Rozvoj reformního hnutí v Československu po lednu 1968 nezůstal bez odezvy ani v nymburském okrese. Do jaké míry však společnost převzala reformní myšlenky nelze přesně zhodnotit kvůli značné omezenosti pramenné základny. K dispozici jsem měla pouze výpovědi pamětníků, novinové články týdeníku, který vydával OV KSČ a ONV, a dále stranické materiály, které nemohu považovat za zcela objektivní. Nicméně co se týče aktivizace občanského života, domnívám se, že události na okrese před okupací i po ní v podstatě kopírovaly celorepublikovou situaci.
Mnohem lépe jsem ve své práci mohla obsáhnout dění na okrese v okresních organizacích KSČ. Z tohoto pohledu si myslím, že v aparátu KSČ na okrese Nymburk se mnoho změn v metodách práce neuskutečnilo. Především zde nedošlo k žádnému masivnějšímu odchodu funkcionářů z jejich pozic. Přitom občané nymburského okresu některé z nich velmi kritizovali a přáli si jejich odchod. Domnívám se ale, že důvodem, proč své posty nebyli nuceni ani na nátlak veřejnosti opustit, bylo velmi konzervativní prostředí panující uvnitř okresních organizacích KSČ. Jeho příčinou byla částečně velmi špatná informovanost od vyšších orgánů strany. V prvních měsících roku 1968 mělo vedení strany na okrese jen velmi povrchní informace. Na většině míst republiky byla situace obdobná. O tom, jaké strana prodělává změny, se většina členů pořádně dozvěděla až na březnových okresních konferencích. V Nymburce na konferenci však referoval o výsledcích lednového pléna K. Mestek a J. Němec, tedy zastánci konzervativního směru ve straně, tudíž se účastníci konference mnoho nového stále nedozvěděli, i když už se o změně politického kurzu strany v diskuzi debatovalo.
V mnoha příspěvcích zaznívaly stížnosti, že pravdivým zdrojem informací jsou pouze média.
Právě sdělovací prostředky během Pražského jara informovaly obyvatelstvo o změnách v aparátu strany a plánovaných reformách, které měly uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Úloha médií byla během Pražského jara mimořádná a měla velký vliv na formování občanské společnosti.
Vlna kritiky z řad spolustraníků se snesla na hlavy lidí, kteří zastávali vedoucí funkce ve stranických organizacích až v době před červnovou okresní konferencí, kde se naznačovalo, že i na Nymbursku by mělo dojít k nějakým kádrovým změnám. V této době už však byl demokratizační proces mírně zbržďován. Proreformní vedení strany
94 v čele s A. Dubčekem začínalo mít obavy, aby se mu situace nevymkla z rukou a navíc na něj vyvíjeli tlak spojenci v čele se SSSR.
Pokud pominu milovický vojenský prostor, ani události kolem okupace země vojsky Varšavské smlouvy nebyly na Nymbursku tak bouřlivé. Občany samozřejmě stejně jako všude jinde příchod vojsk šokoval a nesouhlasili s ním. Tento nesouhlas dávali najevo podpisovými akcemi, rezolucemi na podporu legálně zvoleného vedení státu, vyvěšováním transparentů odmítajících příchod vojsk atd. Nicméně projevy odporu nebyly natolik silné, aby došlo například ke konfliktu mezi občany a vojáky.
Myslím si, že důvodem, proč byly srpnové dny na Nymbursku poměrně klidné, by také mohla být relativní blízkost Prahy. Kdo chtěl být v centru dění, jel do hlavního města.
Orgány okresní organizace KSČ kopírovaly linii, kterou udával ÚV KSČ, a okupaci v prvních dnech odsoudily. Příchod okupačních armád vítalo jen pár jedinců, kteří v něm již tehdy viděli bratrskou pomoc.
Atmosféra rozjitřených emocí po srpnové okupaci se také velice rychle uklidnila.
Po 10. září se ze stránek regionálních novin úplně vytratily jakékoliv zmínky o tom, co se stalo 21. srpna. Okresní stranické orgány se velice snažily, aby se situace co nejdříve normalizovala. Na následujících několika měsících je pak jasně viditelné, že značná část funkcionářů KSČ na okrese se po lednu jen vnějškově přizpůsobila nové politice, po 21.
srpnu vyčkávala a pak se začala klonit ke konzervativnímu křídlu ve vedení KSČ, kteří jim byli politicky blíž a spatřovali v nich budoucí vítěze. Ačkoli nenávistná slova na adresu Sovětského svazu padala těsně po 21. srpnu i z úst funkcionářů strany, již na podzim o Sovětech hovořili jako o přátelích a jezdili je navštěvovat do jejich posádky v Milovicích. Kritizováni začínali být straníci, kteří nesouhlasili s pobytem vojsk v ČSSR a v srpnu veřejně odsuzovali okupaci. Ač na okrese začínali mít zjevně navrch zastánci tvrdé linie v komunistické straně, občané stále věřili v pokračování polednové politiky a současnému vedení v čele s Dubčekem nadále důvěřovali, což potvrdila řada rezolucí adresovaná ÚV KSČ před jeho listopadovým zasedáním.
Výsledky dubnového pléna, které fakticky započalo éru tzv. normalizace, OV KSČ přivítal s nadšením. Občané již tak spokojení nebyli, ale na žádný protest se nezmohli. Menší projevy občanského odporu vůči politice, která úplně ustoupila od jakýchkoliv reforem z jara 1968, se ještě ukázaly při prvním výročí okupace, ale v tu chvíli již bylo vedení strany rozhodnuto v případě nějakých masivnějších protestů mocensky zasáhnout. V tomto období už se začínaly provádět první kádrové změny především ve stranických orgánech, které však zatím nebyly nijak masivní.
95 Ve své práci jsem se již nezabývala čistkami uvnitř strany, které následovaly na počátku 70. let. Intenzita čistek byla na různých místech odlišná. Dle Seznamu osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice středočeským KV KSČ229 lze usuzovat, že na okrese Nymburk byla mírnější, neboť osob z Nymburska, figurujících na tomto seznamu, je mnohem méně, než ze sousedních okresů Kolín či Kutná Hora.
229 Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice středočeským KV KSČ [online].
http://www.totalita.cz/seznamy/exp_prav_smernice_seznam_07.pdf [cit. 2012-03-16].
96