7 Milovice
7.3 Problémy vzájemného soužití po roce 1968
V Milovicích 24. října 1968 vzniklo velitelství Střední skupiny vojsk, jehož prvním velitelem se stal generálporučík A. M. Majorov.217 Sídlilo zde velitelství 15.
gardové tankové divize, 29. gardový tankový prapor, 86. samostatný tankový prapor,
213 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)
214 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv. č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskusní příspěvek K. Bedrny, ve kterém seznámil přítomné se zápisem z veřejné schůze.
215 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)
216 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv. č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskusní příspěvek K. Bedrny, ve kterém seznámil přítomné se zápisem z veřejné schůze.
217 Daniel POVOLNÝ, Vojenské řešení pražského jara 1968. 2. Díl: Československá lidová armáda v srpnu 1968, Praha 2010, s. 136.
90 295. a 721. gardový motostřelecký prapor, 7. spojovací brigáda, 81. průzkumný prapor, 215. spojovací prapor, 517. prapor chemické ochrany, 910. prapor materiálního zabezpečení, 142. prapor oprav techniky, 19. zdravotnický prapor, 304. samostatný spojovací prapor směrových stanic, 234. samostatný radioreleový prapor, 75.
samostatný prapor oprav strojní techniky, 651. samostatný prapor oprav tankové techniky, 1637. samostatný stavební prapor, 1640. samostatný prapor mechanizace stavebních prací a 159. prapor ochrany velitelství Střední skupiny vojsk. Na letišti Boží Dar sídlil 114. gardový stíhací pluk, 131. smíšená letecká divize, dopravní letecký pluk a vrtulníkový pluk.218
V lokalitě Mordová rokle mezi Milovicemi a Lipníkem vybudovali v roce 1978 Sověti třípatrové podzemní velitelské stanoviště letectva a protivzdušné obrany, odkud měla být řízena protivzdušná obrana v případě vypuknutí světového válečného konfliktu. Mezi lidmi se tradovalo, že zde byly uloženy i jaderné zbraně, ale tyto domněnky se nikdy nepotvrdily.
Potom, co českoslovenští vojáci opustili Milovice, nastal masový příliv dalších sovětských vojáků včetně jejich rodin a civilních zaměstnanců. Přesný počet není znám, ale dá se odhadovat, že zde žilo přes 80 tisíc Rusů. Tento počet potvrzuje i pan Kubeš:
„No, těch Rusů neustále přibývalo a v těch 70. letech musela být vybudována nová čistička odpadních vod pro 80 tisíc lidí a těch 80 tisíc lidí tady bylo, nepočítám jenom
vojáky, ale i jejich rodiny, děti, manželky a obrovské množství civilních zaměstnanců.
Tam kde u nás stačil jeden člověk, tam oni jich měli deset.“219 Z těchto čísel vyplývá, že kapacita zařízení, která zde byla, nemohla dostačovat. A tak začali Sověti s vlastní stavební činností, přičemž navzdory protestům místních občanů příliš nedbali na respektování českých předpisů. „Strašnou spoustu těch staveb si ještě postavili sami.
Jednak svépomocí, svými vojenskými stavebními jednotkami, řekl bych, že tak nějak dost chaoticky a bez jakéhokoliv respektování předpisů. Část byla postavená na zakázku od českých firem, které na to byly objednány. Hodně toho tady, postavily třeba Vojenské
stavby Praha, to byla velice silná firma pověřená tuším stavbou nových kasáren. Potom Pozemní stavby Karlovy Vary a další menší firmy, které stavěly hlavně ty menší obytné domy pro gážisty, pro důstojníky,“220 říká k tomu pan Kubeš a dodává, že dohromady bylo za více než dvacet let v Milovicích nelegálně vystavěno 1260 budov. „Oni stavěli
218 Jan ŘEHOUNEK, Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006, s. 81.
219 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 220 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)
91 kde co chtěli, bez toho, že by respektovali československé normy, i když se v té smlouvě zavázali, že budou dodržovat československé zákony. Na to se vykašlali a dělali si, co chtěli, bez toho aby se někoho dovolovali. Tím vznikly hrozné škody na polích, lesích, káceli bez dovolení stromy. Ekologické škody vznikly i tím, že odpad odváželi kamkoli, třeba do lesa. A když měla přijít kontrola, tak to posypali všechno pískem, takže zde bylo vytěženo více než 400 000 metrů krychlových písku v různých lokalitách, aniž by to někdo někam zaznamenal nebo povolil. V lesích káceli, jak se jim zachtělo, projížděli lesní kulturou tankama. Byli tu zkrátka suveréními pány, takže se zde chovali jako v dobyté zemi, na nic nedbali, nic nerespektovali.“221 Jen v lesích Rusové napáchali za dobu svého pobytu škodu za 15,5 milionu korun. Kromě bytovek se postavily i panelové domy. Jedno panelové sídliště pro letecké důstojníky vyrostlo u letiště Boží Dar, další, určené důstojníkům pozemních sil, stálo v obci Mladá. „V každém tom bytě bydlely dvě rodiny. Pokoj měli každý zvlášť a kuchyň a koupelnu měli společnou,“222 vzpomíná Kubeš. Rusové si zde kromě obytných domů postavili i školu, obchody, začali i s výstavbou nemocnice, která se svou velikostí mohla rovnat okresní nemocnici.
„Pak zde postavily Pozemní stavby Havlíčkův Brod ohromný objekt, jmenoval se Dům sovětských oficírů. Tam bylo kolik přednáškových sálů, kino sálů, divadelních sálů, ani okresní město by si nemohlo tohle dovolit. A na stěně byla největší mozaika v Evropě.“223 upozorňuje pan Kubeš na sovětskou „pýchu“ Milovic.
Problémy s chováním Rusům, na které si stěžovali občané Milovic již těsně po okupaci, přetrvávaly i během následujících let. „Nejhůř se chovali takoví ti výrostci kolem dvaceti, pětadvaceti let, ti civilní zaměstnanci. Ty se chovali velice nevázaně, vyvolávali incidenty v hospodách a podobně, došlo tady k mnoha rvačkám. Ve skutečnosti se dalo říct, že to byla taková kasta těch lidí, kteří se sem dostávali z nějakého trestu. Oni dostali v Rusku trest a bylo jim uloženo, že když si odslouží několik let tady, tak jim pak bude zbytek trestu snížen nebo prominut, tak bezpochyby řada z
92 nedozvěděli, že tu nejsou vítaní. Později nechtěli, aby se ruští vojáci dozvěděli, jak se zde žije. Z těchto důvodů zde také vojáci odsloužili většinou maximálně 3 roky a byli posláni pryč. Trestné činy Rusů se snažili nadřízení tajit. „Oni to hodně tajili, především ty činy na českém obyvatelstvu. To se potom dostalo na povrch až po jednadevadesátém roce, když se ty záležitosti tak nějak vyvětraly,“225 vzpomíná pan Kubeš, jemuž také vykradli dvakrát sklep a jednou z garáže odcizili automobil. Docházelo i k násilnostem a objevily se i případy vražd. Jeden takový incident se odehrál i nedaleko bytu pana Kubeše: „Tady zrovna taky támhle v jednom baráku jeden zavraždil svojí ženu, o tom se samozřejmě nehovořilo, potom ho odsunuli někam pryč.“226
Je však potřeba také říci, že spoustě obyvatel Milovic jejich pobyt zde vyhovoval. Se Sověty se totiž dalo velice dobře obchodovat. „Oni prodávali, vyměňovali, všecko za všecko. Takže se tady rozmohl rozsáhlý obchod s benzínem, s televizemi, rozsáhlý obchod se vším, co ukradli ve skladech, takzvanou grečku třeba, že jo. To byla jako taková pohanka. Část těch obyvatel žila s Rusy jako v takové vzájemné symbióze, oni se doplňovali, že jo. Rusové potřebovali peníze na vodku a takové věci a Češi zas potřebovali věci, které byli u Rusů běžné. Celé okresy, kde tady byli Rusové, jezdily na ruský benzín,“227 říká k tomu pan Kubeš a uzavírá to slovy: „A po těch dvaceti letech, co tu ty Rusové byli, tak lidi se s tím do jisté míry sžili, zvlášť pokud se jedná o ty prosté lidi. A ono jestliže máte dvacet, třicet let žít s někým na jednom území, tak to nepřátelství se pak otupí.“228
225 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 226 Tamtéž.
227 Tamtéž.
228 Tamtéž.
93