Sport ve veřejném sektoru

Tělesná kultura představuje veřejnou sluţbu, přičemţ na financování se musí podílet nejen spolky, neziskové či komerční subjekty, ale také stát. Sport představuje sloţku sociálního začleňování jedince, jeho osobní rozvoj, symbol svobody, ale i dosahování výsledků v soutěţích na všech úrovních. Oficiální definice sportu pramení z mezinárodně uznávaných dokumentů, mezi které patří především Evropská charta sportu a Bílá kniha o sportu. Tyto dokumenty představují především doporučení právní úpravy v oblasti sportu, ze které bezpochyby vychází i jediný legislativní dokument definující sport v České republice. Tento zákon – zákon o podpoře sportu – v hlavní myšlence koresponduje s výkladem Evropské charty sportu, která předesílá, ţe základem je podpora tělesné i psychické kondice, prvek soutěţivosti, dosahování výkonů a rozvoj společenských vztahů.

V zákoně o podpoře sportu je zmíněno, ţe sport je veřejně prospěšná činnost, která rozvíjí celospolečenský zájem. Sport je tedy předmětem veřejného zájmu, který je logicky zasazen do veřejného sektoru, neboť je částečně financován z veřejných rozpočtů. Aby bylo moţné na sport pohlíţet jako na veřejný statek, je nutné splnit charakteristiku dvou základních kritérií – jedná se o nerivalitnost a nevylučitelnost (Samuelson a Nordhaus, 2013).

Spotřeba takového statku je nedělitelná, coţ pro spotřebitele znamená, ţe jeho uţitek se nesniţuje danou spotřebou. Ze spotřeby nelze vyloučit ţádného uţivatele, protoţe takový statek je poskytován všem bez podmínek pro jeho uţití. Veřejné statky jsou často neodmítnutelné, neboť jejich existence je dána nařízením státu. Jak správně uvádí Novotný (2011), sport je spíše abstraktní pojem a proto se na něj těţko můţe pohlíţet jako na čistý veřejný statek. Do sportu jako takého je moţné zahrnout i sportoviště, které jiţ nesplňuje např. definici nevylučitelnosti ze spotřeby. Uţivatele plaveckého bazénu lze ze spotřeby vyloučit zcela jednoduše, pokud je jedinec neplavcem. V případě spotřeby je tato otázka jiţ obhajitelná, neboť kvalita vody bude pro všechny plavce v bazéně stejná.

Další kategorizaci sportu jako statku uvádí Peková et al. (2008), kteří na sport nahlíţí podle toho, kdo je hlavním nositelem nákladů. Mimo sportu, jako čistého veřejného statku, pak sport kategorizují jako předmět smíšeného veřejného statku a privátního statku.

Pro smíšený veřejný statek je rozhodující úroveň mezních nákladů, která se při vyšší spotřebě sniţuje. Takovým příkladem můţe být areál pro sjezdové lyţování, kde je zřejmá zhoršující se kvalita sjezdovky s přibývajícím počtem uţivatelů. V případě soukromého statku se jedná zejména o sporty, které vyţadují vysokou finanční participaci uţivatele, kvalitu sportovního prostředí a který v rámci veřejného finančního rozpočtu není moţné plnohodnotně realizovat. Takovým příkladem můţe být golf, tenis aj., ale i sportovní oblečení či sportovní výţivové doplňky, které jsou spotřebovávány individuálně a poskytované prostřednictvím soukromých firem.

Pro mikroekonomické zkoumání ekonomie sportu jako sloţky veřejného sektoru jsou charakteristické externality, které vznikají z důvodu narušení podmínek alokační efektivnosti. Externí náklady ani externí příjmy nejsou zahrnuty do cen statků, a tudíţ nepodléhají trţním cenám a proto dochází k selhávání trhu. Sport, jako hlavní činnost, generuje vedlejší činnosti, které mají podobu pozitivních i negativní externalit. Je zjevné, ţe sport vytváří více přínosů, neţ negativních dopadů pro společnost i jedince. Mezi ekonomické přínosy lze zařadit příjmy do veřejných rozpočtů – na jedné straně stát finančně dotuje sport, ale zároveň spotřebitelé mající náklady na sportovní aktivity generují příjmy veřejných finančních toků. Sport se také spolupodílí na zaměstnanosti dané země. Pozitivní externalitou jsou samozřejmě zdravotní přínosy sportu, které preventivně předchází populačním onemocněním a občané si udrţují aktivní ţivotní styl a fyzickou kondici. S tím souvisí i sníţení počtu pracovních neschopností, úspory v čerpání nemocenských a zvýšení pracovní výkonnosti zaměstnanců. Sport vytváří kladné renomé

dané země, jednak sportovními výkony reprezentantů a také pořádáním velkých sportovních akcí v zemi. Jedná se zejména o přínosy marketingového charakteru a zájem o cestovní ruch. Negativní externality sportu se vyskytují v menší míře, ale přesto jsou sportem způsobovány. Jedná se především o nápravu poškozeného zdraví, způsobenou sportovními úrazy či přetěţováním organismu vrcholových sportovců. Dále to jsou výdaje v oblasti ţivotního prostředí, neboť výstavba sportovních areálů značně přetváří krajinný ráz nebo umělé zasněţování postihuje koloběh vody.

Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy (MŠMT) je ústředním orgánem z hlediska financování sportu v České republice. Financování sportu je vícezdrojové, kde na jedné straně stojí vláda ČR, potaţmo MŠMT a krajské a městské samosprávy, jako představitelé veřejných zdrojů, a na druhé straně soukromé zdroje. MŠMT rozděluje finanční prostředky pomocí vyhlašovaných programů v podobě dotací. Dotace lze dělit na dotace účelové neboli specifické, které jsou poskytovány na předem stanovený účel a na dotace neúčelové, se kterými můţe příjemce nakládat dle vlastního uváţení (Novotný, 2011).

V procentuálním porovnání financování veřejnými a soukromými zdroji se jedná o malou finanční oporu a nízký podíl přímého financování sportu ze strany státní podpory, které musí domácnosti kompenzovat svými zdroji, a to i ve srovnání se státy Evropské Unie.

Podle Hájka (2015) se v současném systému financování podílejí domácnosti aţ 80 % na celkových výdajích do sportu, zatímco pouze 10 % je zajištěno z veřejných zdrojů.

Důleţité výdaje do sportu poskytuje soukromý sektor v rámci reklamní činnosti a poskytováním darů. Dalšími zdroji financování je hospodářská činnost sportovních klubů, výdělky na vstupném a v poslední řadě a téměř nepatrném zastoupení i odvody loterijních společností. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra vytvářejí podmínky pro rozvoj sportu, pro přípravu státních sportovních reprezentantů a mladých talentů, a také je v jejich působnosti správa rezortních sportovních center a zabezpečení jejich činnosti. Naopak územní samosprávy (kraje a obce) se zaměřují na podporu sportu pro všechny, vytváření podmínek pro rozvoj sportu v dané lokalitě a údrţbu (či výstavbu) sportovišť. Z hlediska celkového objemu státního rozpočtu se jedná o zcela mizivou částku, neboť průměrné roční investice do sportu dosahují hodnoty okolo 0,3 % celkových výdajů státního rozpočtu, coţ vykazuje značné podfinancování sportu z veřejných zdrojů (MŠMT, 2015).

Ke stagnaci podpory sportu z veřejných zdrojů průběţně docházelo od roku 1989.

Financování sportu negativně ovlivnil i krach společnosti SAZKA sázková kancelář, a. s., jehoţ většinovým akcionářem byl Český svaz tělovýchovy (ČSTV) a další sportovní svazy, kteří tak loterijními příjmy dotovaly sport. Od roku 2002 vyhlašuje MŠMT dotační programy, které se dělí na investiční a neinvestiční. V prvním období do roku 2010 bylo vyhlášeno deset dotačních programů rozdělených do tří tematických celků nazvaných:

oblast státní podpory reprezentace a přípravy sportovních klubů, oblast tělovýchovy (veřejně prospěšné programy) a oblast výdajů na programové financování reprodukce majetku (Novotný, 2011). Další období bylo vyhlášeno pro roky 2011 – 2014, které čítalo pět dotačních programů. Dále MŠMT navázalo vytvořením strategického záměru

„Koncepce podpory sportu 2016 – 2025 SPORT 2025, který je podrobněji rozplánován na období 2015 – 2017 jako Plán rozvoje sportu a období 2018 – 2019 jako I. akční plán ke koncepci SPORT 2025. Základním cílem je zlepšení podmínek pro sport a státní reprezentaci v rozsahu a respektování významu sportu pro jednotlivce i společnost s důrazem na tradici i sportovní politiku Evropské unie (MŠMT, 2014).

Dokument formuluje strategické cíle rozvoje v oblasti sportu tak, aby byl sport dostupný všem občanům bez rozdílu věku, talentu, ekonomicko-sociálního statusu či pohlaví.

Koncepce je vybudována na několika zjištěních vycházejících z národních i světových analýz v oblasti zdraví a sportu. Mezi nejzávaţnější projevy stagnace pohybových aktivit patří následující východiska:

- pokles všeobecné a přirozené pohybové aktivity u dětí, - sniţování zdatnosti a obratnosti u mládeţe,

- růst obezity a dalších populačních onemocnění,

- nízký počet členů sportovních klubů ve srovnání se zeměmi Evropské unie, - nedostatečná finanční podpora sportu ze strany státu,

- vysoké ekonomické výdaje rodin k zajištění sportovních aktivit,

- nedostatek sportovních zařízení a jejich špatný stav z důvodu výstavby v době socialismu (MŠMT, 2014).

Čím dál tím menší zájem české populace o sportovní aktivity mapují různé studie, které rovněţ prokazují zhoršující se zdravotní stav dětí i dospělých především v nárůstu nadváhy a obezity. Sekundárním dopadem jsou pak kardiovaskulární choroby a další závaţná

onemocnění. Studie opodstatňující dané tvrzení jsou uvedeny v příloze A a příloze B této práce.