Tvořivost

1 TEORETICKÁ ČÁST

Teoretická část diplomové práce se zabývá tvořivostí. Přináší výklad pojmu tvořivost, vymezuje požadavky na tvořivého člověka a popisuje její význam a vztah s vývojovou psychologií. Dále obsahuje popis metody tvořivého deníku a aspekty jejího zařazení do vyučování v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro základní školy.

1.1 Tvořivost

Historie tvorby a tvořivosti sahá až do doby antického starověku. V moderních dějinách zájem o tvořivost roste společně s rozmachem myšlenkových hnutí, která kladla důraz na individualitu osobnosti, jakými jsou například filosofie J. J. Rousseaua, politické ideály francouzské revoluce, postoje romantismu a liberalismu. Svoji současnou podobu však tvořivost začala získávat až během 19. a 20. století společně s příchodem osvícenství a humanismu (Slavík in Slavík, Chrz, Štech 2013, s. 11).

Definic pojmu tvořivost, jinak též kreativita, se nachází v literatuře mnoho. Při definování termínu tvořivost autoři nejčastěji řeší problém, že na tvořivost lze nahlížet z různých pohledů. Fišer (2001, s. 9) upozorňuje na to, že tvořivost můžeme zkoumat ve vztahu k osobnosti, procesu, výslednému produktu či interakci s prostředím. Též Hlavsa (1985, s. 20) předestírá, že význam pojmu tvořivost je široký a může popisovat nejen vlastnost člověka, ale i proces, činnost či jev.

I když se však jednotlivé definice v nejrůznějších detailech liší, důležité znaky tvořivosti bývají ve všech pramenech vymezeny obdobně. Tvořivost je ve své podstatě nejčastěji chápána jako schopnost člověka vyhledávat nové, dosud neznámé podněty, a též nacházet přiměřená řešení nových problémů (Henckmann, Lotter 1995, s. 112).

Pro tuto diplomovou práci je směrodatný výklad pojmu tvořivost především z pohledu pedagogiky. Pedagogický slovník (Průcha a kol. 1995, s. 235) definuje tvořivost následovně: „Duševní schopnost vycházející z poznávacích i motivačních procesů, v níž ovšem hraje důležitou roli též inspirace, fantazie, intuice. Projevuje se nalézáním takových řešení, která jsou nejen správná, ale současně nová, nezvyklá, nečekaná.“

12

Pedagogický přístup k tvořivosti je soustředěn především na činnostní stránku tohoto pojmu, na rozdíl například od přístupu psychologického, který zkoumá tvořivost a kreativitu jakožto vlastnost. I pedagogický přístup se však ve výsledku soustředí na rozvoj vlastností žáka při daných výchovných činnostech, díky kterým se stává kreativním a tvořivým (Fišer 2001, s. 10).

1.1.1 Tvořivá osobnost

Člověk s tvořivou osobností se vyznačuje především specifickým způsobem myšlení. Toto myšlení nazýváme divergentní neboli rozbíhavé. V kognitivní psychologii bývá tento styl myšlení přisuzován činnosti pravé mozkové hemisféry (Fišer 2001, s. 9).

V rámci divergentního myšlení převládá myšlení nonverbální, které probíhá v obrazech a v celcích a které je mimo jiné důležitým předpokladem pro uměleckou tvořivost. Divergence v myšlení se též projevuje originálními myšlenkami a je pro něj typická flexibilita čili schopnost nahlížet na problém z různých úhlů pohledu. Tento druh myšlení též člověku umožňuje dopodrobna promyslet a dopracovat úkol, jenž mu byl zadaný (Fišer 2001, s. 9).

Znaky, které jsou typické pro člověka s tvůrčím myšlením, uvádí Pedagogický slovník (Průcha a kol. 1995, s. 236). Patří mezi ně například:

• vysoká míra motivovanosti a vytrvalosti

• schopnost nechat se inspirovat nejrůznějšími podněty

• odmítání tradičních postupů

• dovednost propojovat znalosti z různých oborů

• nepodléhání autoritám

• hledání nových postupů a různých variant řešení

• snaha najít podstatu problému a vyřešit ho

• smysl pro úspornost, elegantnost a originalitu

Maňák (2001, s. 9) je toho názoru, že s určitými předpoklady k tvořivé činnosti se narodí každý člověk, zároveň má ale na základě svých dispozic daný i maximální stupeň a rozsah tvořivosti, kterého může dosáhnout. Tento rozsah závisí na osudech konkrétních lidí, na podmínkách, ve kterých tito lidé žijí, a také na jejich vedení v rodině a ve škole.

13

K dosažení vyšší tvořivé úrovně kreativity je třeba vnímat vztah tvořivosti člověka, tvořivých úkolů a rozvoje tvořivosti. Čechová (1985, s. 98) uvádí, že tento vztah je dialektický. V praxi to znamená, že tvořivost člověka roste, pokud jsou mu poskytovány tvořivé úkoly. Následné řešení těchto úkolů je pak přímo závislé na rozvoji jeho tvořivosti.

Co se týče přístupu k lidem s tvořivým myšlením, uvádí některé vhodné zásady Königová (2007, s. 46). K tvořivému člověku je podle ní třeba mít především vstřícný a vřelý přístup, jelikož právě ten ho povzbuzuje a motivuje v jeho tvůrčích aktivitách.

O tyto jeho aktivity bychom pak měli projevovat upřímný zájem a k jejich vykonávání bychom měli tvořivému člověku zajistit podporující prostředí, ve kterém z něj opadne napětí a v němž získá pocit jistoty. Dále je také důležité poskytnout tomuto člověku vždy dostatek času na práci a možnost pracovat individuálním tempem.

Výslednou práci tvořivého člověka bychom pak následně neměli opomenout ocenit, zhodnotit, případně vznést směrem k ní věcnou kritiku. Tato zpětná vazba dopomáhá k dalšímu rozvoji tvořivosti daného člověka.

1.1.2 Tvořivost a vývojová psychologie

Tvořivost jedince se během života mění spolu s tím, jak nabývá nových zkušeností a jak se vyvíjejí jeho kognitivní procesy. Současný názor na vývoj tvořivosti podpořený mnoha výzkumy je takový, že tvořivost není limitována věkem, zrovna tak jako není věkem limitován ani její počátek. Tvořivé schopnosti může člověk ve svém životě objevit velmi brzy, či naopak velmi pozdě. Záleží při tom na jeho genotypu, psychické vyspělosti, fyziologických změnách či na vlivu vnějšího prostředí (Szobiová 2004, s. 142–144).

Dacey (2000, in Szobiová 2004, s. 126–127) tvrdí, že člověk je během života tvořivý v různé míře v závislosti na věku. Spolu s Lennonovou vymezuje šest kritických období, během kterých je nejúčinnější tvořivé schopnosti rozvíjet. V následující tabulce jsou tato kritická období blíže vymezena.

14

Tabulka 1: Kritická období rozvoje tvořivosti (převzato z: Szobiová 2004, s. 127)

kritické období muži ženy

Otázka rozvíjení tvořivosti je velice komplexní, co se struktury týče. Zahrnuje totiž sociální, psychosomatickou a smyslovou úroveň osobnosti a zároveň i procesy, které se odehrávají v rámci jejího rozvoje. Tvořivost je tedy nutné podporovat a rozvíjet komplexně a ve vzájemných souvislostech (Vančát in Podlipský, Vančát, Uhl Skřivanová, Zikmundová 2017, s. 23).

Bean (1995, str. 20) klade důraz na rozvoj tvořivosti už v raných letech lidského života a apeluje na rodiče, aby tak u svých dětí činili. „Rozvíjení tvořivosti je jednou z nejlepších a nejdůležitějších věcí, které mohou rodiče pro své děti udělat. Vlastní tvořivost je totiž studnicí, z níž člověk bude moci celý život čerpat uspokojení a útěchu.“

I Szobiová (2004, s. 220) souhlasí, že nejpříznivějším obdobím lidského života pro rozvíjení tvořivosti je dětství. Uvádí, že tvořivý potenciál, stejně jako každou jinou psychickou funkci, lze záměrným působením ovlivnit, posílit. Rozvíjet psychiku je nám nejvíce umožněno právě v dětství, proto je v tomto období vhodné začít i s pozitivním ovlivňováním a rozvíjením tvořivosti.

Rozvíjení tvořivosti v dospělém věku pak podle ní vyžaduje o něco více vůle a odhodlání k vlastnímu rozvoji. Příležitost k tvořivosti však může člověk nalézt kdekoli – v rámci své profese, ve vlastních zájmech, ale i v každodenní rutině. Člověk by si měl

15

v první řadě uvědomit své přednosti a nedostatky, aby věděl, jakým směrem svou tvořivou energii směřovat. Následně by si měl jasně stanovit své cíle, přičemž by měl upřednostnit cíle malé s postupnými kroky, před těmi velkými, nerealistickými. Též může být k rozvoji prospěšné změnit některé škodlivé návyky a vyvarovat se podnětů, které v člověku vyvolávají nežádoucí chování (Szobiová 2004, s. 337–338).

Následující metody a techniky mohou člověku k tvořivému růstu napomoci:

• přeformulování problému, odložení jeho řešení, formulování otázek k problému

• přehled údajů a jejich třídění, využití dosavadních údajů a získávání dalších

• produkování většího počtu nápadů, návrhů, hypotéz a následné kritické hodnocení

• motivace k produkování nápadů vytvářením tvořivého klimatu

• překonání tradičního pohledu na jevy

• dialog, diskuze, řešení problémů ve skupině

• tvořivé psaní – např.: technika analogie, myšlenková mapa

• vnější činnost, modelování

• hra (Petrová 1999, s. 136–165)

1.1.4 Význam tvořivosti

Königová (2007, s. 12) vznáší ohledně otázky důležitosti rozvoje lidské tvořivosti následující myšlenku: „Tvořivost neboli kreativita je extrémním projevem života, protože každé řešení problému je tvůrčí proces. Proč člověk tvoří? Tvoří z potřeby aktivity, poznání, někdy také uznání, z potřeby seberealizace. Tvořiví jedinci rozvíjejí techniku, vědu, řízení, řeší potřeby společenské. Společnost tvořivou činnost pro své další zdokonalování potřebuje.“

Důvody významu rozvoje tvořivosti vymezuje Fichnová (in Janoušková 2016, s. 27) a dělí je do třech základních rovin, které jsou uvedeny v následující tabulce.

16

Tabulka 2: Roviny významu tvořivosti dle Fichnové (podle: Janoušková 2016, s. 27)

rovina význam

• zvyšuje sebevědomí a průbojnost

mikrosociální, společenská

• zvyšuje zájem o učení

• zvyšuje ochotu ke spolupráci

• dopomáhá k pracovnímu růstu makrosociální,

historická

• poskytuje možnost rozvoje vědy, umění i celé společnosti

• je hnací silou pozitivních změn

Bean (1995, s. 30–31) uvádí, že tvořivost jde ruku v ruce se schopností komunikovat. Věří, že pokud rodič u svého dítěte od raného dětství podporuje tvořivost, vytváří mu tak zároveň hojné možnosti vyjádření jeho pocitů. Lidé, kteří se už ve svém dětství naučí vyjadřovat své pocity a myšlenky vícero způsoby, poté v dospělosti vynikají svou flexibilitou a schopností efektivní spolupráce.

Jelikož rozvoj tvořivosti pozitivně přispívá ke zkvalitňování charakteru osobnosti, důležitou roli hraje tvořivost též v primární prevenci rizikového chování. Jedinci s rizikovým chováním většinou postrádají motivaci k seberozvoji, projevuje se u nich schematismus v myšlení, nízké sebevědomí, citová oploštělost atd. Přímým protikladem obecného profilu osobností těchto jedinců je pak paleta pozitivních vlastností, kterými se vyznačuje osobnost tvořivá. Tvořivost tedy díky tomu, že zkvalitňuje charakter jedince, u něj zároveň snižuje pravděpodobnost výskytu rizikového chování (Polínek 2015, s. 82).

Hlavsa (1985, s. 82–83) upozorňuje na to, že tvořivost v sobě však kromě konstruktivních nese i destruktivní tendence. Podle něj mohou v životě nastat situace, ve kterých bývá tvůrčího myšlení zneužito, například je-li využíváno pro společensky, eticky či psychologicky závadné cíle. V tomto a v dalších podobných případech se pak stane, že hodnotnou kreativitu vystřídá negativní tvorba neboli antikreativita.

17