Termíny jako znalost a znalostní ekonomika či znalostní společnost zaznamenávají v poslední dekádě zvyšující se frekvenci užití v rámci mediálního prostoru, který nás obklopuje. Bez ohledu na drobné formulační odlišnosti v definování významu těchto slov mají jedno společné, a to jedinečnou roli člověka jakožto uživatele znalosti na straně jedné a paralelně tvůrce a původce znalosti na straně druhé.
Mládková (2004, s. 6) považuje znalost za surovinu a pracovní nástroj a následně se zabývá významem pojmu znalost. Při tom využívá další pojmy jako data, informace a moudrost, pomocí nichž lze vysvětlit intelektuální potenciál člověka. Data jsou vše, co nás obklopuje a co jsme schopni zachytit prostřednictvím našich smyslů. Jedná se o tok znaků a ne vždy je dokážeme identifikovat. V hierarchii znalostního řetězce jsou pak na druhé úrovni informace. Jde o data zasazená do určitého kontextu, data, jimž jedinec přisuzuje určitý význam. Zde je možné hovořit také o účelnosti. Následujícím stupněm jsou znalosti, které vznikají na základě interakce informací s již nabytými zkušenostmi, dovednostmi, mentálním modelem apod. Konečně na nejvyšší úrovni pak stojí
20
moudrost jako znalost spojená s určitým postojem a osvícení představující znalost komplexní pravdy.
Častorál (2008, s. 10) kromě definování popisuje i vlastnosti znalostí. Znalosti jsou podkladem rozhodování, tvoří zdroje se specifickými vlastnostmi a mají svou užitnou hodnotu. „Znalost je transformovaná informace do využitelné podoby.“ Bureš (2007, s. 25) přidává definice znalosti a konstrukci znalostního řetězce v podání Tobina, Beckmana, Bělohlávka a dalších. Kromě nově zavedeného pojmu expertízy jako nadstavby znalosti nejsou mezi nimi výrazné odlišnosti. V závěru kapitoly vymezuje dle Wiiga specifické vlastnosti znalostí, které je odlišují od ostatních zdrojů podniku:
nehmotnost a neměřitelnost, pomíjivost,
znalost jako součást agenta s vůlí,
znalost není spotřebována v procesu využití a může v procesu využití růst,
nemožnost koupě5,
nekonkurenčnost v užití6.
Výše uvedené pojmy rozšiřují Brožová, Houška et al. (2011, s. 28), kteří rozlišují informaci dle čtyř základních významů:
sémantický význam (význam slov),
pragmatický význam (sdělení známého již není ziskem),
idealizovaný význam (roli hrají momentální city, emoce),
inženýrský význam (pracuje s otázkou a množinou možností odpovědí na ni, výběrem možnosti a pravděpodobností).
V oblasti definování znalosti se shodují s výše uvedenými autory na neexistenci jednotné definice. Poukazují na přístup odborných kapacit, který je založen na zkoumání jednoho či dvou hledisek, prostřednictvím nichž je na problematiku nahlíženo. To vyústilo v množství různorodých definic. Collinson a Parcel (2005, s. 24) uvádějí, že „znalosti jsou více než know-how (vědět jak). Zahrnují i vědět proč, vědět co, vědět kdo, vědět kde a vědět kdy.“ Brožová, Houška et al. (2011, s. 145) se kromě podstaty znalosti věnují také problematice jejího životního cyklu, který vymezují stranou nabídky a stranou poptávky. Poptávka je zastoupena studenty, manažery,
5 Ve smyslu standardního procesu nákupu na trhu či burze.
6 Jedna znalost může být užita v rámci více procesů paralelně.
21
výzkumnými pracovníky a obsahuje fáze vysílání, vyhledávání, vyučování a sdílení.
Vše je založeno na tzv. znalostním požadavku, tedy schopnosti a vůli učit se.
Nabídková strana je zastoupena interní znalostí organizace i znalostmi pocházejícími z externích zdrojů.
Z výše uvedeného stručného vhledu do problematiky znalostí je možné vyvodit, že:
člověk je nositelem znalosti, jejím tvůrcem i uživatelem,
vznik znalostí je úzce spjat s oblastí vzdělávání na všech úrovních,
systém vzdělávání v organizaci má vliv na množství, strukturu a charakter znalostí jejích pracovníků, na proces konverze a schopnost jejich optimálního využití.
1.1.1 Role jedince ve znalostní ekonomice
V souvislosti s pojmem znalostní ekonomika je možné se setkat s jeho modifikacemi, např. informační ekonomika, nová ekonomika, informační či znalostní společnost, informační průmysl, postindustriální společnost a dalšími. Byť se může na první pohled zdát, že se jedná o různé názvy téhož, objasněním rozdílů v terminologii se podrobně zabývá Matula (2011). Ve svém článku se věnuje nejprve vývoji přeměny socioekonomického systému v průběhu posledních pěti dekád. Prvopočátky informačního věku jsou datovány od 60. let 20. století. V té době ekonom F. Machlup definuje nové odvětví, a to informační průmysl. Podniky jsou dle míry a úrovně nasazení informačních a komunikačních technologií děleny na tzv. podniky staré a nové ekonomiky. V 90. letech dochází v mnohých podnicích k posunu ve vnímání důležitosti jednotlivých forem kapitálu7, kdy kapitál lidský začíná zaujímat prvenství. Dále se autor dostává také k oblasti terminologie, kde poukazuje na skutečnost, že dochází k určité míře splynutí termínů informační společnost a znalostní společnost. V současnosti pak dominuje termín ekonomika postavená na znalostech (knowledge-based economy).
Rozdíly ve významu, jak jsou v článku uvedeny, shrnují tabulky 1.1 a 1.2.
7 Veselý (2006) vymezuje různé typy kapitálu, např. fyzický, finanční, sociální, kulturní, intelektuální, lidský a další, kdy ekonomické pojetí ustupuje v některých případech na úkor metafory. To s sebou přináší jak pozitiva v podobě dialogu mezi představiteli různých vědních disciplín, tak negativa spočívající v určitém pojmovém chaosu. Nově vymezené typy kapitálů se od klasického pojetí odlišují některými vlastnostmi. Příkladem může být nesměnitelnost, resp. neprodejnost lidského kapitálu.
22
Tab. 1.1: Vztah mezi pojmy stará a nová ekonomika
Kritéria Stará ekonomika Nová ekonomika
Forma reálná virtuální
Oblast působení tradiční inovativní (využití ICT,
internetu, multimédií) Strategie volný výběr oblasti činnosti nutné omezení na stěžejní
kompetence (core business) Využití kapitálu vysoké, nároky na lidské
zdroje, vysoké fixní náklady
důraz na minimalizaci aktiv Rentabilita investovaného
kapitálu požadavek na roční
zhodnocení kapitálu zhodnocení může být dosaženo i v delším časovém horizontu Růstový potenciál obvyklý v daném oboru nadprůměrný bez ohledu na
obor, dosahovaný inovacemi Ocenění firmy substanční a výnosová metoda výnosová metoda s využitím
reálných opcí Zdroj: vlastní zpracování dle Matula (2011)
Stará ekonomika se od nové v tomto pojetí rozdělení odlišuje především v oblasti formy a strategického zaměření včetně správy aktiv.
Tab. 1.2: Porovnání informační, znalostní a nové ekonomiky
Kritéria Informační
informace znalost jako produkt znalost jako nástroj Metodologie pro
měření výkonnosti
ano ano ano
Zdroj: vlastní zpracování dle Matula (2011)
Uvedené kategorie ekonomiky tvoří v podstatě časovou osu a lze je považovat z určitého úhlu pohledu za jednotlivé vývojové stupně.
V globálním socioekonomickém prostoru je dán jednoznačný směr vývoje, což potvrzuje i Souček (2005, s. 131) vyžitím citátu D. Reicha, bývalého ministra vlády USA: „Firmy ve vyspělých ekonomikách s vysokou životní úrovní se v dohledné době budou živit jen svými nápady. Všechny výrobní linky a pomocné práce se díky
23
technologiím obejdou bez lidí. V oborech, kde to nepůjde, se továrny přesunou do zemí třetího světa.“ Následně dodává, že „znalosti jsou to, co poskytuje člověku možnost plnit úkoly tím, že se kombinují data z rozdílných externích zdrojů a používají se vlastní (interní) informace, zkušenosti a přístupy“. Podniky, které se chtějí uplatnit v ekonomice postavené na znalostech, by měly přehodnotit hierarchii hodnot jednotlivých forem kapitálu s tím, že kapitál lidský bude považován za prioritní, neboť pouze on je nositelem znalostí jak z hlediska jejich užití, tak z hlediska jejich vytváření.
Zároveň platí, že chce-li zůstat jedinec jakožto vlastník lidského kapitálu zaměstnatelný, musí se neustále vzdělávat. Tato skutečnost determinuje postavení člověka ve znalostní ekonomice. Mezi znalostní pracovníky tak patří nejen vysoce kvalifikovaní jedinci, např. vědci, lékaři apod., ale i jedinci v dělnických profesích, kteří by většinově nebyli vnímáni jako pracovníci znalostní (Mládková, 2008, s. 1–2). Takový pracovník se vyznačuje tím, že jednak disponuje znalostí či znalostmi pro podnik nezbytnými, jednak je dokáže reálně využít. V oboru hotelnictví jsou znalostní pracovníci klíčovým prvkem pro kvalitu služby, zejména ti, kteří přicházejí do přímého kontaktu se zákazníkem. Jako příklad lze uvést pracovníka recepce, jehož znalost, jak odhadnout zákazníka, jakou zvolit komunikační strategii, jakým způsobem mu službu nabídnout, je nenahraditelná.
1.1.2 Role lidských zdrojů v podniku
V odborné literatuře zaměřené na řízení podniků by se jen stěží našla stať, která by zpochybňovala přímý vliv kvalitní a kvalifikované pracovní síly na výkonnost podniku.
Jak píší Kleibl et al. (2001, s. 1), „jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících úspěšnost či neúspěšnost firem v náročném konkurenčním prostředí tržního hospodářství je kvalita fungování lidského faktoru“. Veber et al. (2009, s. 156) deklarují, že „analýzy fungování firem jednoznačně prokazují, že jedním ze základních faktorů jejich úspěšnosti je schopnost získat lidské zdroje a využívat jich takovým způsobem, který zabezpečí plnění cílů organizace“.
Skutečnosti uvedené v rámci této kapitoly implikují závěr, že lze seriózně uvažovat o kauzalitě mezi úspěšností podniku, úrovní lidského kapitálu, znalostmi a vzděláváním, kdy systém podnikového vzdělávání a rozvoje pracovníků je základem pro optimální využití stávajících a tvorbu nových znalostí, což ovlivňuje celkovou úroveň lidského kapitálu, který je determinantem úspěšnosti podniku ve znalostní ekonomice.
24