Metody neodpovídající učebnímu stylu žáků

Nerespektování učebních stylů žáků může vést k situaci, kdy žák ztratí o učení zájem, stane se pasivním, což může opět vést ke vzniku konfliktů na úrovni výukových cílů, eventuálně mezilidských vztahů (učitel-žák, žák-rodič).

Učební styl lze chápat jako: „specifický způsob přijímání a zpracování informací, kterému dává jedinec přednost. Konkrétní učební styl se vyvíjí na základě osobnostních vlastností jedince a určuje, podle jakých charakteristik přistupuje žák (i učitel) k výukovému procesu.“¹⁰¹ Vezmeme-li v úvahu, že žák se dokáže soustředit na nové poznatky, zejména pokud metoda jejich předávání odpovídá jeho způsobu učení, je nutné, aby učitel ve svých hodinách používal principů individualizované výuky. V praxi

99 GRECMANOVÁ, H. URBANOVSKÁ, E. NOVOTNÝ, P. Podporujeme aktivní myšlení a samostatné učení žáků. s. 92

100 GRECMANOVÁ, H. URBANOVSKÁ, E. NOVOTNÝ, P. Podporujeme aktivní myšlení a samostatné učení žáků. s. 92

101 SITNÁ, D.: Metody aktivního vyučování. s. 36

však stále převažuje výuka zaměřující se na rozvoj analytického myšlení, které probíhá v levé mozkové hemisféře. Žáci, preferující syntetické myšlení, používající intuici a vnímající věci jako celek, jsou tímto přístupem znevýhodněni. Elegantním řešením, uskutečnitelným i v běžné pedagogické praxi, kde třída běžně čítá 30 studentů a plně individualizovaná výuka je nereálná, je sestavit výukové metody v rámci výukové jednotky tak, aby různé metody odrážely různé učební styly žáků. Tak se každému žáku dostane informace zpracovaná takovým způsobem, který mu vyhovuje.¹⁰²

Jednou z možností, jak učební styly dělit je členění dle způsobu práce s informacemi. Žáky pak dělíme na: aktivisty, reflektory, teoretiky a pragmatiky.

 Aktivisté: rádi se účastní školních i mimoškolních aktivit, jsou vnímaví, bývají rádi ve středu dění. Občas jim však chybí koncentrace a hlubší vhled do problému. Zpravidla nevydrží dlouho u jedné věci.

Mezi vhodné aktivity pro tento typ žáků, můžeme zařadit ty, které staví na řešení problémů, komunikaci a nejsou omezovány učitelem. K nim patří skupinová práce, hry a simulace, problémové vyučování, hraní rolí, aktivní účast v projektech.

 Reflektoři: jsou žáci, kteří pečlivě analyzují a vyhodnocují informace, než učiní finální rozhodnutí nebo navrhnou řešení problému. Jsou to pozorovatelé. Raději se drží v ústraní, což jim umožňuje v klidu sledovat okolí a přemýšlet. Bývají pečlivý, avšak málo efektivní za stresujících podmínek.

Takoví žáci nejraději naslouchají výkladu a demonstraci, analyzují texty či videa.

 Teoretici: soustředí se zejména na logické uvažování a systematický postup při řešení problémů. Pouze výjimečně do svého stylu zahrnují subjektivní pohled a intuici. Využívají analyticko-syntetických myšlenkových operací.

Teoretici nejvíce ocení individuální práci a výzkumy, projekty, zpracovávání studií, diskuze a debaty, teoretické přednášky.

 Pragmatici: rádi zkoumají nové přístupy a hledají nová řešení,

102 GRECMANOVÁ, H. URBANOVSKÁ, E. NOVOTNÝ, P. Podporujeme aktivní myšlení a samostatné učení žáků. s. 91

uplatnitelná v praxi. Jsou realističtí a prakticky orientovaní. Důležité pro ně je okamžité uplatnění nových poznatků v reálném životě. Špatně se vyrovnávají s látkou, která nemá praktický dosah, nebo ho nevidí.

Ideálními metodami pro pragmatiky jsou případová studie, projekt, praktická cvičení, hraní rolí a řešení reálných problémových úloh.¹⁰³

Nedostatek motivace

Malá nebo žádná motivace ze strany žáka vede k nezájmu o učební aktivity, ztrátu smyslu v proces učení, potažmo k nespolupracujícímu chování. To se může projevit jak pasivitou žáka, odporem ke škole, strachem ze školy tak i vyrušováním, pramenícím z přebytků žákovy energie.

Otázka motivace je jednou z nejdůležitějších, chceme-li si udržet pozornost a zájem žáků o učení. Učitel může ovlivnit vnitřní (intrinsickou) a vnější (extrinsickou) motivaci žáka. Druhá zmiňovaná vychází z principu získání odměny při dosažení cíle, resp. konfrontace s negativními důsledky při neúspěchu. Učitel používá systému odměn a trestů v podobě pochval, či kritiky výsledků žáka nebo dobrých a špatných známek.

Motorem pro žáky je potom snaha o dobré školní výsledky či dobrý pocit z vlastního úspěchu, nebo na druhou stranu obava před nežádoucími důsledky nespolupracujícího chování (např. hněv rodičů apod.). U vnitřní motivace je pro žáky hnací silou uspokojení vlastních potřeb a zájmů. Takový žák se učí rád, protože ho látka zajímá;

dochází k naplnění při samotném procesu učení, přičemž cíl je podružný. Učitel by však neměl podléhat iluzi, že se mu podaří každého žáka, za každé situace motivovat pouze vnitřně. Dobrý učitel musí využívat celou škálu motivačních strategií, zahrnující jak vnější, tak vnitřní typ motivace. Pro pedagoga je důležité naučit se s motivací pracovat tak, aby v dané situaci dokázal aplikovat vhodnou strategii, resp. výukovou metodu.

Prvním krokem je rozpoznání příčin malé motivace žáka. Nedostatek motivace může pramenit z následujícího:

 Žák zažívá soustavný pocit neúspěchu. Pocit neúspěchu u žáka vzniká zejména, pokud je vystavován direktivnímu a odmítavému jednání učitele či rodičů, jejich nadměrnému očekávání, ponižování či setkává-li se dlouhodobě s malou vírou v jeho schopnosti. Snadno se pak dostává do tzv.

kruhu neúspěchu, kdy neúspěch přináší v prvé řadě ztrátu motivace (viz kap.

103 SITNÁ, D.: Metody aktivního vyučování. s. 37

6.2.2).

Zažívat pocit vlastního sebevědomí, seberealizace a uznání okolím, jak názorně ukazuje Maslowova pyramida, jsou přitom jedny ze základních lidských potřeb.

Pokud se budeme chtít držet myšlenek humanistické psychologie, zjistíme, že mnohem efektivnější, než se zaměřovat na něčí nedostatky ve vztahu k učení, je rozvíjet silné a pozitivní stránky jedince. Tak v žácích místo strachu z neúspěchu a malé sebedůvěry, můžeme pěstovat zdravé sebevědomí, radost z vlastního, byť dílčího úspěchu a chuť do další práce. Z hlediska behavioristických teorií je také žádoucí každou pozitivní reakci (tj. žákovu snahu či pracovní úspěch) zpevnit a podpořit pochvalou učitele, čímž dosáhneme vyšší pravděpodobnosti opakování žádoucího chování.

Aktivizující metody jsou díky své variabilitě vhodným nástrojem k podpoře motivace žáků. Například didaktické hry postrádají stresující prvek, kterému žák často čelí, pokud je konfrontován s přímou otázkou od učitele. Žák se při hře může cítit uvolněnější a učení se stává zábavnějším. Učení může probíhat i, je-li žák součástí inscenační hry, ve které ztvárňuje určitou roli. Velmi vhodnou metodou pro rozvoj žákovského sebevědomí jsou projekty a projektová výuka, při které má žák šanci vybrat si takovou roli, v níž vyniká. Tím se podpoří jeho sebedůvěra a potažmo motivace k práci. Mezi další metody, které na žáka nekladou žádný psychologický tlak a jsou proto vhodné k podpoře jejich sebedůvěry, jakou některé z metod kritického myšlení, jako např. brainstorming nebo volné psaní.

 Učivo je odtržené od reálného života. V tomto případě žáku schází motivace, protože nevidí smysl, proč by se měl učit. Postrádá vidění souvislostí mezi učivem a vazbou na reálný život. Jeho nejčastější otázka zní:

„Proč se to máme učit?“ event. „K čemu mi to bude?“ Přílišná akademičnost základního nebo středního vzdělání je na škodu skutečnému osvojování si

Hierarchie potřeb podle Maslowa.

poznatků a dovedností. Žákům se takové učivo potom jeví jako příliš složité a nezáživné, což je od učení odrazuje. Chceme-li, aby s námi jako učiteli žáci spolupracovali, musíme jim jednak být schopni objasnit smysl látky, která je probírána, avšak zejména jim musíme nabídnout situace, ve kterých mohou projevit svou vlastní aktivitu. „Aby se žák něčemu skutečně naučil, je potřeba ho spíše do aktivit zapojit, jeho práci pak sledovat a pomáhat mu při ní … Při řešení různých úkolů žák díky svým znalostem dokáže analyzovat vzniklou situaci, řešit problémy, se kterými se setkává nebo se kterými se setká později ve svém profesním životě.“¹⁰⁴ Jinými slovy je nutné předkládané učivo problematizovat, protože samotný výskyt problému je dostatečnou motivací k jeho řešení.¹⁰⁵

Vhodnými aktivizujícími metodami, které žákům dokáží zprostředkovat učivo tak, aby byla lépe patrná souvislost s reálným světem, jsou např.

případové studie, projekty, besedy a obecněji výuka založená na řešení problému.

 Jednostranná výuka. Jedná se o takový typ výuky, kdy žáci pouze přejímají a přijímají, co jim sděluje učitel. V hodinách je učitelem preferována zejména frontální výuka s převahou výkladu, doplněná samostatnou prací žáků. Důraz je kladem na přesnost a pořádek. V důsledku takového vedení výuky dochází velmi brzo k vyčerpání pozornosti zejména mladších žáků a učení se stává neefektivním. Nedochází ani k rozvoji komunikačních a sociálních kompetencí, jelikož žáci jen minimálně vstupují do vzájemné interakce. Při takovém schématu nemají žáci žádnou vnitřní motivaci (a vlastně ani příležitost) na učení se podílet. Abychom se vyhnuli výše zmíněným negativům, je vhodné, aby žáci dostali šanci a prostor vytvořit si na probíranou problematiku vlastní názor, a ten konfrontovat a obhájit před ostatními spolužáky. K tomuto účelu se nejvíce hodí metody jako např. diskuze, debata, brainstorming, pětilístek nebo sněhová koule.