Od nástupu reformního hnutí k vojenské intervenci

Liberalizační proces v Československu se výrazně zrychlil v roce 1967. Na povrch se začaly stále více dostávat kritické postoje členů KSČ, kteří se vyhraňovali vůči politice Antonína Novotného. Co mu vyčítali? Nejvíce jim vadil především tuhý centralismus, potlačování názorů jeho kritiků, protlačování jemu věrných funkcionářů, kumulace funkcí a moci. Kritikům z řad KSS se nejvíce příčila pražská centralistická nadvláda nad Slovenskem. Antipatie Slováků vůči Novotného osobě vzrostly ještě více po jeho účasti na srpnových oslavách stoletého výročí založení slovenského lycea v Turčanském sv. Martině, kde své manželce zakázal přijmout dary od představitelů Matice slovenské a Slováky usilující o rovnoprávnost v rámci Českoslovenka označil za stoupence buržoazního nacionalismu. Slováci si toto jeho jednání vykládali jako urážku svého národa.²⁹ Silná kritika režimu zazněla rovněž již na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů ve dnech 27. - 29. června 1967. Někteří spisovatelé zde vystoupili s požadavky na demokratizaci režimu, svobody slova, zrušení cenzury atd.

Podle předsednictva ÚV KSČ se na sjezdu svým projevem nejvíce „provinili“ Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Antonín Jaroslav Liehm a Ivan Klíma, kteří byli následně podrobeni stranickému disciplinárnímu řízení. Vaculík, Klíma a Liehm byli vyloučeni ze strany, Kohout nakonec dostal pouze důtku.³⁰

Kritika z úst představitelů komunistické strany pak naplno zazněla na schůzi ÚV KSČ, která se konala 30. - 31. října 1967. Svůj zásadní projev zde přednesl tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ Alexander Dubček. Dubček požadoval sebekritické zhodnocení řízení čs. společnosti komunistickou stranou, požadoval vypracování nového programu KSČ, odpovídajícího podmínkám probíhající vědecko-technické revoluce, žádal zvýšení pravomocí slovenských orgánů a také předložil návrh na nové pojetí vedoucí úlohy KSČ. Podle tohoto návrhu by měla společnost řídit vláda, nikoli strana. Té by mělo náležet pouze politické vedení na základě přesvědčivosti svého programu. Antonín Novotný se proti Dubčekovi rázně ohradil a nařknul jej z

„nacionalistické úchylky“. U řady členů ÚV KSČ však Dubček našel porozumění. I

29 Jan RYCHLÍK, Vznik česko-slovenské federace, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008, s. 123-124.

30 Eduard GOLDSTÜCKER, Vzpomínky 1945-1968, Praha 2005, s. 139.

24 čeští členové ÚV měli výhrady k vedení strany. Chtěli například demokratizaci poměrů ve straně, tajné volby funkcionářů, oddělení funkcí 1. tajemníka strany a prezidenta, atd.

Bylo jasné, že ÚV se začíná rozdělovat na dvě křídla – na Novotného konzervativní frakci a reformní křídlo.³¹

Ve stejný den co se konala schůze ÚV KSČ, tedy 31. října, došlo ještě k jedné závažné události. Na vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově se konala studentská demonstrace, jejíž příčinou bylo hlavně časté vypínání elektřiny a nedostatek tepla a vody. Dav studentů měl namířeno na Hrad, v Nerudově ulici ho však zastavili policisté vyslaní činiteli KSČ, kteří si protesty vyložili jako útok na politiku strany.

Policisté dav studentů nejen rozprášili, ale zároveň některé studenty pronásledovali až na koleje. Tento neadekvátní zásah VB přesto vládní komise zpětně označila za správný.³²

Další zasedání ÚV KSČ se konalo v prosinci. Mezitím Novotný zvažoval policejně vojenský zásah proti svým kritikům. Do Prahy pozval i L. Brežněva, který mu měl pomoci udržet se u moci. Brežněv absolvoval rozhovory jak s Novotným, tak s jeho oponenty. Výsledkem bylo jeho vyjádření, že se do záležitostí uvnitř KSČ nebude vměšovat. „Éto vaše ďélo“, řekl doslova.³³

Na zasedání v prosinci členové ÚV KSČ požadovali svobodnou politickou diskuzi a chtěli být lépe informováni. Nechtěli už jen nekriticky přijímat, co jim Novotný a jeho aparát předložil, ale rovněž rozhodovat. Plénum pokračovalo i v lednu 3. - 5. 1. Novotný na něm byl donucen vzdát se funkce 1. tajemníka, jímž plénum zvolilo dosud nepříliš známého Alexandera Dubčeka. Bylo přijato usnesení o vypracování Akčního programu a předsednictvo ÚV se rozrostlo o čtyři nové členy – J.

Borůvku, J. Pillera, E. Riga a J. Špačka. Reformní komunisté však zatím rozhodně neměli vyhráno. Stále se v ÚV vyskytovalo mnoho přívrženců Novotného. Navíc usnesení pléna z ledna bylo děláno narychlo, obsahovalo řadu nicneříkajících obecných frází, stranické organizace nedostaly dostatečné informace o postojích jednotlivých proudů i jednotlivců na plénu, znaly jen závěrečnou rezoluci. Ta obsahovala pouze zprávu o potřebě změny vnitřního života KSČ a metod její práce. Nic nenaznačovalo tomu, že by došlo k nějakému obratu v politice strany. Ještě méně se pak o situaci ve straně doslechla veřejnost. Přitom stranický aktiv i celá společnost dychtili po

31 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 22.

32 Jaroslav PAŽOUT, Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Praha 2008, s.

99.

33 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 23-24.

25 informacích, kterých se jim nedostávalo.

Veřejně o lednovém plénu promluvil až Josef Smrkovský v článku O co dnes jde? z 21. 1., uveřejněný v Práci. Později byl přetištěn i v ostatních novinách včetně Rudého práva a vzbudil mezi lidmi velký ohlas. Následovaly další články, za zmínku stojí například příspěvek Čas živé paměti Václava Slavíka, ředitele Ústavu politických věd, otištěný v Rudém právu. Mnoho odkrylo i vystoupení nového předsedy Svazu spisovatelů Eduarda Goldstückera v rozhlase 25. ledna. Goldstücker hovořil o schůzi členů ústředního výboru Svazu spisovatelů a mimojiné zde označil minulou politiku KSČ vůči inteligenci a mládeži za chybnou. Na konci ledna se rovněž na podnět historiků sešla skupina předválečných komunistů (Smrkovský, Kriegel, Švermová, atd.), kteří A. Dubčekovi poslali dopis, ve kterém požadovali odtajnění dokumentů a diskuze na říjnovém, prosincovém a lednovém plénu ÚV KSČ. Tento dopis byl uveřejněn v deníku Práce.³⁴

K větší informovanosti rovněž přispělo vypracování obsáhlého výtahu z jednání říjnového až lednového pléna zahrnující i stanoviska jednotlivých členů. I samotní členové ÚV KSČ se zúčastňovali různých shromáždění, kde otevřeně mluvili o výsledcích plén. V obrodném procesu hrála velkou roli také média, jež se snažila podrobně informovat nejširší vrstvy společnosti. Rozvíjení socialismu shora totiž muselo být současně provázeno podporou zdola. Bylo nutné vyvolat u lidí zájem o politiku a donutit je tak k účasti na přeměnách. V únoru 1968 došlo ke zrušení Ústřední publikační správy, která byla zřízena stranou a dosud kontrolovala tisk. Její konec tak znamenal větší svobodu informací. Média se snažila především ukazovat na nedostatky Novotného režimu. Výborně jim k tomu posloužila tzv. Šejnova aféra, která odhalila řadu negativních rysů tohoto režimu a praktiky vysokých stranických funkcionářů.

Vedla k výbuchu nahromaděné nespokojenosti.Generál Šejna se přátelil se se synem A.

Novotného, přes kterého poznal i samotného prezidenta, jenž jej jmenoval generálem (ač na to neměl kvalifikaci) a dosadil ho do předsednictva Národního shromáždění. Na přelomu roku byly v JZD Ostrožská Nová Ves zjištěny určité nesrovnalosti související s nákupem jetelového semene, které JZD prodal generál J. Šejna a značně se tím obohatil.

Během vyšetřování případu pak Šejna emigroval do USA.35

Začala se zkoumat Novotného kádrová politika, na povrch se dostávaly podrobnosti o Stalinských represích 50. let, začalo se mluvit o věcech, které byly dosud

34 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 34-38.

35 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 43.

26 tabu – např. o smrti Jana Masaryka, o studentských událostech na Strahově z roku 1967, došlo ke zrušení nezákonných rozsudků nad M. Horákovou, H. Píkou a mnoha dalšími.

Mluvilo se o federalizaci ČSSR, konala se řada shromáždění a mítinků, kde se diskutovalo o chybách minulosti, nynějších problémech, budoucím vývoji atd.

Docházelo i k výměnám fukcionářů, kteří se ve společnosti zdiskreditovali. Dne 21. 3.

přijalo PÚV rezignaci Antonína Novotného z funkce prezidenta republiky, jehož na tomto postu nahradil Ludvík Svoboda.³⁶

V této době už začal obrodný proces znepokojovat členy Varšavské smlouvy, kteří dění v Československu kritizovali na své březnové schůzce v Drážďanech. Plénum strany, které se sešlo 1 - 5. 4. však novou politiku potvrdilo. Změny doznalo PÚV, do nějž byli v tajném hlasování zvoleni tito členové: F. Barbínek, V. Biľak (1. tajemník ÚV KSS), O. Černík, A. Dubček, F. Kriegel, J. Piller, E. Rigo, J. Smrkovský, J. Špaček a O.

Švestka. Do čela vlády byl navržen Oldřich Černík, na předsedu NS Josef Smrkovský.

Významným bodem jednání se stalo schválení tzv. Akčního programu, jehož snahou byla demokratizace socialistického systému. Obsahoval jak reformy politické, tak i ekonomické a společenské. Z Akčního programu vycházelo rovněž programové prohlášení nové vlády, která se představila veřejnosti.

Období po plénu se vyznačovalo obrovským rozmachem lidové aktivity. Ta byla velmi zřetelná např. u mládeže a projevovala se útoky na ČSM a jeho následným štěpením na různé zájmové složky (např. Svaz vysokoškolských studentů, Zväz vysokoškolských študentov, Svaz pracující mládeže Československa, Junák, Asociace středoškolských studentů atd.). Docházelo k obnově staronových organizací jako např.

Sokol a zároveň k zakládání organizací úplně nových (např. Dílo katolické obnovy, Svaz vědeckých pracovníků atd.). Vznikaly i nové politicky zaměřené kluby mimo Národní frontu. Jednalo se o K 231, jenž se zasazoval hlavně o důsledné rehabilitace a vytvoření záruk proti možnému zneužití moci, a Klub angažovaných nestraníků (KAN) zaměřený na hájení lidských práv. Nárůst počtu členů zaznamenaly i nekomunistické strany, které byly součástí NF – Československá strana lidová a Československá strana socialistická. O obnovení se pokusila i sociální demokracie, ale narazila na odpor KSČ.

Větší autonomii na úkor státu žádaly rovněž odbory. Na Slovensku nekomunistické strany velkou roli nehrály, zato vzrostl vliv církve. Přesto je nutné zdůraznit, že KSČ se stále těšila velké vážnosti a o socialismu rovněž nikdo nepochyboval.³⁷

36 Karel KAPLAN, Československo v letech 1967-1969, Praha 1993, s. 14-16.

37 Jan PAUER, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004, s. 29.

27 Je potřeba rovněž poznamenat, že politická reforma probíhala v prostředí výrazné ekonomické stability. V první polovině roku 1968 došlo k vzrůstu národního hospodářství, jež vycházel z ekonomických reforem let 1964 – 1965, a projevil se především ve zvýšení nejnižších mezd, což vedlo k denivelizaci mezd. Na Slovensku probíhal proces přeměny pomaleji a soustředil se především na federalizaci, s demokratizací se tolik nespěchalo. Na rozdíl od ÚV KSČ ÚV KSS kádrově téměř nedoznal změn. Nebyl do něj kooptován například ani Gustáv Husák. Rovněž na Slovensku hrozilo reálné nebezpečí, že se reformní komunisté v rámci obrany národních zájmů sblíží s konzervativci, což se v podstatě později potvrdilo.³⁸

Z výše uvedených informací lze usuzovat, že všichni členové KSČ s obrodným procesem souhlasili. To ovšem není pravda. Jaké bylo tedy rozvrstvení vedení KSČ v prvních měsících roku 1968? Vyskytovala se zde stále Novotného starokonzervativní skupina odmítající jakékoliv změny, dále tzv. střed, který prosazoval mírný pokrok (A.

Indra, J. Lenárt, D. Kolder a většina KSS včetně V. Biľaka) a progresivní křídlo (J.

Smrkovský, F. Kriegel, Č. Císař, Z. Mlynář, O. Šik, G. Husák), jež se snažilo o aktivizaci lidového demokratizačního pohybu, které by podpořilo rychlejší uskutečňování změn. Naproti tomu střed si přál spíše zbrždění tohoto pohybu. A.

Dubček stál mezi těmito křídly a snažil se o spolupráci těchto skupin, nicméně rozdílnosti názorů obou křídel se spíše prohlubovaly, což potvrdily volby předsednictva NS 18. dubna, kdy se proti volbě J. Smrkovského překvapivě postavilo 68 poslanců. Od 21. do 29. dubna probíhaly krajské konference KSČ, na nichž se velmi silně ozývaly hlasy pro svolání mimořádného sjezdu, který by přijal Akční program. Řadě členů šlo totiž o co nejrychlejší přijetí, aby konzervativci neměli tolik času na brždění demokratizačního procesu.³⁹

První máj proběhl poprvé bez toho, aby ÚV KSČ vydal instrukce k organizaci oslav tohoto svátku. Nechal iniciativu na místních stranických orgánech a na lidech samotných, takže oslavy byly mnohem spontánnější než minulá léta a provázela je řada diskuzí. Čelní politici vystupovali se svými projevy za hojné účasti občanů, což opět svědčilo o zvýšeném zájmu o politiku ve společnosti. Vývoj událostí však vyvolával stále větší znepokojení ostatních socialistických států, hlavně SSSR a NDR. Na květnové schůzce vedení KSSS a KSČ to bylo reprezentantům KSČ dáno jasně najevo a

38 Jan RYCHLÍK, Vznik česko-slovenské federace, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008, s. 125-126.

39 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 69-79.

28 oni přijeli z Moskvy s názorem, že by se mělo dosáhnout politického zklidnění, nicméně ostatní socialistické státy do toho nemají právo mluvit. K jinému názoru došel V. Bilak, rovněž účastník těchto moskevských jednání, jenž byl přesvědčen, že o vývoji v ČSSR by se mělo rozhodnout zvenčí. Kolem Biľaka se začala vytvářet neokonzervativní ideologická platforma, která se opírala o SSSR, spojovala se v jeden blok se starokonzervativci a hodlala získat moc do svých rukou.⁴⁰

Na květnovém zasedání ÚV KSČ 29. 5. - 1. 6. se projevil strach z přílišné radikalizace. Přesto se stala úspěchem dohoda o svolání mimořádného sjezdu KSČ na 9.

září 1968, jenž měl dovršit proces započatý v lednu. Velký vliv Dubčekovy politiky potvrdily okresní konference konané během června, kde řada zástupců konzervativních sil ve volbách neuspěla. Kromě Akčního programu a svolání mimořádného sjezdu se na konferencích řešila i výzva Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Tento manifest vyšel 27. 6. ve čtyřech periodikách: v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách a Mladé frontě.⁴¹ Obsahoval výzvu k pokračování obrodného procesu, pramenící z obavy nad tím, že se postup demokratizace kvůli stále zjevnějšímu tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi zastavil. Nabádal veřejnost k aktivitě, k veřejné kritice, rezolucím, demonstracím, atd. Výzva přišla vhod konzervatistům, kteří tak měli

„důkaz“, že socialismus a vedoucí úloha KSČ jsou v Československu vážně ohroženy.

Manifest odmítlo i Dubčekovo vedení, byl přece jen příliš radikální, obzvlášť když už se předtím ze SSSR a ostatních socialistických zemí ozývaly hlasy, aby vedení KSČ zasáhlo proti antisocialistickým silám v zemi. Jednou z forem stupňovaného mocenskopolitického nátlaku, který přispíval k nervozitě v Československu, byla i řada vojenských cvičení SSSR a jeho spojenců, která probíhala od května 1968 v okolních státech, včetně vynuceného cvičení „Šumava“ v Československu. Toto cvičení mělo podle dohody skončit 30. června, ovšem sovětské a polské jednotky zde zůstaly mnohem déle, což opět vzbuzovalo pocity znepokojení. Vedoucí představitelé KSČ začali zjišťovat, že se jim situace poněkud vymkla z rukou a demokratizační pohyb v zemi by měli přece jen trochu přibrzdit. Společnost se aktivizovala mnohem rychleji, než předpokládali. Jako jeden z velkých problémů se jevila československá média.

Někteří novináři totiž najednou nedokázali naložit se svobodou tisku a byli až příliš aktivní, bez politické zodpovědnosti. Tohoto ovzduší využívali konzervativci, kterým bylo po okresních i krajských konferencích jasné, že nebudou moci ovlivnit mimořádný

40 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1 díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 87-88.

41 Tamtéž, s. 123.

29 sjezd, tak jak si představovali. Hledali tedy oporu u sovětských soudruhů a snažili se je přimět k zásahu do československých záležitostí. Upozorňovali SSSR na spoustu věcí, které podle nich ohrožují socialismus v Československu. V podstatě však poukazovali na okrajové záležitosti, například na činnost KANu a K 231, na snahy o ustavení sociální demokracie či na „extrémy“ v tisku, které ještě ke všemu velice často překrucovali. Výše zmíněné kluby však byli velmi slabé, rovněž výbory pro vznik sociální demokracie měly velmi málo členů. Mluvit tedy v souvislosti s těmito záležitostmi o projevech kontrarevoluce se jeví jako zcela zcestné. Konzervatisté rovněž šířili během léta letáky napadající představitele obrodného procesu, zvali ze SSSR různé pozorovatele (např. šéfredaktor Rudého práva Švestka pozval šéfredaktora sovětské Pravdy Zimjanina, který pak v těchto novinách zveličoval projevy protisocialistického smýšlení), atd. Napětí mezi konzervativci a reformními křídly KSČ neustále rostlo.

Dne 4. července obdrželo PÚV KSČ dopis politbyra ÚV KSSS, kde mu bylo navrženo uspořádat společnou schůzku z důvodu obav ze situace v Československu, která podle SSSR vede k rozpadu socialistické společnosti. Obdobné dopisy přišly i od dalších komunistických stran varšavské pětky. Přes protest některých členů – Biľaka, Švestky, Koldera a Riga – předsednictvo rozhodlo, že navrhované schůzce by měla předcházet dvoustranná jednání, včetně rozhovorů s představiteli KS Rumunska a Svazem komunistů Jugoslávie, a účast na schůzi ve Varšavě odmítlo.⁴² Schůzka o situaci v Československu se tedy konala ve dnech 14. - 15. července bez účasti představitelů KSČ. Zde vznikl dopis pěti komunistických stran adresovaný ÚV KSČ, ve kterém mu je především vytýkán odklon od socialismu, jehož obrana je podle dopisu věcí všech spřátelených socialistických států. Kromě řady výčitek obsahuje také soubor požadavků vůči KSČ, jako je rozhodný nástup státní moci proti revizionistickým protisocialistickým silám, zastavení činnosti kritizovaných organizací, znovuovládnutí médií, atd. Dne 17. července vypracovalo a schválilo PÚV Stanovisko k varšavskému dopisu, ve kterém sice připouští existenci několika extrémů, ale celkově výtky označuje za nespravedlivé. K ohrožení socialistické moci v Československu nedochází, a pokud by se tomu tak dělo, udělá strana vše na její obranu. Varšavský dopis vyvolal u veřejnosti nelibost, naopak Stanovisko se setkalo s velkou podporou.

Je také nutné zmínit se několika slovy o zahraničně politické koncepci reformních komunistů. I ve druhé polovině 60. let navzdory probíhajícímu obrodnému

42 Antonín BENČÍK, Rekviem za pražské jaro, Třebíč 1998, s. 79-81.

30 procesu zůstávalo Československo jedním z nejvěrnějších spojenců SSSR. Upevňovalo vztahy se socialistickými státy, o čemž svědčí například nové spojenecké smlouvy s Bulharskem, Maďarskem či Rumunskem. Ve vztahu k státům socialistického bloku usilovala československá politika o rovnoprávné partnerství a ražení politiky nevměšování. Od roku 1966 se sice projevovaly známky uvolnění československých postojů vůči SRN, jednalo se však spíše o zájem o hospodářskou spolupráci, neboť SRN byla v této době již jednou z evropských hospodářských velmocí. Z podobných důvodů došlo i k zahájení rozhovorů o normalizaci vztahů s neutrálním Rakouskem. NDR, Polsko a SSSR si však vykládali zdánlivě smířlivou politiku k SRN jako ohrožení jejich bezpečnostních zájmů. K obhajobě ČSSR v této otázce však může posloužit fakt, že během osmi měsíců „Pražského jara“ nedošlo ani k jedné schůzce se západními politiky na vládní úrovni, na rozdíl od mnoha setkání s představiteli socialistických států. Nikdo nemohl Československu vyčítat, že neuskutečňuje důslednou socialistickou politiku. I proto bylo vedení KSČ popuzeno zněním varšavského dopisu.⁴³

Reakce ÚV KSČ na varšavský dopis spolu s výsledky krajských a okresních konferencí spojence ještě více zneklidnily, a proto bylo v průběhu jednání politbyra ÚV KSSS ve dnech 19. - 22. července rozhodnuto o přípravách vojenské intervence do Československa. Zároveň se v zemích varšavské pětky rozjela proti ČSSR mohutná ideologicko-politická kampaň. I přesto se však SSSR rozhodl uskutečnit setkání s československým vedením a naposledy na něj učinit politický nátlak. Na návrh Moskvy se měla tato schůzka konat buď v Moskvě, Kyjevě nebo Lvově, vedení ČSSR však trvalo na setkání na čs. území. Místem jeho konání se nakonec stala Čierná nad Tisou, známá jako železniční překladiště na čs. - sovětských hranicích. V československém prostředí příprava schůzky vyvolávala obavy, ale i přesto se mezi lidmi opět vzedmula vlna podpory reformnímu vedení. Neuvěřitelný milion občanů podepsal výzvu adresovanou členům čs. delegace: Socialismus, spojenectví, suverenita, svoboda,

Reakce ÚV KSČ na varšavský dopis spolu s výsledky krajských a okresních konferencí spojence ještě více zneklidnily, a proto bylo v průběhu jednání politbyra ÚV KSSS ve dnech 19. - 22. července rozhodnuto o přípravách vojenské intervence do Československa. Zároveň se v zemích varšavské pětky rozjela proti ČSSR mohutná ideologicko-politická kampaň. I přesto se však SSSR rozhodl uskutečnit setkání s československým vedením a naposledy na něj učinit politický nátlak. Na návrh Moskvy se měla tato schůzka konat buď v Moskvě, Kyjevě nebo Lvově, vedení ČSSR však trvalo na setkání na čs. území. Místem jeho konání se nakonec stala Čierná nad Tisou, známá jako železniční překladiště na čs. - sovětských hranicích. V československém prostředí příprava schůzky vyvolávala obavy, ale i přesto se mezi lidmi opět vzedmula vlna podpory reformnímu vedení. Neuvěřitelný milion občanů podepsal výzvu adresovanou členům čs. delegace: Socialismus, spojenectví, suverenita, svoboda,