Existuje řada klasifikací, které člení sluchové postižení, a to z různých hledisek. Sluchové postižení lze klasifikovat na základě těchto hodnotících kritérií:
podle velikosti sluchové ztráty;
podle místa vzniku;
podle doby vzniku.
Znalost velikosti sluchové ztráty, doby a místa vzniku sluchového postižení, je nezbytným předpokladem efektivní práce s těmito jedinci, ať už se jedná o rehabilitaci sluchových funkcí a s ní spojený vhodný výběr kompenzační pomůcky a komunikačního systému či edukační proces, který na práci otolaryngologů, logopedů či pracovníků rané péče navazují.
Uvádíme tedy klasifikace jednak speciálně-pedagogické, jednak klasifikace uplatňující lékařská hlediska, neboť pedagog a speciální pedagog musí být schopen správně interpretovat informace o žákovi, mimo jiné, z lékařských zpráv.
Existuje také široké spektrum speciálně-pedagogických klasifikací, které akcentují konkrétní dopady na osobnost jedince se sluchovým postižením v souvislosti s konkrétní sluchovou vadou.
Dopady na schopnost řečové produkce, rozvoj komunikačních kompetencí, volbu komunikačního systému, emoční vývoj dítěte, míru frustrace související s komunikační bariérou, možnosti sociální integrace, projevy v chování apod.
Některé z nich uvádíme.
Klasifikace dle velikosti sluchové ztráty (kvantity)
Velikost sluchové ztráty má zásadní vliv na volbu komunikačního systému i míru sociální integrace jedince.
„Stav sluchu je možné posuzovat podle ztráty v decibelech, které jsou měřeny pomocí audiometrie.“ (Horáková 2012, s. 14)
21
Abychom pochopili závažnost velikosti ztráty sluchu pro dorozumívání, je třeba si uvědomit, že šeptaná řeč se pohybuje kolem 30 dB, tichý rozhovor má asi 40 dB a hlasitost mluvené řeči při běžné komunikaci je kolem 50 – 60 dB. Z výše uvedeného je zřejmé, že problémy s dorozumíváním mají již osoby se středně těžkým sluchovým postižením (Souralová 2007).
Jak uvádí Souralová (2007) v surdopedické praxi se pro označení velikosti ztráty sluchu nejčastěji používají termíny, nedoslýchavost (lehká, střední, těžká), zbytky sluchu a hluchota, přičemž konkrétní sluchové ztráty vyjádřené v decibelech se neuvádí.
Světová zdravotnická organizace (WHO) stanovila roku 1980 následující mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch:
Tabulka č. 1: Klasifikace dle velikosti sluchové ztráty
Velikost sluchové ztráty Název kategorie ztráty sluchu
0 – 25 dB normální sluch
26 – 40 dB lehká sluchová porucha
41 – 55 dB střední sluchová porucha
56 – 70 dB středně těžká sluchová porucha
71 – 90 dB těžká sluchová porucha
Ztráta nad 90 Db úplná ztráta sluchu – hluchota (WHO 1980)
22
Klasifikace dle místa vzniku (Jedlička In Jedlička, Škodová 2003, s. 447 - 449)
1. Poruchy periferní
Léze je umístěna v zevním, středním, vnitřním uchu nebo na sluchovém nervu. Poruchy periferní se dělí na převodní (konduktivní), percepční (senzoneurální) a smíšené (kombinované). Jsou označovány jako nedoslýchavost nebo hluchota (Jedlička In Jedlička, Škodová 2003, s. 447).
Převodní porucha sluchu je způsobena narušením přenosu (převodu) mechanické energie ve vnějším nebo středním uchu. Pomocí chirurgického zásahu lze také převodní poruchu obvykle zmírnit či úplně odstranit.
Převodní poruchy vznikají poškozením zevního nebo středního ucha.
Příkladem je mazová zátka ve zvukovodu, atrézie (nevyvinutí) zevního zvukovodu, cizí těleso ve zvukovodu, zánět zvukovodu a bubínku, akutní či chronický zánět středního ucha, traumatická nebo pozánětlivá perforace bubínku, destrukce středoušních kůstek zánětem, přerušení řetězu středoušních kůstek (úraz), porucha ventilace Eustachovy trubice se vznikem nevzdušného středouší a vpáčeného bubínku (např. na podkladě zvětšení nosní mandle u dětí anebo opakovaných katarů nosohltanu), poranění středoušní dutiny, nádor ve středouší, fixace středoušních kůstek při přestavbě struktury kosti u otosklerózy, vrozené vady středouší. Převodní poruchy mají charakter "zalehnutí" ucha, postihují většinou
rovnoměrně všechny tóny nebo je převaha postižení v hlubších frekvencích.
Pacienti mají subjektivní dojem snížení hlasitosti všech zvuků.
Percepční vada sluchu vzniká postižením vnitřního ucha nebo sluchového nervu. Podle toho se dělí na kochleární (nitroušní) a retrokochleární (též suprakochleární). Příkladem percepční poruchy je stařecká nedoslýchavost (presbyakuze), poškození sluchu nadměrným hlukem náhle či chronicky, postižení sluchu jako komplikace některých infekčních onemocnění (bakteriální nebo virové infekce, např. zánět mozkových blan, příušnice), vliv ototoxických látek včetně léků (především některá antibiotika a chemoterapeutika), vrozené syndromy a sdružené vady na podkladě genetické poruchy, Menierova choroba doprovázená i
23
šelestem a poruchami rovnováhy, nádory sluchového nervu. Specifickými příčinami jsou komplikující stavy v pre- a perinatálním období, především toxický vliv vysoké hladiny bilirubinu u Rh-inkompability, asfyxie při protrahovaných porodech (kochlea je významně závislá na neustálém a dostatečném přísunu kyslíku), krvácení do kochley, enormě nízká porodní hmotnost u nezralých novorozenců pod 1000 g. Percepční poruchy jsou až na výjimky charakteristické větším poklesem sluchu v oblasti vysokých tónů, hluboké tóny jsou vnímány lépe.
Pacienti tuto poruchu cítí spíše jako změnu kvality poslechu - vnímají relativně dobře okolní hluky, hlasy, ale špatně rozumějí řeči pro ztrátu vnímání vysokých tónů, kde jsou charakteristická spektra většiny hlásek (tzv. formantová oblast). K percepčním poruchám se často přidružuje ušní šelest - tinnitus, který může mít různý charakter - zvonění, pískání, šumění, syčení nebo i melodické zvuky. Na rozdíl od převodních vad sluchu jsou percepční vady obvykle ireverzibilní (nevratné) a mohou způsobit úplnou ztrátu sluchu i přesto, že převodní aparát funguje bezchybně.
Smíšené poruchy jsou kombinací obou předchozích typů. Celková sluchová ztráta je pak součtem ztráty způsobené patologií převodního a percepčního aparátu.
Příkladem jsou chronické záněty středouší s toxickým postižením vnitřního ucha produkty zánětu nebo kochleární forma otosklerózy. Rozdíl mezi prahem vnímání vnitřního ucha (zjištěným kostním vedením) a prahem vzdušným přes zvukovod a středouší se nazývá kochleární rezerva.
2. Centrální poruchy sluchy představují obvykle komplikované patologické vady v podkorovém a korovém systému sluchové dráhy (sluchové centrum) a projevují se velmi rozmanitými příznaky (př. jedinec je schopen diferenciovat a zaznamenat jednotlivé zvuky, nerozumí však mluvené řeči stejné intenzity).
24 Klasifikace dle doby vzniku
1. Vrozené (hereditární) vady sluchu (Lejska In Horáková 2012)
Geneticky podmíněné vady sluchu jsou téměř z 80 % - 90 % způsobené autozomálně recesivní formou onemocnění, již méně se vyskytují poruchy sluchu s autozomálně dominantní formou. Jeden z nejčastěji se objevujících je gen GJB2 connexin 26 (protein důležitý pro normální funkci vnitřního ucha).
Kongenitálně podmíněné vady sluchu lze z hlediska času rozdělit na prenatálně vzniklé (negativní vlivy na plod v průběhu těhotenství, zejména v 1.
trimestru, onemocnění matky toxoplazmózou, CMV, léčba matky antibiotiky s ototoxickým účinkem, negativní vliv RTG záření apod.) a perinatálně vzniklé (důsledek protahovaných porodů, asfyxie, nízká porodní hmotnost – pod 1500 g, vlásečnicové krvácení do labyrintu, Rh-inkompatibilita, novorozenecká sepse)
2. Získané (postnatální) vady sluchu (Horáková 2012)
Prelingvální sluchové postižení (získané před fixací řeči, přibližně do 6.
roku věku dítěte) neumožňují nebo omezují spontánní osvojení mluveného jazyka a následně mluvené řeči. Již nabyté jazykové a řečové dovednosti se v případě náhlé ztráty sluchu v prelingválním období začnou vytrácet, a není-li včas zahájena surdopedická a logopedická péče, mohou zcela zaniknout. Přirozeným komunikačním prostředkem jedinců s prelingvální poruchou nebo sluchovou vadou těžšího stupně je národní znakový jazyk, jehož osvojení není vázáno na sluchové funkce.
Příčinami sluchových vad v tomto období jsou infekční choroby dítěte - často virového charakteru,
jako je zánět mozkových blan, meningoencefalitida, příušnice, herpetické infekty apod. Dále se může jednat o traumata, úrazy hlavy, poškozeni mozku mechanického charakteru, opakované hnisavé záněty středního ucha apod.
(Horáková 2012, s. 20).
Postlingvální sluchové postižení (získané po fixaci řeči, tj. kdykoli po ukončení vývoje řeči). Osoby s postlingvální poruchou sluchu již mají jazykové a řečové dovednosti dostatečně fixovány a nedochází tak k jejich úplnému vymizení,
25
ty lze dále využít a rozvíjet, avšak v důsledku absence sluchové kontroly dochází k artikulačním a prozodickým změnám ve výpovědi ohluchlého jedince.
Mezi možné příčiny se řadí poraněni v oblasti hlavy a vnitřního ucha, působeni silné dlouhodobé hlukové zátěže (nad 85 dB), která nevratně poškozuje sluchové buňky, hlučné pracovní prostředí, akustické trauma, hormonální a metabolické poruchy, degenerativní onemocněni apod. (Lejska In Horáková 2012, s. 20)
Podle míry sluchové vady, komunikačního systému a typu kompenzační pomůcky lze skupinu osob se sluchovým postižením klasifikovat následovně.
Jedná se o speciálně pedagogickou klasifikaci.
Tabulka č. 2: Klasifikace dle komunikačního systému a typu kompenzační pomůcky
Kategorie osob se SP Komunikační systém, kompenzační pomůcka
osoby neslyšící Rozsah postižení sluchu nedovoluje vnímat mluvenou řeč
dokončování vývoje řeči nebo po jeho ukončení
26
Hrubý (1999) uvádí tyto kategorie sluchově postižených
nedoslýchaví;
osoby s vadou sluchu získanou až po rozvoji mluvené řeči (ohluchlí);
osoby s prelingvální úplnou hluchotou;
Neslyšící (jazyková a kulturní menšina);
osoby s kombinovanou sluchovou a zrakovou vadou (slepohluší);
šelestáři (osoby trpící tinnitem);
rodiče sluchově postižených dětí.
27