prostřednictvím reflektivní komunikace.“ (Slavík, 2001, s. 12)
Artefiletika je často spojována s arteterapií, přitom se artefiletika od arteterapie vymezuje záměnou pojmu terapie za filetiku. Je důležité si uvědomit, že arteterapie se vychází z umění a expresivních kulturních projevů (výtvarných, dramatických, hudebních, apod.) a směřuje k poznávání i sebepoznávání prostřednictvím reflektivního dialogu o zážitcích z expresivní tvorby nebo vnímání umění.“ (Slavíková, Slavík, Eliášová, 2007, s.
15)
Artefiletiku můžeme také charakterizovat jako nástroj, který slouží k uplatnění aktivit ve výchově a vzdělávání, jehož hlavním principem je spojit výrazový projev ve hře s reflexí v rámci dialogu. To znamená, že se jedinci po provedení aktivity snaží vše zhodnotit. Tím dochází k sebepoznání, k sebehodnocení a k rozvoji komunikačních dovedností. Dle mého názoru se díky tomuto přístupu dokážou jedinci lépe uplatnit v životě a mají předpoklady k dobrému soužití s ostatními lidmi. Artefiletika rozvíjí tvořivost dítěte a zabývá se především vizuální stránkou, ale můžeme v ní nalézt i ostatní druhy uměleckých aktivit (dramatickou, hudební nebo literární). Řadíme ji k osobnostně orientované výchově, která usiluje o respektování přirozených potřeb dítěte a má snahu
o vytváření co nejlepších podmínek pro jeho individuální rozvoj. (Slavíková a kol., 2003, s. 10)
Artefletika je zvláštní pojetí výtvarné nebo v širším smyslu expresivní výchovy, která se dotýká hranic arteterapie a obrací se především k autentickému zážitkovému poznávání člověka a jeho kultury, k rozvíjení emocionálních, sociálních a tvořivých stránek lidské osobnosti. (Potměšilová, Sobková, 2012, s. 20)
1.2 Reflektivní dialog
Reflektivní dialog je rozhovor mezi vyučujícím a účastníkem, kdy se účastník snaží interpretovat zážitky z výrazové hry. Reflektivní dialog je důležitý, jelikož v něm dítě rozvíjí své komunikační a sociální dovednosti. Pomocí reflexního dialogu můžeme určit, že se jedná o artefiletiku. Pokud reflektivní dialog chybí, o artefiletiku se nejedná. Jak už jsem zmínila, dialog navazuje na výrazovou hru ať už výtvarnou, hudební nebo dramatickou apod. Pomocí dialogu jedinec zhodnotí svoji práci a může získat mnoho dalších úhlů pohledů na výsledek jeho snažení. Reflektivní dialog se týká estetických a uměleckých stránek zážitku a může se v něm projevit i psychický a sociální stav jedince.
(Slavíková, Slavík, Eliášová, 2007)
„Cílem reflektivního dialogu je:
Poskytnout příležitost k výpovědi o pocitech a dojmech, které provázely výrazovou hru,
najít slova anebo jiné výrazy pro tyto symboly vytvořené výrazovou hrou, které se mne osobně dotýkají,
ujasnit si svůj pohled na zážitky z výrazové hry a srovnat je s pohledy ostatních jejich účastníků,
uvědomit si rozdíly a shody v zážitcích mezi různými lidmi,
hledat plodné souvislosti mezi projevy výrazovými a uměleckými,
řešit případné vnější nebo vnitřní nezdary a nepohody, které vznikly v průběhu výrazové hry, ale také se podělit s ostatními o radost z vydařeného díla,
vyzkoušet varianty těch momentů výrazové hry, které jsou pociťovány jako málo uspokojivé nebo málo završené.
Cíle musí být přizpůsobeny potřebám a možnostem dětí.“ (Slavíková, Slavík, Hazuková, 2003, s. 156)
Reflektivní dialog by měl mít svá pravidla, aby nedošlo k dlouhým a únavným monologům. S pravidly bychom měly děti seznámit, připomínat jim je a společně je vyzkoušet. Mohou to být např. tato pravidla:
Pozorně naslouchat tomu, co říká můj spolužák,
snažit se porozumět tomu, co říká,
navzájem si neskákat do řeči (mluví jeden),
mluvit zřetelně a srozumitelně (připomínat dětem aby mluvily nahlas),
snažit se být stručný a zbytečně nespěchat,
snažit se neodbíhat od tématu atd. (Slavíková, Slavík, Eliášová, 2007, s. 181)
1.3 Cíle artefiletiky
„Cílem artefiletiky je poskytnout člověku příležitost k odhalení vlastních psychických možností a mezí, dát mu šanci nalézt jeho místo a jeho úlohy v lidském společenství, vybavit ho citlivostí k bolesti druhých bytostí, připravit ho k duchovnímu růstu a k nalézání životního smyslu s oporou v lidské kultuře, zejména v umění. Artefiletika je v oblasti cílů zaměřena na poznávání umění v souvislosti s poznáváním sebe sama v nitru kultury a na rozvíjení sociálních kompetencí žáka prostřednictvím uměleckých výrazových prostředků.“ (Potměšilová, Sobková, 2012, s. 20)
Cílem artefiletika je učit tvůrčímu přístupu k méně obvyklým materiálům, učit výtvarnému vidění a posuzování, rozvíjet fantazii a komunikativní a rozumové schopnosti.
Dále se snaží kultivovat výtvarnou citlivost pro vztah k detailu i celku a prohlubovat schopnost spolupráce.
Autor Jan Slavík ve své knize podotýká, že artefiletické cíle nejsou ničím novým, spadají do standartu výchovy i vzdělávání v uměleckém prostředí. Do těchto cílů patří umění se symbolicky vyjádřit, poznávat a zároveň vnímat sebe a svět prostřednictvím vlastního tvořivého projevu, který jedinci poskytne umělecký zážitek. Artefiletika se snaží předcházet selhání jedince a to psychickému nebo sociálnímu. Základem je posilovat jeho
duševní síly. Artefiletika svými uměleckými aktivitami působí pozitivně jako prevence sociálně patologických jevů. (Slavík, 2001, s. 12)
1.4 Pedagog a artefiletika
V dnešní době se ve školním prostředí setkáváme s řadou sociálně patologických jevů, které se vyskytují i u dětí předškolního věku. Pokud se pedagog s artefiletikou seznámí a dokáže ji aplikovat do výuky, může se zasloužit o prevenci těchto negativních jevů. Seznámením však není myšleno pouhé načtení literatury. Je potřeba, aby pedagog prožil artefiletiku v praxi. Teprve tehdy si uvědomí, jak správně pokládat otázky, koho oslovit a zároveň nepřehlížet nebo naopak na koho neupírat velkou míru pozornosti. Ač se to nezdá, je to pro pedagoga nutná zkušenost, díky které se lze vyhnout neúměrným nárokům, jak na psychiku jedince, tak na jeho prožitek z činnosti.
Preventivní smysl artefiletiky ve školských zařízeních patří a v budoucnu nejspíš bude patřit stále víc, nejen k psychosociálně, ale i ekonomicky závažným momentům školského systému. Je totiž výhodnější věnovat prostředky na preventivní programy, než na snahy o nápravu následků toho, co se ve výchově zanedbalo. (Slavík, 1997, s. 178)
Další velkou součástí artefiletiky je připravené prostředí, které by mělo působit bezpečně, aby bylo možné u dětí dosáhnout vzájemné důvěry. Bez takového klimatu ztrácí artefiletika svůj smysl. I na to by měl pedagog pamatovat.
Předpoklad pro pedagoga artefiletiky nemají jen pedagogové, kteří dostatečně rozumí oblasti artefiletiky, ale také ti, kteří mají cit pro umění a jeho projev a jsou ve své pedagogické praxi úspěšní. (Slavíková a kol. 2007, s. 16)