39 6.1 Přehledové studie
Tabulka 5: Přehled interpretovaných děl dánské a finské literatury
Dánská literatura Finská literatury
Název knihy Divočarka Strašidelná chůva Čarodějův klobouk Žirafí máma a jiné příšery
Autor Kaaberbol, Lene Tolonenm, Tuutikki Jansson, Tove Salmela, Alexandra
Rok vydání 2018 2015 2000 2015
Hlavní postavy
● Klára – dvanáctiletá dívka, která zjišťuje, že má kouzelnou moc
● maminka – starostlivá a ochotná, udělá pro svou dceru všechno
● Teta Isa – výstřední divočarka, která je trpělivá a bude Kláru učit používat její moc
Khala – divočarka, která se také učí u Isy, nemá Kláru v oblibě
● Chiméra – divočarka, která porušila svůj slib, chce Kláru dostat do své moci
● Černý kocour – stane se Klářiným přítelem a pomocníkem
● Oskar – její normální kamarád, se kterým si říkají všechno
● Kaapo – sečtelý devítiletý chlapec, je hodný a rozvážný schopná, sama se stará o domácnost a o děti
Motivy knihy fantazijní a reálný svět, magie fantazijní a reálný světa fantazijní svět, rodina vztah rodičů s dětmi
40 Tabulka 6.: Přehled interpretovaných děl norské a švédské literatury
Norská literatura Švédská literatura
Název knihy Dívka s pomeranči Ryba Mio, můj mio Tajné bratrstvo Gorila a já
Autor Gaarder, Jostein Loe, Erlend Lindgren, Astrid Lindgren, Barbro Nilsson, Frida
Rok vydání 2004 2009 2004 2016 2015
● Gerd – ředitelka sirotčince
● Tord Fjormark – zlý úředník
● Aron – kamarád Jonny ze sirotčince, má bujnou fantazii
Motivy knihy smrt otce, sebeuvědomění nadsázka,absurdita, přátelství, odvaha absurdita, přátelství láska, rodina, intriky
41 6.2 Vlastní interpretace vybraných děl
6.2.1 Divočarka
Kniha Divočarka je literárním počinem Lene Kaaberbol. Autorka Lene Kaaberbol je v současnosti jednou z nejprodávanějších skandinávských autorek. Ve svých knihách dokáže dokonale skloubit nadpřirozený magický svět s normálním a reálným světem.
Jinak tomu není ani v případě Divočarky, která se stala velmi oblíbeným dílem pro mladé čtenáře po celém světě. V Tabulce 7 jsou uvedeny charakteristiky hlavních postav.
Tabulka 7: Divočarka – stručný popis hlavních postav
Název postav Charakteristika
Klará Dvanáctiletá dívka, které se začnou stávat divné věci. Nakonec se dozví, že je kouzelnice divočarka. Je hodná, ale trochu neprůbojná a stydlivá.
Maminka Starostlivá maminka, která sama vychovává svou dceru po odchodu jejího tatínka.
Ona sama není kouzelnice.
Teta Isa Výstřední a kouzelná tetička, která začne učit svou neteř Kláru kouzelnickému umění.
Kahla Další žákyně tety Isy. Je citlivá na zimu a trošičku protivná a dává Kláře najevo, že se s ní nechce kamarádit. Nakonec však svůj názor změní.
Chiméra Falešný anděl, který byl kdysi také divočarkou. Chiméra je zlá a porušila pravidla.
Snaží se Kláru dostat do své moci.
Černý kocour Hlavní důvod, díky kterému se Klára dozví, že je divočarka. Zpočátku vypadá jako nepřítel, postupem času se z něj a Klárky stanou kamarádi.
Oskar Nejlepší kamarád malé Kláry. Je hodný, milý a má pro Kláru vždy pochopení i v těch nejpodivnějších situacích.
Kniha Divočarka začíná v úplně normálním světě u obyčejné dvanáctileté dívky Kláry na schodech do sklepa. Na schodech sedí veliký černý kocour a nechce malou Kláru pustit nahoru, aby mohla jet do školy. Kocour nakonec na Kláru zaútočí a ošklivě ji poškrábe na čele. Kvůli nepřestávající horečce maminka tuší, že se nejedná o obyčejnou teplotu z kočičího škrábance, a že se Klára mění. Především se začne měnit vnímání jejího světa. Vezme svou dceru ke své sestře do lesů, kde žije svým vlastním životem Divočarky. Svou čarovnou mocí teta Isa Kláře pomůže a zbaví ji horečky i bolesti.
Klára byla vždy poněkud stydlivá a nevýrazná osůbka, které stačilo, že má jednoho kamaráda Oskara a občas se projede na koni v jezdeckém klubu ve městě. Vztah maminky a Kláry je velmi dobrý a vřelý. Když je s maminkou v Klářiných pěti letech opustil tatínek, staly se nejlepšími kamarádkami, které drží při sobě a nedají jedna na druhou dopustit. Jsou si velmi blízké a Klára si jen těžko dokáže představit, že bude
42
zvládat těžké životní situace bez maminky. „To přece nemůžeš,“ zašeptala jsem. Protože to bylo tak nějak horší než všechno ostatní. Že jsem možná divočarka jako teta Isa. Že jsem během necelých dvou týdnů dvakrát málem umřela, že mě sledovala obří kočka, že po mě jde nepravý anděl a nahnal strach dokonce i tetě Ise – to všechno jsem možná dokázala ustát, dokud tu byla máma. (Kaaberbol 2018, s. 53) Jejich vztah během knihy projde nejednou zkouškou. Maminka musí nechat svou dceru u tety Isy, aby jí naučila čelit všem nástrahám divočarného světa. Obě bez sebe tak dlouho snad nikdy nebyly a maminka se musí spolehnout na svou dceru a věřit jí.
Příběh pokračuje výukou malé divočarky v lese poblíž chaty, kde bydlí teta Isa.
Hlavním cílem divočarek je, za pomocí kouzelné moci, pomáhat přírodě, aniž by očekávaly, že jim to příroda nějak vrátí. Klára se tedy učí porozumět fungování lesa a samotné přírodě, rozeznat, jak kterému živočichovi pomoct, a jak využít svou kouzelnou moc. Důležitou součástí jejich umění je i empatie, která je velmi důležitá pro zachování rovnováhy v přírodním i sociálním ekosystému.
Teta Isa je velmi trpělivá a vstřícná učitelka, i když ve své skupině má již zkušenější divočarku Khalu, která se učí již od svých tří let, a úplnou začátečnici Kláru.
Právě tetičky empatie a rady se stanou pro Kláru stěžejními faktory k pochopení kouzelného divosvěta, ale i obyčejného světa, který do teď znala.
Postupem času, kdy Klára zažívá jedno kouzelné dobrodružství za druhým, se zcela mění a pociťuje to dokonce i ona sama. Po boji a odehnání svého nepřítele Chiméry, která chce naši malou divočarku z neznámého důvodu dostat, jsou hlavní náplní děje čtyři ohnivé zkoušky a právě přerod mladé dívky v mladou divočarku. Každá zkouška má za úkol prověřit, zda Klárka má potřebné vlastnosti, aby všem dokázala, že je divočarka.
Tyto zkoušky, tak prověřují její vnímaní živých bytostí, schopnost komunikace a samozřejmě čistotu srdce. Bez těchto schopností a vlastností by Klárka nikdy neprošla a bylo by jasné, že není divočar.
Zkoušky nakonec zvládne do jedné, čímž způsobí, že Chiméra, která měla být odsouzena za zločiny proti divočarce, uletí a všichni jí musí hledat, neboť je nyní nebezpečná i všem ostatním.
Kniha končí návratem Klárky do normálního světa, kde žije se svým pomocníkem a kamarádem černým kocourem, nejlepším kamarádem Oskarem a samozřejmě se svou maminkou. Zatím se naučila z kouzelnického umění dost, aby se mohla vrátit a žít alespoň ještě na chvíli normální život obyčejné dívky z předměstí.
43
Kniha je velice poutavá a už od samého začátku se schyluje k velkým věcem, které leckoho překvapí. Svět kouzel a magie je vždy záhadný, a proto se nejspíš i kniha čte skoro sama. Knihu bych doporučila čtenářům ve věku od 10 do 14 let.
6.2.2 Čarodějův klobouk
Kniha Čarodějův klobouk tedy pojednává o nespoutané rodině skřítků, kteří nikdy nikoho neodmítnou a každého hosta pohostí ve svém domečku a poskytnou mu nocleh i rodinu. Je jednou z řady knih o této roztodivné rodině a všechny příběhy skřítků muminů patřící k nejslavnějším dílům spisovatelky Tove Janssonové. V Tabulce 8 jsou uvedeny charakteristiky hlavních postav.
Tabulka 8: Čarodějův klobouk – stručný popis hlavních postav
Název postav Charakteristika
Muminek Hlavní postava celé knihy. Je to veselý a zvídavý mladý skřítek. Má velice rád svou rodinu, své přátele i nepřátele. Líbí se mu jeho kamarádka Ferka.
Šňupálek Muminkův největší kamarád. On sám je veliký větroplach a nejraději by celý svět prozkoumal sám. I on je ovšem velmi milý na všechny své přátelé a muminka bere jako opravdového kamaráda.
Slečna Ferka I Slečna Ferka je zakoukaná do muminka. Je to hodná, dobrosrdečná slečna, kterou má každý rád, až na malou výjimku v podobě jejího brášky Ferka, který ji však jenom zlobí v zápalu typické sourozenecké rivality.
Ferko Bratr Ferky, který je velmi chytrý a rozvážný. Má rád, když je všechno tak, jak má být.
Čenich Nejmladší člen rodiny. Je velmi soutěživý a maličko zbrklý. Nikdo mu to však dlouho nevyčítá a všichni ho mají rádi.
Maminka a tatínek
Starostliví rodičové, kteří to ovšem nijak zvlášť nepřehání s hraním si na zlé rodiče.
Maminka ráda vaří, uklízí a odpočívá. Tatínek rozdává moudra na potkání a sepisuje své paměti.
Základním posláním celé knihy je určitě nespoutanost dětského myšlení a dětské duše, neboť v příbězích této knihy je každý, tak trochu dítětem. Ze začátku knihy se zběžně seznámíme s hlavními postavami, které se ukládají k zimnímu spánku, protože mumini přes zimu spí tvrdým spánkem s bříšky plnými jehličí. Muminkova maminka jim na verandě prostřela, ale každý dostal do svého šálku jenom smrkové jehličí. (Když totiž chceme tři měsíce spát, musíme mít žaludek naplnění jehličím). (Jansson 2000, s. 8) Následuje kapitola, ve které muminek, Šňupálek a Čenich naleznou starý čarodějův klobouk. Samozřejmě nejprve nevědí, že se jedná o kouzelný klobouk, který patřil čaroději. Nejprve ho vezmou jako dárek pro tatínka, kterému však klobouk nesedí, tak
44
z něj udělají koš na papír, který jim v domě chybí. Nicméně, i když z klobouku udělali koš na papír, muminek do něj vzápětí vyhodil skořápky od vajíček, která měli po dlouhém spánku ke snídani. Není se čemu divit, když muminci jsou prostě tací, jací jsou. Nekoukají se na důsledky svých rozhodnutí, prostě je udělají, protože jsou hraví a svobodomyslní, jako děti. Kouzelný klobouk jim však přichystal překvapení a skořápky proměnil v pět létajících obláčků, které jim přinesly mnoho radosti. „Co kdybychom se spolu trochu proletěli?“ zeptal se muminek slečny Ferky. „S radostí“ odpověděla slečna Ferka a zamířila se svým obláčkem k němu. „Kam poletíme? (Jansson 2000, s. 19).
Muminí rodina však jen neskotačí, nevyvádí a nelétá v oblacích, ale také pomáhá svým blízkým a kamarádům a celé rodině. Jako právě v této kapitole, kdy je jeden z kamarádů nešťastný, protože posbíral všechny známky a už nemá pro co žít. Tím kamarádem je skřítek zvaný bambul. Rozvážný, trochu ustrašený a bojácný kamarád, který s muminí rodinou bydlí od nepaměti. Ferka s muminkem se mu snaží vymyslet novou náplň života, něco, pro co by znovu mohl žít a z čeho by se znovu radoval. Není to však jednoduché, neboť bambul je hodně vybíravý a nic se mu nelíbí. Když muminek a slečna Ferka přišli domů na oběd, potkali na schodech bambula zářícího štěstím. „Tak co?“ zeptal se muminek. „Vymyslel jsi něco?“ „Rostliny!“ vykřikl bambul. „Budu sbírat rostliny, Ferko na to přišel. Pořídím si nejlepší herbář na světě!“ (Jansson 2000, s. 23, 24). Nakonec jeho trápení vyřešil Ferko, který byl rozvážný a moudrý.
V následující kapitole přišli na to, že za podivné létající mráčky je zodpovědný klobouk, a to, když hráli na schovávanou. Muminek se pod něj schoval, aby ho kamarádi nenašli. Po ukončení hry se však zpod klobouku nevysoukal muminek, ale podivné strašidlo, které před tím nikdo neviděl. Nikdo muminka nepoznal a ten byl rozzlobený, protože si myslel, že hrají nějakou hru, kterou nechápe. Maminka se pořádně podívala.
Dlouho, dlouho hleděla do jeho vytřeštěných očí podobných talířům a pak klidně řekla:
„Ano jsi muminek“. (Jansson 2000, s. 29) Nakonec tedy až maminka poznala svého syna, protože maminky neošálí žádné kouzlo. Kamarádi si však nebyli jistí, proč se muminek proměnil, ale měli podezření, že s tím má něco společného onen záhadný klobouk. Chytili proto svého nepřítele mravkolva a zkusili ho strčit do klobouku. Mravkolev se začal proměňovat, a nakonec se proměnil v malého ježka a kamarádi tak věděli, že je klobouk kouzelný. Odkutáleli ho opatrně k řece a hodili do vody. „Tak to byl původce těch obláčků a toho příšerného zvířete“ řekla muminkova maminka, když stáli u řeky a dívali se za odplouvajícím kloboukem. (Jansson 2000, s. 36) Odplutí klobouku však
45
neznamenalo jeho konec v našem příběhu, protože, jak už to tak bývá u kouzelných předmětů, znovu se objeví.
Muminí rodina v další kapitole navštíví ostrov hatifnatů, kteří jsou němí a hluší.
Rodina si vyjede na výlet ve své nové lodi s názvem Dobrodružství právě na ostrov hatifnatů. Hatifnati nejsou zlí, jsou to malí mořeplavci, kteří uctívají barometr, jako své božstvo. Na písečném ostrově hatifnatů zažije rodina mnoho dobrodružství například setkání s hatifnaty, velkou bouři, prohledávání ostrova a sbírání pokladů, které po bouři vyplaví moře.
Postupem času vzala rodina muminů čarovný klobouk znovu na milost. Šňupálek s muminkem ho našli v řece, jejíž vodu klobouk proměňoval na malinovou limonádu.
Postupem času tak klobouk opět spočinul na prádelníku v domě muminů. A opět se začali dít věci. Stalo se to v době, kdy byly děti na lovu mameluka, obrovské ryby, kterou chtěl Ferko ulovit. Maminka nechtěně upustila do klobouku pár bambulových rostlin a klobouk nechal celý dům zarůst liánami, ovocnými výhonky a keřovitým porostem. Nebyla by to rodina muminů, aby této příležitosti nevyužila. Po návratu z rybaření se pustili do hraní v nově obrostlém domě, který představoval džungli. Bylo to báječné odpoledne. Hráli si na prales. Muminek byl Tarzan a slečna Ferka představovala jeho milou Janu. Čenich dělal Tarzanova syna a Šňupálek šimpanze jménem Cheeta. Ferko lezl v podrostu, měl strašlivé zuby s pomerančových slupek a představoval jejich nepřítele. (Jansson 2000, s.
98)
Jak se tak u muminků stává, opět se k nim přidala další stvoření a rozšířila jejich rodinu. V tomto případě to byla Pískla a Kníkla, které zpočátku opatrné a mimuní rodině neveřily. Později však poznaly, že celá rodina je pohostinná a rozhodly se s nimi žít. Nové kamarádky mluvily cizí řečí a stále při sobě nesly kufřík s tajemným pokladem.
„Jednakla, dvěkla, TŘIKLA“ a pak s klapnutím otevřely víko. „Hrom do toho!“ vykřikl muminek. Celý pokojíček naplnilo jemné, červené světlo. Před muminkem ležel rubín, velký jako pardálova hlava, zářící jako rudý západ slunce, jasný jako oheň nebo třpytivá vodní hladina. (Jansson 2000, s. 118) Byl to královský rubín, který, jak jsme se mohli dozvědět ze Šňupálkova vyprávění, právě v této chvíli hledal mocný čaroděj na měsíci.
Poslední kapitola začíná odchodem Šňupálka, kterého vábí osamělé putování světem. Rozloučí se s muminkem a vypraví se do světa. Mumini uspořádají oslavu na počest nálezu maminčiny kabelky a Pískla a Kníkla, nakonec všem ukáží svůj poklad zavřený v kufříku. Rubín však září tak jasně, že si ho všimne i čaroděj na měsíci, skočí na pardála a vydá se za jasnou září zpět na zemi. Čaroděj chce královský rubín do své
46
sbírky drahokamů, avšak když se dozví, že si Pískla a Kníkla rubín koupily od příšery Morany, nemůže jim ho vzít. Čaroděj začne plnit všem v muminím údolí jejich nejtajnější přání. Když dojde řada na Písklu a Kníklu, obě si přejí, aby i čaroděj měl svůj královský rubín a byl konečně šťastný.
Kniha se snaží čtenářům ukázat, jak je krásné žít nespoutaným a trochu lehkovážným životem. Mít přátelé, které vám se vším pomůžou i v té nejbizarnější situaci a nikdy vás neopustí. Kniha je tedy především o nehynoucím přátelství, rodinné soudržnosti a o pomoci blízkému i cizinci.
6.2.3 Žirafí máma a jiné příšery
Kniha Žirafí máma a jiné příšery obsahuje 21 pohádek s různými hrdiny, kteří zažívají rozdílná dobrodružství s úžasně fantastickými kamarády, věcmi nebo nestvůrkami. Dílo autorky Alexanry Salmela je skutečně zvláštní v pojetí dětských pohádek při pohledu z dospěláckého hlediska. Všechny pohádkové příběhy mají rozdílné hrdiny, někdy je to kluk, jindy holka, někdy zase dinodosaurus, jen první a poslední příběh má hrdiny stejné. Tito hrdinové jsou charakterizováni v Tabulce 9.
Tabulka 9: Žirafí máma a jiné nestvůry – stručný popis hlavních postav
Název postav Charakteristika
Lulu Malá holčička, která má žirafí mámu.
Vávra Malý chlapec, který má sloní mámu.
Žirafí máma Bláznivá, veselá máma, která nevynechá jediné představení své dcery.
Sloní máma Šílená, hravá máma, která nevynechá jediné představení svého syna.
Celá kniha je tedy započata i ukončena příběhy dvou kamarádů a jejich maminkami. Každá pohádka je úplně jiná a v podstatě úplně stejná. Jak je napsáno na zadní straně obalu knihy: Ulítlé pohádky s fantastickými ilustracemi. Fantastické pohádky s ulítlými ilustracemi. Tyto dvě věty dokonale vystihují celou knihu a všechny příběhy, kterými se při čtení staneme svědky.
První příběhem je tedy příběh Lulu, která má ve škole představení a hraje hlavní roli. Vyhlíží za oponou svou maminku a také, že ji najde. „Ach jo, máma se zase přestrojila za žirafu! Lulu zavila hrůzou. Zamhouřila oči, zaťala pěsti a přála si, aby se jí to jen zdálo. Potom škvírou v oponě znovu vykoukla do hlediště: v přední řadě stále seděla žirafa. Lulu bylo do pláče. Navíc ji kdosi tahal za křídlo. „Neboj, nic ti neudělá.“
47
(Salmela 2015, s. 7) Ten, kdo ji tahal za křídlo a uklidňoval, byl Vávra, chlapec, který také hrál v představení a jeho máma byla slon. „Vážně je tvoje máma slon?“ zeptala se Lulu. „Jo, občas,“ řekl Vávra. „Ale už jsem si zvykl. Kromě toho je sloní máma dobrá na cestování a na hraní. I když na klouzání je určitě mnohem lepší tamta žirafa.“ „Ta žirafa je moje máma,“ prohlásila Lulu najednou nesmírně hrdě. (Salmela 2015, s. 8) A tak se oba kamarádi shodli, že mít zvířecí rodinu není, tak špatné. Vyrazili tedy s oběma maminkami na savanu, kde se klouzali na žirafí mámě, jezdili na sloní mámě a hráli si s opičkami a hyenami.
Další z příběhů vypráví dobrodružství Alice a její maminky, která v tomto případě vypadá jako dospělý, ale je rozpustilá a ztřeštěná jako malé dítě. Ale najednou se máma zbláznila. „Óóó, jaká velikánský dutý pařez!“ zahulákala a vyškrábala se na něj.
(Salmela 2015, s. 16) Sklouzla se dolů a přistála na velikém medvědovi, a ještě k tomu si zlomila nohu. Alice se sklouzla za ní a odnesla maminku z brlohu medvěda, který se společně s celým lesem chystal k zimnímu spánku a nechtěl být nikým rušen. Maminka naříkala a Alice jí slíbila, že až se jí noha zahojí, vezme jí do lunaparku na opravdovou horskou dráhu, aby se vyřádila a už nikdy nerušila lesní klid.
Další z příběhů je pohádka o princezně opici. Podle mého názoru je tato pohádka satirickou ukázkou, kde rodiče chtějí mít z dítěte něco úplně jiného, než čím by chtělo dítě samo být. Takových případů je mnoho a autorka v tomto příběhu vtipnou formou poukazuje na tuto problematiku. Adalmína žije se svými rodiči, kteří z ní chtějí mít malou princezničku v krásných šatech, s vybraným chováním a láskou k baletu. Adalmína je však neposedné všetečné kvítko a nemá zájem stále chodit v nadýchaných šatech a krásných střevících. „Jen se do toho obleč, zlatíčko, ať si tě prohlédneme v celé tvojí kráse!“ zářila maminka mávající mušelínovým závojem. „Chci jít do džungle!“
dožadovala se Adalmína rázně. „A bez šatů!“ „Máme tě snad do té nádhery obléct násilím?“ prskali rodiče. „Nejdřív si mě budete muset chytit!“ oznámila Adalmína a vystřelila do zahrady. (Salmela 2015, s. 25) Vyšplhala na veliký dub stojící uprostřed
dožadovala se Adalmína rázně. „A bez šatů!“ „Máme tě snad do té nádhery obléct násilím?“ prskali rodiče. „Nejdřív si mě budete muset chytit!“ oznámila Adalmína a vystřelila do zahrady. (Salmela 2015, s. 25) Vyšplhala na veliký dub stojící uprostřed