Problémové chování klienta je možné vnímat jako riziko, které může vzniknout při individuální práci s klientem. Rizikem pro pracovníka se stává z důvodů ohrožení jeho fyzického zdraví, ale také jeho psychické pohody. Vyrovnání se s problémovým chováním klienta, kterému chce pracovník pomoci svou podporou při poskytování sociálních služeb, je často složitým, emočně náročným a vyčerpávajícím úkolem v jeho profesním růstu. Důležité je tento proces vyrovnávání se včlenit do týmové spolupráce, podpořit při supervizních sezeních, v rámci vzdělávání hledáním nových přístupů a postupů, schopnosti sebereflexe, ale také zlepšováním vlastní fyzické kondice, např. i osvojením si techniky šetrné sebeobrany.
Problémové chování klienta je možné charakterizovat jako problémové projevy v interakci s ostatními lidmi, které se svou intenzitou a frekvencí natolik liší od běžných společenských norem, že může ohrozit bezpečí těchto lidí, nebo jeho samotného. Toto chování poté daného klienta staví mimo společnost, ve které žije, což je v rozporu s cíli sociálních služeb obecně. Mezi cíle sociálních služeb patří snaha o sociální začleňování a prevence sociálního vyloučení. Je tedy velmi důležité, aby člověk, klient sociálních služeb, v rámci působení pracovníků v pomáhajících profesích dokázal změnit své chování, nebo se sociální služba a podpora pracovníků změnila tak, aby projevy problémového chování klienta nebyly rizikem pro klienta samotného a jeho okolí. Přičemž by iniciace změn u klienta měla být v pořadí až po iniciaci změn v organizaci, poskytující sociální služby, a po iniciaci změn v přístupu pracovníků ke klientovi. Klient s problémovým chováním ke změnám svého chování přistupuje s obtížemi, ale potřebnou změnou organizace a přístupů pracovníků k němu samotnému, se proces změn v jeho chování může urychlit, zjednodušit, usnadnit (Jůn 2010, s. 15-21).
5 Zdravotní postižení
Zdravotní postižení lze charakterizovat jako dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové omezení, které člověka znevýhodňuje v možnosti žít plnohodnotný život. Jedná se o dlouhodobý až trvalý zdravotní stav, změněný daným postižením od běžné zdravotní kondice odpovídající věku (Matoušek 2013, s. 387-388).
Z medicínského pohledu je možné vymezit zdravotní postižení jako ztrátu nebo poškození fungování určitého orgánového systému. Z psychologického hlediska je kladen důraz na následné ovlivnění rozvoje celé osobnosti člověka. Z pohledu sociologického je stěžejní jeho následné znevýhodnění ve společnosti, závislé na míře zvládnutí jeho sociální role (Vágnerová 2012, s. 162).
Z legislativního hlediska je zdravotní postižení vymezeno nejčastěji ve vztahu k osobám se zdravotním postižením. Dle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením se jedná o osoby, které mají dlouhodobé fyzické, mentální, duševní nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami, může bránit jejich plné a efektivní účasti ve společnosti rovnocenně s ostatními (Úmluva o právech osob se zdravotním postižením 2009, čl. 1, odst. 2). Pro účely vyhlášky o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných je považováno za těžké zdravotní postižení žáků těžké zrakové, sluchové, tělesné postižení, těžká porucha dorozumívacích schopností, hluchoslepota, souběžné postižení více vad, autismus, středně těžké, těžké či hluboké mentální postižení. Žákům s těžkým zdravotním postižením je podle rozsahu jejich speciálních vzdělávacích potřeb poskytována nejvyšší míra podpůrných opatření (Vyhláška č.
73/2005 Sb., § 1, odst. 5). Podobně je zdravotní postižení děleno pro potřeby zákona o sociálních službách, kde je dále upřesněno, že dopady zdravotního postižení činí, nebo mohou činit člověka závislého na pomoci jiné osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., § 3, písm. g).
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, označuje osobou se zdravotním postižením fyzickou osobu, která je uznána invalidní orgánem sociálního zabezpečení pro její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvající déle než 1 rok. To znamená, že teprve tímto uznáním je této osobě poskytována zvýšená ochrana na trhu práce, kompenzující její zdravotní postižení. Tato osoba se zdravotním postižením je takto chráněna až do doby 12 měsíců po té, kdy už orgánem sociálního zabezpečení za invalidní považována
není. Tyto skutečnosti je nutné doložit posudkem nebo potvrzením orgánu sociálního zabezpečení (Zákon č. 435/2004 Sb., § 67, odst. 2-4).
Ze sociálního hlediska je zdravotní postižení spojováno především s jeho vlivem na samotného člověka s postižením a jeho schopnost společenského začlenění (socializace).
Míra socializace člověka s postižením poté evokuje míru jeho samostatnosti nebo závislosti na péči druhé osoby, či sociálních služeb. Je důležité, zda člověk dosáhne integrace (plného začlenění do společnosti), adaptace (schopnosti přizpůsobit se společnosti), utility (upotřebitelnosti, částečné samostatnosti) anebo jen inferiority (převážné nesamostatnosti, závislosti), u které se již téměř nevytváří sociální vztahy (Novosad 2009, s. 20-23).
Zdravotní postižení je možné základní klasifikací rozdělit na pohybová, zraková, sluchová, mentální a řečová, neboli narušení komunikačních dovedností. Pohybové postižení se vyznačuje trvalou nebo přechodnou poruchou hybnosti, vzniklé na základě primárních příčin, tedy jako následek přímého poškození v závislosti na nemoci, úraze a vývojové vady, nebo sekundárních příčin, tedy jako nepřímý následek nemoci jiného orgánového systému.
Zrakové postižení je narušení funkce zraku spojené s přijímáním a zpracováním informací prostřednictvím zraku, vytvářením představ, orientací v prostoru, s prováděním určitých denních činností, a také s neverbálními projevy komunikace. Rozsah těchto omezení závisí na stupni zrakového postižení, přičemž zdravý člověk přijímá prostřednictvím zraku 70-90 % informací. Sluchové postižení je ztrátou, nebo omezením funkce sluchu, odchylkou od běžné schopnosti přijímat až 60% informací z okolí. Je možné ji rozdělit se nedoslýchavost, která znamená různou míru ztráty sluchu, od mírné, střední až po těžkou nedoslýchavost. Hluchota jako nejtěžší stupeň sluchového postižení znemožňuje vnímání mluvené řeči a její zdravý vývoj. Menší omezení poté skýtá ohluchnutí, kde již proběhl přirozený vývoj řeči, není tedy omezen, ale sluch je v různém stupni nefunkční. Mentálnímu postižení bude věnována následující kapitola 5.1. Zdravotní postižení se mohou objevovat také v různých variantách, tedy jako kombinovaná postižení (Kroutilová Nováková 2011, s. 88-102). Narušení komunikačních dovedností je možné vzhledem ke komunikačnímu procesu rozdělit na narušení expresivní složky, tedy narušení produkce řeči a na narušení receptivní složky, tedy porozumění řeči, u které se sekundárně objevuje také narušení expresivní složky (Michalík aj. 2011, s. 415). Také je možné zmínit dělení na trvalá narušení, která se objevují
například při těžším orgánovém poškození, a na přechodná narušení, neboli potenciálně reparabilní, tedy s možností úpravy potíží (Lechta in Michalík aj. 2011, s. 415).