Lineární  přístup  k  datům  versus  sekvenční  způsob  práce  s  informací

Ovlivňuje   technologie   naši   společnost   a   náš   způsob   myšlení,   nebo   je   to   naopak   a   technologie   jsou   produktem   současné   podoby   lidstva   a   kultury,   která   médium   produkuje?   Spor   mezi   kanadským   technologickým   deterministou   Marshallem   McLuhanem  a  jeho  odpůrcem  Raymondem  Williamsem  propukl  v  šedesátých  letech   20.  století,  a  ačkoliv  byly  McLuhanovy  názory  na  nějaký  čas  odsunuty  na  okraj  diskurzu   nových   médií   jako   relikt   časů   minulých,   s   masivním   rozšiřováním   digitálních   technologií   se   technologický   determinismus   a   takzvaní   mcluhanité   opět   vrací   do  odborných  i  popularizačních  diskuzí.  McLuhan  už  v  60.  a  70.  letech  hovořil  o  potřebě   opustit  linearitu,  kterou  našemu  myšlení  a  práci  s  informacemi  předepisoval  tištěný   text,   a   ztotožnit   se   naopak   se   sekvenčním,   v   jeho   terminologii   „mozaikovitým“  

způsobem   myšlenkové   práce.   Polemiku   o   technologickém   determinismu   přehledně   shrnuje  Lister  a  spol.  v  publikaci  New  Media:  a  Critical  Introduction  v  kapitole  1.6  New   media:  determinig  or  determined?³⁴  Pro  práci  učitele  není  příliš  podstatná  samotná   teoretická   diskuze   o   vzájemných   vlivech   společnosti   a   technologie,   jako   spíše   jevy,   které   lze   očekávat   v   důsledku   dnešní   záplavy   digitálních   technologií   u   takzvaných   digitálních  domorodců  (viz  část  1.5.6).    

Ne   všichni   odborníci   totiž   sdílí   optimismus   propagátora   herního   vzdělávání   Marka   Prenskiho.  Už  na  počátku  21.  století,  tedy  v  době,  kdy  nejvíce  publikoval  právě  Prenski,   se   objevovaly   výzkumy   a   studie   nabádající   k   opatrnosti.   Dokonce   i   Susan   Greenfieldová,   ze   které   Prenski   cituje   pouze   to,   co   podporuje   jeho   argumentaci   na  obhajobu  digitalizace,  upozorňuje  na  možné  negativní  aspekty  proměny  diskurzu   z  tištěného  na  elektronický.  Greenfieldová  hovoří  o  možnosti,  že  příští  generace,  které   jsou  zaměřeny  více  na  počítač,  možná  už  vůbec  nebudou  mít  takovou  schopnost  udržet                                                                                                                  

33  Viz  například  DROCHÝTKOVÁ,  I.  Výskyt  nadváhy  a  obezity  u  dětí  na  1.  stupni  ZŠ.  Brno:  Masarykova   Univerzita.  Pedagogická  fakulta,  2008.  Diplomová  práce.  Vedoucí  práce  Mgr.  Hana  Šeráková,  Ph.D.  

nebo  Nadváha  a  obezita.  [online]  Praha:  Státní  zdravotní  ústav,  2010.  [cit.  2016-­‐02-­‐18].  Dostupné  

z:  http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/zivotni_styl/kampane/seminar_8sept10/Nadvada

_a_obezita_populace_CR.pdf    

34  LISTER,  M.  New  media:  a  critical  introduction.  2nd  ed.  New  York,  N.Y.:  Routledge,  2009,  xvi,  446   p.  ISBN  0203884825.  

pozornost,   aby   vůbec   dokázaly   pochopit   výstavbu   narativu³⁵.   Zatímco   Prenski   vyzdvihuje  počítačové  hry  a  jejich  schopnost  podporovat  prostorovou  představivost   nebo   „induktivní   objevování“   (pozorování,   formulace   hypotéz,   vyvozování   pravidel   na   základě   pozorování   apod.)³⁶,   Greenfieldová   upozorňuje   na   omezenější   možnosti   imaginace  ve  srovnání  s  psaným  textem  a  nastiňuje,  že  generace  vyrůstající  u  počítače   namísto  s  knihou  v  ruce,  mohou  projevovat  pokles  schopnosti  reflexe  a  touhy  rozumět   tomu,   co   se   děje   kolem   nás,   tedy   ztrátu   přirozené   lidské   zvídavosti³⁷.   Od   doby,   kdy   vyšla   kniha   Greenfieldové,   uplynulo   deset   let   a   ukazuje   se,   že   pokud   jsou   digitální   technologie   používány   s   rozmyslem   a   účelně,   mohou   přirozenou   zvídavost   naopak   podporovat.  Výbornou  práci  na  tomto  poli  odvádí  Jan  Kováč,  který  užívá  tablety  jako   další  z  pomůcek  na  prvním  stupni  ZŠ  a  pro  inspiraci  ostatních  učitelů  sdílí  zkušenosti,   jaké  s  užitím  tabletů  má.  Na  jeho  videích  pořízených  přímo  ve  třídách  jsou  děti  aktivní   a   na   některých   je   patrná   radost   z   objevování   projevovaná   nadšenými   výkřiky   žáků.  

Je  zřejmé,  že  záleží  pouze  na  tom,  jak  technologii  použijeme.  Pokud  jen  jako  nástroj  pro   zabavení   dítěte,   aby   po   dospělém   nevyžadovalo   tolik   pozornosti   a   aktivity,   pak   je  možnost  naplnění  negativních  předpovědí  Greenfieldové  samozřejmě  vyšší,  než  při   aktivním,  promyšleném  a  účelném  využití.    

Skeptický   pohled   na   schopnost   digitálních   domorodců   přizpůsobit   se   online   elektronickému  prostředí  a  čerpat  z  něj  výhody,  které  jsou  dle  Prenskiho  pro  digitální   imigranty   z   podstaty   věci   skryté,   prezentovala   na   konferenci   The   Book   Unbound   i  nizozemská  teoretička  Adrianne  Baggermanová³⁸.  Ta  se  s  Prenskim  shoduje  v  tom,   že  „tradiční  vědění³⁹“  se  ztrácí,  na  rozdíl  od  Prenskiho  ale  nevidí  důkazy  toho,  že  by  se   naopak  rozvíjely  nové  dovednosti  potřebné  v  proměněném  digitálním  prostředí.  Svá   tvrzení   Baggermanová   podporuje   například   citací   z   amerických   výzkumů   publikovaných   v   knize   Marka   Bauerleina   The   Dumbest   Generation:   The   dumbest   generation:  how  the  digital  age  stupefies  young  Americans  and  jeopardizes  our  future:  

or,   Don't   trust   anyone   under   30,   ostře   kritizuje   optimismus   politiků   nekriticky   podporujících   digitální   technologie   a   volá   po   hledání   způsobů,   jak   v   digitálním                                                                                                                  

35  GREENFIELDOVÁ,  S.  Tomorrow’s  People:  How  21st-­‐century  Technology  is  Changing  The  Way  We   Think  and  Feel.  Penguin/Allen  Lane:  London,  2003.  ISBN  0-­‐713-­‐99631-­‐5.  S.  124  

36  PRENSKI,  M.,  pozn.  29,  s.  4.    

37  GREENFIELDOVÁ,  S.,  pozn.  35,  s.  38.  

38   BAGGERMANOVÁ,   Adrianne.   The   Unbound   Reader   of   the   Future.   [příspěvek   na   konferenci,   videozáznam]  [online]  [cit.  2016-­‐02-­‐18].  Dostupné  z:  https://vimeo.com/24306319    

39  traditional  knowledge  

prostředí   rozvíjet   a   udržovat   tradiční   hodnoty   a   principy.   Do   diskuze   o   podpoře   technologií  vnáší  i  akcent  konspirace  a  korupce  a  politiků  a  takzvaných  „policy  makers“  

když   poznamenává,   že   se   do   digitalizace   a   technizace   společnosti   vložily   takové   finanční  prostředky,  že  v  tuto  chvíli  už  nikoho  nezajímají  reálné  výsledky  průzkumu   vlivu   digitálních   médií   na   lidský   mozek   a   kognici,   protože   –   jak   Baggermanová   předpokládá   –   tyto   výsledky   by   byly   veskrze   negativní   a   zpochybnily   by   smysl   takzvaného  digitálního  projektu.    

Otázkou  však  je,  zda  Baggermanová  nepožaduje  po  teenagerech  něco,  co  je  v  rozporu   s  jejich  přirozeností  nikoliv  jako  digitálních  domorodců,  ale  jakožto  mladých  lidí.  Jako   argument  pro  doložení  toho,  že  digitalizace  nepodpoří  kulturu  a  participaci  mladých   v   kultuře,   uvádí   příklad   z   Nizozemí.   Vláda   investovala   značné   finanční   prostředky   do  vybavení  škol  ICT  a  do  zprovoznění  webových  portálů  různých  kulturních  institucí,   jako  jsou  muzea  a  galerie.  Předpoklad  byl  –  zjednodušeně  –  takový,  že  pokud  mají  děti   přístup  k  počítači  s  internetem  a  pokud  na  internetu  existuje  webová  stránka  muzea,   musí  koexistence  těchto  dvou  faktorů  mít  jasně  za  následek  zvýšení  participace  dětí   na  kulturním  životě  a  zájem  o  kulturu.  Jakkoliv  je  tento  předpoklad  evidentně  naivní,   Baggermanová  jím  podporuje  své  tvrzení,  že  digitální  média  dělají  z  dětí  spíše  barbary   než   milovníky   kultury,   protože   nejdůležitějším   prvkem   v   rozvoji   zájmu   o   umění   a   historii   jsou   stále   rodiče,   kteří   své   děti   vezmou   do   muzea   či   galerie   (a   to   fyzicky,   nikoliv  na  virtuální  online  prohlídku  na  počítači).  Baggermanová  tak  zde  směšuje  dvě   nesrovnatelné  situace.  Na  jedné  straně  kritizuje  to,  že  děti  samostatně  nevyhledávají   webové  stránky  muzea,  na  straně  druhé  uvádí,  že  je  na  tato  místa  musí  vzít  rodiče.  

Pokud  bychom  jako  hlavní  problém  identifikovali  malý  zájem  dětí  o  muzeum,  pak  ale   není   třeba   hledat   příčiny   v   digitalizaci   prostředí,   ve   kterém   vyrůstají,   protože   děti   samostatně  nevykazují  zájem  o  muzeum  ani  ve  fyzickém  světě.  Problémem  je  zde  spíše   program,  jaký  muzeum  nabízí,  který  pro  děti  není  atraktivní  a  rozhodně  se  atraktivním   nestane  pouze  tím,  že  ho  umístíme  na  internet.    

Problematika   návštěvnosti   webových   stránek   nizozemského   muzea   slouží   jako   názorný  příklad  současného  trendu  připisovat  veškeré  neúspěchy  s  pokusy  efektivně   využít  digitální  média  právě  médiím  jako  takovým.  Ukazuje  se  ale,  že  problémem  není   médium,  ale  způsob  jeho  využití  jakožto  nástroje  a  obsahy,  které  se  pokoušíme  tímto   médiem   předávat.   Naproti   tomu   existuje   řada   webů,   které   svým   atraktivním   zpracováním  zájem  o  kulturu  a  historii  u  dětí  podporují,  například  projekt  Národního  

muzea  Dotkni  se  20.  století⁴⁰.  Nelze  očekávat,  že  si  k  němu  žáci  najdou  cestu  sami,  pokud   jim  ale  tento  web  ukáže  v  hodině  učitel  a  využije  u  toho  například  i  interaktivní  tabuli,   lze  předpokládat,  že  někteří  z  žáků  navštíví  web  poté  i  samostatně.    

Baggermanová  však  poukazuje  na  výzkumy,  dle  kterých  digitální  domorodci  vykazují   horší  digitální  dovednosti  ve  srovnání  s  digitálními  imigranty,  což  je  v  přímém  rozporu   s  tvrzeními,  jaká  ve  svých  pracích  prezentuje  například  výše  zmiňovaný  Mark  Prenski.  

Baggermanová  například  uvádí,  že  starší  uživatelé  jsou  schopni  dělat  kvalitnější  online   rešerše,  protože  u  toho  využívají  dovednosti,  které  se  naučili  v  nedigitálním  prostředí   (tedy  v  takovém,  které  Weel  označuje  za  „knižní  řád“).  Takovéto  srovnávání  starších   uživatelů   a   teenagerů   ale   vždy   naráží   na   problém,   zda   je   jejich   chování   a   výsledky   obdobných   testů   srovnatelné   z   perspektivy   schopnosti   využívat   technologii,   zda   ve  skutečnosti  nesrovnáváme  schopnosti  získané  životní  zkušeností  nebo  zkušeností   s   akademickým   prostředím   u   dospělých   a   životní   zkušenost   teenagerů,   která   se   samozřejmě  značně  liší  v  dimenzích  kvality  i  kvantity.    

Nelze  zde  za  viníka  označit  technologii,  ale  kontext,  ve  kterém  je  technologie  užívána   a   ve   kterém   je   poté   v   obdobných   studiích   testována   a   interpretována.   Současná   mediální  produkce  podporuje  to,  co  Prenski  nazývá  „twitch-­‐‑speed⁴¹“,  což  by  se  volně   dalo  přeložit  jako  způsob  práce  s  médii,  s  informacemi  a  způsob  myšlenkové  práce,   který   je   založený   na   rychlém,   extrémně   sekvenčním   přeskakování   od   jednoho   ke   druhému.   Jako   ilustrativní   příklad   může   posloužit   struktura   obsahu   na   Twitter,   který   umožňuje   uživatelům   sdílet   jen   velice   krátké   úseky   textu   a   čtenář   tak   velice   rychle   přeskakuje   od   jednoho   příspěvku,   autora   a   tématu   ke   druhému.   Při   tomto   způsobu   nakládání   s   informacemi   se   nedostává   dostatečného   prostoru   pro   reflexi,   která   by   podpořila   rozvoj   komplexnějších   myšlenkových   struktur   a   zpracování   informace.  Internet  ale  zároveň  kromě  tohoto  klouzání  po  povrchu  nabízí  i  celou  řadu   zdrojů   a   doslova   síť   cest,   jak   se   u   libovolného   tématu   propracovat   více   do   hloubky   informací,   na   síti   je   ve   srovnání   s   tištěnými   zdroji   značně   jednodušší   například   vyhledávání   alternativních   názorů   a   postojů   ke   konkrétnímu   tématu⁴².   Je   úkolem                                                                                                                  

40   Dotkni   se   20.   století   [online].   Praha:   Národní   muzeum,   2013   [cit.   2016-­‐02-­‐18].   Dostupné   z:  

  http://www.dvacatestoleti.eu  

41  PRENSKI,  Mark.  Digital  Game-­‐Based  Learning.  S.  3.    

42   Postupující   personalizace   nejen   webových   stránek   a   reklam,   které   se   uživateli   při   užívání   internetu   zobrazují,   ale   také   personalizace   vyhledávačů   typu   Google   tyto   možnosti   sledovat   i  alternativní  myšlenkové  směry  do  určité  míry  omezují.    

učitele,  aby  ve  svých  hodinách  žákům  předal  znalosti  a  schopnosti  efektivně  využívat   tyto   výhody   internetu   a   způsoby   jeho   užívání,   které   dovolují   „jít   do   hloubky   věci“  

a  provádět  vlastní  reflexi.