Tajné bratrstvo

Kniha Tajné bratrstvo švédské autorky Barbro Lingrenové nám přibližuje strasti i radosti neobyčejně obyčejného společenství zvířat, vycpaných nebo pletených hraček, věcí a jednoho kluka. Tyto postavy jsou popsány v Tabulce 14.

60

Tabulka 14: Tajné bratrstvo – stručný popis hlavních postav

Název postav Charakteristika

Honzík Malý kluk, který žije s několika odhozenými hračkami a zvířaty v lese. Je hodný a často rozjívený. Má dobré klukovské srdce.

Kukálek Pletená kukačka, která žije u Honzíka v kapse. Kukálek je ustrašený a nerad se koupe.

Drak Ve skutečnosti je to gumová opice. Je to učebnicový raubíř, ale dokáže ukázat i citlivou duši. Ze všeho nejvíc miluje jízdu na své motorce.

Ruda Plyšový, starý pes, který celé obyvatelstvo lesa vzdělává a snaží se je naučit psím kusům.

Pižmovka Ondatra, která připlula z Ruska. Stále myslí na své rodné Rusko. Má chmurné myšlenky a snaží se je vyjádřit v básních.

Starouš Méďa Starý, plešatý medvěd, který je trochu povýšený. Má rád vážnou hudbu a opovrhuje chuligány a raubíři jako je Drak.

Slůňa Slonice, která je spolužačkou Rudy a Mědi. Je stále unavená, spí a vypadávají z ní piliny.

Borováček Borová šiška, které Honzík přidělal nohy. Borováček je ztřeštěný a veselý.

Hliněnka Hliněná kulička, která se stále koulí sem a tam. Je dobromyslná, má velké srdce a snadno se zamiluje.

Smrkáči Smrkové šišky, kterým Honzík přidělal nožičky. Jsou tři a jsou docela hloupí, hodně zapomínají a jsou zlí na Borováčka.

Špunt Špunt od šampaňského, který je namyšlený a myslí si o sobě, že je králem všech špuntů.

Během svého bezstarostného života uprostřed lesů toto podivuhodné uskupení zažívá bláznivá dobrodružství. Kniha nese mnoho skrytých významů, které se postupně odhalují v závislosti na povaze příběhu a dobrodružství, které tito přátelé zažívají. Kniha je prvotně určena pro mladé čtenáře, ale rozhodně neurazí ani dospívající, či dospělé čtenáře. Často i poselství, která s sebou nese děj knihy, jsou určena spíše pro sečtělejší čtenáře. Naproti tomu ani dětští čtenáři nepřijdou zkrátka. Kniha je totiž plná naivních dialogů a prohlášení s nezaměnitelným humorem, který je dětem blízký. Toto dílo však není pouze o zábavných a bláznivých věcech, ale často pojednává i o tématech daleko vážnějších. Mezi zástupce těchto témat můžeme řadit odtrhnutí ze svého přirozeného a známého prostředí, smrt v rodině, i když v trochu přeneseném významu a obecné přemýšlení o světě samotném. Někteří z našich hrdinů se zabývají existenčními otázkami, jako například proč jsem na světě, a snaží se je nějakým způsobem řešit, či na ně odpovědět.

Honzík je hned na prvním řádku označen za krále tohoto malebného údolí. Otázka však zní, je-li tomu doopravdy tak. V celém příběhu si nevšimneme chvíle, kdy by Honzík o něčem závažném nikterak rozhodoval. Většinou se jen potlouká kolem ve svém

61

kočárku pro panenky a vymýšlí se svými kumpány kdejakou klukovinu. Nejspíš je takto označen proto, že je jediný lidský tvor žijící v tomto lese. Ostatní jsou zvířaty, vycpanými hračkami nebo věcmi. To však neznamená, že by neměli své problémy a povinnosti.

Tak například Ruda. Ruda je starý vypelichaný plyšový pes, který je nejvíc ze všeho unavený a má rád svůj klid. Samozřejmě má rád kosti a zahrabávaní kdejakých věcí. Proto si taky v tomto údolí na břehu řeky Em otevřel Krabicovou školu, kam dochází každý z blízkého okolí, kromě Honzíka. První hodina byla docela těžká. Ještě štěstí, že se přikutálela Hliněnka, a tak nemusel být Kukálek ve třídě sám. Ze všeho nejdřív se měli naučit sedět a ležet a nehýbat se při tom. „Sedni!“ poručil Ruda. (Lindgren 2016, s. 15) Ruda byl také velmi zahloubaný do tíživých otázek ohledně bytí, v čemž mu zdatně sekundoval jeho spolužák Starouš Méďa, se kterým se scházel jednou za čas při poslechu Medvědího Beethovena. Jednou je debata zavedla až k vytvoření bratrstva s názvem PJNS. Tedy: Proč jsem na světě. Zanedlouho sepsali i stanovy a přizvali dalšího člena.

Tím členem byl Pižmovka, který žil sám na břehu řeky Em ve své noře. Spával na staré dece pro panenky a vymýšlel ponuré básně o svém rodném Rusku, po kterém se mu moc stýskalo.

Bratrstvo PJNS bylo tajné, tak nikomu neřekli, co ty písmena vlastně znamenají.

To si samozřejmě nemohl nechat líbit Drak, který musel být samozřejmě ve všem nejlepší. Teď si rozjede vlastní vznešenější spolek a nikoho z nich tam nepřijme! Žádné bratrstvo stařešinů, ale spolek silničních pirátů na motorkách – DRAKŮV SPOLEK PIRÁTŮ SILNIC. (Lindgren 2016, s. 108) Draka totiž vůbec nezajímaly rozmluvy starců, kteří se ho stále snažili vychovávat a usměrňovat. Nebavily ho ani přednášky v Krabicové škole, kam sice chodil, ale stále pokřikoval a občas se prostě sebral a odjel na své motorce. On byl totiž mladý uličník, kterého nebude držet zkrátka nějaký starý pes, či medvěd. Do školy chodil jen, když něco potřeboval. Ve chvíli, kdy zakládal svůj spolek, potřeboval naučit, jak psát písmeno d. Když ho to Ruda naučil ani nepoděkoval a odjel na motorce zase pryč. Pomaloval si celou motorku i své tělo nápisem DSPS a přemýšlel, koho ještě příjme za člena. Volba byla jasná. Honzík, Kukálek a Borováček, protože to byli stejní mladí uličníci, jako byl on sám. Hliněnku do bratrstva nevzal, protože z ní měl tak trochu hrůzu.

Hliněnka byla malá kulička koulející se sem a tam. Občas spočinula v nějakém důlku kdovíkde, ale nikdy tam nevydržela dlouho. Měla zvláštní, šílený smích a jednoho dne se do Draka zamilovala. Sice na popud Honzíka a Kukálka, kteří si z obou udělali srandu, ale Hliněnka to brala vážně. Dokonce tak vážně, že se za Drakem dlouhé dny