Obrazová příloha:
Příloha č. 1: Fotografie – Srpen 1968 v Poděbradech
Obr. č. 1, 2: Náměstí Jiřího z Poděbrad během okupace
Obr. č. 3: Podpisová akce za odvolání K. Mesteka – Náměstí Jiřího z Poděbrad, 23.
srpen
Obr. č. 4: Jedna z poděbradských výloh – 22. srpen
Obr č. 5: Průjezd okupačních vojsk náměstím Jiřího z Poděbrad Obr. č. 6: Výjezd z Poděbrad ve směru na Prahu během okupace
Obr. č. 7: Lidé dychtící po informacích – Lázeňská kolonáda, první dny okupace Obr. č. 8: Fronta před jedním z obchodů – 21. srpen
Obr. č. 9: Podpisová akce za vyhlášení neutrality na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad – 22. srpen
Obr. č. 10: Stávka ve Sklárnách Poděbrady – 23. srpna
Příloha č. 2: Fotografie – Srpen 1968 v Nymburce
Obr. č. 1, 3: Průjezd okupačních vojsk náměstím Přemyslovců
Obr. č. 2: Příslušník okupačních vojsk při průjezdu náměstím Přemyslovců Obr. č. 4: Protest proti okupaci – náměstí Přemyslovců
Obr. č. 5: Nápisy na jednom z domů na náměstí Přemyslovců během okupace Obr. č. 6: Obyvatelé Nymburka si čtou provolání POV KSČ – 22. srpen
Zdroj:
Polabské muzeum Poděbrady, Události let 1968 – 1969, karton č. 1, přír. č. 260/69, fotodokumentace
99
Rozhovory autorky s pamětníky
Příloha č. 3: Rozhovor s Alešem Kubešem (uskutečněno 16. 11. 2011) Příloha č. 4: Rozhovor s doc. Karlem Šibravou (uskutečněno 9. 12. 2011) Příloha č. 5: Rozhovor s Ing. Arch. Janem Pavlíčkem (uskutečněno 25. 1. 2012)
Zdroj:
Osobní archiv autorky
Příloha č. 1
Obr. 1 Náměstí Jiřího z Poděbrad během okupace
Obr. 2 Náměstí Jiřího z Poděbrad během okupace
Obr. 3 Podpisová akce za odvolání K. Mesteka – 23. srpen
Obr. 4 Jedna z poděbradských výloh – 22. srpen
Obr. 5 Průjezd okupačních vojsk náměstím Jiřího z Poděbrad
Obr. 6 Výjezd z Poděbrad směrem na Prahu během okupace
Obr. 7 Lidé dychtící po informacích – Lázeňská kolonáda, první dny okupace
Obr. 8 Fronta před jedním z obchodů – 21. srpen
Obr. 9 Podpisová akce za vyhlášení neutrality na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad – 22. srpen
Obr. 10 Stávka ve Sklárnách Poděbrady – 23. srpen
Příloha č. 2
Obr. 1 Průjezd okupačních vojsk náměstím Přemyslovců
Obr. 2 Příslušník okupačních vojsk při průjezdu náměstím Přemyslovců
Obr. 3 Průjezd okupačních vojsk náměstím Přemyslovců
Obr. 4 Protest proti okupaci – náměstí Přemyslovců
Obr. 5 Nápisy na jednom z domů na náměstí Přemyslovců během okupace
Obr. 6 Obyvatelé Nymburka si čtou provolání POV KSČ – 22. srpen
Příloha č. 3
Rozhovor s pamětníkem Alešem Kubešem
Rozhovor s Alešem Kubešem se uskutečnil 16. listopadu 2011 v jeho bytě v Milovicích.
Panu Kubešovi je 84 let, celý život bydlí v Milovicích. Pracoval jako civilní zaměstnanec u armády. Kontakt na něj jsem dostala od Klubu přátel historických vojenských jednotek Třebestovice, s nímž pan Kubeš spolupracuje. Pan Kubeš žije v jedné z bytovek, kde bydleli příslušníci sovětské armády, takže má mnoho vzpomínek na sovětskou okupaci i soužití s Rusy.
M.S. - Michaela Svitáková, tazatelka A.K. - Aleš Kubeš
M.S.: Nejdříve bych Vás poprosila, zda byste mi řekl něco málo o sobě? Jak dlouho již žijete v Milovicích?
A.K.: Takže, já jsem tak řečeno z takové vojenské rodiny. Již můj pradědeček, dědeček i otec byli za Rakouska vojáci z povolání. Rovněž já jsem po vystudování reálného gymnázia vstoupil k vojsku, ale v polovině padesátých let, když jsem viděl, jak ta situace vypadá, což znamená komunistický režim, tak jsem abdikoval na kariéru u armády, ale nechali mě tam jako civilního zaměstnance. Kolik mi je Vám neřeknu, to si určitě odhadnete sama. Žiju od malička v Milovicích, kde jsem se i narodil a mám zde i rodinu a vzhledem k této situaci jsem do jisté míry stále spjat s tou vojnou. A Vás bude teď zajímat evidentně ta otázka, jak sem ti Rusové přišli, co tady dělali a ty záležitosti toho roku 1968.
M.S.: Ano, ale zajímala by mne i situace před rokem 1968, šedesátá léta v Milovicích.
A.K.: No, takže já začnu od těch let šedesátých.
M.S.: Výborně.
A.K.: V šedesátých letech byla armáda už takřka sovětizovaná, všechno se dělalo podle sovětského Ruska, což už mě předtím odrazovalo od toho, abych v té kariéře v armádě pokračoval, a když se schylovalo k tomu šedesátému osmému roku, ono to nebylo jen tak jednoduché, protože oni ti Rusové na to mysleli už předtím, že ten proces
demokratizace, který tady byl mírný, tak musí zakročit, protože by to mělo neblahé účinky na celé to soustátí, které bylo pod vlivem sovětského Ruska. Takže již se na to připravovali. Já jsem si tady na to udělal několik poznámek, které si dovolím přečíst a které se k této věci pevně vztahují. Takže s tím útokem na Československo se počítalo již v dubnu, tehdy byla na ruských velitelstvích vedena jednání stran těchto záležitostí, jako například kolik těch vojáků tady bude. Když nejdříve Nejvyšší sovět doporučoval, aby sem šly 3 divize, ale to maršál Grečko zamítnul s tím, že by to bylo málo. Takže prosadil, aby sem přišlo 27 divizí, což je obrovské číslo, bylo to téměř 600 tisíc lidí. No, a v téhle obrovské síle, která sem vtrhla do těch našich zemí, nebylo možno se nějakým způsobem bránit, to by byla samozřejmě naprostá sebevražda, protože oni měli pětinásobnou přesilu proti naší armádě a to cvičení Dunaj, které bylo nazváno tím, co se dělo o okupaci. Ono to bylo nazváno akce Dunaj, ale ve skutečnosti to byla okupace Československa. Takže ta byla daleko předem připravována, o tom jsem mluvil, a oni si ti sovětští činitelé lámali hlavu nad tím, jak to všechno udělat, tak aby se to obešlo bez nějakých významných ztrát, které by pro ně byly i nepříznivé. Takže se to udělalo tímto způsobem a nemalou roli v tom hráli naši politici, kteří tehdá včetně generála Svobody, který se tehdá dopustil takového, řekl bych faux-pas, že místo toho, aniž by k tomu dostal svolení ústavních činitelů, odjel do Moskvy, kde měl pouze mandát hovořit o okamžité evakuaci ruské armády z Československa a protestovat proti tomu, a on naopak podepsal tu dohodu. A Vy můžete klást další otázku.
M.S.: Já bych se ještě vrátila k tomu, že v létě zde probíhalo cvičení Šumava, tak by mě zajímalo, jestli ta vojska byla i tady v Milovicích.
A.K.: Ano, samozřejmě. Ono to cvičení Šumava bylo takovou totiž předzvěstí toho, co přišlo o dva měsíce později.
M.S.: Mapovali se zřejmě terén, že?
A.K.: Oni to tady měli dobře zmapovaný už z dob druhé světové války, protože zde po roce pětačtyřicet byli a ty mapy samozřejmě měli, věděli co se tady kde děje. A pak ještě přijeli v padesátém roce, když každý pluk měl sovětského poradce, tak ti se dopídili ještě těch detailů, které ještě neznali, takže měli pochopitelně všechno perfektně zmapované. V tom osmašedesátém roce tak mnozí přišli na místa, kde byli při tom cvičení Šumava, takže šli na jistotu. Co se týče například letiště na Božím Daru, věděli přesně kde co je a tak dále. Ale naši je tam nepustili přistát za noci, protože vypli
všechna světla a naváděcí zařízení. Oni pak museli čekat až se rozední, ale to je pak jiná záležitost, protože u toho figurovalo ještě spousta jiných lidí a pokud se týče těchto obyčejných, prezenčně sloužících vojáků, ti byli naprosto dezorientovaní, ty vůbec nevěděli, kde jsou, proč tady jsou, ty měli nabulíkováno od těch svých velitelů, že jsou Američané a Němci na hranicích, a že se hodlaj dostat do Československa, a oni nás jdou bránit. No byli to ubozí lidé, kteří vůbec neměli ponětí o tom, co se děje. Většinou co se týče těch vyšších důstojníků, tak někteří to zřejmě věděli, ale nebyli to běžní důstojníci. Ti velitelé divizí, ti bezpochyby věděli, o čem se jedná a jakým způsobem se to tady bude praktikovat. Protože, když šel generál Vorobjov do civilu a vydal ty svoje paměti, tak prohlásil, že v Rusku byla obrovská plastická mapa asi sto metrů dlouhá, kde byl vyznačen každý potůček, mostek, únosnost toho mostu a podobně. Všechno měli připravené předem. I když nějaká dezorientace u nich přece jen nastala, protože ten generál Vorobjov píše, že v jedné vesnici se nějaká žena postavila před tanky, takže museli objet vesnici, což považuju za vyloučené , protože to bylo jednak v noci a navíc nevěděli, jestli tam není nějaký rybník nebo strouha. To je součást té ruské propagandy, i když ten generál Vorobjov byl jako ten nejlepší z nich bych řekl. Jak se říká, jednooký mezi slepými králi. No, a tahleta věc, která se tímto způsobem tady praktikovala došla tak daleko, že oni tady na letišti postavili antény spojovacího uzlu, tam kde je měli před dvěma měsíci při tom cvičení Šumava, všechno měli přesně propočítáno, i když to někdy tak úplně nevyšlo.
M.S.: A jaké pluky a divize zde sídlily?
A.K.: Tady byla (pauza). Tedy musíme začít od jiného konce. Tyto věci jsou do jisté míry doposud utajené. Rusové udávají, že sem poslali sedmdesát pět tisíc vojáků, tato čísla však byla bezpochyby mnohem vyšší, protože oni byli v dvě stě sedmdesáti posádkách v celé té republice a jestliže bychom počítali, že na jednu posádku připadá řekněme pětset lidí, tak to by bylo daleko vyšší číslo. Ve skutečnosti se k těm vojákům museli připočíst civilisté, což znamená členové jejich rodin, což bylo ovšem později, nikoliv hned v tom srpnu. Ale také spousta civilních zaměstnanců, kteří s nimi táhli a ty tady byli všichni dohromady.
M.S.: Já měla na mysli tu českou armádu, která zde v Mladé byla před srpnem.
A.K.: No, byla zde třináctá tanková divize, ta byla v plných početních stavech. Ale zrovna v té době, když sem ti Rusové přišli, tak část byla na cvičení v Doupově, to je
vojenský výcvikový prostor u Karlových Varů. Takže ta posádka, která tady byla, tak nebyla v plné síle. A Rusové když sem přišli, tak samozřejmě věděli, kde jsou, protože v tom výcvikovém prostoru, kde ti naši byli, tak tam to taky znali. Takže šli naprosto na jisto a ještě ten den odpoledne se museli ti naši vojáci z toho druhého objektu vystěhovat a to tím způsobem, že Rusové jim vylomili a vyrabovali skříňky, že si nestačili vzít ani svoje věci.
M.S. A co se dělo na letišti?
A.K.: No, na letišti. Oni přilítávali v noci, ale jelikož zástupce velitele letiště, nějaký plukovník inženýr Křena, to byl aktivní pilot, tak ten nařídil vypnout všechna světla a vypnout naváděcí zařízení. Takže oni nemohli přistát a kroužili a čekali, až se rozední.
M.S.: A vy jste se nacházel toho jednadvacátého kde?
A.K.: Já jsem byl tady v Milovicích, já jsem to všechno zažil, já jsem to všechno viděl.
No, musim říct, že to bylo takové překvapení, že u některých lidí to vyvolalo úplně takové tragické emoce, protože si to nedovedl nikdo představit, že najednou z ničeho nic přijede taková armáda. A pochopitelně lidi zpočátku nevěděli, o co se jedná a mysleli si, že se jedná o nějaké velké smíšené cvičení, kterých již tady proběhlo několik.
Oni to měli dobře načasované, protože takovéto přepady se obvykle konají v noci, když lidé spí. A oni sem přišli za ranního rozbřesku, přijeli od severních hranic, od někdejší NDR a celou noc jeli tak, aby sem na ten rozbřesk dojeli. No, že to bylo naprosto překvapivé i pro naše důstojníky. V našich důstojnických sborech byli tzv. politruci, což byli důstojníci vybraní pro politickou práci, ale těm nedůvěřovali ti naši vyšší, ani ti Rusové, takže ti také o tom nevěděli. Ti byli samozřejmě taky zmatení, oni nemohli mluvit přímo proti tomu, ale bylo vidět, že jsou rozpačití, že nevěděli, co mají těm svým podřízeným říct. Naši vojáci se chovali poněkud ležérně ve službě, ale ten den udělali skutečně příkladnou službu, vzor, jak se to má dělat. Jednak je odmítli pustit do tábora, nikoliv tedy se zbraní, ale zavřeli závoru, nechtěli je tam pustit, tam bylo velké vyjednávání. No, oni se tam Rusové mohli dostat kterýmkoli jiným směrem, nemuseli jet ani přes tu hlavní bránu. No, a pak se to tedy uspořádalo tak, že tedy projeli, byl vydán rozkaz náčelníkem generálního štábu, generálem Rusovem, aby se jim nekladl odpor. Naopak, to byl taky takový pěkný soudruh, chtěl, aby se jim naopak pomáhalo, což samozřejmě ale naši vojáci odmítali. Ve skutečnosti se ten den ještě, když sem přišli, tak se naši lidé domnívali, že tu nebudou natrvalo, že se skutečně jedná o nějakou
lokální akci, která skončí a zase se to uspořádá podle toho, jak to bylo. Oni pochopitelně v tom počtu, ve kterém potom tady byli, teda oni ty další posily přicházeli až během toho měsíce, to nebylo najednou. A do poloviny října museli naši vojáci vyklidit kasárny a ty jednotky, které tu byly doposud detašovány, tak ty byly přemístěny většinou na Slovensko a letectvo do Pardubic, takže všecko tohleto obsadili Rusové.
M.S.: A objevil se tu třeba případ, že některý z českých vojáků chtěl klást odpor, třeba i se zbraní v ruce?
A.K.: No, jedna situace byla takřka vyhrocená, že mohlo dojít k politováníhodnému krveprolití, ale zásluhou několika mladších důstojníků, kteří ty vojíny uchlácholili, k tomu nedošlo. Ono to totiž (chvíli přemýšlí). Naši jim zavřeli vodu a Rusové měli v táboře jediný zdroj vody, ke kterému postavili kulomet a tu vodu odtamtud odebírali.
No, ta situace vyhlížela tak, že naši jim dělali všechno naschvál, jestli se to tak dá nazvat. Figuríny jako pověšený ruský voják na šibenici a takovéto věci. Byl to takový obrovský šok, že se tomu nedalo zabránit. A ani ti komunisté, o kterých já jsem zde hovořil, ti důstojníci byli tak překvapení, že nevěděli co svým podřízeným říct.
M.S.: A kde byli Rusové ubytovaní, ještě před tím, než jim čeští vojáci uvolnili místo?
A.K.: No, oni byli po lesích. A ona ta počáteční etapa té okupace, v tom srpnu, byla poměrně dotována celkem malým množstvím ruského vojska, protože oni by bejvali neměli kam jít. Naše vojsko se z těch kasáren muselo vystěhovat a pak nastal teprve ten ohromný příliv, který se permanentně prodlužoval až do toho devětaosmdesátého.
M.S.: A co civilní obyvatelstvo v Milovicích?
A.K.: No, to je taky dobrá otázka. Tady bylo několik takových komunistů, skutečných komunistů, kteří byli zaslepení, kteří neměli vůbec tušení, co se ve světě děje a pokládali všechno co jim tady ta propaganda předkládala za naprosto pravdivé. A pro ně skutečně ten Sovětský svaz byl ten skutečný ráj. Byli zde asi tři nebo čtyři, z nichž už tedy nikdo není na světě. No, a oni byli tak překvapeni, že (skáču panu Kubešovi do řeči)
M.S.: A to mluvíte o nějakých stranických funkcionářích?
A.K.: No, tady místního národního výboru, ale k tomu se ještě vrátím. Ale oni ti funkcionáři těchto stranických okresních a těhletěch dalších organizací, ti o tom neměli
tušení. Oni jim to neřekli a teď prostě oni vůbec nevěděli, co maj řikat, jestli maj mlčet nebo protestovat, když náš okresní výbor proti tomu protestoval. A jak už jsem se o tom zmínil, těch civilistů, oni to byli většinou starší lidé, asi čtyři nebo pět, kteří proti tomu vpádu neprotestovalo, protože normální obyvatelstvo proti tomu protestovalo. Já sám jsem s jedním kamarádem, který už také umřel, zvonil v poledne, jak se to tenkrát dělalo, že ano, vyvěšovali jsme hesla „Rusové, jděte domů!“ a podobně. No a tihleti lidé nevěděli, co mají dělat. Jestli se proti tomu postavit nebo jestli to mají chválit. Ale to si nedovolili, protože ten odpor proti Rusům byl takřka všeobecný. Takže oni se ani nemohli odhodlat, aby někde vyvěsili prapor a slavobránu „Vítejte Rusové“, tak to si nedovolili.
M.S.: Tak oni byli hlavně asi v menšině na tom výboru, ne?
A.K.: Tyhlety orgány lidosprávy, ty byly samozřejmě obsazeny komunisty. Ať to byl předseda, ať to byl kdokoliv.
M.S.: Ale tak nebyli komunisté jako komunisté v tom roce osmašedesátém. Byli přece určití reformní komunisté a pak (pan Kubeš mi skáče do řeči)
A.K.: No, takoví ti ortodoxní. Ano, to byli ti, jak jsem říkal asi o těch čtyřech, kteří tady byli. Tehdy tady byl předsedou nějaký Stanislav Trnka a on byl mladší než já a on za mnou přišel. Tenkrát generál Pavlovský vyhlásil zákaz nočního vycházení a takovýhle věci a on ke mně přišel a povídá: „Aleši, co mám dělat?“ Povídám, no co máš dělat, vyhlaš to místním rozhlasem, ale vyhlaš to jako rozkaz generála Pavlovského, že to není výplod našeho národního výboru, cituj Pavlovského a takhle to obyvatelstvu vyhlaš.
No, on pak byl sám tím překvapen. Teďka viděl ten nepořádek. Oni totiž Rusové neměli zajištěné zásobování. Co se týče bojové techniky, to provedli dobře, ale neměli zásobování. Dneska by se tomu řeklo nějakou systematizaci v tom, aby měli dostatek proviantu, potravin, tohle vázlo, oni to za nimi asi nestačili dopravit. Takže třeba na tom Božím Daře, na tom letišti, jak mi říkal plukovník pan inženýr Křena, tak oni celej den neměli co jíst, takže otrhávali švestky kolem dokola po alejích. A pak jim teprve přivezli nějaké jídlo, ale bylo toho málo, nestačilo jim to, takže tahle záležitost nebyla úplně dobře vyřešená.
M.S.: Takže zásobování si Rusové zajišťovali sami, Češi do toho nijak zapojení nebyli?
A.K.: No, později to bylo trochu pozměněné, co se týče některých potravin, tak ty odebírali tady, třeba brambory, většinou to neplatili, družstva měla ohromné ztráty, protože oni nezaplatili to co měli. V téhle věci se není od věci zmínit o jednáních. Bylo jednání. Oni na to jednání Rusové někoho poslali, ať to bylo v rozmezích národních výborů nebo podobně, ale příště na to jednání přišel někdo úplně jiný, kdo netušil, o čem se rozhodlo minule, takže se to takhle úplně nivealizovalo a tohle jim úplně vyhovovalo. No, ještě abych se vrátil k tomu co se tady ještě dělo. Naši vojáci se odsud museli vystěhovat, to už jsem říkal, a natruc těm Rusům zabetonovávali odpady, vytrhávali zásuvky elektrické ze zdi, utrhávavali vodovodní kohoutky, potom se to zase muselo dát všechno dohromady, ale tím prokazovali takový ten odpor proti tomu. Já nepamatuju, že by někdo z těch vojáků vyjádřil souhlas nebo nadšení, že přestává ta demokratizace, která se tu pomalu rozvíjela.
M.S.: Jak se to potom vysvětlovalo občanům Milovic, že zde ta sovětská posádka zůstane?
A.K.: Nejhorší bylo, že oni ty posádky, které sem toho jedna dvacátého srpna přišli, tak oni je měnili třeba několikrát za den, aby nepřišli do styku s tím civilním obyvatelstvem. Aby se jich ti Češi neptali, proč tu jsou, že je tu nechtějí. Takže aby stále byli v té nevědomosti, tak je stále měnili. A ti ruští důstojníci měli samozřejmě své instrukce, jak své mužstvo přizpůsobit té situaci. Měli zakázáno se stýkat s Čechy, a pokud k nějakému styku došlo, ono to totiž nebylo zase až tak hermeticky uzavřeno.
A.K.: Nejhorší bylo, že oni ty posádky, které sem toho jedna dvacátého srpna přišli, tak oni je měnili třeba několikrát za den, aby nepřišli do styku s tím civilním obyvatelstvem. Aby se jich ti Češi neptali, proč tu jsou, že je tu nechtějí. Takže aby stále byli v té nevědomosti, tak je stále měnili. A ti ruští důstojníci měli samozřejmě své instrukce, jak své mužstvo přizpůsobit té situaci. Měli zakázáno se stýkat s Čechy, a pokud k nějakému styku došlo, ono to totiž nebylo zase až tak hermeticky uzavřeno.