Název postav Charakteristika
Georg Røed Syn zesnulého otce, který ve věku 15 let nalezne dopis, který mu zanechal jeho otec před svou smrtí. Bystrý, uzavřený a rozvážný mladík s velkým zájmem o vesmír.
Jan Olav Otec Goerga, který napíše dopis o tom, jak poznal Georgovu maminku. Jan Olav je vlastně hlavním hrdinou této knihy, neboť větší část knihy je již zmíněný dopis. Jan Olav je přemýšlivý, věrný, cílevědomý muž s velkou představivostí a smyslem pro povinnost.
Dívka s pomeranči
(Veronika)
Ústřední postava, o jejímž jméně a pravém významu se dozvíme až na samotném konci knihy, potažmo dopisu. Starostlivá a milující matka i manželka. Její velkou zálibou je kresba.
Kniha je opravdu náročná, nikoli však stylem psaní, ale skrytým významem, který přesahuje do života osobitým stylem a určitostí. Dílo klade filozofické otázky, na které hledají odpověď stěží i dospělí. „Až budeš po mnoha letech číst tenhle dopis od člověka, který byl kdysi tvůj táta, pošli mu v duchu útěšnou myšlenku. To pomyšlení hřeje už teď.
Čas, Georgu, co je to čas?“ (Gaarder 2004, s. 34)
Kniha je poutavá svým dějem a pozvolným rozplétáním zápletky, která je tajemná a dokáže vytvořit skvělou atmosféru. Díky tomu je dozajista i oblíbená u dětí, avšak dle mého názoru po přečtení této knihy v dětech nezůstává přesah knihy, který ocení spíš vyzrálejší čtenář. Severští autoři jsou známí, že v jejich knihách se často objevují témata, která byla pro děti tabu a neobjevovala se v textech pro děti a mládež. Kniha Dívka
52
s pomeranči není výjimkou, zde otevřeně píše o otázce života a smrti, dokonce o smrti jako takové. „Anebo jsi venku na terase? Vždyť ani nevím, jaká je roční doba. A možná už ani nebydlíte v Humleveien. Co já vím?“ (Gaarder 2004, s. 15) Jako například v tomto úryvku, kde otec svému synovi naznačuje, že nemůže vědět, co se v Norsku ani nikde jinde děje, neboť již není mezi námi.
Příběh obsažení v knize pojednává o mladém dospívajícím chlapci, který před jedenácti lety přišel o svého otce, který byl vážně nemocný. Svého otce si z doby svého mladí skoro vůbec nepamatuje, má pouze pár fotek a videí. Živé a skutečné vzpomínky se již vytratily, a tak zůstávají jen tyto média, kde si může svého otce připomenout, jak sám Georg tvrdí i v tomto úryvku. Když jsem dočetl až sem, zvedl jsem hlavu od papíru.
Mnohokrát jsem se pokoušel vybavit si tátu a teď jsem to zkusil znovu. Požádal mě o to.
Jenže pamatoval jsem si jen záběry z videokazet a fotografie. (Gaarder 2004, s. 20) Musím se přiznat, že po přečtení prvních pár stránek jsem měla smíšené pocity a musela jsem to chvíli vstřebávat. Rozhodně jsem právě tohle neočekávala. Otevřeně se zde hovoří o smrti jednoho z rodičů, a to na úplném začátku knihy. Můj otec zemřel před jedenácti lety. Byly mi tehdy jen čtyři roky. Nikdy mě nenapadlo, že od něj ještě někdy dostanu nějakou zprávu, ale teď spolu píšeme tuhle knihu. První řádky píšu já, otec do ní bude postupně vstupovat. Hlavně on má co vyprávět. (Gaarder 2004, s. 7) Již první věta této knihy může čtenáře vyvést z konceptu. Kniha v podstatě vypráví dopis, který pro svého syn Georga napsal jeho otec těsně před svou smrtí. Šikovně ho uschoval a doufal, že ho syn najde, až bude dost starý na to, aby pochopil otcovo sdělení, které je v dopise obsaženo. Jak je patrné z útržku knihy výše, knihu doplňuje o své poznatky a myšlenky sám Georg, což je velice zajímavé a vnáší to do knihy určité propojení mezi otcem a synem i po několika letech, kdy je rozdělil nepříznivý osud. Což je umocněno několika otázkami, které otec Georgovi v dopise pokládá a chlapec na ně v knize odpovídá. „A co Hubbleův teleskop? Víš to? Už astronomové vědí víc o tom, jak vznikl vesmír?“ „Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem ty dvě řádky přečetl, protože jsem zrovna dokončil speciální seminární práci z angličtiny o vesmírném dalekohledu, konkrétně o Hubbleově vesmírném teleskopu (Gaarder 2004, s. 21) Jostein Gaarder se snaží ve čtenáři vyvolat pocit sounáležitosti s rodiči a celou rodinou, protože právě smrt, která je v knize často zmiňována, má svou moc a nikdo neví, kdy se s ní může setkat a jaký dopad na něj bude mít. Sám Georg se se smrtí setkal již ve svých čtyřech letech, kdy si možná ani neuvědomoval vážnost situace, a pokud ano, zapomněl na to.
53
Kniha se vydává na cestu do dětské psychiky a snaží se přiblížit myšlenkové pochody a samotné vyrovnávaní se s těžkými situacemi, které mohou člověka postihnout.
V tomto ohledu je kniha velice dobře napsána, dokáže zcela konkrétně a přesně popsat Georgovi reakce a myšlenky, které jsou sice na patnáctiletého kluka překvapivě uvědomělé, ale domnívám se, že je v tom určitý záměr a již zmíněný přesah. Je totiž velice těžké odhadnout, co se dětem v mysli odehrává v normálních situacích, natož v emocionálně vypjatých.
Otec tak napsal dopis svému synovi, kde popisuje nejosudovější setkání s dívkou ve svém životě. Nejosudovější a také nejvíce záhadné. Z dopisu lze snadno vyčíst, že otec ví, že svého syna již mnohokrát neuvidí a z dopisu přímo sálá lítost a touha dozvědět se mnohem víc o životě svého syna. Bohužel zůstane jen u oněch otázek, odpovědi otec nezjistí. Příběh o „dívce s pomeranči“, který je hlavním obsahem dopisu je několikrát upozaděn a otec se vydává do vysvětlování určitých situací a vzpomínek, které měl se svým synem a snaží se mu je připomenou a vysvětlit aspekty, které by Georg jako dítě nemusel zcela chápat. Tyto vsuvky jsou velice zajímavé a stojí za zamyšlení. Nikdo totiž nemůže říct, že se v dané situaci zachoval správně a většinou se k těmto situacím v životě nevrátí. Otec Georga, který věděl, že mu nezbývá mnoho času, ale cítil určitou zodpovědnost ke svému synovi a snažil se mu všechno vysvětlit. Do určité míry toho určitě docílil. Nebyl to však jediný efekt těchto vyprávění. Díky těmto částím dopisu dokázal, že ho jeho syn skutečně poznal a dozvěděl se o svém otci mnohem více než z několika fotek a starých videí, které mu byly jedinou připomínkou vztahu s jeho otcem.
“Když přecházíme potok, musíš vždycky vylézt z kočárku a hodit klacík nebo kamínek do vody. Jendou jsi našel prázdnou láhev od limonády, tak jsi ji tam také hodil.“ (Gaarder 2004, s. 18)
Samotný příběh o tom, jak poznal dívku s pomeranči je vcelku neuvěřitelný, se spoustou náhod a dalo by se říct, že je opravdu osudový. Zajímavý je fakt, že i když je chlapec na svůj věk emocionálně i rozumově vyspělý neodvodí si, že osoba, o které píše jeho otec, není nikdo jiný než jeho vlastní matka. Dozví se to až na konci dopisu, kde je napsáno její jméno. Autor se tím možná snaží naznačit, jak je dětské přemýšlení a logika neobjektivní. Skoro by se dalo říct, že čekal osudové odhalení o dívce, která byla pro otce důležitá v časovém období, které je popisováno v dopise, kde je otec na začátku studia medicíny. Neuvědomil si nebo možná nechtěl, že se vlastně jedná o ženu, kterou zná celý život a je pro něj stejně důležitá jako byl, a především mohl být jeho otec.
54
Osudové setkání z dopisu nám tak ukazuje, že život může být i hezký a příjemný, i když se v něm vyskytuje mnoho věcí, které občas nechápeme nebo je třeba nechceme pochopit, i když existuje nemoc a smrt, se kterou se každý někdy setká a musí se naučit se s ní vyrovnat a přijmout ji. Zásadní věc se nese celým textem od Georgova otce, již na začátku svému synovi oznámí, že mu chce položit otázku. Otázku mu nakonec dopisu položí a chce, aby na ní chlapec odpověděl. Samozřejmě pro něj už nebude mít odpověď žádný význam. To však není důležité. Odpověď je důležitá pro samotného Georga, který se zamyslí, možná poprvé v životě, nad skutečnou podstatou života a možná uvidí svět, tak jak ho viděl jeho otec, který byl ve vnímání světa specifický a lišil se tak od jiných lidí.
6.2.6 Ryba
Kniha s názvem Ryba je literární počin norského spisovatele jménem Erlend Loe.
Erlend Loe je spisovatel a filozof, a tak i tato kniha nenásilnou formou nutí čtenáře k zamyšlení a je plná filozofických aspektů. V Tabulce 12 jsou popsány hlavní postavy knihy.