26 2 Typologie účastníků šikany
Obdobně jako v sociálních skupinách, tak i ve školních třídách existuje skupina žáků, kteří mají vedoucí postavení a skupina žáků opomíjených, bez většího vlivu na ostatní. Pokud se najde žák, který kolem sebe šíří atmosféru strachu, ubližuje jiným, ve třídě dochází k radikálnímu rozdělení rolí. Je zřejmé, že proces šikanování je záležitostí celé skupiny, tzn. agresora a oběti, ale i pedagoga, který se šikany účastní přímo, nebo nepřímo. Jakým způsobem se šikana rozvine, vždy závisí na postojích a přístupech celé skupiny. Podle Říčana (1995) se děti ve většině případů staví proti agresi a jsou na straně sympatického spolužáka. Někdy se konfrontujeme s případy, kdy třída s obětí pohrdá a sympatizuje s agresorem.
2.1 Prostředí a profil agresora
Z výzkumů Koláře zabývajících se šikanou vyplývá, že agresi bývají nadprůměrně fyzicky zdatní jedinci vykazující pozitivní vztah k agresi. Tito jedinci se snaží dominovat se bez ohledu na druhé. Ve většině případů se je snaží ovládat.
Agrese pro ně představuje určitou formu zábavy a strach. Aby dosáhli pocitu vzrušení, svou agresi neustále zvyšují. V této souvislosti nemůžeme agresora jednoznačně označit, jako žáka s horším prospěchem nebo žáka nadprůměrně fyzicky zdatného.
Z diagnostického hlediska můžeme definovat tři typy agresorů – iniciátorů šikanování. První typ se projevuje jako jedinec s impulzivními reakcemi, převážně hrubého jednání. Charakteristické jsou projevy nekázně a uznáváním autorit. Uvedený typ agresora šikanuje bez jakékoliv lítosti. Jeho cílem je získat si poslušnost prostřednictvím zastrašování svého okolí. Tito jedinci ve většině případů napodobují chování svých rodičů.
Druhý typ reprezentuje jedinec kultivovaný v podstatě slušný, který má tendence k úzkostem. Tento typ šikanuje převážně beze svědků. Forma násilí je promyšlená s konkrétním cílem. Třetím typem je tzv. „srandista“, jedinec snažící se pobavit své vrstevníky, kteří mu důvěřují a snadno se nechají ovlivnit – zmanipulovat. Svým optimismem působí velmi pozitivně. Prostřednictvím šikany chce ukázat svému okolí, že je velmi „zábavný“. Svým humorem dociluje své
27
oblíbenosti. Z psychologického hlediska je nutné si uvědomit, že porucha mravního vývoje není na překážku vysoké inteligenci a tvořivosti k vlastnímu prospěchu.
2.2 Psychické a tělesné zvláštnosti obětí
Definovat profil oběti šikanování, je velmi obtížné ve srovnání s charakteristikou agresora. V třídním kolektivu si dominantní skupina často najde konkrétního jedince, kterého následně šikanují. Kritéria pro takovou volbu bývají různorodá. V každé škole existují typy dětí, které jsou týrané. Nejsilnějším poutačem je jejich vrozená slabost a neschopnost reakce v zátěžových situacích, kdy ztrácejí hlavu, propadají panice, neunesou nátlak kolektivu. Právě z tohoto důvodu slabí jedinci přitahují násilí. Samozřejmě uvedená pravidla nejsou směrodatná. Existují i případy, kdy se obětí stal chlapec, který byl fyzický silný, ale psychicky zcela bezbranný. Potom jakýkoliv náznak agrese a měření sil takového jedince viditelně vystraší.
Hlavním faktorem, který rozhoduje o tom, zda se jedinec stane obětí, je především malá fyzická zdatnost doprovázena malým egem. Dále to můžou být určité odchylky vzhledu. Typickou obětí se stává dítě, které nosí brýle, má rozštěp nebo křivý nos, velké množství pih, pochází z méně finančně zabezpečené rodiny.
Terčem šikany se stávají děti, které nemají žádného kamaráda, děti uzavřené či naopak příliš aktivní, neschopné se realizovat, které se neúčastní školních
„srandiček“.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že určit předem možnou oběť je velmi těžké. Někdy bývají oběťmi hodní žáci s výborným prospěchem a jindy to mohou být i záškoláci. Ve školním prostředí se setkáváme s případy, kdy oběť se stává současně agresorem. Dle Koláře se jedná o provokující oběť (tzv. oběť provokatér).
Touto obětí je zpravidla žák sedmé třídy, který u svých rodičů nenachází pochopení, často je bit, nemá žádnou lásku. Vzhledem k tomu, že z domova má citový deficit, pozornost získává tím, že stále provokuje a posmívá se svému okolí. Je mu milejší dostávat rány než být pro své okolí „neviditelný“. Podle Zdeňka Martínka (2009) lze oběti rozdělit do níže uvedených typů:
Oběť zjevně viditelná – tito žáci prokazují fyzickou slabost – nízké sebevědomí.
Jsou to typy dětí, které se nedokážou prosadit, držící se mimo třídní kolektiv.
28
Nedokážou pochopit legrácky svých spolužáků, často jejich reakcí je pláč, útěk ze situace, protože se neumí dostatečně bránit.
Oběti chráněné matkou či jiným rodinným příslušníkem – uvedeným dětem věnují matky či babičky nadprůměrnou péči na úkor samostatnosti. Svoji ratolest doprovázejí až do školní třídy. Při rozhovoru používají zdrobněliny např.
zlatíčko, broučínku, Pepánku. Pro ostatní spolužáky se takové dítě stává snadnou obětí posměchu a terčem škádlení. V takových případech je nutný zásah ze strany pedagoga, kdy záleží zejména na jeho schopnostech, zda se mu podaří změnit chovní a přístupy příslušníků rodiny.
Děti – oběti s handicapem zejména v souvislosti s inkluzí se handicapované děti integrují do základních škol běžných škol. Často se stává, že díky svému handicapu se stanou terčem šikany ze strany spolužáků. Zjištění takové skutečnosti vyžaduje okamžitý a citlivý zásah ze strany pedagogů.
Děti učitelů – uvedená skupina dětí často čelí obvinění různých výhod, přístupů, nadržování, udělování lepších známek. Velmi aktivní způsob šikany prožívají ty děti, jejichž rodiče působí na stejné škole.
Rasově odlišní – v současné době jsou zvláštní kapitolou obětí, šikanované pro svou rasovou odlišnost. Například jediný Rom, černoch je ve třídě mezi „bílými“
spolužáky. Takový jedinec bývá trestán za narušení „čistoty“ skupiny.
2.3 Osobnost a role pedagoga
Pedagog, zejména jeho osobnost, představuje v procesu šikany zásadní úlohu.
Někdy je označována za hlavní „nástroj“, kterým se ovlivňuje chování skupiny.
Pokud se pedagog chová panovačně, je autoritativní, neovládá se, obdobný postoj vytváří i u svých žáků. Samotnou činnost ovlivňuje celá řada faktorů – morální nezralost učitele, nedostačující nadání pro práci, výrazná patologie, motivační a morální problémy. Na základě dlouhodobých výzkumů bylo potvrzeno, že tzv.
„nevyzrálí učitelé nedokážou v třídním kolektivu vyjádřit atmosféru soucitu a porozumění. Svým jednáním naopak podporují ducha šikanování.“ Kolář (1997, s. 61).
Je zřejmé, že současný pedagog nezíská autoritu pouze svými odbornými znalostmi. Dnešním dětem ani neimponuje vynucování pravidel slušnosti a napomínání. Pedagog musí porozumět sám sobě a znát své možnosti. Potřebuje
29
umět reflektovat sám sebe i najít si kladný vztah ke svým žákům. Dnešní pedagogika v souvislosti s problematikou šikany na školách klade důraz výchovné klima školy a třídy. Na základě dlouholetých výzkumů bylo potvrzeno, že příznivé školní klima potlačuje ve škole násilí a nepřátelství. Pozitivní školní klima nejsou jen malebné dekorace, nýbrž dlouhodobě se vyvíjející vztah jednotlivců. Role učitele v prostředí sociálního klimatu je proto zásadní a velice náročná. Učitel je v podstatě trenér a rozhodčí v jedné osobě. Musí vnímat veškeré vztahy okolo sebe, vyhodnocovat je a přiměřeně reagovat na vzniklé situace.
Případné obviňování učitele v souvislosti se šikanou není ve školní praxi většinou na místě. Na šikanu je potřeba vždy myslet ve všeobecném pohledu, protože sama škola nedokáže zázraky. Všichni pedagogičtí pracovníci by proto měli využívat veškeré možnosti osobní a morální výchovy v prevenci šikanování. Pokud dojde k situaci, kdy je šikana skutečně odhalena, pedagog pro zvládnutí násilí vůči oběti by vycházet z manuálu minimálního preventivního programu školy.
2.4 Význam rodiny
Rodina a prostředí domova jsou považovány za důležité faktory při formování osobnosti a v procesu socializace. Hogenová (2008) považuje domov za místo, v němž kořeníme, kde jsme nejvíce šťastni. Je to distance ke všem věcem kolem nás, je základem svobody. Místo, kde dítě získává správný vztah a úctu k lidským hodnotám a kultuře společnosti.
Patočka říká doslova: „Domov je cosi jako rozšířený organismus.“ (Patočka 1936, s. 98) Co tím Patočka myslí? Myslí tím, jednoduše řečeno, že domov není žádná instituce, která by se mohla instalovat. Jde o něco, co se konstituuje pomalu v tisíci obměnách a formuje člověka.
Právě rodina a domov vytváří pocit jistoty a bezpečí, uspokojení potřeby
„někam patřit“. Ideální je samozřejmě úplná, funkční, stabilní rodina, kde je dítě vedeno k jasnému rozlišování dobra a zla, kde je bezcitnost a agresivita cizí.
Základem je dobrý příklad, kdy rodiče podporují a zvyšují sebevědomí dítěte a dávají mu pocit jistoty. Bohužel existují i rodiny, které shora uvedené funkce neplní. Dítě získává negativní vzory. Nefunkční prostředí většinou signalizuje – nežádoucí chování dítěte v budoucnu – vznik agresora. Řada odborníků zastává názor, že nejčastější vlivy ovlivňující vývoj a chování dítěte jsou: citový chlad, nedostatek
30
zájmu, ponižování, nepřátelství a nenávist, psychické a fyzické týrání ze strany nejbližších příslušníků rodiny. Je to smutné, bohužel v českých rodinách šikana začíná a mílovými kroky postupuje až do škol. Pokud ve školním prostředí dojde k šikaně, rodiče z tzv. nefunkčních rodin si nechtějí přiznat nebo ani neví, že je jejich dítě agresorem. Tuto skutečnost se většinou dozvídají na základě informací školy.
Na uvedené zjištění reagují domácím výpraskem nebo stávají se i případy, kdy svého potomka v agresivním jednání ještě podporují. Je to smutná bilance, ale většina rodičů o šikaně ve škole neví vůbec nic a zároveň tento nežádoucí patologický jev podceňuje. Jestliže je škola v rámci prevence neinformuje a nevyzývá ke spolupráci, tak si vůbec nepřipouštějí, že by jejich ratolest mohla být terčem šikany či agresorem. V rámci prevence šikany je proto důležité, aby se rodiče důsledněji věnovali svému dítěti, nepřehlíželi varovné signály, které se projevují v chování dítěte. Důležitá je vnímavost a včasné rozpoznání, že se s jejich potomkem něco děje. Jednu z forem prevence představuje právě výchova a uspokojování potřeb dítěte. Britský speciální pedagog Alan Train shrnul obecné zásady k uspokojování potřeb dítěte do několika bodů:
Psychická podpora dítěte
Pro rodiče by mělo být zcela samozřejmé, že podporují své děti a neustále zvyšují jejich sebevědomí. Podporou efektivní komunikace umožňují svým potomkům formulovat vlastní pocity.
Důslednost
Děti potřebují mít jasná pravidla, která se důsledně používají. Rodiče se musí v případě provinění dítěte dohodnout na společném postupu. V případě, že je životní styl rodičů neuspořádaný, trpí tím i dítě.
Odměny a tresty
Pokud chceme chování dítěte změnit, musíme především přemýšlet o tom, jak hodnotit a odměňovat dobré chování než jak potrestat špatné. V případě, že je dítě pochváleno ve chvíli, kdy to neočekává, může to mít účinný efekt. Rodiče nemusí dítěti neustále vysvětlovat, z jakého důvodu bylo pochváleno. Ústní pochvala
31
či úsměv mířené v pravou chvíli mohou zapůsobit daleko účinněji než drahé dárky.
Je zřejmé, že chování dítěte se nezmění, jestliže nepocítí následky svého nesprávného chování a jednání.
V případě nežádoucího – nevhodného chování svého potomka by měl rodič aplikovat vhodné tresty. Zcela adekvátní je zákaz plánované zábavy, povinnost plnění domácích prácí, zákaz používání počítače, sledování televize. Tichým, ale rázným rozhodným postupem přesvědčí rodiče své dítko o autoritě.
2.5 Zastánce jako účastník šikany
Zastáncem bývá zpravidla označován spolužák, který má prosociální cítění a smysl pro odpovědnost. Ve třídě se projevuje jako ochotný kamarád pomáhající v jakékoliv situaci. Pokud se nachází ve školní třídě více takových dětí, kolektiv je vůči šikaně odolnější. V odborné literatuře se setkáváme s pojmem zastánce pouze u Říčana a Janošové (2010). Další autoři zabývající se problematikou šikany tento pozitivní prvek jako součást školní třídy neuvádějí. „Jedinců, kteří se dovedou zastat druhých, je sice v běžné dětské skupině menšina, ale nejsou zase žádnou vzácností, zvlášť mezi dívkami.“ (Říčan, Janošová, 2010, s. 64).
3 Řešení šikany
3.1 Metodika postupu a úloha pedagoga
Šikana je porucha vztahů, nemoc skupinové demokracie. Neděje se zjevně, ale v jejím rámci se mohou objevovat některé projevy, které něco signalizují. Když žák například postává před začátkem vyučování před učebnou, když je zkoušený u tabule, tak se mu ostatní posmívají… Někdy šikanované dítě i naznačí, že se něco děje. Autor Českého školního programu proti šikaně Kolář tvrdí: „Šikaně může zabránit i způsob práce ve škole. Klasická výuka, která u nás převažuje, nedává šanci proniknout do vztahů ve třídě a šikanu odhalit.“ (Kolář M., 2001). Bohužel šikana v řadě případů probíhá skrytě, učitelé a vedení školy nevědí nic určitého. V případě podezření musí být pedagogové ve střehu a všímat si všech přímých i nepřímých známek šikany. Různé varující signály jsou velmi důležité, hlavně pokud v nich umíme číst. Vždy záleží na pedagogovi, jak vnímá ponížení člověka a bezpráví, co ví o šikaně i kolik má elánu pustit se s ní do křížku. Svou zvýšenou pozorností může
32
agresora vytipovat a následně přistihnout při činu. Potom začíná kolotoč vyšetřování a vyvození důsledků. Někdy jsou děti ve školním prostředí uzavřené, proto se raději svěřují rodičům. Ti následně navštíví školu a žádají vyšetření případu. Bohužel jsou i tací rodiče obětí, kteří mají strach, že škola jejich stížnosti neuvěří, nebo nebude schopna případ šikany dovést do konce a dítě bude vystaveno ještě krutějšímu násilí.
Prvním krokem k řešení šikany je provedení diagnostiky výskytu šikany.
Vyšetřování zpravidla vede třídní učitel, který si získává informace od všech vyučujících a dalších svědků. K závažnějším případům si vyžádá účast výchovného poradce nebo metodika prevence (Říčan P., 1995). Pokud se zachytí šikana včas, dá se bezpečně zastavit. V rámci prevence a ochrany dětí před šikanováním, by se měl každý pedagog v uvedené oblasti vzdělávat, jinak svým neodborným zásahem může situaci spíše ublížit než pomoci (Říčan P., 2008). Pokročilá stadia šikany bychom měli proto ponechat specialistům na problematiku školního násilí a šikanování. Za účelem vyšetřování šikany stanovil Kolář pět základních kroků:
A. Rozhovor s informátory a oběťmi:
Provedeme rozhovor s informátory a oběťmi za účelem získání vnějšího obrazu šikanování.
Pokud nejprve hovoříme s informátorem, například s kamarádem nebo rodičem týraného žáka, následuje ihned rozhovor s obětí.
B. Nalezení vhodných svědků:
Na základě spolupráce s informátorem a obětí, vytipujeme členy skupiny, kteří jsou svolní vypovídat.
C. Individuální vytěžení, konfrontace se svědky
Ve většině případů postačí, pokud vytěžíme jednotlivé žáky
Vyskytnou se nepřesnosti ve výpovědích, lze uskutečnit doplňující či zpřesňující rozhovory dvou svědků
Nikdy neprovádíme společné vyšetřování svědků a agresorů
33
Základní chybou je konfrontace obětí a agresorů
Zjištění pravdivých skutečností je pro oběť bolestivé a velmi nevýhodné, proto se stává, že svou výpověď v průběhu vyšetřování odvolá
D. Zajištění ochrany obětem:
Vzhledem k tomu, že je oběť v bezprostředním ohrožení, musíme ji bezodkladně ochránit
Potřeba zajištění spolupráce pedagogů a členů rodiny
Zajistíme bezpečný pobyt ve škole o odchod ze školy, oddělení členů skupiny E. Vytěžení agresorů, dodatečná konfrontace mezi agresory:
Rozhovor s agresorem je poslední krok ve vyšetřování
Pokud neznáme přesné okolnosti šikanování a nemáme jasné důkazy, nemá smysl s agresory mluvit
Základní podstatou rozhovoru je paralyzování agrese vůči ostatním
Konfrontace s agresorem nám umožní, abychom okamžitě zastavili jejich činnost a ochránili oběti
Uvedené kroky jsou blíže specifikované v knize Dr. Koláře „Bolest šikanování“.
3.2 První pomoc rodičů
Na základě prováděných průzkumů bylo zjištěno, že řada rodičů si vůbec nepřipouští, že by jejich potomek byl obětí nebo dokonce účastníkem šikany. Zda se dítě stane obětí či případně agresorem, rozhoduje často rodinné prostředí dítěte a jeho výchova. Dle Hogenové by rodina měla představovat: „místo odkud dítě čerpá sílu, nachází svou podstatu, stává se díky ní v životě zakotvené (Hogenová, 2010, s. 123)“.
Ve většině případů šikanované dítě zoufale hledá pomoc a měla nastoupit podpora rodičů. Kolář (2005) a Holeček (1997) radí zákonným zástupcům více dítěti naslouchat, projevovat citovou podporu a respektovat, co jejich potomek říká. Důležité je dítě podporovat tzv. pevně za ním stát. Bohužel řada zákonných zástupců je tak vytížená, že nedokáže problém dítěte odhalit, na druhé straně si děti nedokážou o pomoc říci.
34
Proto je důležité, aby si rodiče všímali svého dítěte a reagovali na případné signály.
Dle Hogenové: „Špatný rodič je ten, který se stará málo, horší ten, který se stará moc.“
V případě, že rodič zjistí podezřelé okolnosti, měl by se snažit získat důvěru dítěte, povzbudit ho a začít řešit okolnosti, které dítě trápí. Určitě nežádoucí způsob řešení situace je nic nedělat, v domnění, že dítěti ještě přitížím. Dle Koláře (2005) řada rodičů dokonce obviňuje dítě, že za to může samotné v důsledku jeho chování.
Východiskem není ani tzv. odveta vůči agresorovi, to situaci neřeší.
Jak se mají tedy rodiče chovat, když pojmou podezření ze šikany svého dítěte? Na tuto otázku neexistuje konkrétní odpověď. Každý případ šikanování má svůj specifický charakter. Každé oznámení šikany škole, může mít pro dítě rozdílný výsledek či důsledky. Tuto skutečnost je často ovlivňuje připravenost pedagogů respektive schopnost odborně řešit šikanu. V případě oznámení by měli zákonní zástupci kontaktovat přímo výchovného poradce, preventivu nebo ředitele školy a dotazovat se, jakým způsobem se bude šikana řešit. Pokud zástupci školy nemají enormní zájem situaci řešit, nepřesvědčí rodiče o dostatečné odbornosti, je možno využít dalších prostředků. Po zvážení situace ve škole lze dále uplatňovat tyto opatření:
Využití služeb psychologické poradny, navštívit Občanské sdružení proti šikanování, využit Linky bezpečí a důvěry
Kontaktovat rodiče agresora a pokusit se jednat o vyřešení situace Vyhledat rodiče ostatních žáků a společnými silami zajistit ideální pomoc Doprovázet dítě cestou do školy a domů
Pokud má šikanování důsledky naplňující skutkovou podstatu trestného činu např. týrání, ublížení na zdraví je potřeba provést oznámení na policii
Na základě zdravotního stavu dítěte zejména narušené psychiky lze zažádat o individuální program, dokud se stav nezlepší (Kolář, 2001, s. 168-170)
Z osobních zkušeností víme, že většina škol má zkušenosti s šikanou a tento nežádoucí jev řeší, proto není zpravidla nutné využít shora uvedených postupů.
Pokud však šikana nadále trvá a přístup školy není dostatečný, rodiče by měli v zájmy ochrany svého potomka, využít všech prostředků. Díky nim se nepříznivá
35
situace často vyřeší, dítě získá pocit podpory. Šikana je okolím vnímána, jako nežádoucí a nepřijatelná (Elliotová, 1995).
3.3 Intervence odborného zařízení
Není třeba si nic nalhávat, budoucí učitelé nejsou na pedagogických fakultách dostatečně připravováni ve smyslu zjistit a rozpoznat šikanování v edukačním procesu. Bohužel i učitelé s dlouholetou zkušeností se dostávají do úzkých situací zejména v případě šikany. Určitě si nevystačí s pouhou intuicí, potřebují specifické zkušenosti a trénink. Ani já po několikaletých zkušenostech nemohu říci, že bych dokázal bezproblémově zvládnout případy šikany na naší škole. Přestože se snažíme každý rok vytvářet včasné intervence na základě provedené analýzy, každý rok je situace jiná. Tuto skutečnost zejména ovlivňuje přísun nových žáku ze zahraničí.
Zejména se jedná o děti rodičů, kteří se vracejí z Anglie.
Jeden školní rok jsme velmi intenzivně prováděli prevenci na druhém stupni školy. Na základě této skutečnosti jsme neměli žádný významný případ šikany, bohužel situace se zvrátila a došlo k výraznému nárůstu šikany na prvním stupni.
Tento nežádoucí jev nabral neskutečné obrátky i mimo školní prostředí. Situaci se nám nedařilo zvládnout společnými silami, základě spolupráce mezi rodiči a školou.
Tento nežádoucí jev nabral neskutečné obrátky i mimo školní prostředí. Situaci se nám nedařilo zvládnout společnými silami, základě spolupráce mezi rodiči a školou.