Individuální plánování průběhu poskytování sociální služby je nepřetržitým procesem, kdy klíčový pracovník na základě zjištěných potřeb klienta, ve spolupráci s ním a na základě společné dohody stanoví cíl vzájemné spolupráce. Na základě stanoveného cíle je vypracován individuální plán, který je rozčleněn do dílčích částí obsahujících jednotlivé kroky. Tyto kroky jsou stanoveny tak, aby byly pro klienta zvládnutelné. U každého kroku je možné uvést spolupracující osobu, která je pro jeho realizaci potřebná. V individuálním plánu je také daný s klientem dohodnutý časový harmonogram, jenž se také vztahuje na stanovení období, po jehož uplynutí bude plán hodnocen. Ke každému individuálnímu plánu musí být vypracován rizikový plán vyhodnocující možná rizika, která se v průběhu realizace individuálního plánu mohou vyskytnout.
a) Zjišťování potřeb a stanovení cíle
Pojem potřeba je možné vysvětlit mnoha způsoby. Potřebou je možné označit to, co je potřebné, co v dané situaci člověku chybí a k dosažení uspokojení tohoto nedostatku musí vyvinout určité úsilí. Je to tedy to, co člověk v daném okamžiku potřebuje a čehož může prostřednictvím určitého úsilí dosáhnout. Je-li takovou potřebou například žízeň, k dosažení jejího uspokojení je nutné zajištění vody a její vypití. Potřebou je možné tedy označit určitý nedostatek, který svou naléhavostí v člověku vyvolává určitý pocit nespokojenosti, která se stává hybnou silou k opětovnému dosažení rovnováhy, tedy pocitu dostatku a spokojenosti. Nakonečný ve své knize Motivace chování uvádí, že potřebou lze označit určitý výchozí motivační stav, v němž je obsažen deficit ve fyzickém či sociálním bytí člověka a jenž směřuje k odstranění tohoto deficitu, které je člověkem prožíváno jako určité uspokojení. Smyslem chování člověka se poté stává udržování bezporuchového fyzického a sociálního fungování, stavu rovnováhy. Toto chování je určitým nástrojem na cestě od vzniku potřeby k dosažení jejího uspokojení. Potřeby jsou člověkem prožívány jako určité pocity, například již výše zmiňovaný pocit žízně. Voda zaujímá při pocitu žízně pozici incetivy, neboli stimulujícího podnětu, jehož nedostatek pocit žízně vyvolává a jehož získání navozuje uspokojení dané potřeby, tedy žízně (Nakonečný 2014, s. 161-162).
Uspořádáním potřeb se zabýval americký klinický psycholog A. H. Maslow, který na základě své praxe vytvořil hierarchickou teorii potřeb. Tato teorie nabízí uspořádání potřeb
podle jejich naléhavosti uspokojení a je postavena na principu, že hierarchicky vyšší potřeby se ozývají až po alespoň částečném uspokojení potřeb nižších, tedy základních. Nejnižšími potřebami jsou podle Maslowa fyziologické potřeby, tedy potřeba jídla, nápojů, spánku, odpočinku, sexu apod. Další stupeň obsazují potřeby jistoty, bezpečí, ochrany, péče, pomoci, zajištěné existence. Poté přichází potřeby sdílení a lásky, přijetí druhými, přátelství, možnost milovat a být milován. V pořadí již čtvrtý stupeň Maslowovy pyramidy potřeb tvoří potřeba úcty a uznání, sebeocenění, prestiže a nejvyšší stupeň obsazuje potřeba sebeaktualizace, realizace vlastního tvůrčího potenciálu a růstu. I když Maslow také určil výjimky z tohoto principu. Tvrdí, že někteří lidé v důsledku svých vrozených vlastností, nebo v důsledku prožité deprivace při uspokojování potřeb, nebo naopak života v dostatku bez nutnosti vyvíjení jakéhokoliv úsilí, mají hierarchii některých hodnot změněnu. Jedná se tedy spíše o výjimky, které danou teorii svou jedinečností vzniku spíše potvrzují (Nakonečný 2014, s. 165-167).
Zjišťování potřeb je v souvislosti s výše uvedenými teoriemi a definicemi velmi složitým procesem, který je součástí individuální práce klíčového pracovníka s klientem sociální služby. Na správném posouzení potřeb klienta závisí další nastavení jemu poskytované sociální služby. Je tedy nezbytné, aby byl mezi klientem a klíčovým pracovníkem vytvořen kvalitní, profesionálně koordinovaný, partnerský vztah založený na důvěře klienta v pracovníka a důvěře pracovníka v klienta. Ideální stav by vznikl, pokud by klient důvěřoval klíčovému pracovníkovi, že jej provede sociální službou profesionálně a pracovník by věřil ve schopnosti a dovednosti klienta vyváženým a profesionálním způsobem. Vznikla by tak koalice dvou sil, které jsou vedeny stejným směrem, k naplnění potřeb klienta. Tato koalice je ideálním vztahem mezi klientem sociální služby a klíčovým pracovníkem.
Na základě zjišťování, posuzování a vyhodnocení potřeb klienta je možné stanovit společně s klientem cíl jejich spolupráce, cíl individuálního plánu neboli osobní cíl klienta.
Osobní cíl je stav situace klienta, které chce výše uvedená koalice (klient s klíčovým pracovníkem) dosáhnout na základě společné aktivity v rámci poskytování sociální služby.
Jeho dosažení je pečlivě rozplánováno do dílčích činností, jejichž postupné plnění vede k dosažení stanoveného cíle.
Cíl individuálního plánu, osobní cíl klienta by měl být naplánován tak, aby splňoval určité vlastnosti, kritéria, aby jeho plánování mělo smysl. Musí být tedy dostatečně významný pro
klienta, musí jej motivovat k aktivitě a představa jeho naplnění mu musí dodat dostatečné množství energie k jeho dosažení. Osobní cíl musí být dosažitelný v reálném čase a realistický pro daného klienta, což je vhodné ověřit při konfrontaci s realitou, s reálnými možnostmi a schopnostmi klienta a jeho prostředím, ve kterém žije. Osobní cíl by měl být také konkrétní, zaměřený na chování klienta, poté je možné ověřit jeho dosažení otázkou obsahující samotný cíl. Jedná se například o cíl formulovaný ve větě: „Chtěl bych…“ (např. „Chtěl bych jezdit do socioterapeutické dílny sám autobusem.“). Splnění tohoto cíle je ověřitelné otázkou:
„Jezdím sám do dílny autobusem?“. Osobní cíl by měl být pozitivní, měl by se týkat výskytu, ne nepřítomnosti něčeho, měl by obsahovat začátek, nikoliv konec něčeho. Pokud tedy klient projeví zájem o nové aktivity způsobem, že už nechce zůstávat jen doma, je vhodné aktivity pojmenovat a vyjádřit je ve formulaci cíle. Pozitivita cíle tedy musí být vyjádřena budoucím pozitivním stavem, jehož má být dosaženo. Dalším kritériem, které je pro samotného klienta velmi důležité, je nutnost vynaložení určitého úsilí k dosažení cíle. Nezáleží na intenzitě a rozsahu úsilí a aktivit z pohledu zdravého člověka žijícího v běžné společnosti, ale na rozsahu a intenzitě úsilí a aktivity z pohledu daného člověka s postižením, žijícího s podporou sociální služby. Často by, při nevhodné míře zapojení klienta do realizace osobního, mohlo docházet k přecenění nebo podcenění sil klienta, která by přinesla nezdar, nezvládnutí při naplňování cíle, anebo možnost ztráty zájmu ze strany klienta (Bednář 2014, s. 33-34).
b) Individuální a rizikový plán
Po stanovení osobního cíle dochází mezi klientem a klíčovým pracovníkem k tvorbě individuálního plánu, v němž je dosažení cíle rozplánováno na dílčí činnosti, jejichž výsledkem se stávají dílčí cíle vedoucí ke splnění osobního cíle. Tyto dílčí cíle jsou pro klienta zvládnutelné v kratším časovém úseku nežli osobní cíl, a proto jsou také lépe vyhodnotitelné a jejich zvládnutí vyvolá mnohem dříve a snadněji motivující účinek vzniklý na základě radosti z úspěchu a tolik potřebný k další činnosti. Je velmi důležité, aby klíčový pracovník jednotlivé kroky s klientem rozvrhl tak, aby byly přizpůsobeny individuálním možnostem a schopnostem klienta, jeho celkovému zdravotnímu stavu a také rizikům, které v jeho osobité situaci hrozí. V této fázi je obzvláště důležitý vnímavý přístup klíčového pracovníka, aby postřehl změny v situaci klienta a případně mohl upravit postup při realizaci jednotlivých dílčích cílů. Jednotlivé dílčí cíle je možné kdykoliv podle potřeb, v souladu se změnami situace, změnami ve zdravotním stavu, ve schopnostech a možnostech klienta
měnit a přizpůsobovat. V této fázi je také důležitá týmová spolupráce, aby dané změny neunikly pozornosti klíčového pracovníka.
Při tvorbě individuálního plánu je nutné vyhodnotit rizika, která hrozí klientovi při jeho realizaci. Tato rizika je nutné nejen vyhodnotit, ale dále s nimi i pracovat. Riziko představuje určitou veličinu, která určuje závažnost nebezpečí, ohrožení, hrozby člověka v určité situaci.
Riziko je možné ale v rámci individuálního plánování vnímat jako pomyslnou překážku, jejíž překonáním se klient posouvá vpřed, ale která se v určitých situacích stává nepřekonatelnou.
Vystavení klienta rizikové situaci představuje pro klienta a klíčového pracovníka určitý milník, který poté poskytuje zpětnou vazbu k vyhodnocování celkové situace klienta.
Zvládání rizik je podmíněno mnoha faktory, které se mohou i v rámci situace jediného klienta měnit v závislosti na jeho kondici, změnách ve zdravotním stavu, psychické pohodě apod.
Rizika je možné rozdělit na přiměřená, zvýšená a nepřijatelná. Škálu závažnosti rizik je možné rozšířit rozdělením zvýšených rizik na mírně zvýšená, zvýšená a velmi zvýšená. Škálu lze volit individuálně tak, jak vyhovuje dané cílové skupině klientů sociální služby.
Vyhodnocení rizika je tedy z pohledu individuální práce s klientem jednou z nejdůležitějších okamžiků, protože důsledkem nesprávného vyhodnocení se může stát ohrožení klienta na zdraví a životě, nebo naopak dochází k zneschopnění klienta, podcenění jeho možností, schopností a dovedností (Sobek 2010, s. 58-59).
Individuální a rizikový plán by měl být tedy tvořen současně a realizace by měla začít až po kompletním vytvoření individuálního plánu, vyhodnocení rizik a zpracování rizikového plánu. Individuální plán a rizikový plán je nutné průběžně vyhodnocovat a upravovat podle potřeb klienta, případných změn zdravotního stavu, situace klienta. Oba plány se mohou měnit v celém průběhu realizace.
c) Zúčastněné osoby
Při prvním kontaktu s člověkem, který se rozhodne využít poskytované sociální služby, v době, kdy do prostředí sociální služby přichází, s ním začíná individuálně pracovat sociální pracovník, který proces individuálního plánování v organizaci koordinuje a vede tým klíčovým pracovníků. Sociální pracovník jako první zjišťuje potřeby a vytváří profil tohoto člověka, který se má stát klientem dané sociální služby. Zjišťuje jeho přání, potřeby, možnosti, schopnosti a dovednosti, ale také vyhodnocuje, zda profil daného člověka odpovídá cílové
skupině, které je daná sociální služba poskytována, a také poprvé mapuje, jakou míru podpory by daný člověk mohl potřebovat a využívat. Jedná se o první profil člověka, přicházejícího do pro něj nového prostředí sociální služby, a první nástin průběhu poskytování sociální služby, tedy první individuální plán. Ten se většinou pečlivě hodnotí průběžně během prvních tří měsíců pobytu klienta v prostředí sociální služby a průběžně se přizpůsobuje individuálně zjištěným potřebám klienta.
Dalším člověkem, který s daným klientem individuálně pracuje, je už klíčový pracovník.
Zpočátku volí krátkodoběji zaměřené cíle, přičemž klienta poznává, získává si jeho důvěru a aplikací různých metod sociální práce s klientem začíná komplexně individuálně pracovat.
Klíčový pracovník také spolupracuje s týmem klíčových pracovníků, kteří jsou s daným klientem v kontaktu, ale i s těmi, kteří v přímém kontaktu nejsou, ale mohou případně poskytnout nezúčastněný pohled na situaci klienta.
Dalšími zúčastněnými osobami v procesu individuálního plánování mohou být rodinní příslušníci klienta, jeho blízcí a přátelé. Spolupráce s nimi často usnadní celkovou klientovu angažovanost při realizaci individuálního plánu, ale také poskytne možnost klíčovému pracovníku získat velmi cenné informace o předchozím životě klienta, informace o jeho zvycích, potřebách, přáních, schopnostech, dovednostech a možnostech.
Na realizaci individuálního plánu se mohou spolupodílet také pracovníci návazných sociálních služeb, pracovních agentur, socioterapeutických dílen, nebo lidé, se kterými se klient setkává v zaměstnání. Velkou úlohu mohou sehrát také odborný lékař a zdravotničtí pracovníci při zajišťování zdravotní péče, kompenzačních pomůcek, odborných vyšetření, rehabilitace apod. Při řešení celkové situace klienta mohou klíčoví pracovníci navázat spolupráci také s psychologem, který může vhodně doporučit způsob jednání s klientem, vhodný přístup, řešení psychické nepohody, případně mohou doporučit spolupráci s odborným lékařem.