14
V případě dětí má agrese obdobný význam jako u dospělých, slouží k demonstrování síly, díky níž se silnější jedinci prosazují a slabší se ve skupině rozptylují. Představuje vnitřní prudkost, která je zdrojem energie a motivace k sebepřekonávání.
1.2 Současné příčiny agresivního chování
Agresivní sklony se u člověka vytváří už v prvních letech života, proto projevy agresivního chování můžeme vypozorovat již u dětí mladšího školního věku. Na ulicích potkáváme dětské jedince, kteří odporují dospělým, vzpírají se příkazům, odmítají plnit zadané úkoly, křičí, kopou a poškozují okolní předměty. Důvody, které vedou mladé jedince k agresivnímu chování, jsou velmi různé. Zejména po víkendu můžeme ve školách často pozorovat jedince, snažící se vlastně napodobit to, co vnímají při sledování konkrétních televizních filmů či počítačových hrách. Přesto by bylo příliš jednoduché připisovat nežádoucí způsoby chování dětí pouze mediálnímu násilí.
Samotnou agresivitu můžeme považovat za charakteristický znak osobnosti jedince. Každý z nás je vybaven určitou mírou agrese, aby mohl v současné společnosti přežít. Vnější okolí nás k tomu přímo svádí, abychom použili určitou míru přijatelné agresivity k posílení autority či sebevědomí v osobním nebo profesním životě.
Velmi výstižně popisuje lidskou agresivitu Fromm: „Člověk se stal výjimečným pro své jednání, týrá – zabíjí okolní jedince a dosahuje pocitu blaženosti a uspokojení.“
(Fromm, 1997, s. 17). Je zřejmé, že lidská agresivita má individuální charakter. Co je tedy příčinou agresivního chování?
Řada odborníků se shoduje, že výraznou roli hrají genetické faktory.
Dědičnosti je přisuzováno až 50 % míry zavinění. „Z pohledu psychologie je agresivní chování naučené, jako většina ostatního lidského chování. Takové chování si osvojujeme na základě konkrétní zkušenosti získané během života“ (Říčan 1995, s.
23). Je zcela přirozené, že dítě ve věku tří let se začíná chovat agresivně. Tato skutečnost souvisí s uvědomováním si svého prvního já, kdy se dítě snaží jednat samostatně. Pokud rodič v této fázi dítěti ustoupí, dává mu signál – dělej to, podaří se ti dosáhnout svého. V případě, že dítě naučíme v tomto věku s námi manipulovat, můžeme očekávat výrazné problémy v dospívání. V této souvislosti musíme ke
15
spouštěčům negativního chování zařadit i tzv. neuspokojenou bazální jistotu. Pokud je malé dítě odděleno od matky, v jeho chování se projevují známky stresu, ohrožení, plodí v něm úzkost i útočnost. Aby získalo pozornost, křičí, vzteká se, odmítá hry, stává se hyperaktivním.
Častým spouštěčem agresivity dětí a mládeže je stres, napětí, nejistota a úzkost. Příkladem je citová deprivace, která vyvolává sklony k náhradnímu uspokojení na slabším jedinci. Takové děti nachází uspokojení, když působí někomu bolest – trápí zvířata, druhé děti, ubližují nadávkami atd. „Jako by se mstily za nedostatečnou lásku“. (Matějíček, 1986, s. 28). Mezi spouštěče agresivního chování zařazuje citovou deprivaci i Sluková (2003). U řady dětí se projevují změny v osobnosti, typickým projevem je podráždění, zlost a agresivita. V životě se ovšem setkáváme s lidmi, kde je příčinou agresivity organické poškození mozku. Tato forma agresivity spočívá ve dvou oblastech: Limbický systém a Cerebrální kortex – kůra mozková. Limbický systém obsahuje množství propojených struktur tzv.
amygdalau a hippocampus, mající bezprostřední souvislost s agresivním chováním.
Případné poškození této oblasti vede k nadměrné vnímavosti podnětů. Děti s takovým (organickým) poškozením mozku mívají větší potíže se sebekontrolou a stávají se velmi často účastníky patologického chování. Daleko častěji dochází k situacím, kdy rodiče jsou podílníci agresivního chování svého dítěte. Jedná se o tzv.
„výchovnou slepotou“. Řada rodičů nevidí v chování svého dítěte žádný problém.
Chování svého potomka tolerují, vinu svádějí na případné spolužáky či kamarády.
Snaží se zbavit odpovědnosti a dovolují si tvrdit, že chování syna – dcery je doma zcela normální. Potíže má jejich potomek pouze ve škole. Vůči své výchově odmítají veškeré výhrady a jejich výchovné metody jsou správné. Za vše špatné může škola.
Spouštěčem agresivního chování je také nedostatek pohybu a tělesné práce.
Pohyblivost přeci patří mezi základní charakteristiky živého organismu. Většina dětí pohybem odpočívá. Pokud dětem pohyb omezujeme či odepíráme, stávají se neklidnými, divočejšími a projevují se agresivně. Mají tedy dnešní děti dostatek pohybu? Ve srovnání s minulou generací určitě ne. Pohyb – sport se pro mnohé děti stává abstraktním pojmem. Převážnou část hodin prosedí denně ve škole, pak doma nad úkoly, a zbytek, tráví nad počítačovými hrami nebo u televize. Potom se nemůžeme divit, že agresivita dětí a mládeže narůstá.
16 1.3 Šikana – projev školní agrese
Jednou z forem agresivního chování je bezesporu šikana. Nikdo z nás si nedokáže představit, jaké to je být šikanovaný, pokud toto nežádoucí jednání nezažije na vlastní kůži. Slovo šikana, které má v naší společnosti historické kořeny, veřejně tento termín začal používat pražský psychiatr Petr Příhoda. Samozřejmé, že o šikaně hovořili lidé již dříve, ale báli se otevřeně přiznat, že tato forma agrese v České republice existuje. Postupem času, jak se vyvíjela společnost, tak došlo i k nárůstu různých projevů šikany, proto se v odborné literatuře setkáváme s řadou definic. Etoped Kolář (2005) považuje šikanu za sociální nemoc společnosti vyskytující se ve všech oblastech lidské činnosti, která nás může provázet po celý život. Šikanu definuje jako úmyslné, opakované týrání, kde je používána agrese a manipulace. Představuje určitou formu nemocného čili patologického chování.
Pro účely této kapitoly je velmi výstižný výklad Ondráčka (2003). Šikana je zvláštní formou agrese, kdy jeden žák ohrožuje a zastrašuje druhého s cílem dosáhnout materiální či psychické výhody. Tato agrese se objevuje v chování žáků zpravidla s přechodem do puberty. Daleko podrobněji než Kolář či Ondráček definuje tento jev Říčan: „Šikanování říkáme tomu, pokud žák nebo skupina žáků oslovuje druhého hanlivě, soustavně mu sděluje nepříjemné věci, používá fyzický útok, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti. Uvedené nežádoucí jednání se často opakuje, proto se šikanovaný nedokáže ubránit. Za šikanování nepovažujeme občasnou rvačku či hádku, kdy mají soupeři podobné fyzické dispozice.“ (Říčan, 1995, s. 38).
V současné době se v médiích o šikaně ve školním prostředí hovoří a píše velmi často. Škola je prostředí, kde se setkávají děti z různých rodinných poměrů, různého náboženství, často i jiné národnosti. Vytvářejí se nové kamarádské vztahy, vznikají nové skupiny. Na druhé straně existují i jedinci, kteří se ve škole cítí zcela osamoceni, nemají se s kým bavit. Právě tyto děti se stávají terčem negativních útoků ze strany svých vrstevníků, kteří je ponižují a způsobují psychické trauma. Za zcela běžné a normální považují aktéři šikany vulgární nadávky, fackování, ničení věcí, polívání vodou, odejmutí svačiny, obnažení atd. Zmiňované jevy se odehrávají v nějakém zákoutí, nejlépe v šatně či na záchodě, kam nechodí dozorující pedagog.
Někdy dochází k útokům na slabšího spolužáka přímo ve třídě za účasti většiny třídního kolektivu. Setkáváme se i s případy, kdy se převážná část třídního kolektivu šikanou baví. V uvedený moment, málokdo zasáhne a brání týraného spolužáka.
17
Pod pojmem šikana ve škole si ve většině případů představujeme terorizované dítě svými spolužáky. Možná, se to zdá nemožné, ale velmi stupňujícím fenoménem současné doby je také šikana učitelů. Respekt ze školy jako vzdělávací instituce se ztrácí, autorita učitele se mezi žáky a studenty už nenosí. Některá
„nepovedená" dítka velmi nevybíravým způsobem napadají své učitele. Například na sociální síti Facebook se vyskytují stránky s názvem – Móda učitelů je neuvěřitelná, které mají již padesát tisíc fanoušků. V praxi to probíhá jednoduše, odvážný reportér ze třídy vyfotí svého pedagoga, a poté nevybíravým způsobem hodnotí jeho oblečení. Sofistikovaných případů šikany pedagogů se vyskytuje celá řada, a tak někteří učitelé v lepším případě končí v péči psychiatrů, jiní ukončují svoji kariéru.
Nový metodický pokyn ministryně školství k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních (č. j. MSMT-21149/2016) již zahrnuje osobu pedagoga jako možnou oběť šikany. Tento nežádoucí jev napadající snad každou školu definuje zmiňovaný pokyn jako agresivní chování žáka vůči žákovi nebo učiteli, které se opakuje a je založeno na záměrné snaze ublížit fyzicky, emocionálně, sociálně nebo v případě šikany učitele také profesionálně. Ano i učitel je v pokynu označován jako možný agresor. Ze strany učitelů dochází především k násilí psychickému, protože tělesné tresty naše školství zcela zavrhuje. Přesto v hodinách tělesné výchovy se najde tu a tam učitel, který ztrpčuje život svému žáčkovi. Smutné na této skutečnosti je to, že řada ředitelů škol ví, jak se podřízení dopouštějí neprofesionálního chování, bohužel – nic nepodniknou. Učitelé s pochybnou motivací k výchově a vzdělávání žáků pak vytváří atmosféru strachu a špatné klima školy. Zneužíváním své síly a pravomoci napáchají během své kariéry nevyčíslitelné škody, které nelze nikdy nahradit.
1.4 Jak rozpoznat šikanu
Dle průzkumů ministerstva školství se šikanou konfrontuje až 40 % školou povinných dětí. Tento patologický jev komplikuje klima školy, život oběti, ale i agresora. Nejsou to pouze oběti, ale existují další osoby ovlivňující samotný průběh šikanování. Jedná se o spolužáky ze třídy, pomocníky agresora, zastánce obětí, pedagogy a na konec i rodiče zúčastněných dětí.
18
Pro učitele je velice těžké rozšifrovat, že se právě v jeho třídě něco děje, proto musí být v kontaktu se svým kolektivem a vnímat často nenápadné signály.
Řada obětí šikany se bojí okolí svěřit a situaci drží v tajnosti. Nejčastějším důvodem je strach z agresora, stud za své ponížení, pocit, že mu nikdo nebude věřit. Některé děti mají strach z toho, že když to učiteli oznámí a on podnikne určitá opatření, bude to ještě horší. Ztratí kamarády, spolužáci se budou chtít mstít.
Základem pro rozpoznání šikany je aktivní práce s dítětem, potřeba aktivně se zaměřit na odlišnosti v jeho dosavadním chování nebo chování blízkého okolí.
Největší problém lze spatřovat v agresorech, kteří šikanu iniciují a potom své chování velmi sofistikovaně skrývají. Proto za účelem rozpoznání či prevence tohoto patologického jevu, musíme poznat profily jednotlivých účastníků šikany.
V této souvislosti Říčan a Janošová (2010) přirovnávají šikanu ke hře o osmi hráčích.
Kdy šikana vzniká?
Které okolnosti vedou jedince k týrání a ubližování jiným? Faktorů, které ovlivňují vznik šikany, bývá nepřeberné množství. Jak již bylo zmíněno v úvodu, hlavní roli sehrává především postoj společnosti k násilí a agresi. Mezi další aspekty patří klima školy či třídy, rodinné prostředí oběti – agresora osobnostní rysy aktérů – spolužáků. Je potřeba si uvědomit, že ten nejprůměrnější žák, se od ostatních nějakým způsobem vždy odlišuje. Často nepatrná známka nejistoty chování se stává spouštěčem. V počátcích se jedná o bezvýznamné legrácky, posměšky či pouhé ignorování dítěte spolužáky. Potom přichází fyzická agrese a manipulace. Se stupňováním agresivity se postupně mění postoj třídního kolektivu vůči agresorovi i oběti. Patologické normy agresivního chování jsou postupně přijímány většinou třídního kolektivu. Vzniká tak hierarchie „pánů a otroků“. Nově vzniklé normy se ve skupině těžce mění, někdy se stává, že je v mírnějších fázích jsou přijímány i pedagogy, čímž se podstatně ovlivňuje klima školy. Někdy se setkáváme s případy, kdy určité formy chování na jedné škole jsou posuzovány jako normální, na jiné škole se považují za chování patologické. Důležitý je vždy přístup učitelů. Někdy i sám učitel může vycítit, že chování jeho žáka není v pořádku. Na základě charakteristických znaků či signálů pozná, že se něco děje.
19
Pedagog by měl sledovat varovné signály ve škole:
žák se dožaduje přítomnosti učitele,
žák je přehlížen, ignorován, odmítán, izolován kolektivem třídy, enormní zhoršení prospěchu, nervozita, dítě se nedokáže soustředit, nepříznivý emoční stav, velká absence ve škole, oběť často ztrácí věci, poškozené věci, zničené pomůcky,
projevy nerovnoprávnosti vůči dítěti, pošťuchování, škodolibé žertíky, ponižování, zesměšňování oběti, odevzdávání svačiny, peněz,
poškozený se zjevně vyhýbá hodinám TV – skrývá modřiny, v důsledku ubližování nebo se snaží vyhnout kontaktu s agresory, oběť chodí na WC v průběhu vyučování
Varovné signály pro rodinu:
dítě postrádá kamarády či přátele
zhoršení prospěchu, nedokáže se soustředit,
náhlé bolesti např. hlavy, neopodstatněné návštěvy lékaře, do školy chodí oklikami, pokusy o záškoláctví,
domů chodí špinavé, poškozený oděv, nedokáže vysvětlit drobná poranění, projev negativních emocí,
průběh školní docházky či činnosti ve škole nekomentuje, nedostatečný spánek, neurotické projevy,
pozorujeme náladovost, skeptické přístupy k běžným problémům, o příčinách svých problémů nechce hovořit
Učitelé nemohou zastávat názor, že si šikanovaný za svoji situace může sám.
„Pokud je někdo slabší, nelze mu to klást za vinu. Nikdo nemá právo psychicky ani fyzicky ubližovat druhému“ (Říčan, 2001, s. 123).
20 1.5 Znaky šikanování
Při hodnocení nevhodných forem chování vznikají mezi pedagogy občas neshody, co je a co není šikana. V této souvislosti je potřeba pečlivě zvážit jednotlivé znaky konkrétního jednání, zda naplňují znaky šikany či se jedná o nevinné škádlení mezi dětmi. Rozeznat tyto dva jevy je velmi těžké a někdy je mezi nimi jen tenká hrana. Co jednomu připadá jako obyčejné nevinné hašteření, může druhý považovat za šikanu a obráceně. Podle Z. Martínka (2009) je klasickým školním příkladem tzv.
teasing, kdy chlapci provokují nevhodným způsobem dívky, které se jim líbí. Dívkám je tato aktivita nepříjemná, často nežádoucí chování chlapců oznamují pedagogům.
Uvedené jednání se ovšem za šikanu nepovažuje. Jak v praxi tedy rozlišit škádlení od šikanování? V případě, že je někdo provokován – škádlen a poškozovaný požádá, aby uvedeného jednání zanechal, musí to respektovat. Iniciátor škádlení se omluví, v činnosti dál nepokračuje. V případě šikany jsou projevy důraznější. Agresor má jasný záměr ublížit druhému a pociťuje přitom radost – uspokojení. Omluvu vůbec neřeší a nežádoucí chování často stupňuje či opakuje. Na základě dlouhodobého výzkumu násilí mezi vrstevníky uvádí Kolář v níže uvedené tabulce tyto základní rozdíly:
Tabulka č. 1 Rozdíly mezi šikanováním a škádlením (Kolář, 2011 s. 38) Projevy škádlení Projevy šikanování
sbližování, seznamování. Moc a krutost, překonávání samoty, zabíjení nudy, žárlivost.
Postoje Respektování statusu druhé osoby
a sebeúcta. Znevážení druhé osoby.
Právo svobody
Rovnoprávné postavení všech zúčastněných. Jedinec je schopen se bránit a chování opětovat
Pochybnosti o své osobě, stavy úzkosti, deficit důvěry, deprese, pocity strachu.
21
Kromě Koláře, uvádí velmi charakteristické a podstatné znaky šikany také Bendl (2003). Díky nim lze snadno odlišit šikanu odlišit od jiných příbuzných jevů.
Záměrnost – šikana není nahodilé jednání, nikdy se nejedná o krátkodobé pošťuchování nebo zastrašování, které je součástí každodenních her spolužáků
Cílem je agrese – útočník nepoužívá agresi k dosažení konkrétního cíle, chce fyzicky nebo psychicky ublížit
Nepoměr sil mezi agresorem a obětí – alespoň jeden z účastníků je oproti druhému nějak znevýhodněn, agresor se snaží získat nad obětí převahu, může se jednat o fyzickou sílu nebo o psychickou převahu nad méně odolným jedincem
Opakované ubližování oběti – nemusí být podmínkou, ale v převážné většině případů dochází k recidivě
Problémy v diagnostice
V případě, že chceme objektivně posoudit, zda se jedná o šikanování či škádlení obecný náčrt rozdílů nám pro praxi nestačí. Pro účely identifikace šikanování, potřebujeme znát základy diagnostiky tohoto fenoménu. V první řadě musíme podezřelé chování posoudit dle řady aspektů, podle motivu, postoje, citlivosti, zranitelnosti, záměru, důstojnosti, emočního stavu a dopadu. Pro pedagoga ve škole to znamená uvědomit si tři věci. Šikana je často skrytá a nepřístupná. Její odhalení z různých důvodů a pohnutek brání všichni účastníci, včetně obětí.
Abychom docílili objektivního výsledku, musíme pracovat s vnitřními stadii a formami šikanování. Základní problém představuje rozlišení a určení hranice mezi počátečním stádiem šikanování a škádlení. Hranice mezi těmito jevy není ostrá, tudíž při diagnostice činí značné problémy. Podezření či dokonce tvrzení, že je konkrétní dítě šikanováno, nesmíme nikdy podceňovat. V okamžiku zjištění či podezření je potřeba situaci účinně a bezpečně prošetřit. Vnější podezřelé epizody nemůžeme přecházet, vzniklou situaci hodnotíme ze všech zmiňovaných aspektů včetně skrytých projevů a mechanismů. Pokud to neučiníme nebo nedokážeme, boj se šikanou často končí hned na počátku.
22 1.6 Vývojová stádia šikany
M. Kolář (2005) charakterizuje šikanu jako dynamický jev, který má své zákonitosti. V uvedené souvislosti rozlišuje pět stupňů vývoje tohoto nežádoucího chování, které má různě dlouhý časový úsek. Každý stupeň provází rostoucí agresivita, která často vyžaduje individuální způsob zásahu ze strany pedagoga.
První stupeň představuje mírnou formu psychického násilí tzv. ostrakismus, kdy je konkrétní jedinec vyloučen ze skupiny. Pro každý třídní kolektiv je zcela běžné, že zde nacházíme žáky více či méně oblíbené. V případě ostrakismu hovoříme o jedincích, které třída odmítá, nebaví se s ním, provádí různé legrácky, zasílají vulgární sms, emaily a spoustu dalších nežádoucích aktivit. Zcela přirozenou reakcí oběti bývá vztek a snaha opětovat nepříjemné jednání. Během krátkého údobí oběť na jednotlivé útoky rezignuje. Tento stupeň se stává zárodkem šikany pro přechod do dalšího vývojového stupně. Dle odhadů odborníků přestupuje do závažnějšího stupně každá pátá šikana.
Ve druhém stupni již dochází k přitvrzování konkrétních situací. Žák vyloučený kolektivem, je využíván jako ventil, třída si vymýšlí zábavu na jeho úkor.
Začíná se objevovat subtilní fyzická agrese. Další vývoj do značné míry závisí na postojích žáků k šikanování. Pokud se spolužáci postaví k násilí negativně, často dochází k tomu, že agresoři při dalších pokusech šikanování jsou pro kolektiv nežádoucí. Pokud ovšem není klima třídy optimální, může dojít k rozšíření šikany a nárůstu násilí.
Za zlomový okamžik je považován třetí stupeň, kdy se počáteční stádium přehoupne do stadia pokročilého. Dochází ke vzniku tzv. jádra. Šikanování probíhá systematicky a plánovaně. Agresoři usilují o přízeň celého kolektivu a oběť se ocitá v bezvýchodné situaci. V uvedeném stupni již spolužáci násilí pouze přihlížejí a nezasáhnou. Ve většině případů mají strach, aby neskončili na místě oběti. Proto raději agresorům přisluhují a postupně se i samy do činnosti agresora aktivně zapojují. Jestliže není šikana v tomto stádiu odhalena, plynule přechází do čtvrtého stupně, kdy se převážná část třídního kolektivu orientuje na agresora. Postupně přijímá jeho normy, které jsou považovány za nepsané pravidlo. Většina spolužáků se účastní útoků na třídní oběť a prožívají uspokojení. Posledním stádiem je tzv.
dokonalá šikana. Agresoři ztrácejí veškeré zábrany a smysl pro realitu, dochází k
23
násilí. Původně neutrální spolužáci již se zájmem přihlížejí týrání, případně týrání nebo už také šikanování realizují. Násilí se stalo zcela běžnou součást každého dne ve škole, dokonce je považováno za výbornou legraci. Šikanovaní jedinci pod vlivem strachu jsou ochotni udělat cokoliv. Utrpení – bolest šikanování řeší neomluvenou absencí, dlouhodobou zdravotní neschopností, odchodem ze školy, případně se zhroutí. Setkáváme se i s případy, kdy se dítě pokusilo o sebevraždu.
Mechanismus proměny zdravé neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora je velmi složitý a nepochopitelný proces. Je zřejmé, že dětská šikana je oproti šikaně dospívajících méně úporná a méně propracovaná, přesto i u ní pracuje skupinová dynamika
Mechanismus proměny zdravé neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora je velmi složitý a nepochopitelný proces. Je zřejmé, že dětská šikana je oproti šikaně dospívajících méně úporná a méně propracovaná, přesto i u ní pracuje skupinová dynamika