozumět a pomáhat, když je zapotřebí.
Knihu bych doporučila všem čtenářům, malým i velkým, kteří mají rádi bláznivé příběhy, které v sobě nesou určité kouzlo v podobě skrytého poslání.
6.2.9 Gorila a já
Dílo od současné autorky Fridy Nilsson Gorila a já se stalo velmi populární, jak mezi mladými, tak i mezi staršími čtenáři. Svým rozsahem, nebo lépe řečeno přesahem dokáže kniha upoutat právě i dospělého čtenáře, který může v některých situacích vyčíst daleko více než čtenář dětský. Kniha je psána velice jednoduchým stylem, je naprosto čitelná, a to ne ve smyslu předvídatelnosti, nýbrž ve smyslu náročnosti čtení. Člověk začne a velice těžko se přestává. Hlavní postavy knihy jsou popsány v Tabulce 15.
63 Tabulka 15: Gorila a já – stručný popis hlavních postav
Název postav Charakteristika
Jonna Hlavní hrdinka knihy, která vyrůstá v dětském domově spolu se svými kamarády. Je zvídavá, vstřícná, nebojácná a na svůj věk velmi rozumná a chápavá. Nijak zvlášť nevyčnívá mezi svými vrstevníky.
Gorila Adoptivní maminka Jonny, která ji vysvobodí z dětského domova. Je to ovšem mluvící gorila, a proto jí z počátku její adoptivní dcera nemá příliš v oblibě. Gorila je však plná lásky a pochopení. Je bezprostřední a odlišná od ostatních lidí, čímž si nakonec Jonnu získá.
Nečestný a zlý člen městského zastupitelstva, který chce vzít Gorile a Jonně střechu nad hlavou, aby mohl na pozemku postavit plavecký bazén.
Aron Vychloubačný kluk z dětského domova, se kterým se Jonna baví nejvíce. Občas si trochu vymýšlí a ostatní pošťuchuje, ale v nitru je hodný a starostlivý.
Ve svém díle nám Frida Nilsson představuje hlavní hrdinku jménem Jonna, která vyrůstá v dětském domově, kde není v žádném případě spokojená, ani šťastná. Ovšem vůbec netuší, že jí čekají veliké změny, které bude muset přijmout. Dětský domov, ve kterém hlavní hrdinka žije, se jmenuje Vratič a řídí ho pedantská a nepříjemná ředitelka, která mladou Jonnu nikdy neměla zařazenou mezi své oblíbence. Často na ni křičí, ztrapňuje ji před ostatními dětmi a uráží ji. Jonna má v dětském domově jen několik přátel, se kterými se baví. Nejvýraznějším z nich je chlapec Aron, který si možná vymýšlí a možná ne. Během děje knihy naší malé hrdince napovídá několik příběhů, které se jí zdají být, tak strašné, že jim nemůže uvěřit. „Slyšel jsem“ sykl a zašilhal po Gerd „že tu kdysi bydlelo jedno dítě, který nesnášela. Jednou večer vytáhla kolo, posadila děcko na nosič a někam s ním odjela. A pak ho nechala v nějaký barabizně, kde nikdo nebydlel a nebylo tam nic k jídlu. (Nilsson 2015, s. 8)
Jak je psáno výše, naši hrdinku čekaly veliké změny, kterým se Jonna zprvu bránila. Jakpak by ne, děti se přeci často bojí, zvlášť když jim jejich povedený kamarád vypráví příběhy a výmysly, kterým se opravdu nechce věřit. Jeden takový jí Aron vyprávěl i o Gorile, která si přišla do dětského domova adaptovat Jonnu. Jeho výmysl spočíval v tom, že Gorila je tak tlustá, protože žere děti. Postupem příběhu však Jonna přišla na to, že tomu tak samozřejmě není.
Nejvýraznější změnou tedy byla její adopce ze špatného prostředí, do na první pohled ještě horšího prostředí. V průčelí byla řada tenkých skleněných tabulek. Většina byla rozbitá a některá okna, byla zatlučená prkny. Pod nimi jsem zahlédla velké plechové
64
dveře. Měli tenkou rezavou kliku, která zaskřípala, když Gorila otevřela. (Nilsson 2015, s. 24) Navíc ke Gorile, která by mohla být pojídačem dětí. Děti však nemají strach jen z opičích lidožroutů, ale například i ze změny prostředí a z nových věcí, které neznají.
Hlavní hrdinka ještě v sirotčinci samozřejmě snila o tom, že ji někdo adoptuje, opravdová maminka. Postava maminky hraje v dětských životech zásadní roli. Jonna si tu svou, vysněnou samozřejmě představovala jako tu nejkrásnější, nejvoňavější a nejspravedlivější ze všech. Frida Nilsson dokázala tyto představy a vůbec celou knihu napsat s nonšalantní lehkostí a s určitou dávkou naivity, která je pro takovou dětskou knížku naprosto přesná. Myšlenky naší hlavní hrdinky jsou psány velmi jednoduše, avšak vyzařuje z nich určitý hlubší podtext. Myslím, že se nám tím autorka snaží touto nenásilnou formou sdělit, že děti, ač jsou rozjívené, nerozvážné a často neposlušné, tak ve svém vnitřním světě jsou schopny přemítat a přemýšlet o spoustě důležitých problémech, které je v životě potkají. A často se na základě těchto svých úvah dokážou správně a uvědoměle rozhodnout. Jonna tuto změnu, kterou si musela nedobrovolně projít, vnímá jako něco moc špatného, neboť její adoptivní, gorilí maminka ani nejtitěrnější částí nepřipomíná její vysněnou maminku. Často o tom přemýšlí a zprvu jí přijde, že se s touto skutečností nikdy v životě nesmíří. Nakonec však zjistí, že v životě nejde jen o vzhled nebo peníze. Se svou gorilí maminkou zažije mnoho dobrodružství, naučí se nové věci, o kterých ani nesnila. Zjistí, že stejně jako o peníze nejde v životě ani o to, jak člověk vypadá, nebo co si o něm ostatní myslí. Důležité je, že vás má někdo rád a neopustí vás ani v těch nejtěžších chvílích. V tom se přihnala Gorila. „Koukejte ji nechat na pokoji!“ zamručela. „Nemá s váma nic společnýho!“ Nacpala se mezi mě a chlápka. „No tak! Huš, ať už jste pryč!“ (Nilsson 2015, s. 44)
Frida Nilsson ve svém díle Gorila a já dokonale vystihuje dětskou psychiku, a především i chování v dobrých ale i v negativních situacích, které se v každém životě i tom dětském objeví.
Autorka se snaží, co nejlepším způsobem popsat vývoj vztahu mezi hlavní hrdinkou Jonnou a její maminkou, které v příběhu neřekne nikdo jinak než Gorila.
Myslím, že jméno v tomto případě není zmíněno náhodou, neboť každý člověk si může místo již zmíněného slova Gorila dosadit svou vlastní osobu, která je pro něj nejdůležitější na světě. Vztah mezi Gorilou a Jonnou se v průběhu knihy vyvíjí v určitých fázích.
Zpočátku je Jonna vystrašená. Její strach samozřejmě přiživí i historky, které jí vykládá kamarád z dětského domova. Samozřejmě je to trochu strašidelné, jen si představte, že vás adoptuje gorila, která jezdí v ošklivém a otlučeném autě. Na sobě nosí pouze kalhoty
65
a bydlí ve starém, špinavém domě na skládce. Myslím si však, že ani vzhled ani obraz nového domova nebo strašidelné historky nejsou pravým důvodem strachu. Pravý strach a obavy, které hlavní hrdinka cítí k adoptivní mámě, vyplývají z veliké změny v životě mladé dívky, která neví, co s ní bude. V podstatě nám zde autorka popisuje reakci dítěte na změny v jeho osobním životě pomocí metafory s gorilí mámou, která se má stát nedílnou součástí dospívání a života hlavní hrdinky. V této chvíli postava Gorily jen umocňuje naléhavost situace, neboť každé dítě se se změnami ve svém životě vyrovnává specificky a obzvlášť v situaci, kdy z počátku její vyhlídky nevypadají zrovna růžově.
Následuje fáze, kdy Jonna ke své adoptivní mámě zcela nepřilnula a stále ji nepovažuje za vhodného rodiče, kterého si přála, ale cítí mnoho náznaků, které nemůže ignorovat, i když by velice ráda. V myšlenkách hlavní hrdinky autorka příznačně popisuje vnitřní boj, který se odehrává v mysli Jonny.
Sice jsem prohlásila, že ho nechci, ale stejně. Připadalo mi, že se ta paní chce zmocnit něčeho, co je sice jen trošičku, ale přece jen moje. Gorila se podívala nejdřív na mě a pak na kolo, jako by čekala, že něco řeknu. Ale kdybych to udělala, tak se samou radostí nafoukne, až praskne. A tak jsem si jí nevšímala. Gorila tedy zašilhala na cenovky, na kterou jsem napsala 100 korun. „Hm,“ prohlásila. „Sto padesát, řekla bych“ „Dobře“
zaradovala se paní a vytáhla malou peněženku. „Beru“. „Ne!“ vykřikla jsem. (Nilsson 2015, s. 37, 38)
Určitá část jejího vnitřního já Jonně říká, že by se měla chovat jako dítě a smířit se s tím, jak to dopadlo, vždyť konec konců to není tak strašné, ale druhá část má stále strach otevřít se a ukázat svou dětskou a bezstarostnou stránku. Zásadní zlom v přechodu mezi touto fází a fází následující nastává ve chvíli, kdy Gorila vezme Jonnu do města nakupovat. Gorila má na sobě jen své modré kalhoty a kšiltovku. Všichni lidé, které jsme ve městě potkaly, na Gorilu civěli. Někteří se ušklebovali. Snažila jsem se jít kousek za ní, aby se zdálo, že jsem ve městě sama (Nilsson 2015, s. 48) Ve městě plném lidí si je samozřejmě všichni prohlížejí a ukazují na ně. Gorila je na všechen ten povyk zvyklá a netrápí ji, jenomže Jonna na něco takového zvyklá není a velice se stydí. Rozhodne se, že svému rodiči musí koupit nějaké šaty, aby nechodil jen v kalhotách.
Od tohoto okamžiku se začne vztah nově oblíknuté maminky a Jonny vyvíjet jiným směrem. Jonna zjistí, že jí má Gorila skutečně ráda a chce se o ni starat, krmí jí a obléká, jen ohledně hygieny a úklidu je její péče maličko pozadu, což samozřejmě nemůže žádnému dítěti vadit. Tyto věci Gorila dělala i předtím, jenže v té době měla Jonna úplně jiné starosti, chtěla utéct a nikdy víc se nevrátit.
66
V druhé polovině knihy se tak z našich dvou hrdinek stane nerozlučná dvojka, která překonává útrapy a strasti jejich života převážně s úsměvem a nedají jedna na druhou dopustit. Kniha je zakončena společným útěkem, který poukazuje, že opravdu nezáleží na tom, jak lidé vypadají nebo v jakém žijí prostředí, že z daleka nezáleží na tom, co si o vás myslí okolí a společnost. „Mohly bychom si někde otevřít antikvariát,“ řekla Gorila potom. Přikývla jsem. Projely jsme kolem posledních domků na kraji města.
Sbohem, Gerd. Sbohem, Torde. Dobrý den, dobrodružství. (Nilsson 2015, s. 137)
Důležité je, že člověk našel někoho, komu na něm záleží a naopak. Myslím, že kniha doopravdy ukazuje vztah mezi rodičem a dítětem, jak by měl skutečně vypadat, samozřejmě s určitou mírou nadsázky, avšak pointa je zřetelná a nepřehlédnutelná.
6.3 Souhrnná diskuze k interpretacím děl
Interpretace obecně je velmi subjektivní forma seznámení čtenáře s textem.
Každý, kdo interpretuje určitý text do interpretace, vkládá své vlastní pocity, myšlenky a postoje, proto je důležité zmínit, že jsem si vědoma, že výše uvedené interpretace jsou pouze můj osobní pohled na problematiku obsaženou v obsahu knihy, tedy nelze se ubránit subjektivitě. Nerada bych tak předkládala a nutila někomu své závěry, vyvozené z přečtení mé interpretace díla.
Každá kniha má svá témata a motivy, které se snaží čtenářům nenásilnou formou předložit a vést je k zamyšlení. Přestože všechny knihy v mé diplomové práci patří do žánru dětské literatury, hlavní témata nejsou často přímo určena mladým čtenářům. Jedná se často o citlivá témata, jako je hledání smyslu života, smrt, rozvod rodičů nebo odloučení od rodičů. Autoři severské literatury, stejně jako autoři evropští i mimoevropští vkládají do svých děl témata, která byla dříve považována za tabu.4
Do jaké míry je však tento přístup správný? Opravdu je potřeba dětem předkládat scénáře ze skutečného života? Samozřejmě záleží na podání samotného autora. Například kniha Dívka s pomeranči od Josteina Gaardera ve mně po přečtení první stránky vyvolala nepopsatelný pocit výrazného smutku. V celé knize čtenář vnímá naléhavou zprávu, zprávu o smrti, se kterou se setkal malý chlapec, když mu zemřel tatínek. V době smrti svého otce v podstatě nechápe, co se přesně stalo. Naléhavost celé situace se ještě více
4 Tj. patrně z důvodu, že chtějí mladým čtenářům představit svět, tak jaký doopravdy je. Život a vlastně celý svět totiž není vždy krásný a spravedlivý. Člověk se setkává se všemožnými útrapami, které každého mohou sužovat dlouhé roky, a když člověk není dost silný, mohou mu nejvíce ublížit klidně za několik let.
67
umocní, když se již mladému pubescentovi dostane do ruky dopis od jeho zesnulého otce, o kterém je vlastně celá kniha.
Naproti tomu v knize Mio, můj Mio autorky Astrid Lindgren je jedním z témat
Naproti tomu v knize Mio, můj Mio autorky Astrid Lindgren je jedním z témat