Pohled do historie vzdělávání osob se sluchovým postižením uvádíme, neboť informace o výchovně-vzdělávacích přístupech a vývoj pohledu na samotnou edukaci těchto osob je významný pro kritickou komparaci vzdělávání těchto osob se současným stavem vzdělávání.
Současné trendy a přístupy ke vzdělávání dětí se sluchovým postižením jsou výsledkem historického vývoje, není tak možné pohlížet na aktuální stav izolovaně.
Následující text čerpá z Hrubého Velkého ilustrovaného průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu (1999, s. 89 – 112).
V nejstarších dobách bylo vzdělání realizováno v kruhu rodiny a to především bezděčně, nápodobou, jinak tomu nebylo ani u dětí, které byly nějakým způsobem handicapované.
Ve starověkém Řecku bylo neslyšící dítě ve věku šesti let násilně odebráno rodičům a usmrceno. Děti, u kterých byl defekt zjevný již po narození, byly usmrcovány ihned.
Aristoteles, který se patrně jako první zabýval otázkou hluchoněmoty, svými teoriemi neslyšícím na poměrně dlouhou dobu odepřel vzdělávání. Podle jeho teorie
„všechno, co vstupuje do vědomí, musí nejprve projít některým smyslovým orgánem. Chybí-li některý smyslový orgán, musí chybět i některá část vědomostí, kterou nelze žádným jiným způsobem získat“ (Hrubý 1999, s. 90).
Aristoteles o neslyšících napsal: „Ti, kdo neslyší od narození, nebudou mít rovněž řeči. Hlas jim určitě nechybí, nemají však řeči“ (Hrubý 1999, s. 90).
Překlad výše uvedené Aristotelovy věty po vytržení kontextu zní takto: „Ti, kdo se narodí neslyšící, budou také všichni neschopni myšlení“ (Hrubý 1999, s.
90).
Důsledky, které toto tvrzení mělo pro neslyšící, byly katastrofické. Do 16.
století se nikdo o vzdělávání osob se sluchovým postižením ani nepokusil, neboť Aristoteles byl považován téměř dvě tisíciletí za absolutní autoritu.
41
První zmínky o vzdělávání neslyšících se objevují v souvislosti se vzrůstající prestiží vzdělávání neslyšících, kdy historikové různých národů dohledávají doklady prvních případů vyučování neslyšící osoby.
Počátky skutečného vzdělávání neslyšících spadají do 16. století.
Zásluhou renesančního učence Roelofa Huysmana (1442 – 1485), který je více znám pod jménem Rudolf Agricola, byly překonány Aristotelovy teorie a vysloven názor, že rozvoj myšlení není závislý na orálním způsobu komunikace.
Rudolf Agricola ve své posmrtně vydané knize De Inventione Dialectica píše:
„Viděl jsem člověka, který od kolébky neslyšel a byl tudíž také němý, který se naučil rozumět všemu, co bylo napsáno jinými osobami a který vyjadřoval písemně všechny své myšlenky, jako by mohl používat slova.“
„Za prvního skutečného učitele neslyšících je považován šlechtic a benediktýnský mnich Pedro Ponce de Leon (1508 nebo 1520 – 1584), který založil školu pro neslyšící v klášteře sv. Salvátora“ (Hrubý 1999, s. 93). Jeho žáky byly děti ze šlechtických rodin. Pedro Ponce de Leon využíval napsaných slov a názvů, které pak učil své žáky vyslovovat, přičemž nevyužíval odezírání. Zastával názor, že kdo chce mluvit s neslyšícím, musí buď psát, nebo ukazovat. Zda využíval nějaké prstové abecedy, nevíme.
Ze stejného období se zachovaly zprávy o branderburském proboštovi Joachimu Paschovi (1527 – 1578), který sám vyučoval svoji dceru. Ta ohluchla po nemoci ve věku jednoho roku. K výuce využíval znaky a obrazy.
V 17. století Ramírez de Carrión (1579 – 1652) učil neslyšícího Luise, syna vdovy po maršálkovi, který ohluchl ve dvou letech. Luis dělal značné pokroky, které jsou nejčastěji dokládány větou: „Nejsem němý, jenom neslyším“ (Hrubý 1999, s. 94).
Výuku Luise kvůli patrným neshodám s rodinou po Carriónovi převzal Juan Martin Pablo Bonet (1579 – 1633), který se od Carrióna mnohé postupy naučil.
Roku 1620 v Madridu vydal slavnou knihu Reduction de las Letras y arta para Enseňar a Hablar Los Mudos (v překladu: Zjednodušení zvuků a umění naučit němé
42
mluvit). Historiky je mu však vyčítáno, že neuvádí ani jméno Pedra de la Ponce ani Carrióna a sám sebe uvádí za tvůrce metody.
Ve své knize propaguje jednoruční abecedu, kterou se musí naučit všichni z okolí neslyšícího. Také se jako první zmiňuje o odezírání a doslova píše: „ Odezírání nelze naučit, závisí pouze na veliké pozornosti na jejich straně (neslyšících), lze za něj vděčit pouze jejich vlastní dovednosti, nikoliv dovednosti učitele“ (Hrubý 1999, s. 95).
Jan Ámos Komenský ve své knize Vševýchova shrnuje názory na vzdělávání všech dětí bez rozdílu. „Od učení moudrosti a vzdělávání ducha nemá být nikdo vynímán, neřku-li vzdalován.
Základní filozofická myšlenka Komenského, že dítě má nejprve znát, osvojit si pojem a až poté slovní označení tohoto pojmu, byla silným argumentem pro zastánce bilingválního vzdělávání.
„Velcí učitelé stále více upřednostňovali praktickou zkušenost žáků, výcvik smyslů, potřebu experimentovat. Do školství přichází tzv. realismus“ (Hrubý 1999, s. 96).
John Bulwer, anglický lékař, v polovině 17. století uveřejnil dvě knihy. První z nich je dvojdílná kniha z roku 1644 s názvem Chirologia a Chironomia, přičemž chirologií Bulwer rozumí prstovou abecedu a chironomií znakovou řeč – manuální rétoriku. Většího významu pro nás dosahuje druhá z knih, Philocophus: or, The Deaf and Dumb Man´s Friend (v překladu: Philocophus aneb přítel hluchoněmého), které vyšla roku 1648.
V podtitulu knihy se píše: „ Pravdivá ukázka jemného umění, které může uschopniti od narození hluchoněmého, pozorovati očima a tak slyšeti to, co člověk mluví od pohybujících se rtů a tak se i naučiti mluviti jazykem“ (Hrubý 1999, s.
96). Bulwer se v této knize jako první systematicky zabývá odezíráním.
Angličan George Dalgarno popsal své názory na vzdělávání neslyšících v knize Didascalocophus, or he Deaf and Dumb Man´s Tutor (v překladu:
Didascalophus aneb vychovatel hluchoněmého) vydané v roce 1680. Dalgarno zavrhuje orální přístup a za základní metodu úspěšné edukace jedinců se sluchovým
43
postižením považuje psaní a čtení. Dokonce vymyslel vlastní „prstovou abecedu“, kterou s žáky realizoval pomocí rukavice s napsanými písmeny, ta pak sloužila k ukazování.
Druhá polovina 17. století se nese v duchu narůstající prestiže těch, kteří vzdělávají neslyšící. Učitelství se tak postupně stává povoláním a zdrojem obživy. Aby si učitelé udrželi zdroj příjmů, začali své edukační metody tajit, což bohužel brzdilo rozvoj vzdělávání neslyšících.
Henry Baker (1698 – 1774) svým žákům dokonce hrozil pokutou 100 liber, pokud prozradí jeho vzdělávací metody.
Oproti tomu, švýcarský lékař Johann Konrad Amannn (1669 – 1724) popsal své metody velice otevřeně. V roce 1992 vydal v amsterodamu knihu Surdus Lquens psanou latinsky (v překladu: Hluchý mluvící). V roce 1970 vydal rozšířenou verzi s názvem Dissertatio de Loquela (v překladu: Pojednání o řeči).
„Amann je považován za zakladatele oralismu ve vzdělávání neslyšících“(Hrubý 1999, s. 97). Své žáky si pečlivě vybíral, vzdělával jen ty, u kterých očekával efektivitu edukace orální metodou. Při výuce mluvení využíval odhmatání chvění hlasivek a byl první, kdo popsal použití logopedického zrcadla.
Amannovy metody vzdělávání neslyšících se velmi rozšířily a ovlivnily řadu učitelů v 18. a 19. století.
V 18. století druhým (po Paschovi), historicky doloženým otcem vzdělávajícím vlastní neslyšící děti byl magistr Georg Raphel. Z jeho šesti dětí byly tři dcery neslyšící.
Etienne de Fay, od narození neslyšící, byl vychován v opatství sv. Jana v Amiens. Nemáme zprávy o tom, kdo jej učil, ale víme, že krom dovednosti číst a psát si osvojil vědomosti a dovednosti z oborů matematiky, geometrie, mechaniky a kreslení. Později s stal architektem a dle jeho plánů, bylo celé opatství přestavěno.
Sám pak učil neslyšící žáky a to pomocí znakového jazyka. Nejznámějším žákem
„starého hluchoněmého z Amiens“, jak mu bylo přezdíváno, byl šlechtický syn Azy d´Etavigny.
44
Jacobo Rodríguez Pereira (1715 – 1780) se po Fayově smrti ujímá v roce 1746 vzdělávání Azyho d´Etavigny. Pereira se o neslyšící zajímal od raného mládí.
Velký úspěch ve vzdělávání dvou neslyšících a výsledky jeho práce veřejně demonstroval před vědeckou komisí Akademie v Caen. Příznivá zpráva této komise mu otevírá cestu do Paříže, kde získává další žáky.
Pereira své metody taktéž tajil, informace o tom, jak vzdělával své žáky, máme z několika dopisů žáků svým rodičům, z kterých vyplývá, používal jednoruční prstovou abecedu, ve které však jednotlivé znaky neodpovídaly písmenům, nýbrž fonémům, dalo by se se tedy říct, že Pereira byl předchůdcem Cued Speech (fonemický posunkový kód doprovázející artikulovanou řeč, který vyvinul v roce 1966 dr. R. Orin Cornett). Využíval také posunků a odhmatávání vibrujících hlasivek, aby svým žákům přiblížil zvuk. U nedoslýchavých používal sluchový tréning.
Pereira byl uznávaným učitelem neslyšících i nedoslýchavých. Jeho žáci byli slavní. Dostal mnohá ocenění od Francouzské akademie věd, byl bohatý a dostal královskou penzi. Bohužel na jeho práci neměl kdo navázat, neboť své pokrokové metody utajil i před rodinou.
První školy pro neslyšící byly soukromé nebo církevní. Až v průběhu 18.
století a počátkem 19. století vznikají i školy „státní“.
První školy vzdělávající neslyšící vznikaly v Rakousku, Anglii, Francii a Německu.
Angličan Henry Baker (1698 – 1774), o kterém jsme se zmínili již výše, založil patrně první školu pro neslyšící v dnešním slova smyslu. V roce 1720 zakládá soukromou školu v Londýně
Známější školu založil Thomas Braidwood, který usiloval o otevření veřejné školy, nezískal však žádné finanční prostředky od sponzorů, a proto se rozhodl, že
„ze vzdělávání neslyšících udělá tajnou rodinnou záležitost“ (Hrubý 1999, s. 101).
Protože žáků přibývalo, přibral jako spolupracovníka svého synovce Johna Braidwooda. V roce 1783 školu přestěhoval ze Skotska do Hakcney u Londýna.
V tu dobu Thomas Braidwood přizval ke spolupráci dalšího synovce, Johna
45
Watsona. Právě John Watson po smrti Thomase Braidwood v roce 1809 odtajnil vzdělávací metody úspěšné školy prostřednictvím dvousvazkové knihy o vzdělávání neslyšících.
Metoda Braidwoodů byla orální, své žáky učili vyslovovat fonémy, které pak spojovali do slabik a slov. Používali dvouruční prstovou abecedu.
Ve vzdělávání neslyšících pokračoval i syn a vnuk Thomase Braidwooda.
Druhá polovina 18. století je spojována se jménem Abbé de l´Epée (1712 – 1789), který je v historii vzdělávání neslyšících patrně nejslavnější osobou, milován svými žáky i učiteli neslyšících a známý po celé Evropě.
Úspěch, který měl Epée se vzděláváním dvou neslyšících sester, dvojčat, mu přivedlo další žáky. Epéeho škola (1770, později Národní institut pro neslyšící) se postupně zvětšovala a vzbuzovala stále větší pozornost veřejnosti.
Abbe de l´Epée se od většiny svých předchůdců liší v tom, že své metody netajil, naopak byl zcela otevřený, snažil se poskytnout vzdělání co největšímu počtu neslyšících, byl průkopníkem používání znakového jazyka ve vzdělávání neslyšících.
V roce 1776 vydal knihu Instruction des Sourds et Muets par la Voie des Signes Méthodiques (v překladu: Vzdělávání hluchoněmých pomocí metodických posunků). V roce 1784 vydává její rozšířenou verzi pod názvem La Véritable Maniére d´Instruire les Sourds et Muets, Confirmé par une Longue Experience (v překladu: Pravdivý způsob vzdělávání hluchoněmých ověřený dlouholetou zkušeností).
„De l´Epée byl přesvědčen, že znaky které si neslyšící vytvářejí, jsou jejich mateřským jazykem, jenž má v jejich vzdělávání nezastupitelnou úlohu.“ Nebránil výuce artikulace u neslyšících, sám ji též vyučoval a vymyslel množství logopedických pomůcek, „svou dobu však předběhl v tom, že byl přesvědčen, že neslyšící mohou plnohodnotně myslet ve znacích“ (Hrubý 1999, s. 103).
Pro dějiny vzdělávání neslyšících u nás je významným mezníkem návštěva císaře Josefa II. Epéeho ústavu. Ten hledal pomoc pro mladou neslyšící vídeňskou
46
dívku. Epée mu navrhl, aby poslal do Paříže někoho, koho by vyškolil ve vzdělávání neslyšících. Josef II. vyslal arcibiskupova ceremoniáře pátera Friedricha Storka. Spolu se Storkem Epéeho ústav navštívil také Joseph May. Když se vrátili zpět do Vídně, založili v roce 1779 první ústav pro neslyšící v Rakouské monarchii.
Ředitelem se stal Stork.
Po smrti Abbeho de l´Epéeho Ludvík XVI. jmenoval ředitelem školy žáka Epéeho, Rocha Ambroise Cucorona Sicarda (1742 – 1822). V roce 1791 Ludvík XVI. změnil školu na Národní institut pro neslyšící, který byl podporovaný z veřejných fondů. Sicard vydává dvě knihy, první Grammaire Generale, Cours d´Instruction (v překladu: Kurz obecné gramatiky). Pro nás je však významnější jeho druhý literární počin v podobě prvního slovníku znakového jazyka Théorie des Signes (v překladu: Teorie znaků).
Sicardovým nástupníkem v pařížském Institutu se stal Roch Ambroise Auguste Bébian (1789 – 1939). Ten si k sobě bere jako asistenta mladého neslyšícího žáka Laurenta Clerca, který se později stává prvním učitelem neslyšících v USA.
Metoda vzdělávání prostřednictvím znakového jazyka, prstové abecedy a písma se začíná v období kolem Sicardovy smrti (1822) nazývat francouzskou metodou.
Naproti í stojí metoda přísně orální, která vznikl v Německu.
„Němci byli tradičně velice nesnášenliví vůči menšinám a každé jinakosti.
Myšlenka, že by se právě neslyšící mohli způsobem své komunikace odlišovat, pro ně byla těžko přijatelná“ (hrubý 1999, s. 104).
Zakladateli německé, ryze orální metody jsou pastor Otto Lasius a pastor J. F. L. Arnoldi. Otcem německé metody je však Samuel Heinicke.
Heincke, který vstoupil do armády, ze které později desertoval, se naučil francouzsky, latinsky, zdokonaloval se v hudbě. Přivydělával si vyučováním žáků z bohatých rodin. Kolem roku 1755 se mezi jeho žáky dostal hluchoněmý chlapec.
Heinicke si nastudoval Ammanovu knihu Surdus Loquens a s chlapcem docílil pozoruhodných výsledků.
47
Po deserci z armády se ukrýval v malé vsi Eppendorf u Hamburku, kde začal vyučovat neslyšící. O jeho úspěších se psalo v novinách i časopisech. V roce 1777 si jej pozval saský kurfiřt Friedrich August, který mu odpustil deserci z armády a zároveň mu nabídl vysoký roční plat. Heinicke se přestěhoval do Lipska, kde v roce v roce 1778 založil ústav.
Heinickeho metoda vzdělávání neslyšících byla přísně orální. „Nechtěl, aby se jeho žáci nejprve učili číst a psát, protože by ztratili zájem o mluvení. Také zastával názor, že znaková řeč je z pedagogického hlediska škodlivá“ (Hrubý 1999, s. 105).
Počátkem 19. století vzniká velké množství škol a ústavů pro neslyšící žáky po celé Evropě.
Dánsko (1817), Norsko (1883), Švédsko (1889), Anglie a Wales (1893) a Německo (1913) zavádějí povinnou školní docházku pro neslyšící.
V Čechách je povinná školní docházka zavedena komunisty až v roce 1948.
28. 3 1882 byl ve Francii vydán zákon o bezplatném vzdělávání neslyšících a nevidomých.
První pokusy o integrované vzdělávání neslyšících proběhly již počátkem 19. století v Německu. Integraci dětí se sluchovým postižením prosadil Johann Babtista Graser (766 – 1841).
Graser v orálním vzdělávání spatřoval dlouholetý náročný dril, který sice připraví neslyšící děti na budoucnost, ale sebere jim dětství. Chtěl vzdělávání neslyšících dětí přiblížit běžnému vzdělávání. Začal realizovat tzv. skupinovou integraci, vytvářel speciální třídy při běžných základních školách.
Bohužel absence technických pomůcek, které by umožnily pokrokovou myšlenku funkčně realizovat, způsobila ve svém důsledku neúspěch prvních integračních snah.
V 19. století se také „vyhrocuje orálně manuální kontroverze“ a oralismus nachází po Heinickem další radikály, kteří shromažďují nesmyslné argumenty, což
48
z odborné debaty o možných přístupech ve vzdělávání neslyšících činí emocemi nabitý spor, který však opomněl potřeby neslyšících.
K radikálům obhajujícím orální metodu vzdělávání patřil Thomas Arnold (1816 – 1897). Ten došel k názoru, že preferenci užívání znakového jazyka neslyšícími mimo výuku, která probíhá orálně, je nutno potlačit. Proto se rozhodl znakování na orálních školách zakázat.
V USA byl zastáncem orální metody Alexander Graham Bell (1847 – 1922), který je známý především svým objevem telefonu, ten byl výsledkem snah vynalézt nějaký přístroj na zviditelnění zvuků či zesilovač zvuků pro Bellovu nedoslýchavou přítelkyni.
V USA se však především díky Gallaudet College orální metoda nikdy nerozšířila tolik jako v Evropě. Gallaudetova univerzita sídlící ve Washingtonu, bývá označována za centrum vzdělanosti neslyšících, Mekkou neslyšících. Oralisté zpochybňují úroveň univerzity a označují ji za ghetto.
K odvážným „reformátorům“ čistě orální metody patřil Jahann Heidsiek, který ve své knize Der Taubstumme und seine Sprache (v překladu: Neslyšící a jeho řeč) mimo jiné vyslovil myšlenku, že „orální metoda je úspěšná jen ve výjimečných případech a průměrné neslyšící ponechává bez vzdělání“ (Hrubý 1999, s. 107).
I Friedrich Moritz Hill (1805 – 1847) podrobil práce svých předchůdců tvrdé kritice.
Velkým historickým mezníkem, který měl pro neslyšící fatální následky, byl rok 1880, kdy se konal v kongres učitelů neslyšících dětí v Miláně. Účastnící kongresu se shodli na tom, že „orální metoda musí být preferována nad znaky ve vzdělávání a výchově hluchoněmých“ (Hrubý 1999, s. 109).
49