Poruchy řeči se nejvíce vyskytují u dětí předškolního věku, nejsou však výjimkou ani u školáků a dospělé populace. Objevují se různé druhy a stupně poruch řeči, od lehkých forem poruch, které se mohou i samy časem upravit, až po poruchy velice závažné, jimž je třeba poskytnout odbornou pomoc.
Z hlediska průběhu vývoje řeči a v závislosti na něm u prognózy této poruchy zůstává pro naše účely stále nejpřehlednější Sovákova (1978, 1982 in Škodová, Jedlička a kol. 2003, s. 92) klasifikace:
Opožděný vývoj řeči prostý se může objevit v jedné až ve všech jazykových rovinách. Nejvýraznějším příznakem je opoždění v oblasti řečového projevu. Zpočátku je nejvíce narušena obsahová stránka řeči (malá slovní zásoba, dysgramatismy apod.). Po jejím zlepšení jsou pak symptomy patrné více ve stránce formální (chybná výslovnost). Pokud je vývojové působení důsledné, rozvine se řeč na úroveň odpovídající úrovni celkové. Příznaky se mění v závislosti na vývojových stupních, ve kterých se dítě právě nachází. Příčinou může být dědičnost, opožděné vyzrávání centrální nervové soustavy, negativní výchovné vlivy, lehká porucha sluchu apod.
Omezený vývoj řeči (při mentálním postižení, těžších poruchách sluchu, extrémních případech patologie sociálního prostředí apod.) je nejvíce znatelný v obsahové stránce (význam slov). Opoždění vyjadřovacích schopností se již projevuje výrazněji. U těžkých poruch sluchu jsou výrazně narušeny modulační faktory řeči (tempo, rytmus, dynamika a zejména pak melodie), což vysvětluje jejich špatně srozumitelnou řeč (i přes dostatečnou slovní zásobu). Opoždění vývoje řeči v důsledku mentální retardace zpravidla doprovází také opoždění v oblasti motoriky. U dětí s mentální retardací záleží opoždění na stupni postižení intelektu. U nejtěžších forem mentální retardace se řeč rozvíjí jen z části (užívají jen jednotlivá slova, slovní spojení, maximálně nejjednodušší věty), nebo se řeč nerozvine vůbec. Řeč zůstává pak na prvosignální úrovni nebo na úrovni pudového žvatlání.
Přerušený vývoj řeči je charakteristický po úrazech, nádorových onemocněních mozku, vážných duševních onemocněních, těžkých psychických traumatech apod. Snadno může dojít k přerušení řečového vývoje. Za příznivých podmínek (po vyléčení, odstranění nádoru apod.) jde o opožděný vývoj řeči s možností dosáhnout normy, ovšem v opačném případě (např. při demenci nebo těžké sluchové vadě), už jde o omezení vývoje řeči.
Scestný (odchylný) vývoj řeči se projevuje odchylkou od normy jen v některé z rovin řečového vývoje. Vyznačuje se vadami v artikulaci, která provází vývojové orgánové anomálie (např. deformace zvukové stránky řeči při těžkém rozštěpu patra nebo při organickém poškození mluvidel.
Dle Lechty (1990, 1995, 2003 in Klenková 2006, s. 54) je „komunikační schopnost jednotlivce narušena tehdy, když některá rovina (nebo několik rovin současně) jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru“
Od 90. let minulého století je užívána klasifikace narušené komunikační schopnosti podle symptomu, který je pro to které narušení nejtypičtější – symptomatická klasifikace, kterou uvádí Lechta (1990, 2003 in Klenková 2006, s. 55):
1. vývojová nemluvnost (vývojová dysfázie);
2. získaná orgánová nemluvnost (afázie);
3. získaná psychogenní nemluvnost (mutismus);
4. narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie);
5. narušení fluence (plynulost) řeči (tumultus sermonis, babuties);
6. narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie);
7. narušení grafické stránky řeči;
8. symptomatické poruchy řeči;
9. poruchy hlasu (dysfonie);
10. kombinované vady a poruchy řeči.
Za narušenou komunikační schopnost (dále NKS) nemusí být u dítěte považovány
určité znaky, kterými jsou fyziologickými jevy
(Klenková 2006, s. 53, Sovák 1978, Lechta 2003): fyziologická neplynulost (dysfluence) (cca 3. – 4. rok) – není to ještě projev narušené komunikační schopnosti, ale je dobré poradit se s odborníkem; fyziologický dysgramatismus (cca do 4 roky) – určité nedostatky v gramatické složce řeči nepokládáme za narušenou komunikační schopnost; fyziologická dyslálie (cca do 6. – 7. roku) – nesprávná výslovnost, vynechávání nebo záměnu hlásek při výslovnosti.
Když dítě ve třech letech nemluví, nebo mluví méně, než děti stejného věku, jedná se už o opožděný vývoj řeči. Vždy je nesmírně důležité najít příčinu opožděného vývoje řeči a v tomto případě je nezbytně nutné vyhledat odborníka a nechat dítě vyšetřit.
Odborná vyšetření by měla být provedena u foniatra, neurologa, klinického psychologa, klinického logopeda, popřípadě na ORL a oftalmologii. V případě, kdy dítě kolem třetího roku věku má malou slovní zásobu a těžkou patlavost i přesto, že podrobné celkové vyšetření neprokázalo žádný patologický nález ani neurologický nález ve smyslu DMO, nemá poruchu jemné motoriky ani motoriky jazyka, má normální
jasná. Sovák (1978 in Škodová, Jedlička a kol. 2003, s. 92) viděl příčiny opožděného vývoje ve faktorech: biologických – dědičnost, individuální schopnosti, různá lehká prenatální a perinatální neložisková poškození CNS, popřípadě změny mozkového biochemismu, opožděné vyzrávání CNS; sociálních – patologii výchovného prostředí.
2.4.1 Dyslalie
Dle Vágnerové (2004, s. 234) se „dyslalie (patlavost) vyznačuje vadnou výslovností některých artikulačně náročných hlásek (R, Ř, L, K a sykavky), které vyžadují přesnou koordinaci pohybů mluvidel, proto je pro dítě snazší tyto hlásky vynechávat nebo je nahrazovat jinými. Jeho řečový projev je hůře srozumitelný.“
Rodina by měla od raného věku poskytovat dítěti správný mluvní vzor výslovnosti a stimulovat foneticko-fonologickou jazykovou rovinu řečového vývoje. Na rodinu by měla navazovat později i mateřská škola, aby do základní školy přicházely děti se správnou výslovností (Klenková 2006, s. 115).
Příčiny dyslálie jsou poruchy dálkových analyzátorů – narušené zrakové a sluchové vnímání, dědičnost, vliv výchovného prostředí, nedostatek citů, poruchy centrální nervové soustavy, neuroefektoru (Sovák 1984, s. 147).
Dyslálie funkční se vyznačuje nesprávnou funkcí mluvidel a dělí se na typ motorický (neobratnost mluvidel) a senzorický (nesprávné vnímání a diferenciace mluvních zvuků). Organicky podmíněná dyslálie vzniká následkem narušení dostředivých nervových drah (impresivní dyslálie), odstředivých nervových drah (expresivní dyslálie), centra řeči (centrální dyslálie) (Lipnická 2013, s. 33).
Péče o dyslaliky by měla probíhat již v předškolním věku, aby dítě, které přichází do školy, umělo vyslovit všechny hlásky. Před zahájením terapie naváže logoped s dítětem kontakt a snaží se získat jeho důvěru, vytvořit pocit pohody, klidu a chuť spolupracovat. Vše má probíhat formou hry, logopedická terapie nesmí přejít v nudný, ubíjející dril (Klenková 2006, s. 110).
2.4.2 Balbuties
Balbuties (koktavost) „pokládáme za syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení, který se nejnápadněji projevuje charakteristickým
nedobrovolným (tonickým, klonickým) přerušováním plynulosti procesu mluvení“
(Lechta 1990 in Klenková 2006, s. 154).
Příčiny balbuties nejsou dodnes jasné a jsou stále diskutovaným tématem odborníků. Jako nejčastější příčinou se uvádí dědičnost (40 – 60º%), ale důležitou roli sehrávají i negativní vlivy prostředí (domácí nebo školní), emocionální reakce (strach, úlek, náhlá veliká radost) nebo orgánové příčiny (Lechta 2004, s. 16).
Příznaky se mohou měnit dle aktuální situace a mohou se různě kombinovat.
Problémy se projevují v respiraci, fonaci, artikulaci (forma tonická, klonická, kombinovaná), jsou narušeny prozodické faktory řeči (melodie, tempo apod.), dochází k embolofráziím (tzv. slovní vmetky, vsuvky – jo, no, hmm) nebo v parafrázii. Objevují se poruchy neverbálního chování (grimasy, tiky, mrkání atd.) a jsou registrovány změny v oblasti vegetativní a emocionální (pocení, hypertenze, napětí atd.). U jedince s balbuties toto může změnit postoj k verbální komunikaci a dojít až k logofobii (strach z mluvení). (Klenková 2006, s. 165).
Jakmile se objeví první příznaky balbuties, je třeba vyhledat příčinu a odstranit ji, dokud je to ještě možné. Rychle většinou sama vymizí za pomocí rytmizace (přiměřené tempo řeči) a dodržováním pravidelného denního režimu. Pokud se nedostaví rychlé zlepšení, je třeba zahájit reedukaci řeči. Dle závažnosti lze poté volit ambulantní konzultace, komplexní léčbu nebo docházku do speciální školy. Odstranění poruchy nebo její podstatné zlepšení lze očekávat asi u tří čtvrtin případů (Kutálková 2005, s. 121).
2.4.3 Dysartrie
Dysartrie „je porucha motorické realizace řeči jako celku vznikající při organickém poškození CNS“ (Klenková 2006, s. 117). Dysartrie bývá označována jako nejtypičtější NKS související s poruchou artikulace. Nejtěžší stupeň dysartrie se nazývá anartrie, což znamená neschopnost verbálně komunikovat.
Dysartrie se může objevit jak u dospělých, tak u dětí náhle jako důsledek CNS, nádoru, úrazu hlavy, infekčního onemocnění apod. „Jestliže se dítě s určitým motorickým postižením (nejčastěji DMO) již narodí, nebo se určité motorické postižení (nejčastěji degenerativní onemocnění) začne rozvíjet v raném dětství, označuje se tato porucha jako vývojová dysartrie“ (AKL, 2017).
Dysartrie je porucha vyžadující komplexní terapii, která nebývá orientována pouze na samotnou poruchu artikulace. Tím se terapie liší od dyslálie. Terapii dysartrie vždy provádí klinický logoped, který někdy spolupracuje s foniatrem (např. u poruchy hlasu).
Prognóza závisí na včasnosti logopedické intervence a na typu dysartrie (AKL, 2017).
2.4.4 Rinolálie
Rinolalie (huhňavost) se vyznačuje typickou změnou rezonance zvuku některých hlásek při artikulaci (souhlásky M, N, Ň a skupiny NG). Často se vyskytuje u dětí předškolního a mladšího školního věku. Nosovost (nazalita) je fyziologický jev, kdy se při řeči v různé míře uplatňuje rezonance dutiny ústní, nosu a nosohltanu. Opakovanými záněty dochází ke zbytnění již od batolecího věku (Klenková 2006, s. 130 – 133).
Logopedická péče je vhodná až v době rozvoje expresivní stránky řeči a je v určité době četnější a pravidelnější než péče lékařská. Foniatrická péče začíná o něco později a je často nutná až do dospělosti (Škodová, Jedlička a kol. 2003, s. 218).
2.4.5 Dyslogie
Vzhledem ke specifickému výzkumnému vzorku, byla do DP zařazena zmínka o řeči dětí s MR. Wirth (1990 in Lechta2002, s. 75a) hovoří o charakteristickém vývoji všech řečových funkcí u dětí s MR jako o dyslogii, což znamená poruchy řeči způsobené prostřednictvím změny v intelektové oblasti. V pásmu lehké mentální retardace se vyskytuje u 86,5 %, u střední mentální retardace a u těžké a hluboké mentální retardace u 100 %.
Lechta (1990 in Lechta 2002, s. 75b) tvrdí, že na základě svého výzkumu má NKS s mentální retardací svou specifickou etiologii, specifickou symptomatologii a metody logopedické péče tu mají také výrazné zvláštnosti.