Syndrom vyhoření je vysvětlován jako emocionální, fyzické a intelektuální vyčerpání způsobené neustálou mentální zátěží, nejčastěji ve spojení s výkonem pomáhající profese.
Projevuje se jako chronická únava, náchylnost k nemocem, nespokojenost a pocit selhání, bezmoc, beznaděj a stále sílící odpor ke své práci, ale i k životu obecně. Tyto projevy je možné zaznamenat ve vztahu ke klientům, k zaměstnavateli, ale i mimo profesní život.
Dochází ke změnám postojů, emocí a osobnosti pomáhajícího. Vzniká na základě nerealistických představ své profese a sebe sama, často v souvislosti s vyšší mírou angažovanosti, obětavosti a idealismem (Maroon 2012, s. 15-17).
Novák vysvětluje syndrom vyhoření také jako ztrátu důvěry ve smysl osobní angažovanosti, vlastní schopnosti prožívat uspokojení a radost z práce, které se také často objevují tam, kde jsou propojeny sféry zaměstnání a rodiny. Tedy pokud se jedná o člověka vykonávajícího pomáhající profesi v zaměstnání a v domácím prostředí poté pečuje o člena rodiny např. nemocného nebo v seniorském věku, je pravděpodobné, že rizika vzniku syndromu vyhoření jsou v jeho situaci podstatně vyšší (Novák 2011, s. 15).
Z pohledu sociální psychologie je považován syndrom vyhoření za zvláštní formu stresu vznikající na základě sociálních vztahů mezi pracovníky a klienty sociálních služeb v prostředí poskytovatelů sociálních služeb. Je považován za jev, který vychází právě ze specifických rysů tohoto prostředí a z nároků profesionálních povinností, které dané prostředí vyžaduje. Méně už sociální psychologové hledají příčiny v individuálních zvláštnostech jedince. Dané prostředí a profese vyžadující vysoké nároky a citovou spoluúčast pracovníka v pomáhající profesi se stávají rizikovým faktorem znamenajícím takřka nevyhnutelnost vzniku syndromu vyhoření. Novodobé teorie se v současné době snaží
o propojení výše uvedených příčinných skutečností, tedy vlivu prostředí pomáhajících profesí a individuálních předpokladů pracovníka (Maroon 2012, s. 17-18).
Syndrom vyhoření se projevuje v různé míře a intenzitě, je možné se setkat pouze s mírnými, částečnými, či dočasnými příznaky, které se mohou vyskytnout ve fyzické, emocionální rovině člověka, nebo v obou rovinách jeho osobnosti najednou. Je možné popsat příznaky syndromu vyhoření podle fází, ve kterých se vyskytují. Jedná se o pět fází, které pracovník vždy nemusí rozpoznat, pokud nemá se syndromem vyhoření zkušenosti, nebo pokud se s ním alespoň nesetkal v rámci svého celoživotního vzdělávání. Počáteční příznaky řadíme do první fáze entuziazmu a nadějí, kdy je pomáhající pracovník zcela nadšen svou profesí, dokáže pracovat mnoho hodin a druhý den přijít opět plný sil a energie, projevuje se jeho nadměrná angažovanost. Může se cítit blažený, vzrušený, „Bohem vyvolený“, nepostradatelný, plný očekávání a ideálů, může mít dojem mimořádných schopností. V této fázi pracovník nepociťuje potřebu odpočinku, vzdává se relaxace, volného času, popírá vlastní potřeby. V druhé fázi stagnace pomáhající cítí zmatek, pocit že „něco není v pořádku“, sníží se schopnost regenerace, objeví se únava a nechuť do práce. Pracovní výkon se omezuje pouze na výkon nejnutnějších úkonů, vzniká rutina, stereotypní činnosti bez vlastní iniciativy a nadšení. Začíná se zajímat o finanční odměnu, pracovní podmínky a výhody. Ztrácí naděje a ideály, což vnímá bolestně a se zklamáním. Postupně přichází třetí fáze frustrace, kde již začíná mít konflikty s ostatními pracovníky, protože se snižuje jeho výkonnost, je netrpělivý, negativistický, vznětlivý, snižuje se kontrola vlastních emocí a reakcí na podněty. Objevuje se nedůvěra až paranoia ke kolegům a snížená empatie ke klientům. Začíná se cítit v izolaci, nenalézá pochopení, prohlubuje se odcizení, fyzický i citový odstup, prázdnota až cynismus.
Čtvrtá fáze lhostejnosti neboli apatie je charakteristická vytvářením obrany proti frustraci ve formě lhostejnosti, netečnosti, neochoty podávat výkony. Objevují se deprese, fyzické příznaky jako bolesti hlavy, zad a kloubů, nespavost, častá onemocnění, nachlazení, infekce srdeční a cévní onemocnění, zvyšuje se riziko užívání alkoholu a drog jako úniku od reality.
Člověk se v této fázi snaží starat o své zdraví a duševní klid, minimalizuje pracovní výkon.
V poslední fázi konce, samotného vyhoření nasává období naprostého emocionálního vyčerpání, depersonalizace, neboli odosobnění, ztráty sebe sama, smyslu své práce. V této fázi je možným východiskem odchod ze zaměstnání, jiný druh práce, dlouhodobá dovolená, nebo pracovní neschopnost s následnou nutností změn v životě daného člověka (Schmidbauer 2008, s. 218-220, Maroon 2012, s. 32-39).
V literatuře se často objevuje i termín kompenzované vyhoření. Jedná se o skryté, vnitřně prožívané a potlačované vyhoření, rezignace na výkon povolání, přičemž navenek se takový pracovník snaží vystupovat standardně bez zjevných nápadností a projevů svých emocí, plní si své povinnosti a předpisy, ale vnitřně svou profesi již vzdal a rezignoval na ni. Pokud jakkoliv upoutá takový pracovník pozornost, užívá výmluvy na ospravedlnění svého výkonu a jednání, například onemocnění, manželské a rodinné problémy aj. Největší nebezpečí tkví v přenášení defenzivního postoje a sníženého pracovního zájmu na ostatní členy kolektivu, které se projeví jejich postupnou ztrátou zájmu o práci. Příchod nového zaměstnance do takto narušeného kolektivu se stává problematickým. Pracovník se často nesmíří s nastavenou pracovní neangažovaností a odchází ze zaměstnání. Práce v takovém kolektivu se stává nepříjemnou, zničující a nenaplňující činností. Pracovník se netěší do práce, nemá, co nabídnout, ani ve vztahu k takto smýšlejícím kolegům nemůže (Schmidbauer 2008, s. 221).
Existují určité faktory, které vznik syndromu vyhoření mohou podporovat, například výskyt syndromu pomocníka, špatné pracovní podmínky v organizaci, vysoká míra pracovní zátěže a stresu, přílišná administrativa, špatné rodinné zázemí pracovníka aj. Výzkum prováděný v Ontariu mezi 1570 pracovníky v přímé péči o osoby s mentálním postižením v roce 2010 se zabýval faktory ovlivňujícími vznik syndromu vyhoření. Bylo zjištěno, že jedním z negativních vlivů se stávají vztahy na pracovišti, přičemž z této studie vzešla doporučení na možnost ovlivňování těchto vztahů z pozice manažera organizace, který dokáže vztahy na pracovišti ovlivnit, ale jeho pozice vyžaduje vysoké nároky na potřebné vzdělání a tréning v tomto směru (Hickey 2014).
Dalším výzkumem, který se zabýval syndromem vyhoření, tedy spíše jeho souvislostí s následným zhoršováním zdravotního stavu pracovníků, byl longitudinální výzkum v Kalifornii u 406 sociálních pracovníků, kteří byli kontaktováni v období tří let. Ukázalo se, že sociální pracovníci s vyšší počáteční úrovní syndromu vyhoření hlásili více zdravotních potíží v průběhu výzkumu a také vyšší rychlost zhoršování těchto potíží. Jednalo se především o bolesti hlavy, poruchy spánku, infekce dýchacích cest a gastrointestinální potíže, které poté mohou negativně ovlivňovat vztah mezi pracovníky a klienty, pracovní výkonnost a absenci pracovníků, jejich kvalitu práce, a poté kvalitu a stabilitu sociálních služeb. Doporučeními, která vzešla z diskuze o výsledcích tohoto výzkumu, bylo především zvýšení úrovně povědomí o syndromu vyhoření v rámci vzdělávání, zlepšení schopností
pracovníků vyrovnávat se se stresem, rozpoznávat příznaky, účinky syndromu vyhoření, aplikovat a rozvíjet preventivní strategie. Opět zde zazněla důležitost role manažera týmu, který má rozhodující úlohu v podpoře pracovníků a při samotné prevenci, měl by pomoci rozpoznat příznaky, aplikovat screeningové nástroje na zjištění úrovně syndromu vyhoření, zajistit informovanost, komunikaci týmu a zprostředkovat pomoc a podporu pracovníkům.
Důležitá je také podpora supervizora, spolupracovníků v týmu, ale také rodinných příslušníků.
Vyšší riziko syndromu vyhoření bylo prokázáno u mladších, méně zkušených sociálních pracovníků, proto bylo navrženo opatření, zabývat se ve vyšší míře syndromem vyhoření již při studiu sociálních pracovníků. Citlivějšími ke vzniku syndromu vyhoření se také v rámci výzkumu staly ženy, oproti mužům. Celkové doporučení výzkumu bylo apelování na vyšší míru proaktivního přístupu k syndromu vyhoření, zajištění informovanosti v rámci vzdělávání a přijetí opatření proti jeho vzniku a následného dopadu na zdraví a psychickou pohodu sociálních pracovníků (Kim aj. 2011).